Není
nad poklidnou procházku Prahou. S tím snad bude souhlasit každý
rodilý Pražák a většina přistěhovalců. A ještě lepší je
propojit ji s nějakým bohulibým účelem. Váhala jsem tudíž jen
chvilku, když mi manžel navrhl, abychom propojili oslavu našeho
výročí s pomocí sdružení Asistence. Přichystala jsem věci pro
nás i děti a vyrazili jsme do Stromovky.
Tam
už byl hlouček lidí. Za drobný příspěvek si každý vyzvedl
tričko, jablíčko a něco k pití. Zadarmo si také šlo zapůjčit
invalidní vozík a na vlastní kůži si vyzkoušet, kterak se po
Praze jezdí postiženým. Josífka si hned jeden vozík vybrala a
nechtěla se z něj hnout. Nakonec se však nechala přesvědčit na
koloběžku a tak jsme vyrazili na trať. Pro zabavení Fanny nám
postačilo hrát cestou slovní fotbal.
Krásné
počasí vylákalo ven i další iniciativy a tak se občas průvodů
sešlo víc na jednom místě. Josí se takhle zcela zamotala do
nějaké průvodu v oranžových trikách. Tvářila se ztraceně a
já se málem rozbrečela smíchy, když jsem zjistila, že to byl
průvod na pomoc ztraceným dětem. Holt si holka umí vybrat.
Fanynce dobrá nálada vydržela až na hrad. Tam už ji bolely
nožičky a nakonec vyváděla tak strašně, že jsme si od jednoho
z oficiálních asistentů půjčili invalidní vozík a zbytek cesty
se na něm holky střídaly.
Ovládání
vozíku je náročné, ale s trochou praxe ho lze vypilovat. Cestu
jsem si užívala – až do momentu, kdy jsem si začala všímat
výrazu okolojdoucích. Ti netušili, že holky jsou v pořádku a že
se vezou na vozíku jen dneska. Tvářili se soucitně a div že
holkám nedávali sladkosti nebo peníze na přilepšenou. Což o to,
pro jednou jsem jejich pohledy zvládala celkem v pohodě... jak se
ale asi musí cítit rodiče opravdu postižených dětí? Chtějí
si užít příjemné odpoledne a jejich okolí jim neustále
nenápadně připomíná, že jsou na tom špatně a zaslouží si
jedině soucit. Co když je soucit to poslední, o co stojí? Co když
by radši uvítali pomoc do schodů, uvolnění místa v MHD nebo
lepší plánování nových staveb a komunikací?
Nejhorší
byly křižovatky, málo času na přechodu a spousta obrubníků.
Trasa byla schválně vedena bezbariérově, přesto to bylo občas
dost obtížné. Lidé na chodníku se sice dokázali soucitně
podívat, ale že by trošku uhnuli stranou, aby šlo projet okolo...
to ne... to už by byl příliš velký zásah do jejich práv.
Nakonec se nám podařilo prokličkovat a dojet až pod Vyšehrad.
Teď už nám chyběl akorát ten největší krpál nahoru. Po
dlouhém handrkování jela ve vozíku Josífka (je lehčí) a Fanny
musela jít vedle. Fňukala a brečela a okolí nechápalo. Některé
z místních babiček se dívaly až ošklivě – zřejmě to
vypadlo, že zdravá sestřička závidí postižené vozíček a
nejradši by ji z něho vyhodila a vezla se sama. O to větší ryk
byl potom nahoře... kde Josí opustila vozík a k Fanynčinu zděšení
jsem si do něj sedla já! Teď zase všichni koukali na to, jak je
to smutné... taková mladá maminka... dvě děti... a je vozíčkář!
Ach ten život... Ještěže už jsme byli takřka v cíli.
Tam
už hrála muzika, divadlo bylo v plném proudu, všude jídlo a
pití. Vrátili jsme vozík, trochu se najedli a napili a už se
pomalu chystali domů. Čekala nás ještě slavnostní večeře a
děti už rovnou zamířily do postýlek.
Po
zpětném ohlédnutí hodnotím akci jako velmi vydařenou. Svačinka
a pití na cestu byl dobrý nápad, trička se líbila nám i dětem,
cesta byla dlouhá, ale zajímavá, cíl plný zajímavostí.
Finančně jsme také přispěli (a nebylo nás málo). Hlavně se
však širší veřejnost dozvěděla o tak zajímavém sdružení,
jako je Asistence. A to je rozhodně pozitivní.
