Jak se k nám dostala Pípa

Snad každé dítě začne jednoho dne básnit o tom, že chce zvířátko. Nejčastěji jde o pejska, občas chtějí kočičku a jen výjimečně morče, papouška nebo dokonce rybičky. Také Fanny přišla jednoho dne s tím, že chce pejska (nebo brášku – to už je prý jedno). Já jsem jako dítě měla postupně morčata, rybičky a papouška. Morčata postupně umřela (a stihla mě nakazit parazity), rybičky mi sežral papoušek, který následně zemřel – snad stářím. Na zvířátka jsem nezanevřela, nic většího jsem však neschvalovala. Vráťa se k tématu raději nevyjadřoval. V duchu jsem se začala zaobírat myšlenkou na morčátko (už jsem je i okukovala na specializovaném veletrhu), můj profesor mi zase nabízel papoušky (sám je dlouholetý chovatel). Smála jsem se mu a na rovinu jsem řekla, že papoušek přichází v úvahu až tak za deset let. Ale člověk míní a osud mění.
Všechno to začalo vlastně nevinně. Každý den chodím dopoledne s Josífkou na malou procházku spojenou s nákupem čerstvých potravin. Cestou sbíráme odkvetlé pampelišky (jejich semínka jsou úplnou manou pro malé papoušky mého profesora) a tak si hodně prohlížíme okolní trávníky. S pohledem upřeným k zemi jsem si tak až na poslední chvíli všimla, že je před panelákem nějak neobvykle živo. Nějaký pán se tam pokoušel chytit malou žlutozelenou andulku. Okolo stálo pár čumilů a radilo. V první chvíli jsem si zcela nelogicky pomyslela, že asi uletěla pánovi z balkonu. Pak mi došlo, že původní majitel bude tak o ulici až dvě dále – ptáčci většinou letí delší dobu vysoko a až později se unaví a sletí na nízké stromy nebo dokonce na zem. Tahle andulka už byla evidentně unavená a dost často se před pánem schovávala do trávy. Ten však svůj lov po chvíli vzdal a odešel pryč.
V ten moment andulka vzlétla a přistála přímo u mých nohou. Ve vysoké trávě se sice dokonale ztrácela, já se však rozhodla zkusit své štěstí. Vedl mne hlavně strach o toho malého tvorečka – dobře vím, že v zajetí odchovaná andulka nemá moc šancí na přežití na svobodě. Pomalu jsem tedy postavila na chodník proutěný košík s nákupem a rukou odstrčila dál zvědavou Josífku. Opatrně jsem se sklonila k andulce. Přiblížila jsem k ní ruku a ona se jen víc přikrčila. Sebrala jsem tedy odvahu a chytla ji do rukou. To byl heroický výkon – zvířat se totiž bojím už od dětství a ani na návštěvách si nehladím domácí kočky nebo pejsky. A teď najednou chytám ptáčka do holých rukou. Mrška byla hbitá a z rukou mi vyklouzla a ještě mě stihla silně klovnout (když to viděla jedna z „divaček“ tak na mě volala, ať ji nechytám za ocásek, ale ať chytám celé tělíčko). Popoletěla jen pár mávnutí křídel a znovu sedla na zem. Pomaličku jsem si tedy sundala bundu a opatrně jsem ji na andulku hodila (chtěla jsem ji jen znehybnit, nikoli zabít úderem klíčů v kapse). Záměr se podařil a já jsem mohla zabalenou andulku opatrně vzít do náručí. Jen Josífka byla málem rychlejší a s nadšeným výkřikem: „Pipí!!“ jí málem urvala hlavu nadšením.
Andulka se schovala hluboko do bundy a jen se jemně klepala. Tiše jsem na ní mluvila – asi tak, jako když mluvím na holky, když si natlučou koleno. Okolojdoucí lidé mě pochválili a jen jedna paní se ptala, jestli mám doma klec nebo krabici. Až v ten moment mi došlo, že vlastně nevím co dál. Vůbec mě nenapadlo, že tu není žádný oprávněný majitel. Byla jsem už ale pevně rozhodnutá, že ptáčka umřít nenechám. Prostě budu improvizovat. Za neustálého tichého mluvení jsem tedy donesla papouška i nákup domů. Košík jsem dala do kuchyně a pak mě to napadlo! V pokojíčku jsem našla cyklistický košík, vysypala z něj hračky, v obýváku ho otočila a postavila na manželův stůl. Pak jsem pomalu rozbalila bundu a snažila se andulku nasměrovat pod košík. V tu chvíli se opět přiřítila Josífka a já najednou ztratila přehled o situaci. Na jedné straně panikařící ptáček, na druhé nadšené dvouleté dítě. Výsledkem bylo, že andulka se sice dostala pod košík a Josí jí neublížila, zato já jsem držela v ruce všechna její ocasní pérka. Smutně jsem na ně koukala a chtělo se mi brečet. I ptáček koukal silně vyčítavě. Naštěstí vím, že jí brzo dorostou. Schovala jsem je tedy do šuplíku a pod košík jsem šoupla ještě misku s vodou a malou mističku s pampeliškovými semínky.

improvizovaná klec

Jenže co teď? Ptáček nemůže zůstat pod košíkem napořád. Navíc ho možná někdo už pár dní hledá. Rychle jsem tedy našla pár papírů, fixu a izolepu. Napsala jsem několik letáčků a hned je šla i s Josífkou vylepit po okolí. Doma jsem si pak našla co nejvíc informací o chovu andulek – co kdyby se u nás zdržela. Informaci o nalezené andulce jsem dala i na internetové stránky naší čtvrti a zároveň jsem přes sociální síť požádala známé o zapůjčení klece. Jeden kamarád byl tak hodný, že už večer jsem si pro ni jela. Dostat papouška z košíku do klece bylo až primitivně jednoduché – hlavně proto, že ptáček se při spatření klece doslova rozzářil a přelezl si do ní sám a s nadšením. Jen semínka vytrvale ignoroval, k vodě se přiblížil až hluboko v noci a ani nakrájená okurka ho moc nezaujala. Hned druhý den jsem koupila speciální krmení pro andulky a to už se rozhodla ochutnat. To už jsem taky (pomocí internetu) zjistila, že to bude holka a už asi i dospělá.
Vtipné bylo, jak andulku přijala rodina a okolí. Půlka mi říkala, ať sundáme plakátky a andulku si necháme a ta druhá řešila, jak najdu správného majitele. Fanynka jí hned dala jméno – Pípáček – když se pak ukázalo, že to je holka, změnilo se jméno na Pípa. Vráťa si jí dlouho prohlížel a pak řekl, že je moc hezká a kdy že mu bude ochotná sednout si na prst? Taky se trochu bál, jestli jí nebudeme večer rušit televizí a jestli nebude dělat moc velký randál. Když potom zjistil, že Pípa je v noci tichoučká a ozývat se začíná až okolo půl osmé ráno, byl v klidu. Ve školce jsem nechtěně vyděsila jednu z učitelek. Řekla jsem jí totiž, že jsem našla na ulici andulku a že kdyby ji někdo sháněl, tak že je u nás doma. Paní vytřeštila oči a skoro vykřikla: „Naše Anička se ztratila???“ Začaly mi cukat koutky a ujistila jsem jí, že se jedná o andulku – ptáčka. To se pak začala taky smát a slíbila, že dá pozor, kdyby si nějaké dítě stěžovalo, že jim uletěl papoušek. O stejnou službičku jsem poprosila i dětskou doktorku a její sestřičku.
Zhruba za tři dny za mnou Vráťa přišel a řekl: „Dej dneska dolů ty plakátky. Necháme si jí.“ Měla jsem velkou radost. Přistihla jsem se totiž, že během těch tří dnů jsem se bála každého zazvonění – co když někdo volá, že je Pípa jeho a bude ji chtít odvézt? Bylo tak příjemné přijít po procházce domů a už od dveří slyšet veselé štěbetání. Během dne jsem s uklidněním sledovala, kterak si hraje s rolničkou, leze po kleci, ďobe semínka nebo si skáče z bidýlka na bidýlko. Jeho rozhodnutí jsem proto více než uvítala. Jen mě poprosil, abych už žádné zvířátko nezachraňovala: „Kdyby ti příště spadl k nohám hroch, tak ho tam prosím nech!“ Moje máma se mi smála, ale jinak to schvalovala. Tchán mě nezapomněl upozornit, že papoušek může žít až padesát let – jestli s tím počítám. Ověřila jsem si, že maximální věk u andulky je patnáct let, ale i těch padesát mi snad šlo zvládnout.
Pípě jsme vyšperkovali klec – dostala nová bidýlka, rolničku, zrcátko, misku na vodu, mističku na zob, další mističku na písek, sépiovou kost, jódovou kost, jednou za pár dní speciální proso a minimálně jednou denně čerstvý lístek pampelišky (ten sní během pěti minut – doslova ho miluje). Po týdnu jsem jí i experimentálně začala na odpoledne otevírat klec. Andulka se prý má občas proletět. Zatím se z klece odvážila jen jednou – a byla spíš vyděšená a docela s radostí se nechala po hodině odchytit. A ta radost, když přijde Vráťa večer domů – to se hned posadí co nejblíž a začne mu štěbetat (asi říká, co za celý den prožila).

chvilka volnosti - kam se schovat?

Jen dva problémy se vyskytly. První byl, že se nám blíží dovolená. Podle odborných webů to vypadá, že by mělo stačit, když jí dáme do misky dost jídla a pití a týden to bez nás vydrží (líbit se jí to nebude, ale přežije). Zkusmo jsem nadhodila, že by se na ní vprostřed týdne mohla jedna z babiček přijet podívat a zkontrolovat dostatek vody a semínek. Ani jedné se moc nechtělo. Přijde mi to zvláštní – pokud jim my můžeme během dovolené jezdit zalévat kytky, tak oni zase můžou přijet k nám a dolít vodu papouškovi, ne? Co je na tom těžkého? Zeptala jsem se manžela, jak to řešili se zvířátky když byl ještě dítě. Prý měli rybičky – tak jsem si myslela, že před odjezdem jim prostě nasypali víc krmení a bylo to (jako jsem to dělali našim rybičkám my). Ostatně – rybičky vydrží bez krmení i čtrnáct dní. Jeho odpověď mě zaskočila (a doteď si nejsem jistá, jestli si ze mě nedělal srandu) – před dovolenou prý rybičky preventivně zabili a pak pořídili nové. To mi přijde kapku extrémní. No, asi půjčím klíče nějaké sousedce a nechám ptáčka na starost jí :) .
Druhým problémem se stala alergie. Vráťa je mírný astmatik a záchvaty kašle občas přijdou bez varování. Teď se tu sešly hned dvě možné příčiny – zhruba ve stejnou dobu k nám přišla Pípa a zároveň naše městská část přestala plošně kosit trávu. Udělali jsme tedy několik protialergických opatření doma (Pípu jsem vysprchovala, klec se čistí častěji, proso dává méně často) a já pevně doufám, že za potíže může spíše na přerostlá tráva okolo paneláku. Výsledek ukáže až čas.
Pípa už je každopádně miláček rodiny. A jak by to dopadlo u vás? Zvítězil by mateřský instinkt a ptáčka by jste se pokusili odchytit? Nebo by zvítězilo pragmatično a andulka by zůstala napospas svému osudu? Znáte ve svém okolí vůbec někoho, kdo prožil celý svůj život bez zvířátka?
PS: Můj prosefor se mi (dle mého očekávání) smál a přišlo mu to přirozené. Dokonce hned začal plánovat, jak by bylo výborné, kdybych Pípě pořídila samečka a pokusila se odchovat mladé. Ehm... to si teda nechám ještě hodně dlouho projít hlavou :)

Nejhezčí máma je ta moje!

Každá z nás má o sobě pochybnosti. Nelíbí se nám naše nohy, váha, vlasy nebo i povaha. Občas cítíme, že jako matky taky zrovna nezáříme. Na děti občas zařveme a i výchovná rána na zadeček občas přiletí. Do toho neustálé obavy o zaměstnání a stále chybějící peníze – a z toho plynoucí manželské hádky. Někdo si k tomu dobrovolně přidá studium nebo vedlejší pracovní poměr. To se pak snadno stane, že si večer sedneme se sklenkou vína (nebo něčeho tvrdšího) a máme chuť brečet. Největší procento žen alkoholiček se ostatně rekrutuje z matek na rodičovské. Není tudíž na škodu, když se podíváme na svět očima svých dětí.
V každé školce se dělá nějaká speciální akce ke Dni matek. A tak i u nás se najednou na nástěnce objevily kresbičky a i seznam toho, co maminky dětí mají rády, co jim vadí a co je na nich nejlepší. Začala jsem z toho mít trochu strach – kdo ví, co Fanynka učitelkám vykládá. Obrázek vypadal moc hezky, snad ho na konci roku dostanu a budu si ho moct schovat. Z textů jsem zjistila, že prý nemám ráda, když mě klovne ptáček (den předtím jsem Fanny vyprávěla, jak jsem lovila andulku Pípu a že se mi nelíbilo, když mě klofla). Mám prý moc ráda copánky a culíky. Co je na mně nejhezčí jsem nezjistila – prý se holky učitelky nezeptaly. Doma mi pak říkala, že jí se nejvíc líbí moje vlasy – jsou prý krásně voňavý a je jich strašně moc.
Malou detektivní prací jsem zjistila, že to se mnou (jakožto matkou) není tak zlý. Fanny o mě prý říká, že jsem hodná, vysoká (na to přišla proboha jak?), výborně peču, mám moc hezké oblečení, nádherný vlasy, mám ji moc ráda a jsem prý prostě nejlepší na světě :).
A proč to vlastně píšu? Protože každá z nás má tendenci se podceňovat. Vidíme na sobě jen to nejhorší. Naše okolí nám neustále připomíná, že naše postava už není taková jako před porodem, náš styl výchovy nestojí za nic, náš šatník se zasekl v době našeho mládí a naše kariéra šla do kopru. Takže trocha nekritické lásky nám nemůže uškodit. Ona taky dlouho nevydrží. Až nastoupí puberta, tak budeme s nostalgií vzpomínat, jak k nám naše děti vzhlížely. Vřele tudíž všem rodičům doporučuji, ať si hlášky svých dětí zapisují. Jsou vtipné, milé a upřímné. Předškolní děti jen málokdy lžou o svých citech – zvlášť k maminkám. Tatínkové jsou trochu ochuzení, ale jen trošičku. Alespoň naše holky na tátovi jen visí. Jeho obrázků už máme doma taky dost a dost a popis jeho pozitiv je taky dost veliký: je silný, statečný, šikovný, taky má krásné vlasy, výborně vaří, má spoustu kamarádů, jezdí na kole, umí všechno opravit, čte výborně pohádky, se vším si poradí.
A jak je to u vás? Liší se pohled holčiček a chlapečků? Nebo jsou rodiče kluků o tohle ochuzeni?

Těžká noc

Fanynka si jednoho dne začala stěžovat na bolesti bříška. Sama to ovšem uváděla se slovy, že je to jenom zaseklý bobek a nijak zvlášť jsme to neřešili. Dostala mírnou dietu a víc jsem ji hlídala ohledně pitného režimu. Začala se taky i přes den počůrávat – dávala jsem si tedy pozor na to, jestli se náhodou neprojevují i další příznaky na případnou dětskou cukrovku. V duchu jsem se taky připravovala na návštěvu doktorky.
Několik dnů proběhlo v poklidu, pak ale přišlo ráno, kdy Fanny už v pyžámku hlásila: „Mamí, mě v tom bříšku píchá!“ Rychle jsem jí prohmatala a změřila teplotu. Píchalo přesně v pupíku a teplota byla normální. Na slepák to nevypadalo, podceňovat jsem to ale nechtěla. Holka mě přemluvila, že do školky chce, hned po jejím odchodu jsem ale zavolala doktorce a domluvila se s ní, že druhý den ráno tam holku přivedu k vyšetření. Odpoledne jsem si pro ní došla do školky a učitelka mi hlásila, že holka si stěžovala na bříško a že je prý o dost bledší a unavenější, než obvykle. Chtěla jsem tedy holce udělat radost a řekla jsem jí, že můžeme jít do obchodu a může si koupit mls dle chuti. Chtěla rohlík! To bylo zlé – nabídku sladkosti snad ještě nikdy neodmítla. Utěšila jsem jí slíbenou návštěvou u doktorky. Taky jsem jí ujistila, že když se bude u doktorky dobře chovat, tak dostane nového plyšáka z Billy (body sbíráme velice pilně).
Večer dlouho nemohla usnout a ráno se doktorky takřka nemohla dočkat. Trochu čáru přes rozpočet mi udělala tím, že se těsně před ránem počůrala. To se potom těžko získává ranní moč. Fanny si potíže vysvětlovala tím, že se voda cestou zasekla u bobku a povídají si v bříšku. Dokonce oboum na záchodě trochu domlouvala (ať nezlobí a oba jdou dolů). Nakonec se dílo zdařilo a my mohly pádit k doktorce. Šla s námi i Josífka – před půl rokem upadla a udělala se jí boulička na noze – měly jsme po půl roce přijít na kontrolu – tak jsem se rozhodla to spojit. Doktorka nás prohlédla a poslala obě holky pro kontrolu na místní chirurgii. Pan chirurg byl... ehm... mírně řečeno... blahosklonný... lepší slovo mě nenapadá. U Fanny prohlásil, že to bude psychika – ať s ní zkusím probrat, co ji trápí. U Josífky byl šok ještě větší – boulička je prý bradavice. Historku o úrazu rázně odmítl a doporučil vodičku na vypalování bradavic. Když jsem to potom říkala dětské doktorce, koukala jako puk. Nakonec řekla, že to tedy na pár týdnů zkusíme a pak se uvidí.
Cestou od doktorky Fanny říkala, že už jí je líp. Večer jsme si spolu pořádně popovídaly a už ráno tvrdila, že je bříško skoro v pořádku. Uklidnilo mě to a v pondělí jsem zavolala doktorce, že je problém asi vyřešen. V úterý se ve školce slavily čarodějnice. Neuhlídala jsem Fanynčinu dietu a holka nakonec stláskala všechno, co se jí dostalo pod ruku. Večer sice trošku fňukala, ale nakonec usnula. S klidným srdcem jsem šla spát.
Chvilku po půlnoci najednou vrzly dveře. „Mamí, já se chci pomazlit.“ Ach jo, pustila jsem ji pod peřinu. A hned zase vyhnala, holka měla mokré pyžámko – evidentně se počůrala. Pomohla jsem jí se převlíknout a pustila ji k sobě do tepla. Holka si ale pořád nemohla najít vhodnou polohu na spaní. Nakonec to Vráťa nevydržel a poslal ji zpátky do dětského pokoje. Dala jsem jí tedy na mokrou postel ručník a našla náhradní peřinku. Zase jsem si lehla a jen co jsem zavřela oči, znovu vrzly dveře. V duchu jsem zanadávala a otočila se čelem ke dveřím. Fanny jen špitla: „Blinkala jsem.“ Ajaj... rychle jsem ji vedla na záchod. V půli cesty jsem za sebou uslyšela další blinkání (ještěže máme všude plovoucí podlahy a lina). Fanynka si navíc ušpinila i vlásky. Uklidila jsem tedy nepořádek, osprchovala holku, znovu dala do pucu postýlku a znovu ji uložila. Říkala, že už jí bříško nebolí, trošku se ale klepala a dlouho mě držela za ruku. Nakonec jsem si opět šla lehnout. Za pár vteřin znovu dveře. To už Vráťa poznamenal, že bude lepší, když je ani nebudu zavírat. Fanny tentokrát chtěla na záchod. Pomohla jsem jí a znovu ji uložila. Pak znovu potřebovala blinkat. Pak znovu. A ještě jednou. A znovu na záchod. A znovu blinkat. Tak to šlo dál, až konečně chvilku před čtvrtou ráno usnula. Vráťa usnul hned ze začátku a tak ani netušil, co se v noci dělo. Proto bezelstně vzbudil holku už před sedmou kvůli školce. Divil se, že vůbec nechce vstávat a tím vzbudil i mě. Zeptala jsem se holky, jestli chce do školky nebo zůstat doma. Odpověděla mi, že jí bříško už ani piditrošku nebolí a že chce jít do školky. S trochou obav jsem jí tedy pomohla se vypravit (pořád napůl spala) a Vráťovi jsem řekla, ať mi učitelky zavolají v případě potíží. Celý den jsem pak byla trochu jak na trní.
Odpoledne jsem pak šla pro holku do školky. Uvítala mě na školkové zahradě. Už od pohledu vyspinkaná, zdravá a veselá. Jen mi vynadala, že jsem přece slíbila, že půjde domů už po obědě – a já jdu až po spinkání. To byla pro mě novinka – skoro nikdy nechodí už po obědě. Učitelky se taky trochu mračily a řekly mi, že na mě holka čekala skoro do jedné hodiny a pak ji uložily k ostatním dětem. A příště ať se s manželem lépe domluvíme. Vráťa se mi pak omlouval, že mi prostě ráno špatně rozumněl.
Touto nocí každopádně skončily veškeré Fanynčiny problémy s bříškem. Ať už jí bylo cokoli, všechno pominulo. Žádné píchání, tlačení ani nevolnost. Začala normálně jíst a vše je prý v pořádku. Jen já ještě pár nocí nato trnula při každém podezřelém šustnutí. Zpětně si uvědomuji, že to byla vlastně její první zkušenost s nevolností. Tak snad to je na dlouhou dobu i poslední. A jaké bylo u vašich dětí tohle nepříjemné poprvé? Fanny to teď všechno svádí na kůži z buřtíka, našly si i vaše děti nějaké „rozumné“ vysvětlení? A kde vůbec bereme tu sílu postarat se celou noc o jedno dítě a druhý den normálně fungovat pro to druhé? Doteď nechápu, že jsem dokázala ukočírovat svůj dávicí reflex a v noci se k ní nepřidala :).