sobota 31. října 2015

Dávám si pauzu od školy

Už od své puberty jsem toužila studovat vysokou školu. Lákala mě psychologie a její výzkum. Souhrn událostí mě však vypustil do pracovního procesu a já na školu na dlouho zapomněla. Na scéně se studium znovu objevilo s nástupem na rodičovskou dovolenou. V mezidobí byla založena nová zajímavá fakulta pod UK, já a dítě jsme se sladily a upadly do rutiny, domov už mi byl těsný.
První pokus o studia mi zkomplikovalo druhé těhotenství, druhý hádka s přísnou profesorkou a následné propadnutí z jejího předmětu. Třetí pokus už jsem podstupovat ani nechtěla. Touha po nových informacích nakonec zvítězila a já začala studovat potřetí.
Díky předchozím úspěchům jsem měla před sebou odpočinkové semestry, kdy jsem měla za úkol dodělat si jen pár zkoušek před zopakováním si svého neudělaného testu. Užívala jsem si tudíž studentský život, připravovala se na zkoušky a plánovala si život v růžových barvách.
Slastné časy však pomalu končily. Blížilo se datum konce mé rodičovské dovolené a s tím stále jasnější fakt, že se nemohu vrátit na plný úvazek a budu muset vymyslet, čím vylepším rodinný rozpočet. Vysnila jsem si malý obchůdek na internetu a začala překopávat plány. Další ranou bylo zjištění, že se nemohu vrátit do původní práce a musím si najít nějakou novou. Mladší dceru mi nevzali do školky a i soukromé školky v okolí byly zoufale přeplněné. Poslední důležitá změna přišla polehoučku, o to drtivěji.
Skládala jsem jednu z mála ústních zkoušek a pár dní před zkouškou jsem náhle přišla o hlas. Šeptala jsem na paní profesorku a ona mi solidárně šeptala zpátky. V tu chvíli mi to přišlo vtipné. Po měsíci šeptání jsem ale začala být lehce nervózní. Vyhledala jsem svého obvodního lékaře (a zjistila, že mezitím už přestal ordinovat a je tam fešná lékařka) a ta mi rovnou sdělila, že viróza to rozhodně není. Nesouhlasně se podívala na šířku mého krku a poslala mě na kolečko vyšetření. Oběhala jsem několik specialistů a výsledek byl tak špatný, jak jen mohl být. Verdikt odborné lékařky byl nekompromisní: „ZVOLNĚTE!!!“ A od nynějška kontrola každého půl roku, při zhoršení operace a zatím zvýšený přísun vitamínu D.
Musela jsem si sednout a vše pořádně promyslet. Rodinu jsem už víc šidit nemohla – už teď jsem měla výčitky, že před holky a manžela stavím školu, práci a koníčky. Tudy cesta nevede. Z praktického hlediska jsem nemohla praštit ani s prací (kterou bylo extra těžké najít) nebo přestat budovat svůj obchůdek. Oboje bylo potřeba k materiálnímu zabezpečení rodiny. Z koníčků mi zůstal jen bowling a toho jsem se vzdát nechtěla – všechny mé ostatní zájmy už vzaly za své.
Na „odstřel“ tak zůstala jen škola. Proč vlastně studuji? Bude mít můj diplom nějaký pozitivní dopad na mou budoucnost? Mohu spokojeně žít i bez něj? Koho všeho zklamu, když školu předčasně ukončím? A komu tím udělám škodolibou radost?
Rozhodně se nejednalo o snadné rozhodnutí. Nakonec jsem dospěla ke kompromisu. Užiji si klidný semestr – žádné zkoušky nebo testy, jen četba knih, sbírání informací a docházka na speciální Nedělní školu. Zkusím ignorovat jízlivé poznámky typu „Já ti to říkala, že na školu nemáš buňky.“ nebo „Vždyť si ženská, na co je tobě škola?“ apod. Tajně budu doufat, že jednoho dne se situace změní – děti vyrostou, práce a obchůdek budou krásně funkční a mrcha v krku bude pryč (nebo alespoň zastaví svou činnost). A pak... a pak... znovu zasednu do školních škamen a dohrabu se až k nějakému titulu... kdo ví... člověk má být optimista :o)
A jak je to u vás? Stihli jste vystudovat v bezpečí „mamahotelu“ nebo až při práci? Nebo si studium necháváte až na důchod?