Každá z nás má o sobě pochybnosti. Nelíbí se nám naše nohy, váha, vlasy nebo i povaha. Občas cítíme, že jako matky taky zrovna nezáříme. Na děti občas zařveme a i výchovná rána na zadeček občas přiletí. Do toho neustálé obavy o zaměstnání a stále chybějící peníze – a z toho plynoucí manželské hádky. Někdo si k tomu dobrovolně přidá studium nebo vedlejší pracovní poměr. To se pak snadno stane, že si večer sedneme se sklenkou vína (nebo něčeho tvrdšího) a máme chuť brečet. Největší procento žen alkoholiček se ostatně rekrutuje z matek na rodičovské. Není tudíž na škodu, když se podíváme na svět očima svých dětí.
V každé školce se dělá nějaká speciální akce ke Dni matek. A tak i u nás se najednou na nástěnce objevily kresbičky a i seznam toho, co maminky dětí mají rády, co jim vadí a co je na nich nejlepší. Začala jsem z toho mít trochu strach – kdo ví, co Fanynka učitelkám vykládá. Obrázek vypadal moc hezky, snad ho na konci roku dostanu a budu si ho moct schovat. Z textů jsem zjistila, že prý nemám ráda, když mě klovne ptáček (den předtím jsem Fanny vyprávěla, jak jsem lovila andulku Pípu a že se mi nelíbilo, když mě klofla). Mám prý moc ráda copánky a culíky. Co je na mně nejhezčí jsem nezjistila – prý se holky učitelky nezeptaly. Doma mi pak říkala, že jí se nejvíc líbí moje vlasy – jsou prý krásně voňavý a je jich strašně moc.
Malou detektivní prací jsem zjistila, že to se mnou (jakožto matkou) není tak zlý. Fanny o mě prý říká, že jsem hodná, vysoká (na to přišla proboha jak?), výborně peču, mám moc hezké oblečení, nádherný vlasy, mám ji moc ráda a jsem prý prostě nejlepší na světě :).
A proč to vlastně píšu? Protože každá z nás má tendenci se podceňovat. Vidíme na sobě jen to nejhorší. Naše okolí nám neustále připomíná, že naše postava už není taková jako před porodem, náš styl výchovy nestojí za nic, náš šatník se zasekl v době našeho mládí a naše kariéra šla do kopru. Takže trocha nekritické lásky nám nemůže uškodit. Ona taky dlouho nevydrží. Až nastoupí puberta, tak budeme s nostalgií vzpomínat, jak k nám naše děti vzhlížely. Vřele tudíž všem rodičům doporučuji, ať si hlášky svých dětí zapisují. Jsou vtipné, milé a upřímné. Předškolní děti jen málokdy lžou o svých citech – zvlášť k maminkám. Tatínkové jsou trochu ochuzení, ale jen trošičku. Alespoň naše holky na tátovi jen visí. Jeho obrázků už máme doma taky dost a dost a popis jeho pozitiv je taky dost veliký: je silný, statečný, šikovný, taky má krásné vlasy, výborně vaří, má spoustu kamarádů, jezdí na kole, umí všechno opravit, čte výborně pohádky, se vším si poradí.
A jak je to u vás? Liší se pohled holčiček a chlapečků? Nebo jsou rodiče kluků o tohle ochuzeni?
Žádné komentáře:
Okomentovat