neděle 7. prosince 2014

První dětská oslava

Ani se mi to nechce věřit, ale Fanynka už je s námi celých pět let. A to si zaslouží pořádnou oslavu. S touto myšlenkou přišla sama a my jsme se rozhodli ji podpořit. Všechny předchozí oslavy byly pouze v rámci nejužší rodiny a tak trochu ve stínu Mikuláše a vánoc.
Základem pro  celou akci bylo určení místa konání. Fanny se sice líbily předpřipravené oslavy v obchodních centrech, tu svou si však chtěla užít doma. Chtěla kamarádům ukázat kde bydlí, jaké má hračky a pochlubit se novou palandou. Náš byt je klasické panelákové 3 + 1. Pokojíček holek se zdá malý, místa na hraní je v něm však dost. Dovolila jsem tudíž oslavu doma s podmínkou, že bude omezen počet účastníků.
Tato podmínka se ukázala jako velký problém. Některé děti byly jasné. Nešlo opomenout její dvě nejlepší kamarádky. Také přirozeně pozvala svou první lásku. Vždyť už i paní učitelka pochopila, že je to její muž. Já sama jsem si říkala, že ideální počet by byl tak pět pozvaných dětí. A tak Fanny zvala dál a dál a dál. A já jen z hrůzou v očích počítala děti. Nakonec jsem ji rázně zastavila a určila strop deseti dětí. Se zbytkem to prostě oslaví dodatečně ve školce.
Několik dní před oslavou jsem vytiskla pozvánky pro děti. Hlavně tedy pro jejich rodiče. Ne všichni ví, kde bydlíme, jak se Fanny jmenuje příjmením a chtěla jsem také, aby na mě měli všichni kontakt. Určila jsem oficiální začátek akce, respektive časový údaj o začátku scházení hostů. S dortem, přípitkem a zábavou jsem počítala až tak půl hodiny nato.
Každou pozvánku jsem označila jménem hosta a předala je Fanynce. Sama je odnesla do školky a děti znovu osobně pozvala. Najednou se ukázalo, že jsem na dvě holčičky zapomněla. Obě se na mě podívaly se strašlivě zklamaným pohledem. Fanny se takřka rozplakala. Rychle jsem se jim omluvila a slíbila, že po oslavě Fanny donese do školky spoustu sladkostí a oslaví to s nimi dodatečně. Cítila jsem se provinile a nakonec jsem se den před oslavou domluvila s Vráťou a dovytiskla dvě pozvánky. Chtěla jsem je hned odpoledne předat, holčičky však zrovna ten den odcházely už po obědě. Naštěstí však zasáhl osud a během večerní Mikulášské oslavy v parku jsem potkala jejich tatínka. Celou situaci jsem mu vysvětlila a předala mu pozvánky. Tím se definitivně ustálil počet pozvaných dětí na deseti.
V průběhu týdne jsem nakoupila dětský šampus (radši několik lahví), nějaké to zobání (křupky, tyčinky), sýry, šunky, rajčátka, papriky a další dobroty pro děti i dospělé. Udělala jsem svou oblíbenou vajíčkovou pomazánku a pro všechny případy jsem koupila ještě výbornou tuňákovou pomazánku. Pro každé pozvané dítě jsem také připravila malou taštičku s překvapením. Měla jsem velké štěstí, že náš nejbližší obchod zrovna udělal slevu jak na rychlé špunty, tak na čokoládová vajíčka s hračkou. To jsem ještě netušila, že hned několik rodičů přinese další sladké zásoby. Zakoupení dortu jsem nechala na poslední chvíli. V minulých letech to nebyl problém, s klidným srdcem jsem pro něj vyrazila až v sobotu dopoledne. Jaký byl můj šok, když jsem zjsitila, že ten vysněný typ se běžně dělá jen v malých velikostech a ve velkém provedení se musí objednat dva dny předem. Po chvilce váhání jsem raději vzala dva malé typy - různé druhy. Aspoň si děti budou moct vybrat. Na jeden z nich jsem nechala napsat číslici pět, nádherně se tam vyjímala.
O oběd se postarala Vráťova maminka, Vráťa nachystal sýrové a šunkové mísy, Fanny osobně popsala papírové talířky jménem pozvaného a přichystala na ně ubrousky s motivem pirátů. Viděla totiž předtím mě, jak na každý kelímek píšu jméno a kreslím školkovou značku. Nechtěla jsem totiž, aby si děti pití pletly a zbytečně si tak předávaly potencionální bacily.
Párty teprve začíná

První hosté dorazili přesně v půl třetí - v momentě, kdy jsme dokončili přípravy. A pak už to šlo v rychlém sledu. Některé maminky zůstaly u nás, některé mi děti jen předaly s tím, že se vrátí cca za hodinu a půl. To mi udělalo radost. Místo pro děti doma bylo, s rodiči to už bylo horší. Během několika desítek minut se situace ustálila. Přišlo všech deset pozvaných dětí, mezi nimi se proplétala malá Josífka a vše řídila Fanny. Z rodičů zůstali čtyři stateční (z toho jeden muž) a bez okolků a protestů pomáhali mě i Vráťovi.
Dárky se rozbalovaly v průběhu celého odpoledne

Jakmile si děti zvykly na nové prostředí a přestaly zvědavě pobíhat, zapálili jsme svíčky na jednom z dortů a nalili šampus. Všichni jsme Fanynce zazpívali "hodně štěstí, zdraví" a připili jí. Holka byla nadšená a hrdá. Každé dítě si vybralo ze kterého dortu chce svůj kousek a nastalo mlaskající ticho. Pak se všechny vrhly na hračky, pomáhaly Fanny s rozbalováním dárků, stavěly z kostek, lega a i na železnici došlo.
Nese se dort!

Způsobná fronta na porci


Mlask, mlask, mlask

Zkoumání palandy
Malá hudebnice

Co v tom asi je?

První si s novou panenkou hrála Fanynka, pak ji ale půjčila a každá holčička si chvilku pohrála

Vše se obešlo bez křiku a pláče

A to už zase začal drnčet zvonek a vracely se maminky pro své děti. Některé se zdržely a zapojily se do oslavy, některé si jen vyzvedly dítě a musely jít. Kdo chtěl, vzal si domů i kousek dortu navíc. Nikomu se domů moc nechtělo, ale i tak se nakonec vše obešlo bez pláče a scén. Ten se paradoxně ozval až zcela na konci párty. Fanny si hrála s darovanou voňavkou a stříkla si do oka. Více se však zlobila, když jsme ji chtěli pomoct a nakonec si nechala jen napustit umyvadlo a očičko si vypláchla sama. To už odcházeli i poslední hosté a byl skoro čas jít spát. I když byly obě holky rozjívené a rozjeté, podařilo se nám je zklidnit a obě usnuly okolo deváté večer. Jen Josífka se pak znovu vzbudila okolo půlnoci a chtěla si ještě hrát. I té se však podařilo domluvit a vrátila se zpátky do pelíšku.
Vrátit byt do původního stavu bylo až překvapivě jednoduché. Děti neudělaly skoro žádný nepořádek, nic se nerozbilo, dětské nádobí bylo papírové a šlo rovnou do koše, dospělácké nádobí umyla myčka. Z dortu zbyly dva poslední kousky. Trvanlivé jídlo a pití šlo zpátky do skrýše a na Silvestra jako když ho najdeme. Při úklidu se našel přebytečný plyšáček, mamince pravé majitelky jsem zavolala a druhý den dopoledne jsem jí ho odvezla.
Suma sumárum se vše povedlo na výbornou. Ještě uvidím, co budou říkat děti v pondělí ve školce. Průběžné reakce ale byly pozitivní. Zaslechla jsem i jednu z holčiček jak "šeptá" Fanynce, že má prostě úúúúúžasné rodiče. To mi zvedlo náladu. Párty jsem se snažila dělat na míru dětem a s ohledem na ně. Jen jsem ráda, že ji nemusím pořádat příliš často. Za svěřené děti jsem cítila velkou zodpovědnost a pořád jsem se bála, že si něco udělají. Moje nervy byly napjaté a vlastně jsem se plně uvolnila až druhý den odpoledne.
A co vy? Děláte svým dětem párty? A co vaše dětství? Měli jste někdy svoji vlastní párty a kolik vám při tom bylo let?

pátek 7. listopadu 2014

Poprvé v cirkuse

Tak se k nám zase dostal předvolební boj a s ním spojené akce. Na jedné takové párty jsme jako mírný úplatek pro voliče dostali zdarma vstupenky do cirkusu. Při domácí poradě vyšlo najevo, že Josífka by celý program nevydržela a Vráťa po cirkusu nijak netouží. Byla jsem tomu docela ráda, protože lístky jsme dostali čtyři a já už při jejich přebírání myslela na to, že s sebou vytáhneme i Fanynčinu největší kamarádku a její maminku. Zbývalo tudíž jen domluvit vhodný termín a mohlo se vyrazit.
Po několika dnech čekání jsme konečně vyrazily směr šapitó. Obě holky byly natěšené a skoro utíkaly. Já jsem byla trochu v rozpacích. Divokých zvířat se bojím i v ZOO, klauny moc nemusím a představa několika hodin v rozpáleném stanu mě také zrovna nelákala. Co by však člověk neudělal pro své děti. Cirkus nebylo těžké najít – šlo jít po čuchu. Přišly jsme akorát na otevření vstupní brány. Prvním překvapením bylo to, že stan byl členěný do několika oddílů. To jsem si z dětství nepamatovala. V předsálí se ukrýval malý kolotoč, stánek s cukrovou vatou, hot-dogy, nápoji a svítícími hračkami. Jen jsem si až po vstupu s hrůzou uvědomila, že jsem si s sebou vzala ostudně málo peněz. Společnými silami jsme se složily holkám na hračky (každé jednu řvoucí a blikající věc), jednu jízdu na kolotoči a několik lahviček vody. Až doma mi došlo, že jsem si mohla o přestávce zavolat Vráťovi o nějaké peníze, no... co se dá dělat.
Cirkus už nějakou dobu na sídlišti účinkoval, lidí už tudíž nepřišlo tolik. Lavice byly zaplněné tak akorát – necítily jsme stísněně a zároveň tam bylo dost lidí, aby se artistům hraní vyplatilo a bavilo je. Vybraly jsme si místo s mírně bočním výhledem, před námi nikdo neseděl, přebytečné bundy šlo dát na okolní místa. Lidem v dolních lóžích jsem vůbec nezáviděla. Měli sice vše z první ruky, zato byli také první na ráně – zvláště u klaunových vtipů.
Jak jsme se pohodlně usadily, už se pomalu začalo tlumit světlo a show mohla začít. Holky měly vytřeštěné oči, v rukou nervózně tiskly hračky a pořád něco komentovaly. Pak se najednou spustila hudba a Fanny rovnou upustila hračku do klína a zakryla si uši: „To je strašně nahlas!!! Ať to ztlumí!“ Po chvilce si zvykla a mohla se zase klidněji koukat. U prvních zvířat (zebry) si ještě myslela, že to jsou jen lidé v kostýmech. Pak zase místo dech beroucího vystoupení akrobatky, lítající bez jištění ve vzduchu, sledovala světelné reflektory a nahlas komentovala, že vypadají jako kytičky nebo sluníčka. Já trnula o umělkyni a dítě mě tahalo za rukáv a ptalo se, proč nahoře není i měsíček. Děkovala jsem všem bohům, že jsme s sebou nevzaly i Josífku. Jednotlivá čísla se dětem (i nám) líbila, bylo toho ale trošku moc. Naštěstí byla v polovině přestávka a všichni jsme se vyhrnuli ven před stan. Návštěvu zvěřince jsme vypustily – peníze už nezbývaly a holky se dost zabavily na kolotoči.
Celkově se show velice podařila. Já jsem byla trochu zklamaná – vždycky jsem se prý v cirkuse koukala hlavně na to, co má na sobě oblečená krasojezdkyně. Jenže v tomto cirkuse na koni jezdila jen jedna osoba – a to sice byla jezdkyně, ale poněkud... ehm... prostorově výrazná. Až jsem koně litovala. Klaun byl naštěstí decentní a vtipný. Zvířata udělala několik neočekávaných momentů, které se dětem líbily mnohem víc než oficiální program. Zvláště jeden z medvědů, který se po vyšplhání na nejvyšší místo artistické věže rozhodl, že je právě teď ideální doba na vykonání malé potřeby... a asi předtím pil opravdu hodně. Děti se řechtaly ještě dlouho poté.
Když se potom doma Vráťa ptal Fanynky, co se jí v cirkuse nejvíc líbilo, tak si dokázala vzpomenout jen na to, že tam byl rámus. O hračku se hned doma porvala s Josífkou a dodnes si s ní obě hrají. Chvíli uvažovala o tom, že začne drezírovat našeho papouška, to jí naštěstí brzo přešlo. Tak jsem zvědavá, jestli bude chtít za rok znovu na představení. Zatím to vypadá, že jí jedna návštěva bohatě stačila a má dost. Ale kdo ví... nikdy neříkej nikdy.

A jak to bylo u vás? Máte cirkus v oblibě, nebo se vám to zdá jako zbytečné týrání zvířat? Má v dnešní době vůbec co dětem dát nového? Je artistům co závidět nebo jste radši spokojení se svými jistotami?

neděle 21. září 2014

Lolita zažívá město jinak

Před měsícem měl Vráťa více než dobrou náladu a nechal mě splnit si svůj sen. Mohla jsem si vybrat hned troje šaty ve style lolita a objednat si je. Už při výběru jsem zohlednila to, že v nich budu jezdit i na kole. Tajně jsem doufala, že v nich pojedu už Velkou podzimní cyklojízdu. Dodací lhůta však byla dlouhá a balíček dorazil přesně o týden později. Právě včas na Zažít město jinak. Trochu problémem bylo to, že většinu dne jsem měla být na úvodních lekcích na fakultě. Co se dalo dělat, hned první den budu ve škole za exota. Aspoň udělám silný dojem. Druhým průšvihem bylo to, že jsem ve svém nadšení zapomněla objednat také spodničky. Šaty šly nosit i bez nich, ale výsledek nebyl tak nadýchaný. Bylo tudíž záhodno koupit cestou nějakou rychlou náhradu.
Můj první lolita model

Na svou lolití premiéru jsem si vybrala proužkovaný model alá šaty z filmů Karla Zemana. Doladila jsem všechny doplňky, sedla na kolo a vyrazila do školy. Cestu MHD jsem zavrhla. Chtěla jsem se sice předvést, ale zároveň si zachovat dostatečný pocit soukromí. Jen jsem tím málem způsobila pár dopravních nehod. Řidiči přibržďovali, přestali sledovat vozovku, zapomínali dávat přednost. Chodci zase nekoukali před sebe a při ohlížení se za mým kolem, bourali málem o lampy a reklamy. Většina z nich mi i zamávala a usmála se. Do šoku jsem uvedla i televizní štáb, který na cosi čekal u vjezdu do Prokopského údolí. Už jenom oblečení jim vzalo dech, co teprve to, že jsem nepokračovala po pozvolné hlavní trase, ale (pro ně zcela nelogicky) jsem se rozjela do toho nejprudšího kopce. Naštěstí už neviděli, že mi ke konci kopce došel proud a měnila jsem baterie. Asi by je to zklamalo.
Do školy jsem přijela mírně zadýchaná, ale jen s několikaminutovým zpožděním. Vrátní koukali vyjeveně, obětovala jsem tedy ještě pár minut a vysvětlila jim, že se po škole chystám ještě na akci do města. To pochopili, rádi si vzali informační noviny a chválili mě i moje kolo. To okamžitě překřtili na Laurint & Klement. Jen zalitovali, že tu není také filmový štáb a já nejsem součástí nějaké natáčeného filmu.
Škola byla dlouhá a původně krásné počasí se rychle měnilo v bouřku. Při náhlých poryvech deště jsem byla vděčná za to, že já i kolo jsme v suchu a v bezpečí. Stojany u naší fakulty jsou totiž pod střechou a baterie jsem dokonce odnesla dovnitř a během přednášek je stihla dobít. Když potom nastal čas odjezdu, strážní se o mě báli a litovali mě. Uklidnilo je až když jsem je ujistila, že mám slušivé sáčko a bezpečnou přilbu. Svá zavazadla jsem raději důkladně zabezpečila proti namočení a vyrazila jsem. Vzdalující se hromy mě trochu děsily, déšť však byl mírný a docela teplý.
Hned první připomínka sousedské akce Zažít město jinak na mě vyskočila na kraji Prokopského údolí. Bylo tam několik stanů, kde se místní lidé ohřívali nad šálkem čaje a měla jsem pocit, že vidím i nějakou polívku a bábovku. Všichni měli rozjásané tváře a vypadalo to, že se dobře baví. Až mi bylo líto, že spěchám a nemůžu se tam zastavit. Navzájem jsme si zamávali a usmáli se na sebe.
Letmé setkání mi zvedlo náladu a já se najednou přistihla, že navzdory počasí, jedu s až maniakálním úsměvem a dokonce si zpívám. Průjezd Krčským lesem mi sice úsměv málem vzal, ale navzdory výměně baterií (opět v kopci) a projetí několika blátivých louží, jsem na Chodov dojela zvesela.
Obchodní dům na Chodově cyklisty zrovna nevítá. Stojany jsou na dešti, skoro až mimo areál a jsou mizerné kvality. Ani k nim nevede žádné legální ceta nebo alespoň výjezd z parkoviště. No nic, kolo jsem připoutala a vrhla se na lov spodniček. Bylo to těžké a uspěla jsem až v posledním obchodě. Jen jsem si až po poznámce prodavačky "Jé, vy jste sem přijela na koni?" uvědomila, že jsou mé boty po průjezdu lesem více než špinavé! Omluvně jsem tedy rychle zaplatila a zmizela ven.
Další zastávkou byly Háje. V pátek jsem se pokoušela o své první selfie (a na dlouhou dobu i poslední) a rozbila přitom svůj foťák. Oprava by byla dražší než nový aparát, promptně jsem tedy objednala hned lepší model a v sobotu si ho jela vyzvednout. Tentokrát jsem si před vstupem do obchodu důkladně očistila boty pomocí vlhčených ubrousků. Pak už jsem to i s kolem zalomila do metra a těšila se na alespoň krátkou návštěvu zóny na Americké ulici.

Shodou všech možných okolností jsem dorazila ke stánku Auto*Matu přesně v momentě, kdy ho rozebírali. Odstavila jsem tedy kolo, vzala si jen nový foťák a peněženku a vyrazila do víru ulice. Atmosféra byla nádherná. Lidé se bavili, na výběr bylo víno, pivo, čokoláda, oblečení, šperky a dokonce i stánek psychologa! Ve většině případů se jednalo o místní podniky, které se prostě jen "vyvalily" před své vchodové dveře. Na několika místech hrály kapely, na náměstí trochu kolovrátkově vyhrával DJ. Před deštěm se šlo schovat do mobilní galerie.
Když už jsem si všechno prohlédla, nakoupila i pár vánočních dárků a stánek byl odvezen pryč, bylo načase jet domů. Opět s pomocí metra, nohy už mě pekelně bolely. Na plošině vagonu se se mnou dal do řeči mladý pár s miminkem. Ukázalo se, že jedou ze stejné akce. Líbila se jim a chválili i postupnou snahu přiblížit město trochu víc chodcům a cyklistům. Poslední krátký úsek na kole byl už jen pohlazením na duši. Prázdné silnice i stezky, ticho a klid. To se to potom krásně usínalo.
Celkem si svůj den jinak pochvaluji. V šatech jsem se cítila přirozeně a pohodlně. Při jízdě na kole nijak nepřekážely. Reakce lidí byla milá a až na ojedinělé výjimky kladná. Každý den takhle chodit nemohu, příště se však už budu cítit mnohem sebejistěji. A rozhodně jsem hodně lidem zvedla náladu a pár i inspirovala. A co vy? Troufli byste si vyjít ven na ulici v neobvyklém oblečení? Co třeba jen cesta na maškarní nebo krojovaný ples? Nebo si myslíte, že každý zvláštně oblečení člověk je rovnou blázen?
Tyhle šaty čekají v záloze

sobota 2. srpna 2014

Lolitka a Kočkobus

Tak opět nastal dlouho očekávaný čas a po našem sídlišti se začaly trousit divné zjevy. Ne, svět se nezbláznil. To se jen na anime con sjela celá banda cosplayerů. Z blízka i z dálky vážili svou cestu celé davy lolitek, bojovníků, ninjů, herních postav aj. Některé masky byly nenápadné. Jiné se dostaly až do médií. I naše rodina se chtěla připojit k tomuto příjemnému bláznovství. Vráťa od minule na nic nového nepřišel, spokojil se tedy s Totoro čepicí. Já jsem si na dva dny připravila kostým alá školačka a na druhé dva dny gothic lolitku. Hned první den se mi také podařilo sehnat nádherná černá kočičí ouška a ty jsem pak nosila po zbytek conu. Fanynka si vymyslela kostým víly (dokonce si udělala i provizorní křídla) a Josífka vyfasovala novou čepici s Kočkobusem (pro neznalé – dopravní prostředek z pohádky Můj soused Totoro).
No, nezlákalo by vás to k návštěvě conu?

První den začíná obvykle nenápadně až líně. První přednášky jsou až od pěti hodin odpoledne a program je spíše zahřívací. Babička tentokrát přislíbila hlídání na všechny dny – přijet ale mohla až chvíli před pátou hodinou. Vráťa se zasekl v práci a tak měl dorazit s cca hodinovým zpožděním. Já jsem se rychle oblékla a už jsem běžela k místu akce – vše se konalo v místní „modré“ škole. Už z dálky jsem viděla dlouhou frontu u vchodu. To mě trochu zaskočilo – minulé ročníky byly většinou první den poloprázdné. Doufala jsem však, že půjdu přednostním vchodem – zaplaceno jsem měla už několik měsíců dopředu. Bohužel, ta velká fronta byla plná předplacených vstupů. Naopak, nezaplaceno měla jen hrstka lidí. Rozloučila jsem se tedy s vidinou přednášky o crossdresingu ve světě otaku a postavila se do fronty. Zalitovala jsem, že s sebou nemám nic na čtení. Naštěstí byl přede mnou pán, který se také nudil a moc si chtěl povídat. Měl s sebou i velice sympatickou slečnu... a byla jsem pak velice překvapená, když se z ní vyklubala jeho dcera! Ať žijí správně trhlý rodiny :) - není nad společné zájmy rodičů a dětí. V příjemném rozhovoru čas rychle ubíhal a najednou se k nám připojil i Vráťa. Dostihl mne kousek od vchodových dveří. Už ruku v ruce jsme tudíž vešli do školy a rychle se přesunuli na přednášku o japonských zahradách v anime i reálu. Po ní se naše zájmy rozešly a já spěchala na yaoi přednášku, zatímco Vráťu zaujala přednáška o japonských počítačích. Kupodivu jsem za chvilku přišla za ním. Na yaoi bylo beznadějně plno a na poslouchání od dveří jsem moc malinká. U počítačů bylo naopak poloprázdno. Škoda, přednášející byl zajímavý a dokázal mluvit tak, že jsem většině porozuměla i já – a to se v počítačích příliš nevyznám. Při odchodu jsme si ještě zběžně prošli zbylé místnosti (já si koupila ona ouška a několik výtisků mangy) a spěchali jsme domů.
Tyhle kluky jsme drtivě porazili ve stolním fotbálku

V pátek jsme ráno přenechali děti babičce a šli se opět vzdělávat. První přednáška nám opět unikla, zato jsem sehnala úplně úžasný vějíř a že ho bylo v parnu učeben potřeba. Následovala zcela bezchybná ukázka Bujinkan ninjutsu od Pavla Slavíka a jeho učedníků. Po lehké pauze jsme si zašli na zvláštnosti heianské šlechty. Zvláště nás tam zaujal fakt o přebujelé byrokracii té doby. V učebně jsme rovnou zůstali i na cosplay v normálním nošení. Alespoň jsem zjistila, že nejsem jediný blázen, který pronáší prvky gothic lolity do normálního nošení. Jen mě mrzí, jak málo lidí se drží poučení o tom, že cosplayovaná postava by měla být podobná cosplayerovi. Není nic horšího, než když se metráková gorila snaží přesvědčit své okolí, že je křehká lesní víla. A že jsou tací lidé mezi námi. Následně jsme víceméně zabloudili na další ukázku bojového stylu. Netušili jsme však, že bude natolik zábavná, že se nám vůbec nebude chtít jít domů. Přednášející měl zbraně všeho druhu evidentně rád a jeho „dobrovolníky“ všichni litovali. Rozhodně nikoho nešetřil. A já alespoň nyní vím, jak zneškodnit i mnohem většího protivníka jen s pomocí svého vějíře.
Tomuhle pánovi figuranta radši nedělejte

V sobotu se nám konečně podařilo stihnout hned první přednášku. Japonsko období Bakumatsu bylo velice poučné. Jakožto milovník Kenshina, jsem uvítala spoustu informací právě z toho období. Nechtělo se nám potom jít pryč a rovnou jsme zůstali na další věc – Antropomorfní anime postavičky. Přednášející má přezdívku Zeny a vřele ho doporučuji. Místo přehršle informací šlo spíše o bavící show. Díky němu musím nyní minimálně dvakrát denně pouštět doma videoklip o tom, jak dělá liška (https://www.youtube.com/watch?v=-z2SEVeezWs). Následoval oběd a rychle na ukázku z tradičního japonského tance. Dokonce jsme se naučili i kroky k jednomu skupinovému tanci a dost nás to bavilo. Po tanci jsme se přesunuli na tlumočenou přednášku. Potemnělý sál, dvojjazyčná mluva a Vráťovi nepříliš známé téma však způsobilo, že začal klimbat. Začala jsem ho tedy nenápadně ovívat, nutila jsem mu pití a konec přednášky jsem opravdu uvítala. Přitom šlo o velice cenné informace o bojovém umění. Hned po konci jsme se tudíž přesunuli na Miss Advík. Trocha zábavy nám neuškodí. Pořadatelé už dříve dovolili, aby se Miss zúčastnili i muži. Jen museli dodržet pár pravidel – např. ženské oblečení, chování atd. Nakonec se přihlásily jen dvě ženy a čtyři muži. Dívky se zalekly silné konkurence a vůbec nedorazily. Na pódiu se tudíž snažili jen muži. A byli výborní! Sváděli bišíka (bishonen muž), tančili balet, předváděli volnou disciplínu. Škoda, že výsledky měli být až druhý den – ráda bych věděla, kdo vyhrál. V následné tombole jsme vyhráli pár maličkostí a radost mi kazilo jen to, že jsem si někde odložila svůj vějíř a nemohla ho najít. Náladu mi to zkazilo natolik, že jsem se ani nenechala přemluvit na následný ples a šla domů.
S vějířem se dá bojovat i tančit

Na poslední den jsme se vypravili všichni – i děti a babička. Holky se „namaskovaly“, babička prý jen počká venku a pohlídá kočárek. Holky se všem líbily, zvlášť Josífku hodnotili jako super roztomilou a kawai (či jak se to píše). Protáhli jsme je celou školou a na chvilku se zasekli u tancování. Chtěla jsem nakouknout i na jednu z přednášek, ale nedaleký pořadatel z toho měl málem infarkt. Bylo to totiž trochu „lechtivější“ téma a on se bál, že tam chci vzít i děti. Uklidnila jsem ho a radši se pakovala pryč. Fanny se nás ještě pokoušela přemluvit, že chce koupit jednoho obřího plyšáka (cosi mezi obyčejnou kočkou a Kočkobusem), cena byla ale moc vysoká. Po odchodu dětí jsme se šli dozvědět něco o počátcích japonské animace a jejím vývoji do konce 90.-tých let. Přednáška byla dlouhá, oběd jsme tudíž dali velice střídmý a rychle do velkého sálu na módní přehlídku. Pohodlně jsme se usadili, nachystali foťák a čekali. Pomalu se trousili i ostatní a pořád se nic nedělo. Show už měla skoro deset minut běžet a nic. Ani žádný náznak začátku nebo příprav. Najednou přišel pořadatel a řekl nám, že vyhlášení výsledků soutěží bude až za půl hodiny. To nás zmátlo, přehlídka měla být před vyhlášením. Pořadatele udivil následný šum v davu a nakonec z něho vypadlo, že přehlídka proběhla už před skoro půl hodinou – prý se neočekávaně posunul program. Většina lidí vypadala docela naštvaně. Rychle tedy vyslal zvědy a nakonec se mu podařilo sehnat skoro všechny modelky a show se pro velký úspěch zopakovala. Velice nás to potěšilo, bylo se totiž na co koukat. Pak už jsme ale opravdu museli jít domů. Rychle jsem tedy vykoupila poslední zbytky yaoi ze stánků a zamířila i ke stánku s plyšáky. Po chvilce otálení Vráťa prohlásil, že by Fanynce toho velikýho plyšáka koupil. Souhlasila jsem s ním, jen ta cena se mi moc nelíbila. Po krátkém rozhovoru s prodavačem se mi podařilo usmlouvat alespoň malou slevu a plyšák byl náš. Spokojeně jsme tedy opustili Advík.
Naše rodinka v akci

Souhrn dojmů z letošního ročníku: naše peněženky jsou o dost chudší, zato moje knihovnička a plyšové sbírky holek jsou bohatší. Vějíř se mi najít nepodařilo, ale inspiroval mě ke koupi nového na internetu. Kvalita přednášek byla na velice dobré úrovni. Změny v programu byly většinou prezentovány včas a za neuskutečněné přednášky byla adekvátní náhrada. Za negativa mohu napsat zhruba toto: con není vůbec propojen s okolím školy. Přitom by stačilo málo – otevřít veřejnosti prostor za školou a uspořádat tam třeba ohňostroj, vypouštění balonků, divadlo, ukázky bojových umění apod. Také česká nakladatelství mě zklamala. Zúčastnilo se jen jedno jediné. Čekala bych větší zájem. Citelně mi taky chyběla oblíbená hodina tance - prý minulý rok nebyl takový zájem... no, já bych si klasické tance osvěžit potřebovala. Vzato kolem a kolem, byli jsme moc spokojení. Na příští rok se můj lolita kostým opět trochu zdokonalí a třeba konečně něco vymyslíme i pro Vráťu.
A co vy? Patříte mezi otaku? Nebo vůbec nevíte, co to slovo znamená? A měli byste odvahu procházet se Prahou v kostýmu nějaké kreslené postavy?
A tady je popis té byrokracie... ještě to u nás není tak zlý :)

neděle 13. července 2014

Měl to být relaxační víkend

Už delší dobu jsem se cítila unavená a přetažená a zoufale jsem toužila po troše absolutního klidu a ticha. Dohodla jsem se tedy s Vráťou a jeho i holky vyslala na chatu – kde by si Vráťa užil krajinu a holky laskavou péči babičky. A já bych si mezitím dopřála dlouhou koupel, spaní do sytosti, návštěvu čajovny, prohlídku pár obchodů a možná i nějaký ten úklid. Také sbírka cd potřebovala nějak utřídit a zaindexovat. Fanny byla nadšená a Vráťa se také nemohl dočkat.
Pár týdnů před plánovaným víkendem se Fanny objevilo ječný zrno. Domácí léčba nepomáhala a tak jsem se pár dní před odjezdem odhodlala zajít s ní k doktorce. Ta se na ní koukla, doporučila zrno nechat rozříznout od odborníka a poslala nás na oční. Naštěstí to nebylo daleko a tak jsme tam vyrazily hned ten samý den. Očařka se na holku zkoumavě podívala a pravila, že vnitřek oka je již uzdravený a problém je už jen na vrchu víčka. Řezat se jí nechtělo (s dětskými pacienty to prý je dost obtížné) a tak nám předepsala antibiotikovou mast a dala nám žádanku na řezání do Krčské nemocnice – tam si prý poradí lépe. Doma jsem zjistila, že nejbližší možný termín objednání je až příští týden – rozhodla jsem se tedy alespoň začít mazat oko předepsanými antibiotiky. A raději hned.
Zhruba půl hodiny po aplikaci masti se Fanny najednou začala chovat divně. Tváře ji hořely, oči získaly skelný nádech. A ejhle – 38,3. To už je na ní trochu moc. Horečka opadla až po podání čípku. Trochu mě to znervóznilo, ale přičítala jsem to reakci na antibiotika. Obě holky tak na ně občas reagují. Ráno už vypadala normálně. S klidným svědomím jsem ji tedy oko znovu namazala a nechala ji v péči babičky – sama jsem jela ke své zubařce. Po návratu jsme měly všichni jít do bazénu. Po příjezdu mě ale moje máma přivítala s tím, že holce není dobře a raději by nikam neměla chodit. Opravdu, už zase trochu hořela. No, už byl zase čas jí dát mastičku. Oko jsem tedy namazala a babičku poslala domů. Fanny usnula a vypadalo to, že sice má teplotu, ale pořádný odpočinek si s tím poradí. Holka si doopravdu trochu odpočinula a za chvíli už chtěla tancovat u televize. Najednou se zastavila uprostřed pohybu a vykřikla: „Je mi zima! Strašná zima!“ Sáhla jsem na ní a byla jak kamna. Chtěla jsem ji tedy trochu ochladit tím, že ji otřu vlhkou žínkou. Nenechala ale na sebe ani trochu sáhnout. Položila jsem ji tedy do své postele a přikryla peřinou. Rychle jsem ji přeměřila. Nemohla jsem uvěřit teploměru – hodnota se zastavila až na 39,9!!! Tolik jsem ještě nikdy u nikoho neviděla. Rozklepala se mi ruka a nevěřícně jsem koukala na Fanny. Ta se dívala zpátky na mě, zuby jí drkotaly a jen mumlala, že je jí příšerná zima. Chtěla jsem jí dát čípek, ale ještě to nebylo ani šest hodin od poslední aplikace. Nevěděla jsem, co mám dělat a moje nervozita se přenášela i na okolobloumající Josífku. Nakonec jsem se rozhodla, že zavolám na mobil dětské doktorce. Mám její číslo ještě z dob, kdy byla Fanny novorozeně a ona poskytovala bezplatnou pomoc po telefonu. U starších dětí je to sice již placená služba, ale rozhodla jsem se to raději zaplatit. Jen jsem doufala, že mi to vezme i když už bylo i po ordinačních hodinách.
Doktorka mi telefon zvedla a byla velice milá. Uklidnila mě, doporučila mi jiný druh léků proti horečce, také mi poradila, abych vysadila tu antibiotikovou mast na oko a objednala nás hned na druhý den ráno. Zavolala jsem Vráťovi a doslova ho přinutila okamžitě odejít z práce. Nemohla jsem nechat holky doma a běžet do lékárny pro nové léky. Mezitím jsem Fanny znovu dala čípek a sedla si k ní. Její jedinou touhou bylo, abych seděla u ní a držela ji za ruku. Dýchala přerývavě, skoro nevnímala okolí a jen se pořád dokola ptala, jestli už jí balím kufr na víkend a jestli se stihne uzdravit včas. Byl totiž čtvrtek odpoledne a odjet měla v pátek ráno. Přišlo mi to jako nemožné, ale holku jsem uklidňovala, že ano – kufr balím a ano – stihne být zdravá včas. Jak jsem tak u ní seděla a uklidňovala jí, Fanny mě začala hladit a tvarovat mi rty do úsměvu – prý je všechno v pořádku. Taky se zamyslela a povídá: „Mamí, víš, že máš hlas jako babička?“ Odpověděla jsem jí, že je to asi proto, že je to moje maminka. Unaveně se usmála a řekla: „Tak to budu jednou mluvit taky jako ty!“ Ta myšlenka se jí moc líbila. Trvalo dlouho, než se jí udělalo aspoň tak dobře, že se přesunula do obýváku a objednala si pohádku na dvd. Přesto měla ještě při Vráťově příjezdu přes 39. Rychle jsem jí tedy dala nové léky a jen se modlila. Teplota jí prudce klesla a holka ožila. Pomáhala mi s balením a celá natěšená mluvila o výletu.
Zhruba v půl druhé ráno se z pokoje najednou ozval pláč. Josífka mě volala – to nebylo obvyklé. Ukázalo se, že se jen potřebuje vyčůrat. Jen tak jsem sáhla Fanny na čelo – a ona zase byla rozpálená jak sluníčko. Teplota opět ke 39, dostala tedy další várku léků. Spát jsem šla s nervy nadranc. Ráno mě probudila rozesmátá Fanny. Teplotu měla 35,5 a vypadala zcela fit. Přijeli Vráťovi rodiče, aby si převzali alespoň jedno z dětí. Fanny okolo nich vesele pobíhala a najednou se zasekla a běžela do koupelny. Skoro to stihla, ale opravdu jen skoro. Těsně za dveřmi se poblinkala. Tak jsem ji čapla a šlo se k doktorce. Ta si nechala všechno vypovědět, holku zkontrolovala a případ uzavřela s tím, že v kraji teď řádí dvoudenní viróza, která způsobuje vysoké horečky. Fanny by už měla být zcela zdravá. I ta nevolnost je prý jen příznak ukončení nemoci a ještě prý máme očekávat slabé pokašlávání. Víkend na chatě je prý dobrý nápad a rozhodně jej doporučuje.
Holku jsem tedy předala babičce s dědou a najednou jsem doma osaměla. Sedla jsem si do křesla a najednou to na mě dopadlo. Začal se mi zvedat žaludek a točit hlava. Najednou mě dohnal všechen ten stres a probdělá noc. Místo odpočinkového polouklízení jsem jen tak seděla. Odpoledne jsem se přinutila alespoň vyžehlit všechno prádlo (bylo to na dvě hodiny), protože to je činnost, u které se prostě myslet nedá. K večeru už jsem se jakžtakž uklidnila a napsala jsem sms na chatu, jestli Fanny přečkala den bez teplot. Ozvala se ustaraná tchyně a začala mi líčit, kterak má holka rovnou čtyřicítku. Podlomily se mi kolena a skoro jsem se rozbrečela. Tchyně měla samozřejmě s sebou potřebné léky a zahrnovala holku všemožnou péči. Přesto jsem ani nedokázala vnímat pořádně své okolí a jen jsem si nadávala, že jsem holku s nima pouštěla. Jako by to mělo na události nějaký vliv. Kdyby se mnou zůstala doma, situace by byla stejná a jen já bych byla ještě víc vynervovaná, protože bych na ní byla sama. Takhle mi nezbylo než si lehnout a doufat v lepší zprávy ráno.
Ráno jsem dostala zprávu, že Fanny je bez teplot a veselá. Rozhodla jsem se tedy konečně začít trochu zušlechťovat byt a odpoledne jsem se i vypravila do čajovny. Sice mi už od dvou nebylo nejlíp, přičítala jsem to ale nervům. Jako na potvoru byla čajovna ten den zavřená (státní svátek, na který jsem zapomněla). Doma mě také čekala zpráva, že Fanny měla odpoledne zase horečky – naštěstí už „jen“ 38,7. Pobyt na chatě si prý ale i tak užívá. Stihla prošmejdit les, zahrát si na pískovišti i zaskákat v nafukovacím hradě. A hlavně si dosyta užít přítomnost tatínka i prarodičů.
Noc už byla klidná a další den už bylo vše v nejlepším pořádku. Odpoledne mi domů přivezli na pohled zcela zdravou holčičku, která byla sice trochu unavenější než je obvyklé, ale šťastná jak malá bleška. Voněla táborákem a hrdě hlásila, že už má hlad. Podívala jsem se jí ze zvyku i na to ječné zrno. Jak jsem se dotkla oka, tak skoro celé zrno samo odpadlo. Horečka ho jakoby zcela vysušila a zůstala po něm jen malá růžová stopa.
Doktorka mi druhý den potvrdila, že je po nemoci – a tentokrát už měla pravdu. Horečky zmizely, oko se krásně hojilo. Teď už je to skoro týden. Očičko je skoro zahojený, po nemoci ani stopy. Jen já sebou trhnu pokaždé, když holka divně vzdychne nebo když jí sluníčko začervení tváře. Hned beru do ruky teploměr a léky jsou připravené. Během té virózy jsem o ní měla příšerný strach. Tak moc jsem se ještě nikdy nebála. Nejhorší ze všeho byla ta bezmoc. V posteli leželo bezvládné dítě a já nemohla dělat nic jiného, než ji držet za ruku a čekat, až léky zaberou. Aspoň se vyřešilo mé dlouhodobé dilema – od narození Josífky jsem se tak trochu bála toho, že mi na Fanny tolik nezáleží. Měla jsem pocit, že Josí je mému srdci bližší a že se mi Fanny vzdaluje. Tenhle víkend jasně ukázal, že miluji Fanny víc, než jsem si kdy dokázala představit. Teď už jen se jen modlím, aby se podobná situace neopakovala a obě holky už byly jen a jen zdravé.
A co vy? Máte štěstí na zdravé a dravé děti, nebo vás okolnosti nutí sedět u postýlek? A jak snášíte nemoci svých dětí?

úterý 3. června 2014

Všechno znám, všechno vím, všude jsem byla třikrát

Vždycky jsem žila velice aktivní život. Zvlášť v dětství jsem chtěla vyzkoušet všechno možné a před žádnou výzvou jsem se nezastavila. Pokud jsem měla nějaký koníček, stala jsem se rychle soutěživou a nestačilo mi jen se v tichosti kochat – chtěla jsem soutěžit, vyhrávat, dostávat ceny. Asi to mělo něco společného s tím, že v rodině se za ocenění hodného považoval jen můj starší bratr a já si svou cenu musela neustále připomínat. V dospělosti se mi pak často stávalo, že jsem začínala hovor slovy jako „to když já jsem zpívala, recitovala, programovala atd.“ Brala jsem jako samozřejmost, že podobnou historii má za sebou každý a byla jsem více než udivena, když mi občas někdo řekl, jestli nejsem tak trochu brouk Pytlík. Jestli existuje vůbec něco, co jsem nezkusila. A proč se tak vytahuju, když jsem vlastně dělala všechno a nic? Vyjeveně jsem koukala – já že se vytahuju? Vždyť jenom po pravdě mluvím o tom, co jsem si doopravdy odžila! Až po dlouhé době mi došlo, že mí oponenti se většinou rekrutovali z menších měst (až vesniček). Uznávám, že jsem měla kliku na místo rodiště a hlavně na své rodiče. Beze slova mě nechali vyzkoušet všechno možné a (dle svých možností) mi umožnili dostat se až na soutěžní úroveň. To, že jsem u ničeho nevydržela déle než rok, bylo způsobené jen a jen mojí leností a nestálostí.
Vše začalo vlastně tím, že jsem brzy po narození začala hubnout a do školy jsem nastoupila jako hubeňoučké nedochůdče. Vážila jsem slabých patnáct kilo a za aktovkou jsem se úplně ztrácela. Otec se rozhodl s tím něco udělat a protože byl trenér juda, vzal mě do družstva. Celý rok jsem se pokoušela dostát jeho očekávání, ale neměla jsem šanci. Z juda jsem si odnesla několik cenných rad, naučila se padat, umím se obstojně ubránit, po roce jsem ale potupně odstoupila. Tou dobou si učitelka všimla, že docela hezky zpívám. Zlanařila mne tedy do sboru a já začala nadšeně objíždět kulturní akce a koncerty. Nebyly jsme slavný sbor. Úspěšní jsme ale byly. Souběžně se zpěvem jsem se nechala zlákat k recitaci. Měla jsem veřejná představení, vyhrála jsem i jedno kolo Pražského vajíčka (co si tak pamatuji, tak s nějakou básničkou o mamince – moje třídní učitelka pak skoro plakala dojetím a říkala cosi o talentu... ehm ehm – hodná to žena).
Asi tak ve třetí třídě najednou přišla do třídy nějaká delegace a že prý hledají vhodné děti na Spartakiádu. Nejsem zrovna zastáncem synchronizovaného tělocviku, možnost uniknout matematice byla ale lákavá. Ihned jsem se přihlásila. Dostala jsem slušivý oranžový trikot a jednu kostku z modře obarveného polystyrenu. Naše sestava se jmenovala Dráčata (aspoň si to myslím). Cvičení nás bavilo a po několika soutěžních kolech bylo jasné, že naše škola bude mít zastoupení na Strahově. Měla jsem nervy nadranc – já že mám cvičit přímo pod dohledem prezidenta? Šíleně jsem to prožívala. Zpětně si pamatuji jen to, že na generálce pršelo, draci se nám neustále rozpadaly a buď těsně před námi (nebo těsně po nás) byla Poupata. Odměnou za snahu mi byl trikot (který jsem odmítala sundat celé léto) a malý odznáček, díky kterému jsem měla po celý rok vstup do ZOO zdarma.
Na prvním stupni jsme taky povinně museli všichni na hodiny plavání. Cvičitelka tehdy vybrala pár dětí a uvědomila rodiče, že jsme vhodný materiál pro aquabelly. To už mě opouštěla vášeň pro zpěv i recitaci a tak mi nedalo moc práce a přesvědčila jsem rodiče o změně koníčka. Zahodila jsem sborovou uniformu a oblékla plavky. Nastoupil dril v bazénu. Brzo jsem se naučila všechno (od táty jsem se naučila i takové šílenosti, jako je plavat s otevřenýma očima pod mořskou hladinou – bez brýlí). Jen skákat šipku mi pořád nešlo. Nakonec jsem to vzdala a s prvím stupněm školy skončily i mé snahy o její zvládnutí.
Druhý stupeň byl ovlivněn nastávající pubertou, rozvodem rodičů a revolucí. Poblouzněná láskou jsem se jednoho dne ocitla v klubu country tanců. Jak bylo krásné, tančit po boku mé (neopětované) lásky a ještě přitom bojovat o ceny. Těsně před rozvodem přinesl táta do rodiny počítač. Já i bratr jsme propadli programování (byl to ZX Spectrum – každou hru si člověk mohl s trochou námahy přepracovat k obrazu svému). Tady jsem to až do fáze soutěže nedotáhla – čistě proto, že tanec měl přednost. Kamarádka se mě pokoušela nahnat do klubu chovatelů papoušků – tady byl ale problém finanční. Z lásky jsem také lezla po skalách na specializovaných táborech. Pak skončil sladký čas základní školy a najednou mi začaly povinnosti.
Ubylo volného času – já se však svých zájmů nechtěla vzdávat. Taneční jsem odpískala – po psychickém vypětí country soutěží, mi to přišlo jako jedna velká organizovaná nuda. Zato jsem si mohla (díky brigádě) splnit velký sen – začala jsem se učit na saxofon. Na kurz jsem si sice vydělala, ale na nástroj už ne. Naštěstí mi vyšel vstříc učitel a jeden mi zapůjčil. Učil mne ale jen pár měsíců, poměrně brzo se totiž hodiny změnily z učení na saxofon na svádění mé maličkosti. Utekla jsem v momentě, kdy se po mně začal sápat. Saxofon jsem mu raději poslala po agentuře a do žádného kurzu jsem se už nezapsala. Místo toho jsem se vrhla na samostudia psychologie. Měla jsem sen, že se jednou dostanu na vysokou školu, zavřu se někam do pracovny a začnu bádat nad nesmrtelností chrousta. Leč život šel jinou cestou a já po školách začala pracovat. Kolektivním druhům koníčků jsem se pokusila věnovat už jen jednou – nechala jsem se zlákat k hodinám tai-chi. Nikdy jsem však neměla moc velkou úctu k autoritám a tai-chi se prostě nedá cvičit bez absolutní úcty k učiteli. Rozhodla jsem se tedy, že se svým zálibám budu věnovat už jen v soukromí.
Dále jsem se věnovala psychologii a zcela jsem propadla anime. Pak najednou přišla svatba a s ní koníčky mého muže. Já mu předala lásku k anime a on mě přivedl ke kolu a k bowlingu. Teda, co se týče kola, tak jsem propadla spíše jeho tuningu než přímo jízdě. Zato bowling jsem si zamilovala. Ze začátku jsem se dala k týmu a zahrála si pár turnajů v amatérské lize. Teď už hraju jen sama za sebe – minimálně jednou za měsíc si udělám čas na nějaký turnaj. Krásně si tím vyčistím hlavu a utužím zdraví. Mám laskavého muže, který mi tento luxus umožňuje i během mateřské a rodičovské dovolené (kojení mi sice trochu vychylovalo mušku, to už je naštěstí za mnou). Tak trochu za koníčka beru i to, že se na rodičovské pokouším dostudovat vysokou školu.
Suma sumárum musím říci, že jsem toho hodně prožila a ještě hodně prožiju (doufám). Takže se mi poměrně často může stát, že vím o všem trochu po povrchu a jen pár věcí do hloubky. Rozhodně se za to však nehodlám začít stydět. Něco se snažím prohloubit, u něčeho jsem už rezignovala. Nikomu necpu, že bych byla na vše své zájmy odborník, ale tajit to? Nepřipojit se k hovoru o country jenom proto, abych nevypadala, že se vyvyšuji nad ostatní? Hrát si na tichou, milou a skromnou dívku od vedle? To není můj styl. Ostatně – díky svým dětem jsem se vrátila ke starým pohádkám. Přitom jsem zjistila, že zmiňovaný brouk Pytlík se sice občas vychloubá, ale jeho okolí ho má rádo, co zkazí tak zase napraví a vše dobře dopadne. Zatímco takový Ferda mravenec je neustále na útěku před policií, víc toho zkazí než opraví a nemá ho ráda ani jeho velká láska (beruška). Takže tak – smiřte se s tím :) .
spartakiádní dres jsem si prostě musela vzít i k moři :)

pátek 30. května 2014

Jak se k nám dostala Pípa

Snad každé dítě začne jednoho dne básnit o tom, že chce zvířátko. Nejčastěji jde o pejska, občas chtějí kočičku a jen výjimečně morče, papouška nebo dokonce rybičky. Také Fanny přišla jednoho dne s tím, že chce pejska (nebo brášku – to už je prý jedno). Já jsem jako dítě měla postupně morčata, rybičky a papouška. Morčata postupně umřela (a stihla mě nakazit parazity), rybičky mi sežral papoušek, který následně zemřel – snad stářím. Na zvířátka jsem nezanevřela, nic většího jsem však neschvalovala. Vráťa se k tématu raději nevyjadřoval. V duchu jsem se začala zaobírat myšlenkou na morčátko (už jsem je i okukovala na specializovaném veletrhu), můj profesor mi zase nabízel papoušky (sám je dlouholetý chovatel). Smála jsem se mu a na rovinu jsem řekla, že papoušek přichází v úvahu až tak za deset let. Ale člověk míní a osud mění.
Všechno to začalo vlastně nevinně. Každý den chodím dopoledne s Josífkou na malou procházku spojenou s nákupem čerstvých potravin. Cestou sbíráme odkvetlé pampelišky (jejich semínka jsou úplnou manou pro malé papoušky mého profesora) a tak si hodně prohlížíme okolní trávníky. S pohledem upřeným k zemi jsem si tak až na poslední chvíli všimla, že je před panelákem nějak neobvykle živo. Nějaký pán se tam pokoušel chytit malou žlutozelenou andulku. Okolo stálo pár čumilů a radilo. V první chvíli jsem si zcela nelogicky pomyslela, že asi uletěla pánovi z balkonu. Pak mi došlo, že původní majitel bude tak o ulici až dvě dále – ptáčci většinou letí delší dobu vysoko a až později se unaví a sletí na nízké stromy nebo dokonce na zem. Tahle andulka už byla evidentně unavená a dost často se před pánem schovávala do trávy. Ten však svůj lov po chvíli vzdal a odešel pryč.
V ten moment andulka vzlétla a přistála přímo u mých nohou. Ve vysoké trávě se sice dokonale ztrácela, já se však rozhodla zkusit své štěstí. Vedl mne hlavně strach o toho malého tvorečka – dobře vím, že v zajetí odchovaná andulka nemá moc šancí na přežití na svobodě. Pomalu jsem tedy postavila na chodník proutěný košík s nákupem a rukou odstrčila dál zvědavou Josífku. Opatrně jsem se sklonila k andulce. Přiblížila jsem k ní ruku a ona se jen víc přikrčila. Sebrala jsem tedy odvahu a chytla ji do rukou. To byl heroický výkon – zvířat se totiž bojím už od dětství a ani na návštěvách si nehladím domácí kočky nebo pejsky. A teď najednou chytám ptáčka do holých rukou. Mrška byla hbitá a z rukou mi vyklouzla a ještě mě stihla silně klovnout (když to viděla jedna z „divaček“ tak na mě volala, ať ji nechytám za ocásek, ale ať chytám celé tělíčko). Popoletěla jen pár mávnutí křídel a znovu sedla na zem. Pomaličku jsem si tedy sundala bundu a opatrně jsem ji na andulku hodila (chtěla jsem ji jen znehybnit, nikoli zabít úderem klíčů v kapse). Záměr se podařil a já jsem mohla zabalenou andulku opatrně vzít do náručí. Jen Josífka byla málem rychlejší a s nadšeným výkřikem: „Pipí!!“ jí málem urvala hlavu nadšením.
Andulka se schovala hluboko do bundy a jen se jemně klepala. Tiše jsem na ní mluvila – asi tak, jako když mluvím na holky, když si natlučou koleno. Okolojdoucí lidé mě pochválili a jen jedna paní se ptala, jestli mám doma klec nebo krabici. Až v ten moment mi došlo, že vlastně nevím co dál. Vůbec mě nenapadlo, že tu není žádný oprávněný majitel. Byla jsem už ale pevně rozhodnutá, že ptáčka umřít nenechám. Prostě budu improvizovat. Za neustálého tichého mluvení jsem tedy donesla papouška i nákup domů. Košík jsem dala do kuchyně a pak mě to napadlo! V pokojíčku jsem našla cyklistický košík, vysypala z něj hračky, v obýváku ho otočila a postavila na manželův stůl. Pak jsem pomalu rozbalila bundu a snažila se andulku nasměrovat pod košík. V tu chvíli se opět přiřítila Josífka a já najednou ztratila přehled o situaci. Na jedné straně panikařící ptáček, na druhé nadšené dvouleté dítě. Výsledkem bylo, že andulka se sice dostala pod košík a Josí jí neublížila, zato já jsem držela v ruce všechna její ocasní pérka. Smutně jsem na ně koukala a chtělo se mi brečet. I ptáček koukal silně vyčítavě. Naštěstí vím, že jí brzo dorostou. Schovala jsem je tedy do šuplíku a pod košík jsem šoupla ještě misku s vodou a malou mističku s pampeliškovými semínky.
improvizovaná klec

Jenže co teď? Ptáček nemůže zůstat pod košíkem napořád. Navíc ho možná někdo už pár dní hledá. Rychle jsem tedy našla pár papírů, fixu a izolepu. Napsala jsem několik letáčků a hned je šla i s Josífkou vylepit po okolí. Doma jsem si pak našla co nejvíc informací o chovu andulek – co kdyby se u nás zdržela. Informaci o nalezené andulce jsem dala i na internetové stránky naší čtvrti a zároveň jsem přes sociální síť požádala známé o zapůjčení klece. Jeden kamarád byl tak hodný, že už večer jsem si pro ni jela. Dostat papouška z košíku do klece bylo až primitivně jednoduché – hlavně proto, že ptáček se při spatření klece doslova rozzářil a přelezl si do ní sám a s nadšením. Jen semínka vytrvale ignoroval, k vodě se přiblížil až hluboko v noci a ani nakrájená okurka ho moc nezaujala. Hned druhý den jsem koupila speciální krmení pro andulky a to už se rozhodla ochutnat. To už jsem taky (pomocí internetu) zjistila, že to bude holka a už asi i dospělá.
Vtipné bylo, jak andulku přijala rodina a okolí. Půlka mi říkala, ať sundáme plakátky a andulku si necháme a ta druhá řešila, jak najdu správného majitele. Fanynka jí hned dala jméno – Pípáček – když se pak ukázalo, že to je holka, změnilo se jméno na Pípa. Vráťa si jí dlouho prohlížel a pak řekl, že je moc hezká a kdy že mu bude ochotná sednout si na prst? Taky se trochu bál, jestli jí nebudeme večer rušit televizí a jestli nebude dělat moc velký randál. Když potom zjistil, že Pípa je v noci tichoučká a ozývat se začíná až okolo půl osmé ráno, byl v klidu. Ve školce jsem nechtěně vyděsila jednu z učitelek. Řekla jsem jí totiž, že jsem našla na ulici andulku a že kdyby ji někdo sháněl, tak že je u nás doma. Paní vytřeštila oči a skoro vykřikla: „Naše Anička se ztratila???“ Začaly mi cukat koutky a ujistila jsem jí, že se jedná o andulku – ptáčka. To se pak začala taky smát a slíbila, že dá pozor, kdyby si nějaké dítě stěžovalo, že jim uletěl papoušek. O stejnou službičku jsem poprosila i dětskou doktorku a její sestřičku.
Zhruba za tři dny za mnou Vráťa přišel a řekl: „Dej dneska dolů ty plakátky. Necháme si jí.“ Měla jsem velkou radost. Přistihla jsem se totiž, že během těch tří dnů jsem se bála každého zazvonění – co když někdo volá, že je Pípa jeho a bude ji chtít odvézt? Bylo tak příjemné přijít po procházce domů a už od dveří slyšet veselé štěbetání. Během dne jsem s uklidněním sledovala, kterak si hraje s rolničkou, leze po kleci, ďobe semínka nebo si skáče z bidýlka na bidýlko. Jeho rozhodnutí jsem proto více než uvítala. Jen mě poprosil, abych už žádné zvířátko nezachraňovala: „Kdyby ti příště spadl k nohám hroch, tak ho tam prosím nech!“ Moje máma se mi smála, ale jinak to schvalovala. Tchán mě nezapomněl upozornit, že papoušek může žít až padesát let – jestli s tím počítám. Ověřila jsem si, že maximální věk u andulky je patnáct let, ale i těch padesát mi snad šlo zvládnout.
Pípě jsme vyšperkovali klec – dostala nová bidýlka, rolničku, zrcátko, misku na vodu, mističku na zob, další mističku na písek, sépiovou kost, jódovou kost, jednou za pár dní speciální proso a minimálně jednou denně čerstvý lístek pampelišky (ten sní během pěti minut – doslova ho miluje). Po týdnu jsem jí i experimentálně začala na odpoledne otevírat klec. Andulka se prý má občas proletět. Zatím se z klece odvážila jen jednou – a byla spíš vyděšená a docela s radostí se nechala po hodině odchytit. A ta radost, když přijde Vráťa večer domů – to se hned posadí co nejblíž a začne mu štěbetat (asi říká, co za celý den prožila).
chvilka volnosti - kam se schovat?

Jen dva problémy se vyskytly. První byl, že se nám blíží dovolená. Podle odborných webů to vypadá, že by mělo stačit, když jí dáme do misky dost jídla a pití a týden to bez nás vydrží (líbit se jí to nebude, ale přežije). Zkusmo jsem nadhodila, že by se na ní vprostřed týdne mohla jedna z babiček přijet podívat a zkontrolovat dostatek vody a semínek. Ani jedné se moc nechtělo. Přijde mi to zvláštní – pokud jim my můžeme během dovolené jezdit zalévat kytky, tak oni zase můžou přijet k nám a dolít vodu papouškovi, ne? Co je na tom těžkého? Zeptala jsem se manžela, jak to řešili se zvířátky když byl ještě dítě. Prý měli rybičky – tak jsem si myslela, že před odjezdem jim prostě nasypali víc krmení a bylo to (jako jsem to dělali našim rybičkám my). Ostatně – rybičky vydrží bez krmení i čtrnáct dní. Jeho odpověď mě zaskočila (a doteď si nejsem jistá, jestli si ze mě nedělal srandu) – před dovolenou prý rybičky preventivně zabili a pak pořídili nové. To mi přijde kapku extrémní. No, asi půjčím klíče nějaké sousedce a nechám ptáčka na starost jí :) .
Druhým problémem se stala alergie. Vráťa je mírný astmatik a záchvaty kašle občas přijdou bez varování. Teď se tu sešly hned dvě možné příčiny – zhruba ve stejnou dobu k nám přišla Pípa a zároveň naše městská část přestala plošně kosit trávu. Udělali jsme tedy několik protialergických opatření doma (Pípu jsem vysprchovala, klec se čistí častěji, proso dává méně často) a já pevně doufám, že za potíže může spíše na přerostlá tráva okolo paneláku. Výsledek ukáže až čas.
Pípa už je každopádně miláček rodiny. A jak by to dopadlo u vás? Zvítězil by mateřský instinkt a ptáčka by jste se pokusili odchytit? Nebo by zvítězilo pragmatično a andulka by zůstala napospas svému osudu? Znáte ve svém okolí vůbec někoho, kdo prožil celý svůj život bez zvířátka?
PS: Můj prosefor se mi (dle mého očekávání) smál a přišlo mu to přirozené. Dokonce hned začal plánovat, jak by bylo výborné, kdybych Pípě pořídila samečka a pokusila se odchovat mladé. Ehm... to si teda nechám ještě hodně dlouho projít hlavou :)

úterý 27. května 2014

Nejhezčí máma je ta moje!

Každá z nás má o sobě pochybnosti. Nelíbí se nám naše nohy, váha, vlasy nebo i povaha. Občas cítíme, že jako matky taky zrovna nezáříme. Na děti občas zařveme a i výchovná rána na zadeček občas přiletí. Do toho neustálé obavy o zaměstnání a stále chybějící peníze – a z toho plynoucí manželské hádky. Někdo si k tomu dobrovolně přidá studium nebo vedlejší pracovní poměr. To se pak snadno stane, že si večer sedneme se sklenkou vína (nebo něčeho tvrdšího) a máme chuť brečet. Největší procento žen alkoholiček se ostatně rekrutuje z matek na rodičovské. Není tudíž na škodu, když se podíváme na svět očima svých dětí.
V každé školce se dělá nějaká speciální akce ke Dni matek. A tak i u nás se najednou na nástěnce objevily kresbičky a i seznam toho, co maminky dětí mají rády, co jim vadí a co je na nich nejlepší. Začala jsem z toho mít trochu strach – kdo ví, co Fanynka učitelkám vykládá. Obrázek vypadal moc hezky, snad ho na konci roku dostanu a budu si ho moct schovat. Z textů jsem zjistila, že prý nemám ráda, když mě klovne ptáček (den předtím jsem Fanny vyprávěla, jak jsem lovila andulku Pípu a že se mi nelíbilo, když mě klofla). Mám prý moc ráda copánky a culíky. Co je na mně nejhezčí jsem nezjistila – prý se holky učitelky nezeptaly. Doma mi pak říkala, že jí se nejvíc líbí moje vlasy – jsou prý krásně voňavý a je jich strašně moc.
Malou detektivní prací jsem zjistila, že to se mnou (jakožto matkou) není tak zlý. Fanny o mě prý říká, že jsem hodná, vysoká (na to přišla proboha jak?), výborně peču, mám moc hezké oblečení, nádherný vlasy, mám ji moc ráda a jsem prý prostě nejlepší na světě :).
A proč to vlastně píšu? Protože každá z nás má tendenci se podceňovat. Vidíme na sobě jen to nejhorší. Naše okolí nám neustále připomíná, že naše postava už není taková jako před porodem, náš styl výchovy nestojí za nic, náš šatník se zasekl v době našeho mládí a naše kariéra šla do kopru. Takže trocha nekritické lásky nám nemůže uškodit. Ona taky dlouho nevydrží. Až nastoupí puberta, tak budeme s nostalgií vzpomínat, jak k nám naše děti vzhlížely. Vřele tudíž všem rodičům doporučuji, ať si hlášky svých dětí zapisují. Jsou vtipné, milé a upřímné. Předškolní děti jen málokdy lžou o svých citech – zvlášť k maminkám. Tatínkové jsou trochu ochuzení, ale jen trošičku. Alespoň naše holky na tátovi jen visí. Jeho obrázků už máme doma taky dost a dost a popis jeho pozitiv je taky dost veliký: je silný, statečný, šikovný, taky má krásné vlasy, výborně vaří, má spoustu kamarádů, jezdí na kole, umí všechno opravit, čte výborně pohádky, se vším si poradí.
A jak je to u vás? Liší se pohled holčiček a chlapečků? Nebo jsou rodiče kluků o tohle ochuzeni?

středa 14. května 2014

Těžká noc

Fanynka si jednoho dne začala stěžovat na bolesti bříška. Sama to ovšem uváděla se slovy, že je to jenom zaseklý bobek a nijak zvlášť jsme to neřešili. Dostala mírnou dietu a víc jsem ji hlídala ohledně pitného režimu. Začala se taky i přes den počůrávat – dávala jsem si tedy pozor na to, jestli se náhodou neprojevují i další příznaky na případnou dětskou cukrovku. V duchu jsem se taky připravovala na návštěvu doktorky.
Několik dnů proběhlo v poklidu, pak ale přišlo ráno, kdy Fanny už v pyžámku hlásila: „Mamí, mě v tom bříšku píchá!“ Rychle jsem jí prohmatala a změřila teplotu. Píchalo přesně v pupíku a teplota byla normální. Na slepák to nevypadalo, podceňovat jsem to ale nechtěla. Holka mě přemluvila, že do školky chce, hned po jejím odchodu jsem ale zavolala doktorce a domluvila se s ní, že druhý den ráno tam holku přivedu k vyšetření. Odpoledne jsem si pro ní došla do školky a učitelka mi hlásila, že holka si stěžovala na bříško a že je prý o dost bledší a unavenější, než obvykle. Chtěla jsem tedy holce udělat radost a řekla jsem jí, že můžeme jít do obchodu a může si koupit mls dle chuti. Chtěla rohlík! To bylo zlé – nabídku sladkosti snad ještě nikdy neodmítla. Utěšila jsem jí slíbenou návštěvou u doktorky. Taky jsem jí ujistila, že když se bude u doktorky dobře chovat, tak dostane nového plyšáka z Billy (body sbíráme velice pilně).
Večer dlouho nemohla usnout a ráno se doktorky takřka nemohla dočkat. Trochu čáru přes rozpočet mi udělala tím, že se těsně před ránem počůrala. To se potom těžko získává ranní moč. Fanny si potíže vysvětlovala tím, že se voda cestou zasekla u bobku a povídají si v bříšku. Dokonce oboum na záchodě trochu domlouvala (ať nezlobí a oba jdou dolů). Nakonec se dílo zdařilo a my mohly pádit k doktorce. Šla s námi i Josífka – před půl rokem upadla a udělala se jí boulička na noze – měly jsme po půl roce přijít na kontrolu – tak jsem se rozhodla to spojit. Doktorka nás prohlédla a poslala obě holky pro kontrolu na místní chirurgii. Pan chirurg byl... ehm... mírně řečeno... blahosklonný... lepší slovo mě nenapadá. U Fanny prohlásil, že to bude psychika – ať s ní zkusím probrat, co ji trápí. U Josífky byl šok ještě větší – boulička je prý bradavice. Historku o úrazu rázně odmítl a doporučil vodičku na vypalování bradavic. Když jsem to potom říkala dětské doktorce, koukala jako puk. Nakonec řekla, že to tedy na pár týdnů zkusíme a pak se uvidí.
Cestou od doktorky Fanny říkala, že už jí je líp. Večer jsme si spolu pořádně popovídaly a už ráno tvrdila, že je bříško skoro v pořádku. Uklidnilo mě to a v pondělí jsem zavolala doktorce, že je problém asi vyřešen. V úterý se ve školce slavily čarodějnice. Neuhlídala jsem Fanynčinu dietu a holka nakonec stláskala všechno, co se jí dostalo pod ruku. Večer sice trošku fňukala, ale nakonec usnula. S klidným srdcem jsem šla spát.
Chvilku po půlnoci najednou vrzly dveře. „Mamí, já se chci pomazlit.“ Ach jo, pustila jsem ji pod peřinu. A hned zase vyhnala, holka měla mokré pyžámko – evidentně se počůrala. Pomohla jsem jí se převlíknout a pustila ji k sobě do tepla. Holka si ale pořád nemohla najít vhodnou polohu na spaní. Nakonec to Vráťa nevydržel a poslal ji zpátky do dětského pokoje. Dala jsem jí tedy na mokrou postel ručník a našla náhradní peřinku. Zase jsem si lehla a jen co jsem zavřela oči, znovu vrzly dveře. V duchu jsem zanadávala a otočila se čelem ke dveřím. Fanny jen špitla: „Blinkala jsem.“ Ajaj... rychle jsem ji vedla na záchod. V půli cesty jsem za sebou uslyšela další blinkání (ještěže máme všude plovoucí podlahy a lina). Fanynka si navíc ušpinila i vlásky. Uklidila jsem tedy nepořádek, osprchovala holku, znovu dala do pucu postýlku a znovu ji uložila. Říkala, že už jí bříško nebolí, trošku se ale klepala a dlouho mě držela za ruku. Nakonec jsem si opět šla lehnout. Za pár vteřin znovu dveře. To už Vráťa poznamenal, že bude lepší, když je ani nebudu zavírat. Fanny tentokrát chtěla na záchod. Pomohla jsem jí a znovu ji uložila. Pak znovu potřebovala blinkat. Pak znovu. A ještě jednou. A znovu na záchod. A znovu blinkat. Tak to šlo dál, až konečně chvilku před čtvrtou ráno usnula. Vráťa usnul hned ze začátku a tak ani netušil, co se v noci dělo. Proto bezelstně vzbudil holku už před sedmou kvůli školce. Divil se, že vůbec nechce vstávat a tím vzbudil i mě. Zeptala jsem se holky, jestli chce do školky nebo zůstat doma. Odpověděla mi, že jí bříško už ani piditrošku nebolí a že chce jít do školky. S trochou obav jsem jí tedy pomohla se vypravit (pořád napůl spala) a Vráťovi jsem řekla, ať mi učitelky zavolají v případě potíží. Celý den jsem pak byla trochu jak na trní.
Odpoledne jsem pak šla pro holku do školky. Uvítala mě na školkové zahradě. Už od pohledu vyspinkaná, zdravá a veselá. Jen mi vynadala, že jsem přece slíbila, že půjde domů už po obědě – a já jdu až po spinkání. To byla pro mě novinka – skoro nikdy nechodí už po obědě. Učitelky se taky trochu mračily a řekly mi, že na mě holka čekala skoro do jedné hodiny a pak ji uložily k ostatním dětem. A příště ať se s manželem lépe domluvíme. Vráťa se mi pak omlouval, že mi prostě ráno špatně rozumněl.
Touto nocí každopádně skončily veškeré Fanynčiny problémy s bříškem. Ať už jí bylo cokoli, všechno pominulo. Žádné píchání, tlačení ani nevolnost. Začala normálně jíst a vše je prý v pořádku. Jen já ještě pár nocí nato trnula při každém podezřelém šustnutí. Zpětně si uvědomuji, že to byla vlastně její první zkušenost s nevolností. Tak snad to je na dlouhou dobu i poslední. A jaké bylo u vašich dětí tohle nepříjemné poprvé? Fanny to teď všechno svádí na kůži z buřtíka, našly si i vaše děti nějaké „rozumné“ vysvětlení? A kde vůbec bereme tu sílu postarat se celou noc o jedno dítě a druhý den normálně fungovat pro to druhé? Doteď nechápu, že jsem dokázala ukočírovat svůj dávicí reflex a v noci se k ní nepřidala :).

sobota 22. února 2014

A budou tam i houby?

Po několika dnech dovolené jsme přemýšleli, kam vyrazit na další výlet. Počasí bylo slunečné, sníh takřka žádný, nejbližší okolí už bylo prozkoumáno. Nakonec jsme se rozhodli, že si uděláme výlet na Jedlové vodopády. Cesta je zhruba deset kilometrů. To byl trochu risk, Fanny je sice zdatný chodec, tohle ale není zrovna lehký terén pro čtyřleté dítě. Josífku jsme se rozhodli vynést v krosničce na zádech.
Fanny miluje potůčky a vodopády všeho druhu. Cestou nasbírala spoustu klacíků, že prý pro rybičky. Taky trochu trávy a našla i písek, že prý to hodí cestou do vody. V pohodovém duchu jsme dorazili až na začátek lesa. Vráťa ukázal Fanynce trasu na informační tabuli a přidal pár vlastních informací. Pomalu jsme začali stoupat po pohodlné a široké lesní cestě. Litovali jsme, že neseme Josí na zádech a nevezeme jí v kočárku. Ve stínu lesa jsme občas spatřili sníh a led a vesele jsme si je fotili.
Informační tabule bylo nutno podrobně přečíst

Ledu najednou začalo přibývat a brzo pokrýval celou cestu. Opatrnou chůzí po kamenech se však stále dalo pohodlně stoupat. Rozhodně už to nebylo na kočárek. I Fanny se občas neochotně chytla nabízené ruky a nechala si pomoci. I když – ona sama se strašně ráda klouže po ledu a vůbec si neuvědomovala, že po její levici se svah prudce propadá směrem k řece a případný pád by byl velice bolestivý. Nakonec jsme s určitými obtížemi došli až k nádherné vyhlídce kousek pod cílem. Objevil se před námi první náznak vodopádu a zvlášť Josífka byla nadšená. Vesele se rozřechtala v krosničce a houpala se dopředu a dozadu. Dali jsme si sušenku na povzbuzení a vydali se zase na cestu do vrchu.
Vodááá!!! 

Už za první zatáčkou jsme ztuhli. Souvislá vrstva ledu nám zatarasila cestu a další postup se jevil nemožný. Nakonec se Vráťa (i s Josífkou na zádech) vyškrábal do svahu a já mu podala Fanynku. Sama jsem se jen tak tak vyškrábala na cosi jako cestičku. Obešli jsme choulostivé místo a mohli zase pokračovat po klasické cestě. Vedla jsem Fanynku po své pravici a doslova ji nutila chodit po bezpečnějších úsecích. Brala jako podraz to, že si nemůže běže jak ona chce a že se doopravdy nemůže jen tak klouzat. Já mezitím balancovala se srdcem v kalhotách. V jedné ruce Fanynčin batoh v druhé vzpouzející se dítě, opatrně jsem našlapovala po mnohem horším povrchu – jen aby Fanny mohla jít o něco bezpečněji. Nakonec jsme se doškrábali až k vodopádu. Fanny obřadně zamíchala vodu přineseným klackem a pak ho stejně obřadně hodila do hlubin. Radost ji kazilo jen to, že kvůli obtížnému terénu jsme nedonesli všechny klacíky a ani trochu kamínků nebo písku.
Tak tudy ne

Cesta zpátky nám přišla mnohem rychlejší a pohodlnější. Jen onen ošemetný úsek jsme zase přelezli vrchem. Kousek pod ním jsme potkali velkou turistickou výpravu – hned se ptali, zda se dá dostat až k vodopádům. Ujistili jsme je, že je to sice obtížné, ale jde to (ostatně – čtyřleté a evidentně nezraněné děcko toho bylo důkazem). Nechali se přesvědčit a vyrazili směle nahoru. Chvíli jsme se bavili představou toho, jak nás hned za první zatáčkou proklínají.
Během návratu do chaty jsme se stavili v nedalekém obchůdku a Fanny dostala sladkou odměnu – byl to od ní opravdu výkon. Bez větších protestů pak došla až do chaty a vesele řádila ještě dlouho po setmění. Chudinka, netuší, že si tím podepsala ortel a na příští dovolené ji čekají mnohem delší trasy.
A ony houby z nadpisu? Fanny se totiž strašně těšila, že po cestě nasbírá nějaké houby - vždyť těch je přece v lese vždycky plno. Nějak se nám nepodařilo ji přesvědčit, že v zimě to tak není. Před spaním pak byla trochu zklamaná a cítila se mírně podvedeně.
Za tu krásu to stálo

Jarní prázdniny bez sněhu

Na jarní prázdniny jsme se rozhodli jet na tchýninu chatu do Jizerských hor. V únoru tam bývá sněhu až do pasu a spousta vhodných míst pro bobování. Fanynka je navíc nadšená už jen z myšlenky, že všichni spíme v jedné místnosti. Pro vodu se chodí do studánky, topení obstarávají kamna (na kterých se také vaří) a jedinou vymožeností je příjem internetu (občas se dá sledovat i televize, ta však hned druhý den přestala přijímat signál – nikomu to ale nevadilo).
Našla jsem sníh a on studí!

Letos nás trochu vypeklo počasí a po sněhu nebylo ani památky. Už v Praze jsem tudíž do kufru nabalila také pexeso, karty, pastelky a pár obrázkových knížek. Pro holky byla lákadlem už jen cesta. Až na místo určení jsme totiž jeli vlakem. Respektive několika vláčky – přestupů bylo několik. Vráťovi rodiče byli natolik hodní, že nám jídlo přivezli předem (autem) a také nám chaloupku dostatečně vytopili. Přijeli jsme tudíž do útulné chaty, kde stačilo si jen vybalit a mohla začít dovolená. Z půdy nám snesli dětskou postýlku a v kůlničce bylo i dostatek dřeva na topení.
Fanny se těšila na svá oblíbená místečka – zvlášť všechny potůčky v okolí. Příště jí snad seženu rybářské holinky – ty obyčejné totiž nestačí a vodu si nabrala hned první den. Ještěže jsem vzala tolik náhradního oblečení a kamna tak hřála. I Josífka si venku vesele hrála. Bylo vidět, že moc dobře ví, že tady už byla. Jen první noc byla uplakaná. Loni totiž spala ve velké posteli mezi námi. Letos na ní čekala vlastní postýlka a to se jí vůbec nelíbilo. Na milost ji vzala až okolo desáté večer a to po velkém křiku a pláči. 
Všechny potůčky se musí probrodit

Další večer už do ní ulehla sice s protesty, ale usnula během půl hodiny. Jen mi přišla trošku rozehřátá. Přičítala jsem to ale jinému podnebí a dlouhé době venku. Už druhý den jsme totiž začali prozkoumávat okolí. Procházky sice většinou prospala, tvářičky ale vždy poctivě vystavila sluníčku. Fanny běhala po okolí, sbírala klacíky, zkoumala každou strouhu, nadšeně se klouzala na každém náznaku ledu. Doma si pak hrály obě holky bez nejmenších problémů, jen o hračky byl občas boj – obě si samozřejmě chtěly hrát jen s tou jedinou – ostatní byly zapomenuty v koutě. Jedno odpoledne musel Vráťa odjet vlakem k bankomatu a Fanny si vzal s sebou. Já přijela s Josí do chatičky a chystala se na jejich příchod. Josí spala celou cestu v kočárku a doma se probudila s pláčem. Na nočníku se skoro rozklepala (přičítala vzteku z probuzení). Po přebalení si však místo hraní vylezla na velkou postel a tvrdě usnula. Nechala jsem ji tedy být a čekala jsem, že se tak za hodinu vzbudí. Jenže už bylo dávno pozdě večer, Vráťa s holkou se vrátili domů, v místnosti byl randál a Josí nic. Pořád tvrdě spala. Zkoušela jsem jí lechtat, hladit, jemně budit a ono nic. Navíc pořád víc a víc hřála. Nakonec jsme našli teploměr a vzbudili ji. A ejhle... chudinka měla 38,3... naštěstí jsem byla připravená a raději jsem jí dala čípek proti horečce. V duchu jsem se modlila, aby to byla jen nějaká rychlá epizodka. Do rána ji to naštěstí přešlo a zůstala jen rýma jak trám. Ta jí však vydržela až do konce dovolené a den před odjezdem se jí dostala až do oka a začala jí ho zalepovat (a v noci způsobila další atak horečky). Docela jsem měla radost, že už pojedeme domů. 
My si z ní dělali legraci a ona chudák hořela

Fanny taky celý pobyt protrpěla s rýmou a mírným kašlem, ta už na to však trpí od prvního podzimního dne. Jinak byl pro ní celý pobyt jedním velkým dobrodružstvím. Nadšeně pomáhala nosit vodu a dříví, večer pozorovala na schodech hvězdičky a z lesa nosila klacíky. Jen na záchod odmítala chodit. Chata má totiž suchý záchod a Fanny ho pojmenovala „smrdizáchod“. Vzala tudíž zavděk Josífčiným nočníkem. Já ji docela chápu. Kromě nepříjemného zápachu je totiž ona místnost nevytápěná – a tudíž momentálně extrémně studená. Jako třešinka na dortu jsou pak všudypřítomní pavouci. Já jsem nemilosrdná a ihned je zabíjím. Vráťa je „milosrdně“ vyhazuje z okna. V jednu chvíli jsme nechtěně Fanny dost vyděsili – sledovala jsem totiž on-line olympiádu – konkrétně hokejový souboj mezi námi a USA. Jak jsme tak začali prohrávat, zeptala jsem se Vráti, co se stane, pokud prohrajeme. Odpověděl, že to asi pojedeme domů (míněno samozřejmě hokejové družstvo v Soči). Hokej jsme prohráli a já jsem nahlas řekla, že je to v háji a že jsme prohráli a pojedeme domů. Fanny se začala strachy klepat a celý dopoledne se strašně bála, že budeme balit a půjdeme na vlak. Chudinka malá, dalo nám dost práce ji uklidnit.
Den před odjezdem jsme si udělali veliký výlet na Jedlové vodopády – zážitek to byl tak silný, že se o něm rozepíši jinde. Najednou nastal den odjezdu. Vše bylo zabalené den předem, vlaková spojení byla příznivá, počasí nám přálo. Holkám se z chaty vůbec nechtělo. Až vidina jízdy vlakem je vyhnala z pelíšků. Fanynka poslušně ťapala na nádraží, Josífka se nesla v krosničce. Přestupy i jízdu zvládly obě na výbornou. Jen si Fanny dlouho do noci myslela, že zítra se zase sbalíme a pojedeme zpátky na hory. Josífka se pro změnu v půli noci vzbudila a pláčem dávala najevo, že se jí změna postýlky vůbec nelíbí. Už se těším, jak pojedeme na dovolenou příště. To už bude možná vesele capkat i Josífka.
Akční tatínek dokáže plně nahradit i auto :)



úterý 11. února 2014

Hledání smyslu v historii

Před nějakou dobou jsem si na "stará kolena" začala doplňovat vzdělání. Podařilo se mi dostat na jednu z fakult Karlovy univerzity a mohlo se studovat. Přijímačky byly jednoduché, čekala jsem tedy nějaký háček. A opravdu - na začátku druhého semestru se před nás postavila mladá profesorka a zachmuřeně pravila: "Vím, že to není zrovna spravedlivé, ale tento semestr vás čeká jedna z nejtěžších zkoušek na této škole. Dostala jsem zadání od pana děkana, aby má zkouška byla co nejobtížnější. Tak se na to připravte." No, aspoň se studenty jednala na rovinu.
V předtuše potíží jsem si tedy zaregistrovala více předmětů, abych měla dostatek kreditů na přesunutí zkoušky do dalšího semestru (a tím získala více času na učení). Přesto jsem se rozhodla, že alespoň jeden pokus uskutečním v řádném termínu. Mojí nepozorností se mi do stejného týdne dostaly hned dvě zkoušky - ona obávaná Historie a Úvod do filozofie. Chvíli jsem váhala, ale pak to riskla - v pondělí se pokusím o Historii a v pátek o Filozofii - to by snad šlo zvládnout. Neočekávaná povodeň však posunula pondělní zkoušku až na čtvrtek. Ajaj... učila jsem se tedy oba předměty současně. No... nepovedl se mi ani jeden. Filozofii jsem si tedy zapsala znovu na září a Historii odsunula pro jistotu až na prosinec.
Celé léto a podzim jsem ležela v knihách o historii. Ostatní zkoušky jsem složila bez větších potíží a už tu byl zase ten obávaný test. V hlavě mě strašil ostudný výsledek z prvního pokusu. Opravující mi tehdy dal pouhé tři body z třicetiosmy. Trochu mě to zaskočilo a psala jsem si tehdy paní profesorce o radu. Bohužel, paní profesorka nemá ráda elektronickou komunikaci a se studenty se baví zásadně z očí do očí. Ke druhému pokusu jsem tudíž nakráčela našprtaná a doufající, že se tentokrát vejdu do bodového hodnocení. Po testu jsem se cítila docela v pohodě. U dvou otázek jsem nenapsala nic, u dalších jsem se ale rozepsala. Zvláště jednu z hlavních jsem rozepsala dosti podrobně. Spočítala jsem si, že pokud by mi u každé otázky uznala tak polovinu informací, s odřenýma ušima bych mohla projít. Přesto jsem raději ihned po příjezdu domů otevřela školní systém a zarezervovala si místo i na posledním možném termínu zkoušky.
Dva dny před Vánoci jsem dostala od školy dárek - ehm... z testu jsem dostala sedm bodů... COŽEEEE??? Nechápavě jsem zírala na monitor. Znovu jsem napsala paní profesorce, že se musela stát někde chyba, že jsem musela nějak špatně pochopit otázky v testu nebo co. Nemohla jsem uvěřit tomu, že bych to tolik zvorala. Vždyť jsem toho napsala tolik!?! Vyměnily jsme si s paní profesorkou několik mailů, které se časem mírně vyostřily. Každopádně jsem z nich měla pocit, že svůj styl hodnocení nehodlá popisovat hlavně proto, aby pak proti ní student neměl písemný důkaz a ona tak s klidným svědomím mohla říkat každému trochu jiné rady (viz to, že na osobních konzultacích tvrdila několika lidem, že letopočty nejsou důležité a dalším, že letopočty jsou extrémně důležité... že nechce v odpovědích žádnou "vatu" a taky že pouze holá fakta nestačí... že za informace navíc odebírá body a že toho máme napsat co nejvíc... atd atd). Nakonec se mi podařilo dostavit se k ní osobně a s napětím jsem otevřela vyhodnocený test. A žasla jsem. Najednou uznávala, že informací je tam docela dost ("Mnoo... tohle by snad šlo i uznat.") a výčitky má hlavně ke stylu psaní... stačilo napsat špatně jedno slovo ve větě (např. "systém" místo "uspořádání" nebo "majitel" místo "činitel") a šmahem škrtla celou větu a víc se tím nezabývala. Přitom ne vždy chybné slovo měnilo význam věty.... Přesto jsem se rozhodla se nehádat, informace jsem přijala, pokývala hlavou a vyrazila zpátky k učebnicím. Holt se to naučím co nejvíc nazpaměť a pochopit se to pokusím až dodatečně.
Měsíc jsem se jen učila. Jako papoušek jsem si nahlas přeříkávala skripta a poznámky a vše se učila doslovně. Nehodlala jsem riskovat své minulé chyby. O poddanství se mi i zdálo, byt vypadal jak po výbuchu bomby, děti na mě nesměly ani promluvit, manžel chodil skoro po špičkách. Do učebny jsem nakráčela extrémně unavená, ale spokojená sama se sebou. Napsala jsem test a odjela se domů opít. Teda, spíš spát... na pití jsem neměla energii. Prsty na rukou jsem měla v křeči, jak jsem se snažila psát co nejvíc informací a přitom čitelně. Popsala jsem papíry do posledního místečka, jen u dvou otázek jsem měla okno (spíš výkladní skříň) a na nic si nevzpomněla. U ostatních otázek jsem se cítila velice dobře. Psala jsem letopočty i trochu té vaty okolo, hodně informací i co nejvíce k určené otázce. Po týdnu přišel výsledek.... TUMDUMTUDUM... "Z testu jste získala 6 bodů. Neprošla jste." HEEEE?????? Napočítala jsem snad do sta, pak jsem sedla k mailu a napsala extrémně stručný mail s prosbou o konzultaci. Konzultační hodiny jsou sice uveřejněny na internetu, ale zároveň vrcholilo zkouškové období a tak jsem chtěla mít jistotu, že na mě bude mít čas. Ehm... už je tomu několik týdnů a zatím mi nepřišla žádná odpověď.
Co teď? Stěžovat si? Dát si znovu přihlášku a zopakovat si tři semestry? Rezignovat a se studiem skončit? Po několika dnech pochybností jsem si nakonec znovu podala přihlášku. Třeba časem pochopím, co v testu chybělo. I když se spíš během toho opakování naučím látku jako básničku a bude to :) .
A co vy? Taky jste měli nějaký předmět, který vám prostě nešel a nešel? Nebo jste naopak vše napsali napoprvé a pak už jen jste jen pobaveně sledovali trpící spolužáky?