A budou tam i houby?

Po několika dnech dovolené jsme přemýšleli, kam vyrazit na další výlet. Počasí bylo slunečné, sníh takřka žádný, nejbližší okolí už bylo prozkoumáno. Nakonec jsme se rozhodli, že si uděláme výlet na Jedlové vodopády. Cesta je zhruba deset kilometrů. To byl trochu risk, Fanny je sice zdatný chodec, tohle ale není zrovna lehký terén pro čtyřleté dítě. Josífku jsme se rozhodli vynést v krosničce na zádech.

Fanny miluje potůčky a vodopády všeho druhu. Cestou nasbírala spoustu klacíků, že prý pro rybičky. Taky trochu trávy a našla i písek, že prý to hodí cestou do vody. V pohodovém duchu jsme dorazili až na začátek lesa. Vráťa ukázal Fanynce trasu na informační tabuli a přidal pár vlastních informací. Pomalu jsme začali stoupat po pohodlné a široké lesní cestě. Litovali jsme, že neseme Josí na zádech a nevezeme jí v kočárku. Ve stínu lesa jsme občas spatřili sníh a led a vesele jsme si je fotili.

Informační tabule bylo nutno podrobně přečíst

Ledu najednou začalo přibývat a brzo pokrýval celou cestu. Opatrnou chůzí po kamenech se však stále dalo pohodlně stoupat. Rozhodně už to nebylo na kočárek. I Fanny se občas neochotně chytla nabízené ruky a nechala si pomoci. I když – ona sama se strašně ráda klouže po ledu a vůbec si neuvědomovala, že po její levici se svah prudce propadá směrem k řece a případný pád by byl velice bolestivý. Nakonec jsme s určitými obtížemi došli až k nádherné vyhlídce kousek pod cílem. Objevil se před námi první náznak vodopádu a zvlášť Josífka byla nadšená. Vesele se rozřechtala v krosničce a houpala se dopředu a dozadu. Dali jsme si sušenku na povzbuzení a vydali se zase na cestu do vrchu.

Vodááá!!!

 

Už za první zatáčkou jsme ztuhli. Souvislá vrstva ledu nám zatarasila cestu a další postup se jevil nemožný. Nakonec se Vráťa (i s Josífkou na zádech) vyškrábal do svahu a já mu podala Fanynku. Sama jsem se jen tak tak vyškrábala na cosi jako cestičku. Obešli jsme choulostivé místo a mohli zase pokračovat po klasické cestě. Vedla jsem Fanynku po své pravici a doslova ji nutila chodit po bezpečnějších úsecích. Brala jako podraz to, že si nemůže běže jak ona chce a že se doopravdy nemůže jen tak klouzat. Já mezitím balancovala se srdcem v kalhotách. V jedné ruce Fanynčin batoh v druhé vzpouzející se dítě, opatrně jsem našlapovala po mnohem horším povrchu – jen aby Fanny mohla jít o něco bezpečněji. Nakonec jsme se doškrábali až k vodopádu. Fanny obřadně zamíchala vodu přineseným klackem a pak ho stejně obřadně hodila do hlubin. Radost ji kazilo jen to, že kvůli obtížnému terénu jsme nedonesli všechny klacíky a ani trochu kamínků nebo písku.

Tak tudy ne

Cesta zpátky nám přišla mnohem rychlejší a pohodlnější. Jen onen ošemetný úsek jsme zase přelezli vrchem. Kousek pod ním jsme potkali velkou turistickou výpravu – hned se ptali, zda se dá dostat až k vodopádům. Ujistili jsme je, že je to sice obtížné, ale jde to (ostatně – čtyřleté a evidentně nezraněné děcko toho bylo důkazem). Nechali se přesvědčit a vyrazili směle nahoru. Chvíli jsme se bavili představou toho, jak nás hned za první zatáčkou proklínají.

Během návratu do chaty jsme se stavili v nedalekém obchůdku a Fanny dostala sladkou odměnu – byl to od ní opravdu výkon. Bez větších protestů pak došla až do chaty a vesele řádila ještě dlouho po setmění. Chudinka, netuší, že si tím podepsala ortel a na příští dovolené ji čekají mnohem delší trasy.

A ony houby z nadpisu? Fanny se totiž strašně těšila, že po cestě nasbírá nějaké houby - vždyť těch je přece v lese vždycky plno. Nějak se nám nepodařilo ji přesvědčit, že v zimě to tak není. Před spaním pak byla trochu zklamaná a cítila se mírně podvedeně.

Za tu krásu to stálo