Na
letošní anime con Advik jsem se opravdu těšila. Podařilo se mi
sehnat hned několik modelů lolita šatů a vybičoval se i Vráťa
a nechal si z Japonska dovézt komplet pánskou jukatu, pásek obi,
sandále a i speciální ponožky do nich. Jako dárek pak dostal
malý modrý vějíř. Oba jsme si vzali na čtyři dny dovolenou,
děti předali babičce a mohlo se jít juchat.
 |
| Den č. 1 - naoko vážní |
První
den bývá jen v podvečer – přednášky slabší a jen pár a
fronty na všechno (zvlášť na vstup) dlouhé. Vzala jsem si tedy
svůj nejmíň pohodlný outfit s tím, že to těch pár hodin nějak
přežiju. Nepočítala jsem s mnohem lépe sestaveným programem a
vynikající organizací. U vstupu jsme sice čekali, sotva však
polovinu loňské doby. Přednášky byly zajímavé a bylo jich
tolik, že jsme domů přišli až za tmy. Nemohla jsem se dočkat
druhého dne.
Druhý
den nás čekala oblíbená taneční lekce a tak jsem se oblékla
sice do cosplaye služky, ale přidala taneční boty. Vráťa se
trochu bál, jak si povede v sandálech. Během dne jsme sotva
stíhali přebíhat ze sálu do sálu a občas i ven na venkovní
program. Kostým jsem měla asi dost dobrý, hned několikrát jsem
byla požádána o fotku a dokonce i o vizitku na můj obchůdek.
Vlastně mi i manžel dělal svým oblečením reklamu, pánskou
verzi kimona chci také zahrnout do svého sortimentu a rozhodně o
to jevili přítomní pánové velký zájem. Vráťa vypadal ve svém
modelu jak pravý Rudovous a já měla co dělat s odháněním
zakoukaných slečen. Jen chůze mu dělala trochu potíže –
sandále byly opravdu nepohodlné. Na tancování si je nakonec vyzul
a i já jsem tudíž solidárně tančila v podkolenkách (nechtěla
jsem mu botou šlápnout na palec). Domů jsme opět přišli až za
svitu měsíce a nemohli se dočkat sobotního plesu.
 |
| Zatím můj nejpovedenější model |
Na
sobotní den jsem se těšila nejvíc. Zatím nikdy se nám
nepodařilo jít i na večerní ples a letos jsem chtěla tu smůlu
prolomit. Vzala jsem si nejlepší lolita šaty, obula jen sandálky
a taneční boty uschovala do šatny a nadšeně dorazila na první
přednášku. Tento den však rozhodně neměl být mým šťastným.
Během přednášky jsem se pro něco otočila do kabelky a najednou
jen vytřeštila oči... někdo tam evidentně nechal ležet kus
borůvkového koláče a já si ho nevšimla... a teď jsem měla od
borůvek prsty na levé ruce (sáhla jsem přímo do koláče),
zapatlaný rukáv a flek na zadní části šatů... to by se jeden
...píp... no nic, šaty měly modrou barvu, flek vypadal ještě
přijatelně. Ještě v celku dobré náladě jsme šli před budovu
vyzvednout si děti – slíbili jsme jim, že jim dneska ukážeme
venkovní program a třeba je i provedeme uvnitř. Venku si tak
stojíme u atrakce rozbíjení melounů a najednou jsem měla pocit,
že mě cosi svědí pod vrstvou spodniček.... nevěnovala jsem tomu
tolik pozornosti... až do momentu, než mi došlo, že je to vosa a
že mě právě štípla do míst, které ani snad nemají slušné
pojmenování (ne, pozadí to nebylo)... bolelo to strašně... a
navíc mé okolí absolutně nechápalo, co se děje. Koukali jak
puci a nechápali, proč musí teď rychle podržet vše co jsem měla
v ruce... a proč si opatrně (ale rychle) zvedám všechny své
sukně a spodničky a na co že to potřebuji tu láhev s vodou? A co
to pořád melu o lékárně??? Nakonec jsem z nich dostala aspoň tu
láhev a opatrně si na ní sedla. Pak konečně pochopili co se
stalo a dokonce jsem i donutila nedaleko stojící babičku, aby
došla do té zatracené lékárny a koupila mi tam Fenistil. Větší
děti jsem odsunula dovnitř na tancování, menší hlídat manžel
u atrakce lovení rybiček z vody a já se posadila na nedaleké
schody od paneláku a začala nanášet gel. Pak jsme se dali všichni
zase do jedné skupiny a vyrazili na oběd. Během jídla se ukázalo,
že jsem na těch schodech nechala svůj mobil – naštěstí už mi
volal nálezce a já si pro něj mohla dojít ke vstupu (nálezce
napadlo zavolat na číslo „domů“ což byla pevná linka mojí
mámy – tam zvedl telefon její přítel, pochopil o co se jedná a
zavolal jí na mobil a ta zkontaktovala nálezce... komplikované,
leč efektivní. Nálezce byl opravdu poctivý, nic nechtěl a ani
jinak ze situace netěžil. Pak už jsme poslali babičku i děti
pryč a šli zase na přednášku... a ejhle... najednou to byl
Vráťa, kdo neměl telefon... ehm... naštěstí už byl tou dobou
bezpečně uložen na stánku Ztráty a nálezy a Vráťa ho bez
okolků dostal zpátky. Jak jsme ho tak hledali všude okolo školy,
tak jsme uviděli přijíždět obrněné vozidlo policie – antona.
Blikalo, ale nehoukalo... evidentně dostali hlášku, že se u metra
Háje objevili divné živly, které jsou asi i ozbrojené. No...
jako první jsem jim v ústrety pajdala já... jak uviděli
zarostlého samuraje, podpírajícího pajdající lolitku s růžovým
slunečníkem s černou krajkou, vypnuli majáčky. Pak spatřili
zbytek anime bláznů a takřka zastavili na místě. Nakonec
pomalinku obkroužili parkoviště, cca půl hodiny tůrovali motor
vedle školy a nakonec zcela tiše a nenápadně odjeli. Řekla bych,
že si o tomhle „zásahu“ budou na služebně ještě nějakou
dobu povídat. Žádná další katastrofa se pak už nestala a
nakonec se všechno v dobré obrátilo. Do večera jsem stihla
několikrát namazat bolavé místo a ples pak odtančila bez větších
známek bolesti.
Poslední
den už mělo být jen pár přednášek. Můj poslední model byl
asi nejvíc ecchi... celý pruhovaný, školně-námořnický.
Přednášky jsme si ale vybrali převážně historické a
politické. Jako úplně poslední přednášku jsme si zvolili
odlehčenou prezentaci o nejvíc ecchi seriálech a po této show už
byl čas jít domů. Oba jsme toho měli tak akorát.
Při
porovnávání tohoto ročníku s předchozími musím uznat, že zde
byl pořádný skok v kvalitě a množství přednášek. Měla jsem
radost z venkovní části, potěšila historie a odborná fakta,
nadchla ecchi linie. Takřka nebylo hluchých míst a skoro jsme
neměli ani čas si sednout do čajovny a vypít víc jak jeden šálek
čaje. Až na katastrofický průběh soboty to byl moc krásný con
a rozhodně si ho za rok zase zopakujeme. Všem organizátorům velký
dík!
