Sbohem školko a díky za všechno!

Každý ví, že jsme měli potíže s vhodnou školkou pro Josífku. Nakonec se vše povedlo a Josí prožila dva nádherné roky ve školce jen pár minut od místa bydliště. Nyní přestoupila na základní školu a tak je vhodný čas k ohlédnutí se.
Náš přestup se málem nezdařil. Prošvihla jsem datum podání přihlášky a s pláčem jsem volala paní ředitelce. Ta se naštěstí ukázala jako formát a dovolila mi podat ji dodatečně. Dalším zádrhelem se ukázalo hledání pedagogické asistentky. Nasmlouvané paní jedna po druhé odříkaly a už to vypadalo bledě. Pak se naštěstí uvolila jedna, která do té doby dělala ve školce cosi jako chůvu pro menší děti. Ředitelka se totiž rozhodla vyjít vstříc pracujícím maminkám, kterým končila dvouletá mateřská a tak brala do školky i děti, které nemusela. Bylo pro ně ale nutné upravit stávající podmínky a trošku jim vypomoci s adaptací. Ještě horší byl přístup úředníků, kteří nám sice asistentku "schválili", ale až poté, co jsme kromě zprávy z Nautisu zařídili také dobrozdání od psycholožky z jednoho pražského Specializovaného centra. A jako bonus rozhodli, že podklady byly podány pozdě a tak ji budou platit až od poloviny školního roku. Paní ředitelce se naštěstí podařilo finanční zádrhele vyřešit ke spokojenosti všech stran a Josífka mohla nastoupit.

Sportovní den

V září jsme šli do školky plni obav a se strachem. Josífka však zapadla do kolektivu dětí zcela přirozeně, „svou“ asistentku si doslova zamilovala a učitelky taky. Ukázalo se, že dokáže být veselá a přítulná a dokonce i učenlivá. Pár problémů se samozřejmě objevilo. Pokusila se vytopit koupelnu, lezla do všech dveří a čas od času se objevila v kanceláři paní ředitelky (sama). Všechno se vyřešilo jemným promluvením Josífce do duše a jejím slibem, že už to neudělá. Já se ještě několik týdnů děsila, kdy se ozve klasické „Paní Fillerová, musíme si promluvit.“ a ono se to opravdu ozvalo! Jenže místo snůšky pohrom jsem se dozvěděla samé dobré zprávy, o které se paní ředitelka chtěla podělit.
Učitelky si také hned od prvních dní vzaly „do parády“ ostatní děti a citlivě jim vysvětlily, že Josífka je trošku jiná. Že má problémy s hlavičkou a trochu zvláštní uvažování. Že by na ní měly být hodní a občas jí pomoct (nebo aspoň neškodit). Že si žije ve svém světě a ostatních se může bát. Světe div se, ono to fungovalo. Děti si ji zamilovaly a hned měla i několik ctitelů. Ti potom dávali pozor, jestli má svého plyšáčka, jestli se neumazala nebo nemá hlad či žízeň. V průběhu prvního roku měla těžký úraz a ostatní děti po ní plakaly – musela jsem s ní zajet do školky alespoň na návštěvu a hned byla v obležení dětí – ten jí přinesl obrázek, ta hračku, tahle zase pohladila zavázanou nožičku. Málem nás ani nepustily zase zpátky domů.

Ve školce bylo divadélko a Josí se chtěla aktivně zapojit ;) 

První rok byl tak přínosný pro obě strany a tak pohodový, že se paní ředitelka rozhodla přijmout ještě jedno autistické dítě. Ukázalo se, že není autista jako autista. Chlapeček na tom byl o něco hůře než Josífka a už po měsíci bylo jasné, že tudy cesta nevede. Nakonec se podařilo vyjednat mu přestup do vhodnější školky a ve třídě bylo zase klidněji. Taky se ukázalo, že Josífka je na tom sice poměrně dobře, ale své limity má a posouvá je jen pomalinku. Každopádně se Josífka každé ráno do školky těšila a jen málokdy jí vadilo, že nejde domů hned po obědě. Poslední rok zkusila i taneční kroužek a (až na pár lekcí) se aktivně zapojovala a příkladně spolupracovala. Když potom na představení přišel i tatínek, byla na vrcholu blaha. S lehkou pomocí zvládala pravidelné návštěvy sauny a občasné výlety. Školní besídky ze začátku ignorovala, aby se pak nakonec k údivu všech najednou zapojila a znala všechny narážky a choreografii. Učitelky jí hodně vycházely vstříc. Na rozdíl od ostatních dětí měla o něco více privilegií. Směla se pohybovat po celé školce, kuchařky jí rády daly porcičku navíc, po obídku nemusela spinkat a mohla si tiše hrát v koutku, měla vlastní místnůstku na učení, nosila si vlastní malé svačinky a do školky nikdy nezapomněla vzít si s sebou svého plyšáčka.
Paní ředitelka na Josífku získala grant a tak pořídila spoustu her, které si spolu s ní užívaly i všechny ostatní děti. My jsme si zase dali vždycky záležet, aby vánoce ve školce byly vždy plné dárků. Ke konci Josífčina pobytu se ve školce stavila její psycholožka (a byla nadšená z přístupu učitelek i paní ředitelky) a pro rady si došla její budoucí asistentka. Zpětně trochu lituji, že nás nenapadlo poslat tam na konzultaci i budoucí paní vychovatelku z družiny a možná i třídní učitelku. V září by nám to ušetřilo spoustu potíží.

Děti spořádaně poslouchají, jen Josí leze po zdi ;) 

Jak se tak blížil přestup do školy, začaly být učitelky naměkko a Josífka naopak plná natěšení. Moc dobře si uvědomovala, jak velká změna ji čeká a byla nadšená. Učitelky zase přiznávaly, že na většinu dětí časem pozapomenou, ale Josífka zůstane v jejich srdcích navždy. Na rozloučení jsme si navzájem předali spoustu dárků a potajmu si poplakali. Já měla rozhodně slzy v očích a bez mučení se přiznávám, že se mi ze školky vůbec nechtělo. Pro Josífku to byla oáza klidu a pohody, s milujícím a inspirujícím prostředím. Do školky nastoupila jako outsider – dítě předurčené ostatními do speciální školy a mizivé budoucnosti. Po dvou letech péče a lásky odcházela jako sebevědomé dítě, těšící se na normální základní školu (pouze s dopomocí asistentky), které vynikalo v matematice a malování. Udělala také těžké talentové zkoušky na uměleckou školu a její budoucnost vypadala mnohem růžověji.

Dárek od paní učitelky - Josífka a Totoro

První školní den jsem musela poslat její fotku ze třídy rovnou paní učitelce do školky (prosila mě o to s velkou razancí) a na oplátku nám bylo připomenuto, že se rozhodně máme stavit na školkové zahradní slavnosti. Ta byla v říjnu a vyšla nádherně. Jak jsme se blížily s Josífkou ke školce, začaly se ozývat děti na zahradě: „Já vidím Josífku!“, „To je Josefka!“ , „Jde Josífka!“ a hned kolem ní byl hlouček dětí a každé se chtělo Josífky alespoň dotknout. Učitelky mě uviděly a hned se začaly točit a hledat Josífku. Pak nastalo velké objímaní a pusinkování. Josífka jim oznámila, že škola je „brnkačka“ a začala běhat po zahradě. Užívala si každou atrakci, prozkoumávala každý kout a ochutnávala dobroty kuchařek. U jejich stánku zcela ignorovala seřazenou frontu, ale nikdo neměl srdce jí něco říct. Vždyť to přece byla „jejich“ Josífka. Celé září se prý ostatní děti ptaly, kde je Josífka a proč má její značku jiné dítě. Učitelky při úklidu braly s nostalgií hračky do ruky a říkaly: „S touhle si Josífka ráda hrála.“ Paní ředitelka mi (zcela právem) řekla, že Josífka je jejich pýcha a já musím souhlasit. Změna školky mě sice původně děsila, ale zpětně musím uznat, že to bylo to nejlepší rozhodnutí. Josífka se stala miláčkem celé školky. Byla láskyplně vedena, ale nikoli rozmazlována. Dokázaly jí vštípit určitý řád a vědomosti a přitom si mohla užívat bezstarostného dětství. Naše rodina jim všem bude navždy vděčná a určitě se za nimi čas od času budeme muset zajít podívat.

Hurá do školy

Josefína a Vánoce

Tak si naše Josífka konečně začala všímat, že se v prosinci děje něco zvláštního. Loni zkusmo napsala sice Ježíškovi dopis, přála si však jeden pomeranč. Samozřejmě, že ho dostala (už jste někdy balili pomeranč do vánočního balícího papíru? docela fuška...), ale jen se na něj koukla a šla pryč. Místo dárků jí více zajímal barevný papír a blikající ozdůbky.
Letos se začala zajímat už zhruba měsíc předem. Dopis nakreslila (tentokrát si přála plastového mluvícího robota z místního obchodu), každý den se ptala, jestli už je stromeček a kdy koupíme kapra. Taky se ukázalo, že se Ježíška bojí. Asi si nebyla jistá, jestli byla dostatečně hodná. Týden před svátky se nám uvelebila v ložnici a odmítala spát sama. Musela jsem jí hladit a uklidňovat, že robot je určitě na cestě a pod stromečkem určitě bude.
Trošku zmatená byla při školkové besídce – dostala dárečky a robot nikde. Trpělivě jsem vysvětlovala, že ten hlavní Ježíšek teprve přijde. To samé o pár dní později, když dostala několik dárků od kamarádů a známých. Konečně začaly zimní prázdniny. O víkendu jsem musela do práce, obě jsem ráno opusinkovala, rozdala úkoly na úklid a odjela jsem. Večer mi přišla zoufalá sms, že Josífka pláče a hledá mě. Usnula až poté, co jsem dojela domů a vzala ji do náručí. Neděle už naštěstí byla klidná – jen usnout nemohla ani jedna holka.
V pondělí se najednou z pokojíku ozvalo: „Jsou Vánoce!“ a už byly obě u nás pod peřinou. A hned, kdy prý budeme zdobit stromeček. Pustila jsem pohádku v televizi, naaranžovala cukroví na stůl a udělala si kafe. Josífka vykřikla: „Cukrovíčko!“, kupodivu se k němu ale nehnala a jen ho pozorovala. Po opravdovém probuzení Vráťa naaranžoval stromek do obýváku a já nachystala volné místo na betlém. Skočila jsem ještě do obchodu pro kolekci (čekala jsem na slevy) a upozornila děti, že zdobit se bude až po obědě. Nakonec jsme šli radši do restaurace, aby měl stromek aspoň trochu čas na rozložení větví.
Po obědě už s holkama opravdu nebylo k vydržení. Fanny dostala figurky na postavení betlému a Josífka mi pomáhala nosit ozdobičky z bezpečného úkrytu do obýváku. Rozmístění světel bylo na mě – jen ke konci se zapojil i Vráťa a pomohl mi zajistit adekvátní barevné rozložení. Pak už se obě holky nedočkavě vrhly na ozdoby a skoro mi je rvaly z rukou. Zvlášť velkou radost jsem měla z Josífky. Opatrně vybírala ozdůbky, pečlivě vybírala kam je dá, nadšená... no... jako úplně normální malé dítě. Jen koledy nemá ráda, tak jsme měli puštěnou jako kulisu pohádku. 

Koupené ozdoby letos doplnily i ručně dělané keramické výtvory obou holek

Sotva bylo hotovo, už holky útočily na tátu, že je čas začít připravovat kapra (salát jsem udělala den předem). Vydržel nátlak sotva půl hodiny... pak rezignoval a začal chystat večeři v půl páté odpoledne. Stejně se ani on nemohl dočkat dárků, tak měl aspoň výmluvu. Ani jsme se nenadáli a už bylo krásně prostřeno a Josífka se dokonce nechala obléci do šatů! Jen si je musela vybrat sama a i účes chtěla mít dle svého. Těžce oplakala, že nemůže mít na hlavě kšiltovku, příslib brzkého Ježíška ji však utišil.
Slavnostní večeře jsem se trochu bála. Josífka však velice překvapila – zodpovědně se chopila příboru a opravdu pečlivě zkontrolovala každé sousto ryby. Velké kosti vytahovala rovnou, malé až z pusinky. Snědla celý přidělený kus kapra a ještě se oblizovala. Jakmile se začalo sklízet ze stolu, odvedla jsem holky do pokojíku. Fanny sice víceméně ví, odkud se dárky berou, bere to však s humorem a sportovně a dál předstírá „vyhlížení“ Ježíška. Zato Josífka se začala opravdu bát a dokonce zalezla pod peřinu a pevně zavřela oči.
Konečně se ozvalo zacinkání zvonečku. Fanny vyskočila na nohy, Josífka naopak zalezla ještě víc pod peřinu. Opatrně jsem ji objala a pevně přitiskla. Pak už si dala říct a pomaličku vyšla z pokojíku. V obýváku svítil jen stromeček a pod ním byla hora dárků. Josífka se jen posadila a koukala. Fanny se vrhla na dárky a hned je začala rozdělovat. Najednou se i Josífka probrala a začala hledat balíček s robotem. Jako na potvoru byl až ve třetím balíčku. Josí se úplně rozzářila a jen ho k sobě přitiskla. Pak si teprve začala všímat i ostatních dárků a všimla si také velké nové aktovky – okamžitě pochopila, že ta je pro ní a začala ji zkoumat. Ježíšek se letos opravdu snažil a tak byly obě holky v sedmém nebi. Vlastně bylo tolik dárků, že některých si holky pořádně všimly až druhý den.
Obě byly tak natěšené a nadšené, že šly nakonec spát až před půlnocí. Josífka se nám teda opět vnutila do manželské postele, ale už to nebylo ze strachu – tentokrát byla prostě přemožena emocemi a potřebovala bezpečné útočiště před vším tím zmatkem. Musela jsem si k ní lehnout a dlouho uklidňovat.
Následující dny byly hlavně o hraní nových her, zkoumání knížek a hlavně o návštěvách rodiny a známých. Holkám trochu vadil nedostatek dětí v okolí, většinou se však chovaly až podivuhodně vzorně. Obě se těšily na Silvestr, kdy očekávaly velkou párty. Z mnoha pozvaných hostů se pak vyklubala malá komorní společnost, velice neobvykle zato o to zajímavěji promíchaná.
Další děti nedorazily, holky si však vystačily samy (alespoň ze začátku). Později se Fanny přidala k nám a velice ráda přivítala vyndání deskových her. Ve velice soutěživém duchu se najednou přiblížila jedenáctá hodina. Josífka začala usedavě plakat a vypadlo z ní, že se bojí ohňostroje a ať ho zastavím. Nedokázala moc pochopit, že to rozhodně není v mé moci. Nakonec jsem našla ve skříni teplé klapky na uši a ještě jsem jí přislíbila, že o půlnoci si zaleze k nám do postele a přes hlavu bude mít peřinu. S tím se trochu uklidnila a zase se vrátila do společnosti (pravda, ty sluchátka si radši rovnou nechala a odmítala je sundat).
Loni ohňostroj zvědavě sledovala z balkonu, letos to doopravdy prožívala nějak víc. O půlnoci si jen ťukla a okamžitě zaplula pod peřinu. Ven vylezla až po dlouhém uklidňování a hlazení. Sousedi se tentokrát drželi zkrátka a tak se brzy mohlo v zábavě pokračovat. Část hostů už odešla a nastal čas pro pořádné závody v autíčkách na nové konzoli. Okolo jedné ráno odpadla Josífka (samozřejmě v mojí posteli) a okolo druhé odešel poslední host. Fanny si zalezla k sobě a já s Vráťou jsme to zalomili okolo čtvrté ráno.
Celkově musím uznat, že toto byly pravděpodobně první Vánoce, které Josífka doopravdy vnímala a prožívala. Stromeček a pohádky zaregistrovala i dřív, dárky jí však moc nezajímaly a nejevila žádný zvláštní zájem před nimi ani po nich. Letos získala nové schopnosti (jak pomáhala s přípravami, tak se naučila mazat chlebíčky, prostírat stůl) a dokonce začala více mluvit v celých větách. Tak uvidíme příští rok ;)

A co u vás? Prožívají vaše děti svátky nebo jsou jim ukradené? A potěšily je dárky? Nebo byly slzičky zklamání?