Lolitin sen

Každý z nás o něčem sní. Zvlášť sny o povolání jsou barvité a často se mění. Zkuste se zeptat dětí ve školce – každé už má nějakou kariéru nalinkovanou a myslí si, že jim žádná síla nezabrání v jejich plánech. Já osobně jsem tehdy chtěla být hlasatelkou v televizi. Dokonce jsem měla doma z hraček udělanou „obrazovku“ ve které jsem seděla s náručí papírků a četla jsem „zprávy“. S nástupem do školy jsem své plány opět změnila (chtěla jsem být profesorkou paleontologie) a po revoluci v 89 jsem revidovala znovu (knihovnice) a znovu (profesorka psychologie). Každá životní etapa přinesla nové ambice a cíle.


Moje známky nebyly zrovna ideální – rozhodla jsem se tudíž nic neriskovat a vzít to hezky od podlahy. Vyučila jsem se prodavačkou drobného zboží (tj. od papíru až po oblečení), dodělala si obchodní akademii a rok věnovala studiu angličtiny (završené složenou státnicí). Moje snaha dostat se na Filosofickou fakultu dopadla nevalně, zapojila jsem se tudíž do pracovního procesu. Tím jsem považovala svá studia za uzavřená a své sny za definitivně ztracené. Práce mi zabírala většinu dne, zvlášť v prvním zaměstnání jsem jela jako drak a (díky dojíždění až na letiště) jsem se domů jezdila opravdu jen vyspat. U druhé práce už jsem zvolnila a našla si i nějaké koníčky. Ve třetí práci jsem kariérně postoupila mezi management a pocítila, že mi ta vysoká trošku chybí. Mezi všemi těmi bc. a mgr. jsem se cítila lehce nepatřičně. Začala jsem se tudíž ohlížet po možnosti studia při práci.


Můj život pak vzal trochu rychlejší tempo a já najednou nastoupila do nové práce, vdala se a otěhotněla. Poměrně brzo jsem zjistila, že mám klidné dítě, které mi dává dostatek volného času pro sebe. Odvážně jsem se tudíž přihlásila znovu na vysokou školu. Přitom jsem hledala i nějakou brigádu a zároveň jsme zkoušeli druhé dítě. V jednom týdnu jsem se pak dozvěděla, že jsem přijata na Fakultu Humanitních studií, mám brigádu a jsem těhotná. Práci jsem pustila k vodě (to už by opravdu nešlo) a do školy jsem nastoupila s už pořádným bříškem.


Uplynuly skoro tři roky a já se měla vrátit zpátky do původní práce. Těšila jsem se, jen jsem se trochu obávala sladění všech povinností. Jako jediná reálná možnost se začal rýsovat částečný úvazek. Při zaměstnání mého muže se nešlo spoléhat na jeho pomoc s vyzvedáváním dětí ze školek a ještě jsem ani neměla dostudovány všechny semestry. Začala jsem tedy spřádat plány, kterak doplnit rodinný rozpočet o další peníze. Neměla jsem žádnou inspiraci, až najednou mi ji přihrálo samo nebe. Manžel se rozhodl mne potěšit a dovolil mi objednat si jedny šaty ve stylu lolita. Vzala jsem to důsledně a několik týdnů jsem prozkoumávala internet, hledala recenze a zkoumala materiály. Našla jsem stovky nádherný modelů. Spolu s Vráťou jsme vybrali tři finální modely. Z těch už nešlo vybrat jen jednoho favorita a nakonec jsem je objednala všechny. Při té příležitosti jsem poznamenala, že by bylo super mít vlastní půjčovnu, abych si mohla objednat všechny šaty a vždycky si je jen vyzkoušela a poslala dál.


Týdny šly dál a já si najednou uvědomila, že je to vlastně docela dobrý nápad. Udělala jsem si finanční rozvahu, plán a soupis nutných věcí a formulářů. Rozhodla jsem se, že by šlo o internetový obchod spojený s půjčovnou. Kromě lolita věcí bych přidala i potřeby pro cosplay, sběratelské materiály a asijskou módu vůbec. Když už bylo všechno naplánováno, začala jsem se na návrat do práce opravdu těšit. Jen jsem doufala, že přijmou změnu úvazku. Pár měsíců před nástupem jsem kontaktovala firmu. Proběhlo pár jednání, slovo dalo slovo a nakonec jsme se dohodli, že se k nim vracet nebudu. Kdo by ale čekal drama, byl by zklamán. Přístup vedení byl výborný a spokojenost byla nakonec na obou stranách.


Jenže co teď? Měla jsem najednou takřka dostatečný kapitál na rozjetí podnikání, zároveň jsem však věděla, že první rok bude krušný (až ztrátový) a to si prostě se dvěma malými dětmi nemohu dovolit. Nakonec jsem se pokorně přihlásila na úřad práce, zrušila rezervaci v soukromé školce pro mladší dítě (žádná státní školka nebere děti v průběhu školního roku – buď od září nebo vůbec) a začala hledat půl úvazku někde jinde. Do té doby budu naskladňovat zboží, budovat si síť potencionálních klientů a šířit povědomí o obchodní značce. Některé ze svých starších věcí jsem vystavila na speciálních facebookovských stránkách (pro zájemce – hledejte „Lolita pod Lípou“) a patřičně oblečená jsem se začala objevovat i na conech.


Došlo taky na věštecká slova mé spolužačky z akademie. Už tehdy mi prorokovala, že budu mít svůj obchůdek (knihkupectví) a že budu vlastně nešťastná, když si někde nějakou knížku od mne koupí – budu se s ní totiž loučit jen s krajní nechutí. Teď to chápu – už jsem pár lolitích věcí prodala a vždy to bylo takřka se slzou v oku... nejradši bych jak drak ležela na svých pokladech a nikomu se ani nedovolila jich dotknout. Zároveň však chci udělat i svět ostatních lidí trochu barvitější a zajímavější. Stále mám v živé paměti stádnost davů v době komunismu a následný výbuch módy po revoluci. Lidé se s tím neuměly vypořádat a trvalo celé desetiletí, než se situace ustálila. A zase nastoupila stádnost. V dnešní době se těžko odliší teenager v Americe nebo Evropě. Jenom Asie se opravdu snaží jít si svou cestou – i za cenu posměchu a ukazování prstem. Harajuku fanoušci by mohli vyprávět. Každé vybočení z řady je tudíž ku prospěchu a mělo by se podporovat. A já budu jen ráda, když se někdo odhodlá být svůj a třeba i jen krok po kroku trochu oddálit od stáda. Nemusí to být hned celý goth lolita model. Stačí vkusné hodinky, náušnice, kabelka nebo kabátek. Však ono se to časem poddá a najednou to už nebude taková extravagance.


A jaké jsou vaše sny? Baví vás vaše práce, nebo ji děláte jen pro peníze a splacení hypotéky? A jak moc se v průběhu let měnily vaše cíle?