Lolita zažívá město jinak

Před měsícem měl Vráťa více než dobrou náladu a nechal mě splnit si svůj sen. Mohla jsem si vybrat hned troje šaty ve style lolita a objednat si je. Už při výběru jsem zohlednila to, že v nich budu jezdit i na kole. Tajně jsem doufala, že v nich pojedu už Velkou podzimní cyklojízdu. Dodací lhůta však byla dlouhá a balíček dorazil přesně o týden později. Právě včas na Zažít město jinak. Trochu problémem bylo to, že většinu dne jsem měla být na úvodních lekcích na fakultě. Co se dalo dělat, hned první den budu ve škole za exota. Aspoň udělám silný dojem. Druhým průšvihem bylo to, že jsem ve svém nadšení zapomněla objednat také spodničky. Šaty šly nosit i bez nich, ale výsledek nebyl tak nadýchaný. Bylo tudíž záhodno koupit cestou nějakou rychlou náhradu.

Můj první lolita model

Na svou lolití premiéru jsem si vybrala proužkovaný model alá šaty z filmů Karla Zemana. Doladila jsem všechny doplňky, sedla na kolo a vyrazila do školy. Cestu MHD jsem zavrhla. Chtěla jsem se sice předvést, ale zároveň si zachovat dostatečný pocit soukromí. Jen jsem tím málem způsobila pár dopravních nehod. Řidiči přibržďovali, přestali sledovat vozovku, zapomínali dávat přednost. Chodci zase nekoukali před sebe a při ohlížení se za mým kolem, bourali málem o lampy a reklamy. Většina z nich mi i zamávala a usmála se. Do šoku jsem uvedla i televizní štáb, který na cosi čekal u vjezdu do Prokopského údolí. Už jenom oblečení jim vzalo dech, co teprve to, že jsem nepokračovala po pozvolné hlavní trase, ale (pro ně zcela nelogicky) jsem se rozjela do toho nejprudšího kopce. Naštěstí už neviděli, že mi ke konci kopce došel proud a měnila jsem baterie. Asi by je to zklamalo.
Do školy jsem přijela mírně zadýchaná, ale jen s několikaminutovým zpožděním. Vrátní koukali vyjeveně, obětovala jsem tedy ještě pár minut a vysvětlila jim, že se po škole chystám ještě na akci do města. To pochopili, rádi si vzali informační noviny a chválili mě i moje kolo. To okamžitě překřtili na Laurint & Klement. Jen zalitovali, že tu není také filmový štáb a já nejsem součástí nějaké natáčeného filmu.
Škola byla dlouhá a původně krásné počasí se rychle měnilo v bouřku. Při náhlých poryvech deště jsem byla vděčná za to, že já i kolo jsme v suchu a v bezpečí. Stojany u naší fakulty jsou totiž pod střechou a baterie jsem dokonce odnesla dovnitř a během přednášek je stihla dobít. Když potom nastal čas odjezdu, strážní se o mě báli a litovali mě. Uklidnilo je až když jsem je ujistila, že mám slušivé sáčko a bezpečnou přilbu. Svá zavazadla jsem raději důkladně zabezpečila proti namočení a vyrazila jsem. Vzdalující se hromy mě trochu děsily, déšť však byl mírný a docela teplý.
Hned první připomínka sousedské akce Zažít město jinak na mě vyskočila na kraji Prokopského údolí. Bylo tam několik stanů, kde se místní lidé ohřívali nad šálkem čaje a měla jsem pocit, že vidím i nějakou polívku a bábovku. Všichni měli rozjásané tváře a vypadalo to, že se dobře baví. Až mi bylo líto, že spěchám a nemůžu se tam zastavit. Navzájem jsme si zamávali a usmáli se na sebe.
Letmé setkání mi zvedlo náladu a já se najednou přistihla, že navzdory počasí, jedu s až maniakálním úsměvem a dokonce si zpívám. Průjezd Krčským lesem mi sice úsměv málem vzal, ale navzdory výměně baterií (opět v kopci) a projetí několika blátivých louží, jsem na Chodov dojela zvesela.
Obchodní dům na Chodově cyklisty zrovna nevítá. Stojany jsou na dešti, skoro až mimo areál a jsou mizerné kvality. Ani k nim nevede žádné legální ceta nebo alespoň výjezd z parkoviště. No nic, kolo jsem připoutala a vrhla se na lov spodniček. Bylo to těžké a uspěla jsem až v posledním obchodě. Jen jsem si až po poznámce prodavačky "Jé, vy jste sem přijela na koni?" uvědomila, že jsou mé boty po průjezdu lesem více než špinavé! Omluvně jsem tedy rychle zaplatila a zmizela ven.
Další zastávkou byly Háje. V pátek jsem se pokoušela o své první selfie (a na dlouhou dobu i poslední) a rozbila přitom svůj foťák. Oprava by byla dražší než nový aparát, promptně jsem tedy objednala hned lepší model a v sobotu si ho jela vyzvednout. Tentokrát jsem si před vstupem do obchodu důkladně očistila boty pomocí vlhčených ubrousků. Pak už jsem to i s kolem zalomila do metra a těšila se na alespoň krátkou návštěvu zóny na Americké ulici.

Shodou všech možných okolností jsem dorazila ke stánku Auto*Matu přesně v momentě, kdy ho rozebírali. Odstavila jsem tedy kolo, vzala si jen nový foťák a peněženku a vyrazila do víru ulice. Atmosféra byla nádherná. Lidé se bavili, na výběr bylo víno, pivo, čokoláda, oblečení, šperky a dokonce i stánek psychologa! Ve většině případů se jednalo o místní podniky, které se prostě jen "vyvalily" před své vchodové dveře. Na několika místech hrály kapely, na náměstí trochu kolovrátkově vyhrával DJ. Před deštěm se šlo schovat do mobilní galerie.
Když už jsem si všechno prohlédla, nakoupila i pár vánočních dárků a stánek byl odvezen pryč, bylo načase jet domů. Opět s pomocí metra, nohy už mě pekelně bolely. Na plošině vagonu se se mnou dal do řeči mladý pár s miminkem. Ukázalo se, že jedou ze stejné akce. Líbila se jim a chválili i postupnou snahu přiblížit město trochu víc chodcům a cyklistům. Poslední krátký úsek na kole byl už jen pohlazením na duši. Prázdné silnice i stezky, ticho a klid. To se to potom krásně usínalo.
Celkem si svůj den jinak pochvaluji. V šatech jsem se cítila přirozeně a pohodlně. Při jízdě na kole nijak nepřekážely. Reakce lidí byla milá a až na ojedinělé výjimky kladná. Každý den takhle chodit nemohu, příště se však už budu cítit mnohem sebejistěji. A rozhodně jsem hodně lidem zvedla náladu a pár i inspirovala. A co vy? Troufli byste si vyjít ven na ulici v neobvyklém oblečení? Co třeba jen cesta na maškarní nebo krojovaný ples? Nebo si myslíte, že každý zvláštně oblečení člověk je rovnou blázen?

Tyhle šaty čekají v záloze