Dávám si pauzu od školy

Už od své puberty jsem toužila studovat vysokou školu. Lákala mě psychologie a její výzkum. Souhrn událostí mě však vypustil do pracovního procesu a já na školu na dlouho zapomněla. Na scéně se studium znovu objevilo s nástupem na rodičovskou dovolenou. V mezidobí byla založena nová zajímavá fakulta pod UK, já a dítě jsme se sladily a upadly do rutiny, domov už mi byl těsný.
První pokus o studia mi zkomplikovalo druhé těhotenství, druhý hádka s přísnou profesorkou a následné propadnutí z jejího předmětu. Třetí pokus už jsem podstupovat ani nechtěla. Touha po nových informacích nakonec zvítězila a já začala studovat potřetí.
Díky předchozím úspěchům jsem měla před sebou odpočinkové semestry, kdy jsem měla za úkol dodělat si jen pár zkoušek před zopakováním si svého neudělaného testu. Užívala jsem si tudíž studentský život, připravovala se na zkoušky a plánovala si život v růžových barvách.
Slastné časy však pomalu končily. Blížilo se datum konce mé rodičovské dovolené a s tím stále jasnější fakt, že se nemohu vrátit na plný úvazek a budu muset vymyslet, čím vylepším rodinný rozpočet. Vysnila jsem si malý obchůdek na internetu a začala překopávat plány. Další ranou bylo zjištění, že se nemohu vrátit do původní práce a musím si najít nějakou novou. Mladší dceru mi nevzali do školky a i soukromé školky v okolí byly zoufale přeplněné. Poslední důležitá změna přišla polehoučku, o to drtivěji.
Skládala jsem jednu z mála ústních zkoušek a pár dní před zkouškou jsem náhle přišla o hlas. Šeptala jsem na paní profesorku a ona mi solidárně šeptala zpátky. V tu chvíli mi to přišlo vtipné. Po měsíci šeptání jsem ale začala být lehce nervózní. Vyhledala jsem svého obvodního lékaře (a zjistila, že mezitím už přestal ordinovat a je tam fešná lékařka) a ta mi rovnou sdělila, že viróza to rozhodně není. Nesouhlasně se podívala na šířku mého krku a poslala mě na kolečko vyšetření. Oběhala jsem několik specialistů a výsledek byl tak špatný, jak jen mohl být. Verdikt odborné lékařky byl nekompromisní: „ZVOLNĚTE!!!“ A od nynějška kontrola každého půl roku, při zhoršení operace a zatím zvýšený přísun vitamínu D.
Musela jsem si sednout a vše pořádně promyslet. Rodinu jsem už víc šidit nemohla – už teď jsem měla výčitky, že před holky a manžela stavím školu, práci a koníčky. Tudy cesta nevede. Z praktického hlediska jsem nemohla praštit ani s prací (kterou bylo extra těžké najít) nebo přestat budovat svůj obchůdek. Oboje bylo potřeba k materiálnímu zabezpečení rodiny. Z koníčků mi zůstal jen bowling a toho jsem se vzdát nechtěla – všechny mé ostatní zájmy už vzaly za své.
Na „odstřel“ tak zůstala jen škola. Proč vlastně studuji? Bude mít můj diplom nějaký pozitivní dopad na mou budoucnost? Mohu spokojeně žít i bez něj? Koho všeho zklamu, když školu předčasně ukončím? A komu tím udělám škodolibou radost?
Rozhodně se nejednalo o snadné rozhodnutí. Nakonec jsem dospěla ke kompromisu. Užiji si klidný semestr – žádné zkoušky nebo testy, jen četba knih, sbírání informací a docházka na speciální Nedělní školu. Zkusím ignorovat jízlivé poznámky typu „Já ti to říkala, že na školu nemáš buňky.“ nebo „Vždyť si ženská, na co je tobě škola?“ apod. Tajně budu doufat, že jednoho dne se situace změní – děti vyrostou, práce a obchůdek budou krásně funkční a mrcha v krku bude pryč (nebo alespoň zastaví svou činnost). A pak... a pak... znovu zasednu do školních škamen a dohrabu se až k nějakému titulu... kdo ví... člověk má být optimista :o)
A jak je to u vás? Stihli jste vystudovat v bezpečí „mamahotelu“ nebo až při práci? Nebo si studium necháváte až na důchod?

Samuraj a lolita - Advik 2015

Na letošní anime con Advik jsem se opravdu těšila. Podařilo se mi sehnat hned několik modelů lolita šatů a vybičoval se i Vráťa a nechal si z Japonska dovézt komplet pánskou jukatu, pásek obi, sandále a i speciální ponožky do nich. Jako dárek pak dostal malý modrý vějíř. Oba jsme si vzali na čtyři dny dovolenou, děti předali babičce a mohlo se jít juchat.

Den č. 1 - naoko vážní

První den bývá jen v podvečer – přednášky slabší a jen pár a fronty na všechno (zvlášť na vstup) dlouhé. Vzala jsem si tedy svůj nejmíň pohodlný outfit s tím, že to těch pár hodin nějak přežiju. Nepočítala jsem s mnohem lépe sestaveným programem a vynikající organizací. U vstupu jsme sice čekali, sotva však polovinu loňské doby. Přednášky byly zajímavé a bylo jich tolik, že jsme domů přišli až za tmy. Nemohla jsem se dočkat druhého dne.

Druhý den nás čekala oblíbená taneční lekce a tak jsem se oblékla sice do cosplaye služky, ale přidala taneční boty. Vráťa se trochu bál, jak si povede v sandálech. Během dne jsme sotva stíhali přebíhat ze sálu do sálu a občas i ven na venkovní program. Kostým jsem měla asi dost dobrý, hned několikrát jsem byla požádána o fotku a dokonce i o vizitku na můj obchůdek. Vlastně mi i manžel dělal svým oblečením reklamu, pánskou verzi kimona chci také zahrnout do svého sortimentu a rozhodně o to jevili přítomní pánové velký zájem. Vráťa vypadal ve svém modelu jak pravý Rudovous a já měla co dělat s odháněním zakoukaných slečen. Jen chůze mu dělala trochu potíže – sandále byly opravdu nepohodlné. Na tancování si je nakonec vyzul a i já jsem tudíž solidárně tančila v podkolenkách (nechtěla jsem mu botou šlápnout na palec). Domů jsme opět přišli až za svitu měsíce a nemohli se dočkat sobotního plesu.

Zatím můj nejpovedenější model

Na sobotní den jsem se těšila nejvíc. Zatím nikdy se nám nepodařilo jít i na večerní ples a letos jsem chtěla tu smůlu prolomit. Vzala jsem si nejlepší lolita šaty, obula jen sandálky a taneční boty uschovala do šatny a nadšeně dorazila na první přednášku. Tento den však rozhodně neměl být mým šťastným. Během přednášky jsem se pro něco otočila do kabelky a najednou jen vytřeštila oči... někdo tam evidentně nechal ležet kus borůvkového koláče a já si ho nevšimla... a teď jsem měla od borůvek prsty na levé ruce (sáhla jsem přímo do koláče), zapatlaný rukáv a flek na zadní části šatů... to by se jeden ...píp... no nic, šaty měly modrou barvu, flek vypadal ještě přijatelně. Ještě v celku dobré náladě jsme šli před budovu vyzvednout si děti – slíbili jsme jim, že jim dneska ukážeme venkovní program a třeba je i provedeme uvnitř. Venku si tak stojíme u atrakce rozbíjení melounů a najednou jsem měla pocit, že mě cosi svědí pod vrstvou spodniček.... nevěnovala jsem tomu tolik pozornosti... až do momentu, než mi došlo, že je to vosa a že mě právě štípla do míst, které ani snad nemají slušné pojmenování (ne, pozadí to nebylo)... bolelo to strašně... a navíc mé okolí absolutně nechápalo, co se děje. Koukali jak puci a nechápali, proč musí teď rychle podržet vše co jsem měla v ruce... a proč si opatrně (ale rychle) zvedám všechny své sukně a spodničky a na co že to potřebuji tu láhev s vodou? A co to pořád melu o lékárně??? Nakonec jsem z nich dostala aspoň tu láhev a opatrně si na ní sedla. Pak konečně pochopili co se stalo a dokonce jsem i donutila nedaleko stojící babičku, aby došla do té zatracené lékárny a koupila mi tam Fenistil. Větší děti jsem odsunula dovnitř na tancování, menší hlídat manžel u atrakce lovení rybiček z vody a já se posadila na nedaleké schody od paneláku a začala nanášet gel. Pak jsme se dali všichni zase do jedné skupiny a vyrazili na oběd. Během jídla se ukázalo, že jsem na těch schodech nechala svůj mobil – naštěstí už mi volal nálezce a já si pro něj mohla dojít ke vstupu (nálezce napadlo zavolat na číslo „domů“ což byla pevná linka mojí mámy – tam zvedl telefon její přítel, pochopil o co se jedná a zavolal jí na mobil a ta zkontaktovala nálezce... komplikované, leč efektivní. Nálezce byl opravdu poctivý, nic nechtěl a ani jinak ze situace netěžil. Pak už jsme poslali babičku i děti pryč a šli zase na přednášku... a ejhle... najednou to byl Vráťa, kdo neměl telefon... ehm... naštěstí už byl tou dobou bezpečně uložen na stánku Ztráty a nálezy a Vráťa ho bez okolků dostal zpátky. Jak jsme ho tak hledali všude okolo školy, tak jsme uviděli přijíždět obrněné vozidlo policie – antona. Blikalo, ale nehoukalo... evidentně dostali hlášku, že se u metra Háje objevili divné živly, které jsou asi i ozbrojené. No... jako první jsem jim v ústrety pajdala já... jak uviděli zarostlého samuraje, podpírajícího pajdající lolitku s růžovým slunečníkem s černou krajkou, vypnuli majáčky. Pak spatřili zbytek anime bláznů a takřka zastavili na místě. Nakonec pomalinku obkroužili parkoviště, cca půl hodiny tůrovali motor vedle školy a nakonec zcela tiše a nenápadně odjeli. Řekla bych, že si o tomhle „zásahu“ budou na služebně ještě nějakou dobu povídat. Žádná další katastrofa se pak už nestala a nakonec se všechno v dobré obrátilo. Do večera jsem stihla několikrát namazat bolavé místo a ples pak odtančila bez větších známek bolesti.

Poslední den už mělo být jen pár přednášek. Můj poslední model byl asi nejvíc ecchi... celý pruhovaný, školně-námořnický. Přednášky jsme si ale vybrali převážně historické a politické. Jako úplně poslední přednášku jsme si zvolili odlehčenou prezentaci o nejvíc ecchi seriálech a po této show už byl čas jít domů. Oba jsme toho měli tak akorát.

Při porovnávání tohoto ročníku s předchozími musím uznat, že zde byl pořádný skok v kvalitě a množství přednášek. Měla jsem radost z venkovní části, potěšila historie a odborná fakta, nadchla ecchi linie. Takřka nebylo hluchých míst a skoro jsme neměli ani čas si sednout do čajovny a vypít víc jak jeden šálek čaje. Až na katastrofický průběh soboty to byl moc krásný con a rozhodně si ho za rok zase zopakujeme. Všem organizátorům velký dík!

Jak si lolita zařizuje obchod

Tak jsem se jednou postavila před šatník a (jako správná žena) jsem oznámila světu - "Já nemám co na sebe!" Na tom by nebylo nic zas až tak divného... jenže já se právě chystala na několikadenní anime festival. Takže průšvih jak hrom. Začala jsem rychle brouzdat po internetu a vyptávat se přátel. Chtěla jsem jít letos doopravdy za lolitu a nezáleželo mi na ceně. Jenže ouha... ono se v Praze nedalo nic sehnat... co v Praze... ono se nic nedalo sehnat po celé republice. Úspěšná jsem byla až u zahraničních webů. Zatnula jsem tedy zuby a holt ještě jeden ročník prochodila v normálním oblečení. A zařekla se, že příští rok už to bude jiné.
Do příštího ročníku se mi opravdu podařilo sehnat si hned několik modelů. A jak už jsem popsala v dřívějším blogu, začal se mi v hlavě rýsovat plán na vlastní obchůdek nebo půjčovnu - nejlépe obojí. Souhrou různých okolností jsem získala i určitý vstupní kapitál a mohla jsem začít.
Rozhodla jsem se nic neuspěchat a razantně jsem odmítla bankovní úvěry a půjčky. Našla jsem si i dobrou práci na částečný úvazek. Nic mi tedy nebránilo začít si pomalu dělat skladové zásoby. Pomocí šikovného manžela a pár kamarádů vznikl malý e-shop, který postupně vylepšuji a vymazluji -http://lolitapodlipou.cz a tam se pomalu, ale jistě plní jednotlivé složky.
Nic není samozřejmě hned profesionální. Teprve se učím jak své zboží fotit, přidávám možnosti platby a doručení, reaguji na žádosti o barvy, velikosti a typy. Také jsem přemýšlela o nějaké formě spolupráce s velkými hráči asijské módy. Mám už několik prověřených internetových obchodů a jen jsem vybírala, koho oslovím jako prvního. Nakonec se stal zázrak a jeden z těch obchodů mě oslovil sám. Takže od této chvíle - koho by oslovila nabídka stránek http://www.milanoo.com/- neváhejte, oslovte mě a já vám vybraný kousek objednám a pak předám :) Samozřejmě, že za malinkou provizi - i tak to však bude pro vás o fous lepší - žádné stresy se zakládáním účtu, placením poštovného, jednáním s celním úřadem... to všechno udělám za vás. No není to super? Časem přidám i další e-shopy a rozšířím svou nabídku.
Do plné profesionalizace mi zatím dost chybí... co ale není, může být. A tak snad do vánoc budu již alespoň částečným živnostníkem (i když... současnou práci si ponechám... mám ji ráda, baví mě a nevidím důvod, proč ji pouštět... vždyť můj obchůdek je spíš můj koníček, než práce).
A jak je to u vás? Je vaše práce vaším koníčkem, nebo tajně pokukujete po jiné a jen vzdycháte?

Vycházka s invalidní vozíkem

Není nad poklidnou procházku Prahou. S tím snad bude souhlasit každý rodilý Pražák a většina přistěhovalců. A ještě lepší je propojit ji s nějakým bohulibým účelem. Váhala jsem tudíž jen chvilku, když mi manžel navrhl, abychom propojili oslavu našeho výročí s pomocí sdružení Asistence. Přichystala jsem věci pro nás i děti a vyrazili jsme do Stromovky.

Tam už byl hlouček lidí. Za drobný příspěvek si každý vyzvedl tričko, jablíčko a něco k pití. Zadarmo si také šlo zapůjčit invalidní vozík a na vlastní kůži si vyzkoušet, kterak se po Praze jezdí postiženým. Josífka si hned jeden vozík vybrala a nechtěla se z něj hnout. Nakonec se však nechala přesvědčit na koloběžku a tak jsme vyrazili na trať. Pro zabavení Fanny nám postačilo hrát cestou slovní fotbal.

Krásné počasí vylákalo ven i další iniciativy a tak se občas průvodů sešlo víc na jednom místě. Josí se takhle zcela zamotala do nějaké průvodu v oranžových trikách. Tvářila se ztraceně a já se málem rozbrečela smíchy, když jsem zjistila, že to byl průvod na pomoc ztraceným dětem. Holt si holka umí vybrat. Fanynce dobrá nálada vydržela až na hrad. Tam už ji bolely nožičky a nakonec vyváděla tak strašně, že jsme si od jednoho z oficiálních asistentů půjčili invalidní vozík a zbytek cesty se na něm holky střídaly.

Ovládání vozíku je náročné, ale s trochou praxe ho lze vypilovat. Cestu jsem si užívala – až do momentu, kdy jsem si začala všímat výrazu okolojdoucích. Ti netušili, že holky jsou v pořádku a že se vezou na vozíku jen dneska. Tvářili se soucitně a div že holkám nedávali sladkosti nebo peníze na přilepšenou. Což o to, pro jednou jsem jejich pohledy zvládala celkem v pohodě... jak se ale asi musí cítit rodiče opravdu postižených dětí? Chtějí si užít příjemné odpoledne a jejich okolí jim neustále nenápadně připomíná, že jsou na tom špatně a zaslouží si jedině soucit. Co když je soucit to poslední, o co stojí? Co když by radši uvítali pomoc do schodů, uvolnění místa v MHD nebo lepší plánování nových staveb a komunikací?

Nejhorší byly křižovatky, málo času na přechodu a spousta obrubníků. Trasa byla schválně vedena bezbariérově, přesto to bylo občas dost obtížné. Lidé na chodníku se sice dokázali soucitně podívat, ale že by trošku uhnuli stranou, aby šlo projet okolo... to ne... to už by byl příliš velký zásah do jejich práv. Nakonec se nám podařilo prokličkovat a dojet až pod Vyšehrad. Teď už nám chyběl akorát ten největší krpál nahoru. Po dlouhém handrkování jela ve vozíku Josífka (je lehčí) a Fanny musela jít vedle. Fňukala a brečela a okolí nechápalo. Některé z místních babiček se dívaly až ošklivě – zřejmě to vypadlo, že zdravá sestřička závidí postižené vozíček a nejradši by ji z něho vyhodila a vezla se sama. O to větší ryk byl potom nahoře... kde Josí opustila vozík a k Fanynčinu zděšení jsem si do něj sedla já! Teď zase všichni koukali na to, jak je to smutné... taková mladá maminka... dvě děti... a je vozíčkář! Ach ten život... Ještěže už jsme byli takřka v cíli.

Tam už hrála muzika, divadlo bylo v plném proudu, všude jídlo a pití. Vrátili jsme vozík, trochu se najedli a napili a už se pomalu chystali domů. Čekala nás ještě slavnostní večeře a děti už rovnou zamířily do postýlek.

Po zpětném ohlédnutí hodnotím akci jako velmi vydařenou. Svačinka a pití na cestu byl dobrý nápad, trička se líbila nám i dětem, cesta byla dlouhá, ale zajímavá, cíl plný zajímavostí. Finančně jsme také přispěli (a nebylo nás málo). Hlavně se však širší veřejnost dozvěděla o tak zajímavém sdružení, jako je Asistence. A to je rozhodně pozitivní.

Lolitin sen

Každý z nás o něčem sní. Zvlášť sny o povolání jsou barvité a často se mění. Zkuste se zeptat dětí ve školce – každé už má nějakou kariéru nalinkovanou a myslí si, že jim žádná síla nezabrání v jejich plánech. Já osobně jsem tehdy chtěla být hlasatelkou v televizi. Dokonce jsem měla doma z hraček udělanou „obrazovku“ ve které jsem seděla s náručí papírků a četla jsem „zprávy“. S nástupem do školy jsem své plány opět změnila (chtěla jsem být profesorkou paleontologie) a po revoluci v 89 jsem revidovala znovu (knihovnice) a znovu (profesorka psychologie). Každá životní etapa přinesla nové ambice a cíle.


Moje známky nebyly zrovna ideální – rozhodla jsem se tudíž nic neriskovat a vzít to hezky od podlahy. Vyučila jsem se prodavačkou drobného zboží (tj. od papíru až po oblečení), dodělala si obchodní akademii a rok věnovala studiu angličtiny (završené složenou státnicí). Moje snaha dostat se na Filosofickou fakultu dopadla nevalně, zapojila jsem se tudíž do pracovního procesu. Tím jsem považovala svá studia za uzavřená a své sny za definitivně ztracené. Práce mi zabírala většinu dne, zvlášť v prvním zaměstnání jsem jela jako drak a (díky dojíždění až na letiště) jsem se domů jezdila opravdu jen vyspat. U druhé práce už jsem zvolnila a našla si i nějaké koníčky. Ve třetí práci jsem kariérně postoupila mezi management a pocítila, že mi ta vysoká trošku chybí. Mezi všemi těmi bc. a mgr. jsem se cítila lehce nepatřičně. Začala jsem se tudíž ohlížet po možnosti studia při práci.


Můj život pak vzal trochu rychlejší tempo a já najednou nastoupila do nové práce, vdala se a otěhotněla. Poměrně brzo jsem zjistila, že mám klidné dítě, které mi dává dostatek volného času pro sebe. Odvážně jsem se tudíž přihlásila znovu na vysokou školu. Přitom jsem hledala i nějakou brigádu a zároveň jsme zkoušeli druhé dítě. V jednom týdnu jsem se pak dozvěděla, že jsem přijata na Fakultu Humanitních studií, mám brigádu a jsem těhotná. Práci jsem pustila k vodě (to už by opravdu nešlo) a do školy jsem nastoupila s už pořádným bříškem.


Uplynuly skoro tři roky a já se měla vrátit zpátky do původní práce. Těšila jsem se, jen jsem se trochu obávala sladění všech povinností. Jako jediná reálná možnost se začal rýsovat částečný úvazek. Při zaměstnání mého muže se nešlo spoléhat na jeho pomoc s vyzvedáváním dětí ze školek a ještě jsem ani neměla dostudovány všechny semestry. Začala jsem tedy spřádat plány, kterak doplnit rodinný rozpočet o další peníze. Neměla jsem žádnou inspiraci, až najednou mi ji přihrálo samo nebe. Manžel se rozhodl mne potěšit a dovolil mi objednat si jedny šaty ve stylu lolita. Vzala jsem to důsledně a několik týdnů jsem prozkoumávala internet, hledala recenze a zkoumala materiály. Našla jsem stovky nádherný modelů. Spolu s Vráťou jsme vybrali tři finální modely. Z těch už nešlo vybrat jen jednoho favorita a nakonec jsem je objednala všechny. Při té příležitosti jsem poznamenala, že by bylo super mít vlastní půjčovnu, abych si mohla objednat všechny šaty a vždycky si je jen vyzkoušela a poslala dál.


Týdny šly dál a já si najednou uvědomila, že je to vlastně docela dobrý nápad. Udělala jsem si finanční rozvahu, plán a soupis nutných věcí a formulářů. Rozhodla jsem se, že by šlo o internetový obchod spojený s půjčovnou. Kromě lolita věcí bych přidala i potřeby pro cosplay, sběratelské materiály a asijskou módu vůbec. Když už bylo všechno naplánováno, začala jsem se na návrat do práce opravdu těšit. Jen jsem doufala, že přijmou změnu úvazku. Pár měsíců před nástupem jsem kontaktovala firmu. Proběhlo pár jednání, slovo dalo slovo a nakonec jsme se dohodli, že se k nim vracet nebudu. Kdo by ale čekal drama, byl by zklamán. Přístup vedení byl výborný a spokojenost byla nakonec na obou stranách.


Jenže co teď? Měla jsem najednou takřka dostatečný kapitál na rozjetí podnikání, zároveň jsem však věděla, že první rok bude krušný (až ztrátový) a to si prostě se dvěma malými dětmi nemohu dovolit. Nakonec jsem se pokorně přihlásila na úřad práce, zrušila rezervaci v soukromé školce pro mladší dítě (žádná státní školka nebere děti v průběhu školního roku – buď od září nebo vůbec) a začala hledat půl úvazku někde jinde. Do té doby budu naskladňovat zboží, budovat si síť potencionálních klientů a šířit povědomí o obchodní značce. Některé ze svých starších věcí jsem vystavila na speciálních facebookovských stránkách (pro zájemce – hledejte „Lolita pod Lípou“) a patřičně oblečená jsem se začala objevovat i na conech.


Došlo taky na věštecká slova mé spolužačky z akademie. Už tehdy mi prorokovala, že budu mít svůj obchůdek (knihkupectví) a že budu vlastně nešťastná, když si někde nějakou knížku od mne koupí – budu se s ní totiž loučit jen s krajní nechutí. Teď to chápu – už jsem pár lolitích věcí prodala a vždy to bylo takřka se slzou v oku... nejradši bych jak drak ležela na svých pokladech a nikomu se ani nedovolila jich dotknout. Zároveň však chci udělat i svět ostatních lidí trochu barvitější a zajímavější. Stále mám v živé paměti stádnost davů v době komunismu a následný výbuch módy po revoluci. Lidé se s tím neuměly vypořádat a trvalo celé desetiletí, než se situace ustálila. A zase nastoupila stádnost. V dnešní době se těžko odliší teenager v Americe nebo Evropě. Jenom Asie se opravdu snaží jít si svou cestou – i za cenu posměchu a ukazování prstem. Harajuku fanoušci by mohli vyprávět. Každé vybočení z řady je tudíž ku prospěchu a mělo by se podporovat. A já budu jen ráda, když se někdo odhodlá být svůj a třeba i jen krok po kroku trochu oddálit od stáda. Nemusí to být hned celý goth lolita model. Stačí vkusné hodinky, náušnice, kabelka nebo kabátek. Však ono se to časem poddá a najednou to už nebude taková extravagance.


A jaké jsou vaše sny? Baví vás vaše práce, nebo ji děláte jen pro peníze a splacení hypotéky? A jak moc se v průběhu let měnily vaše cíle?