Fanynka si jednoho dne začala stěžovat na bolesti bříška. Sama to ovšem uváděla se slovy, že je to jenom zaseklý bobek a nijak zvlášť jsme to neřešili. Dostala mírnou dietu a víc jsem ji hlídala ohledně pitného režimu. Začala se taky i přes den počůrávat – dávala jsem si tedy pozor na to, jestli se náhodou neprojevují i další příznaky na případnou dětskou cukrovku. V duchu jsem se taky připravovala na návštěvu doktorky.
Několik dnů proběhlo v poklidu, pak ale přišlo ráno, kdy Fanny už v pyžámku hlásila: „Mamí, mě v tom bříšku píchá!“ Rychle jsem jí prohmatala a změřila teplotu. Píchalo přesně v pupíku a teplota byla normální. Na slepák to nevypadalo, podceňovat jsem to ale nechtěla. Holka mě přemluvila, že do školky chce, hned po jejím odchodu jsem ale zavolala doktorce a domluvila se s ní, že druhý den ráno tam holku přivedu k vyšetření. Odpoledne jsem si pro ní došla do školky a učitelka mi hlásila, že holka si stěžovala na bříško a že je prý o dost bledší a unavenější, než obvykle. Chtěla jsem tedy holce udělat radost a řekla jsem jí, že můžeme jít do obchodu a může si koupit mls dle chuti. Chtěla rohlík! To bylo zlé – nabídku sladkosti snad ještě nikdy neodmítla. Utěšila jsem jí slíbenou návštěvou u doktorky. Taky jsem jí ujistila, že když se bude u doktorky dobře chovat, tak dostane nového plyšáka z Billy (body sbíráme velice pilně).
Večer dlouho nemohla usnout a ráno se doktorky takřka nemohla dočkat. Trochu čáru přes rozpočet mi udělala tím, že se těsně před ránem počůrala. To se potom těžko získává ranní moč. Fanny si potíže vysvětlovala tím, že se voda cestou zasekla u bobku a povídají si v bříšku. Dokonce oboum na záchodě trochu domlouvala (ať nezlobí a oba jdou dolů). Nakonec se dílo zdařilo a my mohly pádit k doktorce. Šla s námi i Josífka – před půl rokem upadla a udělala se jí boulička na noze – měly jsme po půl roce přijít na kontrolu – tak jsem se rozhodla to spojit. Doktorka nás prohlédla a poslala obě holky pro kontrolu na místní chirurgii. Pan chirurg byl... ehm... mírně řečeno... blahosklonný... lepší slovo mě nenapadá. U Fanny prohlásil, že to bude psychika – ať s ní zkusím probrat, co ji trápí. U Josífky byl šok ještě větší – boulička je prý bradavice. Historku o úrazu rázně odmítl a doporučil vodičku na vypalování bradavic. Když jsem to potom říkala dětské doktorce, koukala jako puk. Nakonec řekla, že to tedy na pár týdnů zkusíme a pak se uvidí.
Cestou od doktorky Fanny říkala, že už jí je líp. Večer jsme si spolu pořádně popovídaly a už ráno tvrdila, že je bříško skoro v pořádku. Uklidnilo mě to a v pondělí jsem zavolala doktorce, že je problém asi vyřešen. V úterý se ve školce slavily čarodějnice. Neuhlídala jsem Fanynčinu dietu a holka nakonec stláskala všechno, co se jí dostalo pod ruku. Večer sice trošku fňukala, ale nakonec usnula. S klidným srdcem jsem šla spát.
Chvilku po půlnoci najednou vrzly dveře. „Mamí, já se chci pomazlit.“ Ach jo, pustila jsem ji pod peřinu. A hned zase vyhnala, holka měla mokré pyžámko – evidentně se počůrala. Pomohla jsem jí se převlíknout a pustila ji k sobě do tepla. Holka si ale pořád nemohla najít vhodnou polohu na spaní. Nakonec to Vráťa nevydržel a poslal ji zpátky do dětského pokoje. Dala jsem jí tedy na mokrou postel ručník a našla náhradní peřinku. Zase jsem si lehla a jen co jsem zavřela oči, znovu vrzly dveře. V duchu jsem zanadávala a otočila se čelem ke dveřím. Fanny jen špitla: „Blinkala jsem.“ Ajaj... rychle jsem ji vedla na záchod. V půli cesty jsem za sebou uslyšela další blinkání (ještěže máme všude plovoucí podlahy a lina). Fanynka si navíc ušpinila i vlásky. Uklidila jsem tedy nepořádek, osprchovala holku, znovu dala do pucu postýlku a znovu ji uložila. Říkala, že už jí bříško nebolí, trošku se ale klepala a dlouho mě držela za ruku. Nakonec jsem si opět šla lehnout. Za pár vteřin znovu dveře. To už Vráťa poznamenal, že bude lepší, když je ani nebudu zavírat. Fanny tentokrát chtěla na záchod. Pomohla jsem jí a znovu ji uložila. Pak znovu potřebovala blinkat. Pak znovu. A ještě jednou. A znovu na záchod. A znovu blinkat. Tak to šlo dál, až konečně chvilku před čtvrtou ráno usnula. Vráťa usnul hned ze začátku a tak ani netušil, co se v noci dělo. Proto bezelstně vzbudil holku už před sedmou kvůli školce. Divil se, že vůbec nechce vstávat a tím vzbudil i mě. Zeptala jsem se holky, jestli chce do školky nebo zůstat doma. Odpověděla mi, že jí bříško už ani piditrošku nebolí a že chce jít do školky. S trochou obav jsem jí tedy pomohla se vypravit (pořád napůl spala) a Vráťovi jsem řekla, ať mi učitelky zavolají v případě potíží. Celý den jsem pak byla trochu jak na trní.
Odpoledne jsem pak šla pro holku do školky. Uvítala mě na školkové zahradě. Už od pohledu vyspinkaná, zdravá a veselá. Jen mi vynadala, že jsem přece slíbila, že půjde domů už po obědě – a já jdu až po spinkání. To byla pro mě novinka – skoro nikdy nechodí už po obědě. Učitelky se taky trochu mračily a řekly mi, že na mě holka čekala skoro do jedné hodiny a pak ji uložily k ostatním dětem. A příště ať se s manželem lépe domluvíme. Vráťa se mi pak omlouval, že mi prostě ráno špatně rozumněl.
Touto nocí každopádně skončily veškeré Fanynčiny problémy s bříškem. Ať už jí bylo cokoli, všechno pominulo. Žádné píchání, tlačení ani nevolnost. Začala normálně jíst a vše je prý v pořádku. Jen já ještě pár nocí nato trnula při každém podezřelém šustnutí. Zpětně si uvědomuji, že to byla vlastně její první zkušenost s nevolností. Tak snad to je na dlouhou dobu i poslední. A jaké bylo u vašich dětí tohle nepříjemné poprvé? Fanny to teď všechno svádí na kůži z buřtíka, našly si i vaše děti nějaké „rozumné“ vysvětlení? A kde vůbec bereme tu sílu postarat se celou noc o jedno dítě a druhý den normálně fungovat pro to druhé? Doteď nechápu, že jsem dokázala ukočírovat svůj dávicí reflex a v noci se k ní nepřidala :).
Žádné komentáře:
Okomentovat