Jarní prázdniny bez sněhu

Na jarní prázdniny jsme se rozhodli jet na tchýninu chatu do Jizerských hor. V únoru tam bývá sněhu až do pasu a spousta vhodných míst pro bobování. Fanynka je navíc nadšená už jen z myšlenky, že všichni spíme v jedné místnosti. Pro vodu se chodí do studánky, topení obstarávají kamna (na kterých se také vaří) a jedinou vymožeností je příjem internetu (občas se dá sledovat i televize, ta však hned druhý den přestala přijímat signál – nikomu to ale nevadilo).

Našla jsem sníh a on studí!

Letos nás trochu vypeklo počasí a po sněhu nebylo ani památky. Už v Praze jsem tudíž do kufru nabalila také pexeso, karty, pastelky a pár obrázkových knížek. Pro holky byla lákadlem už jen cesta. Až na místo určení jsme totiž jeli vlakem. Respektive několika vláčky – přestupů bylo několik. Vráťovi rodiče byli natolik hodní, že nám jídlo přivezli předem (autem) a také nám chaloupku dostatečně vytopili. Přijeli jsme tudíž do útulné chaty, kde stačilo si jen vybalit a mohla začít dovolená. Z půdy nám snesli dětskou postýlku a v kůlničce bylo i dostatek dřeva na topení.

Fanny se těšila na svá oblíbená místečka – zvlášť všechny potůčky v okolí. Příště jí snad seženu rybářské holinky – ty obyčejné totiž nestačí a vodu si nabrala hned první den. Ještěže jsem vzala tolik náhradního oblečení a kamna tak hřála. I Josífka si venku vesele hrála. Bylo vidět, že moc dobře ví, že tady už byla. Jen první noc byla uplakaná. Loni totiž spala ve velké posteli mezi námi. Letos na ní čekala vlastní postýlka a to se jí vůbec nelíbilo. Na milost ji vzala až okolo desáté večer a to po velkém křiku a pláči. 

Všechny potůčky se musí probrodit

Další večer už do ní ulehla sice s protesty, ale usnula během půl hodiny. Jen mi přišla trošku rozehřátá. Přičítala jsem to ale jinému podnebí a dlouhé době venku. Už druhý den jsme totiž začali prozkoumávat okolí. Procházky sice většinou prospala, tvářičky ale vždy poctivě vystavila sluníčku. Fanny běhala po okolí, sbírala klacíky, zkoumala každou strouhu, nadšeně se klouzala na každém náznaku ledu. Doma si pak hrály obě holky bez nejmenších problémů, jen o hračky byl občas boj – obě si samozřejmě chtěly hrát jen s tou jedinou – ostatní byly zapomenuty v koutě. Jedno odpoledne musel Vráťa odjet vlakem k bankomatu a Fanny si vzal s sebou. Já přijela s Josí do chatičky a chystala se na jejich příchod. Josí spala celou cestu v kočárku a doma se probudila s pláčem. Na nočníku se skoro rozklepala (přičítala vzteku z probuzení). Po přebalení si však místo hraní vylezla na velkou postel a tvrdě usnula. Nechala jsem ji tedy být a čekala jsem, že se tak za hodinu vzbudí. Jenže už bylo dávno pozdě večer, Vráťa s holkou se vrátili domů, v místnosti byl randál a Josí nic. Pořád tvrdě spala. Zkoušela jsem jí lechtat, hladit, jemně budit a ono nic. Navíc pořád víc a víc hřála. Nakonec jsme našli teploměr a vzbudili ji. A ejhle... chudinka měla 38,3... naštěstí jsem byla připravená a raději jsem jí dala čípek proti horečce. V duchu jsem se modlila, aby to byla jen nějaká rychlá epizodka. Do rána ji to naštěstí přešlo a zůstala jen rýma jak trám. Ta jí však vydržela až do konce dovolené a den před odjezdem se jí dostala až do oka a začala jí ho zalepovat (a v noci způsobila další atak horečky). Docela jsem měla radost, že už pojedeme domů. 

My si z ní dělali legraci a ona chudák hořela

Fanny taky celý pobyt protrpěla s rýmou a mírným kašlem, ta už na to však trpí od prvního podzimního dne. Jinak byl pro ní celý pobyt jedním velkým dobrodružstvím. Nadšeně pomáhala nosit vodu a dříví, večer pozorovala na schodech hvězdičky a z lesa nosila klacíky. Jen na záchod odmítala chodit. Chata má totiž suchý záchod a Fanny ho pojmenovala „smrdizáchod“. Vzala tudíž zavděk Josífčiným nočníkem. Já ji docela chápu. Kromě nepříjemného zápachu je totiž ona místnost nevytápěná – a tudíž momentálně extrémně studená. Jako třešinka na dortu jsou pak všudypřítomní pavouci. Já jsem nemilosrdná a ihned je zabíjím. Vráťa je „milosrdně“ vyhazuje z okna. V jednu chvíli jsme nechtěně Fanny dost vyděsili – sledovala jsem totiž on-line olympiádu – konkrétně hokejový souboj mezi námi a USA. Jak jsme tak začali prohrávat, zeptala jsem se Vráti, co se stane, pokud prohrajeme. Odpověděl, že to asi pojedeme domů (míněno samozřejmě hokejové družstvo v Soči). Hokej jsme prohráli a já jsem nahlas řekla, že je to v háji a že jsme prohráli a pojedeme domů. Fanny se začala strachy klepat a celý dopoledne se strašně bála, že budeme balit a půjdeme na vlak. Chudinka malá, dalo nám dost práce ji uklidnit.

Den před odjezdem jsme si udělali veliký výlet na Jedlové vodopády – zážitek to byl tak silný, že se o něm rozepíši jinde. Najednou nastal den odjezdu. Vše bylo zabalené den předem, vlaková spojení byla příznivá, počasí nám přálo. Holkám se z chaty vůbec nechtělo. Až vidina jízdy vlakem je vyhnala z pelíšků. Fanynka poslušně ťapala na nádraží, Josífka se nesla v krosničce. Přestupy i jízdu zvládly obě na výbornou. Jen si Fanny dlouho do noci myslela, že zítra se zase sbalíme a pojedeme zpátky na hory. Josífka se pro změnu v půli noci vzbudila a pláčem dávala najevo, že se jí změna postýlky vůbec nelíbí. Už se těším, jak pojedeme na dovolenou příště. To už bude možná vesele capkat i Josífka.

Akční tatínek dokáže plně nahradit i auto :)