A budou tam i houby?

Po několika dnech dovolené jsme přemýšleli, kam vyrazit na další výlet. Počasí bylo slunečné, sníh takřka žádný, nejbližší okolí už bylo prozkoumáno. Nakonec jsme se rozhodli, že si uděláme výlet na Jedlové vodopády. Cesta je zhruba deset kilometrů. To byl trochu risk, Fanny je sice zdatný chodec, tohle ale není zrovna lehký terén pro čtyřleté dítě. Josífku jsme se rozhodli vynést v krosničce na zádech.

Fanny miluje potůčky a vodopády všeho druhu. Cestou nasbírala spoustu klacíků, že prý pro rybičky. Taky trochu trávy a našla i písek, že prý to hodí cestou do vody. V pohodovém duchu jsme dorazili až na začátek lesa. Vráťa ukázal Fanynce trasu na informační tabuli a přidal pár vlastních informací. Pomalu jsme začali stoupat po pohodlné a široké lesní cestě. Litovali jsme, že neseme Josí na zádech a nevezeme jí v kočárku. Ve stínu lesa jsme občas spatřili sníh a led a vesele jsme si je fotili.

Informační tabule bylo nutno podrobně přečíst

Ledu najednou začalo přibývat a brzo pokrýval celou cestu. Opatrnou chůzí po kamenech se však stále dalo pohodlně stoupat. Rozhodně už to nebylo na kočárek. I Fanny se občas neochotně chytla nabízené ruky a nechala si pomoci. I když – ona sama se strašně ráda klouže po ledu a vůbec si neuvědomovala, že po její levici se svah prudce propadá směrem k řece a případný pád by byl velice bolestivý. Nakonec jsme s určitými obtížemi došli až k nádherné vyhlídce kousek pod cílem. Objevil se před námi první náznak vodopádu a zvlášť Josífka byla nadšená. Vesele se rozřechtala v krosničce a houpala se dopředu a dozadu. Dali jsme si sušenku na povzbuzení a vydali se zase na cestu do vrchu.

Vodááá!!!

 

Už za první zatáčkou jsme ztuhli. Souvislá vrstva ledu nám zatarasila cestu a další postup se jevil nemožný. Nakonec se Vráťa (i s Josífkou na zádech) vyškrábal do svahu a já mu podala Fanynku. Sama jsem se jen tak tak vyškrábala na cosi jako cestičku. Obešli jsme choulostivé místo a mohli zase pokračovat po klasické cestě. Vedla jsem Fanynku po své pravici a doslova ji nutila chodit po bezpečnějších úsecích. Brala jako podraz to, že si nemůže běže jak ona chce a že se doopravdy nemůže jen tak klouzat. Já mezitím balancovala se srdcem v kalhotách. V jedné ruce Fanynčin batoh v druhé vzpouzející se dítě, opatrně jsem našlapovala po mnohem horším povrchu – jen aby Fanny mohla jít o něco bezpečněji. Nakonec jsme se doškrábali až k vodopádu. Fanny obřadně zamíchala vodu přineseným klackem a pak ho stejně obřadně hodila do hlubin. Radost ji kazilo jen to, že kvůli obtížnému terénu jsme nedonesli všechny klacíky a ani trochu kamínků nebo písku.

Tak tudy ne

Cesta zpátky nám přišla mnohem rychlejší a pohodlnější. Jen onen ošemetný úsek jsme zase přelezli vrchem. Kousek pod ním jsme potkali velkou turistickou výpravu – hned se ptali, zda se dá dostat až k vodopádům. Ujistili jsme je, že je to sice obtížné, ale jde to (ostatně – čtyřleté a evidentně nezraněné děcko toho bylo důkazem). Nechali se přesvědčit a vyrazili směle nahoru. Chvíli jsme se bavili představou toho, jak nás hned za první zatáčkou proklínají.

Během návratu do chaty jsme se stavili v nedalekém obchůdku a Fanny dostala sladkou odměnu – byl to od ní opravdu výkon. Bez větších protestů pak došla až do chaty a vesele řádila ještě dlouho po setmění. Chudinka, netuší, že si tím podepsala ortel a na příští dovolené ji čekají mnohem delší trasy.

A ony houby z nadpisu? Fanny se totiž strašně těšila, že po cestě nasbírá nějaké houby - vždyť těch je přece v lese vždycky plno. Nějak se nám nepodařilo ji přesvědčit, že v zimě to tak není. Před spaním pak byla trochu zklamaná a cítila se mírně podvedeně.

Za tu krásu to stálo

Jarní prázdniny bez sněhu

Na jarní prázdniny jsme se rozhodli jet na tchýninu chatu do Jizerských hor. V únoru tam bývá sněhu až do pasu a spousta vhodných míst pro bobování. Fanynka je navíc nadšená už jen z myšlenky, že všichni spíme v jedné místnosti. Pro vodu se chodí do studánky, topení obstarávají kamna (na kterých se také vaří) a jedinou vymožeností je příjem internetu (občas se dá sledovat i televize, ta však hned druhý den přestala přijímat signál – nikomu to ale nevadilo).

Našla jsem sníh a on studí!

Letos nás trochu vypeklo počasí a po sněhu nebylo ani památky. Už v Praze jsem tudíž do kufru nabalila také pexeso, karty, pastelky a pár obrázkových knížek. Pro holky byla lákadlem už jen cesta. Až na místo určení jsme totiž jeli vlakem. Respektive několika vláčky – přestupů bylo několik. Vráťovi rodiče byli natolik hodní, že nám jídlo přivezli předem (autem) a také nám chaloupku dostatečně vytopili. Přijeli jsme tudíž do útulné chaty, kde stačilo si jen vybalit a mohla začít dovolená. Z půdy nám snesli dětskou postýlku a v kůlničce bylo i dostatek dřeva na topení.

Fanny se těšila na svá oblíbená místečka – zvlášť všechny potůčky v okolí. Příště jí snad seženu rybářské holinky – ty obyčejné totiž nestačí a vodu si nabrala hned první den. Ještěže jsem vzala tolik náhradního oblečení a kamna tak hřála. I Josífka si venku vesele hrála. Bylo vidět, že moc dobře ví, že tady už byla. Jen první noc byla uplakaná. Loni totiž spala ve velké posteli mezi námi. Letos na ní čekala vlastní postýlka a to se jí vůbec nelíbilo. Na milost ji vzala až okolo desáté večer a to po velkém křiku a pláči. 

Všechny potůčky se musí probrodit

Další večer už do ní ulehla sice s protesty, ale usnula během půl hodiny. Jen mi přišla trošku rozehřátá. Přičítala jsem to ale jinému podnebí a dlouhé době venku. Už druhý den jsme totiž začali prozkoumávat okolí. Procházky sice většinou prospala, tvářičky ale vždy poctivě vystavila sluníčku. Fanny běhala po okolí, sbírala klacíky, zkoumala každou strouhu, nadšeně se klouzala na každém náznaku ledu. Doma si pak hrály obě holky bez nejmenších problémů, jen o hračky byl občas boj – obě si samozřejmě chtěly hrát jen s tou jedinou – ostatní byly zapomenuty v koutě. Jedno odpoledne musel Vráťa odjet vlakem k bankomatu a Fanny si vzal s sebou. Já přijela s Josí do chatičky a chystala se na jejich příchod. Josí spala celou cestu v kočárku a doma se probudila s pláčem. Na nočníku se skoro rozklepala (přičítala vzteku z probuzení). Po přebalení si však místo hraní vylezla na velkou postel a tvrdě usnula. Nechala jsem ji tedy být a čekala jsem, že se tak za hodinu vzbudí. Jenže už bylo dávno pozdě večer, Vráťa s holkou se vrátili domů, v místnosti byl randál a Josí nic. Pořád tvrdě spala. Zkoušela jsem jí lechtat, hladit, jemně budit a ono nic. Navíc pořád víc a víc hřála. Nakonec jsme našli teploměr a vzbudili ji. A ejhle... chudinka měla 38,3... naštěstí jsem byla připravená a raději jsem jí dala čípek proti horečce. V duchu jsem se modlila, aby to byla jen nějaká rychlá epizodka. Do rána ji to naštěstí přešlo a zůstala jen rýma jak trám. Ta jí však vydržela až do konce dovolené a den před odjezdem se jí dostala až do oka a začala jí ho zalepovat (a v noci způsobila další atak horečky). Docela jsem měla radost, že už pojedeme domů. 

My si z ní dělali legraci a ona chudák hořela

Fanny taky celý pobyt protrpěla s rýmou a mírným kašlem, ta už na to však trpí od prvního podzimního dne. Jinak byl pro ní celý pobyt jedním velkým dobrodružstvím. Nadšeně pomáhala nosit vodu a dříví, večer pozorovala na schodech hvězdičky a z lesa nosila klacíky. Jen na záchod odmítala chodit. Chata má totiž suchý záchod a Fanny ho pojmenovala „smrdizáchod“. Vzala tudíž zavděk Josífčiným nočníkem. Já ji docela chápu. Kromě nepříjemného zápachu je totiž ona místnost nevytápěná – a tudíž momentálně extrémně studená. Jako třešinka na dortu jsou pak všudypřítomní pavouci. Já jsem nemilosrdná a ihned je zabíjím. Vráťa je „milosrdně“ vyhazuje z okna. V jednu chvíli jsme nechtěně Fanny dost vyděsili – sledovala jsem totiž on-line olympiádu – konkrétně hokejový souboj mezi námi a USA. Jak jsme tak začali prohrávat, zeptala jsem se Vráti, co se stane, pokud prohrajeme. Odpověděl, že to asi pojedeme domů (míněno samozřejmě hokejové družstvo v Soči). Hokej jsme prohráli a já jsem nahlas řekla, že je to v háji a že jsme prohráli a pojedeme domů. Fanny se začala strachy klepat a celý dopoledne se strašně bála, že budeme balit a půjdeme na vlak. Chudinka malá, dalo nám dost práce ji uklidnit.

Den před odjezdem jsme si udělali veliký výlet na Jedlové vodopády – zážitek to byl tak silný, že se o něm rozepíši jinde. Najednou nastal den odjezdu. Vše bylo zabalené den předem, vlaková spojení byla příznivá, počasí nám přálo. Holkám se z chaty vůbec nechtělo. Až vidina jízdy vlakem je vyhnala z pelíšků. Fanynka poslušně ťapala na nádraží, Josífka se nesla v krosničce. Přestupy i jízdu zvládly obě na výbornou. Jen si Fanny dlouho do noci myslela, že zítra se zase sbalíme a pojedeme zpátky na hory. Josífka se pro změnu v půli noci vzbudila a pláčem dávala najevo, že se jí změna postýlky vůbec nelíbí. Už se těším, jak pojedeme na dovolenou příště. To už bude možná vesele capkat i Josífka.

Akční tatínek dokáže plně nahradit i auto :)

Hledání smyslu v historii

Před nějakou dobou jsem si na "stará kolena" začala doplňovat vzdělání. Podařilo se mi dostat na jednu z fakult Karlovy univerzity a mohlo se studovat. Přijímačky byly jednoduché, čekala jsem tedy nějaký háček. A opravdu - na začátku druhého semestru se před nás postavila mladá profesorka a zachmuřeně pravila: "Vím, že to není zrovna spravedlivé, ale tento semestr vás čeká jedna z nejtěžších zkoušek na této škole. Dostala jsem zadání od pana děkana, aby má zkouška byla co nejobtížnější. Tak se na to připravte." No, aspoň se studenty jednala na rovinu.
V předtuše potíží jsem si tedy zaregistrovala více předmětů, abych měla dostatek kreditů na přesunutí zkoušky do dalšího semestru (a tím získala více času na učení). Přesto jsem se rozhodla, že alespoň jeden pokus uskutečním v řádném termínu. Mojí nepozorností se mi do stejného týdne dostaly hned dvě zkoušky - ona obávaná Historie a Úvod do filozofie. Chvíli jsem váhala, ale pak to riskla - v pondělí se pokusím o Historii a v pátek o Filozofii - to by snad šlo zvládnout. Neočekávaná povodeň však posunula pondělní zkoušku až na čtvrtek. Ajaj... učila jsem se tedy oba předměty současně. No... nepovedl se mi ani jeden. Filozofii jsem si tedy zapsala znovu na září a Historii odsunula pro jistotu až na prosinec.
Celé léto a podzim jsem ležela v knihách o historii. Ostatní zkoušky jsem složila bez větších potíží a už tu byl zase ten obávaný test. V hlavě mě strašil ostudný výsledek z prvního pokusu. Opravující mi tehdy dal pouhé tři body z třicetiosmy. Trochu mě to zaskočilo a psala jsem si tehdy paní profesorce o radu. Bohužel, paní profesorka nemá ráda elektronickou komunikaci a se studenty se baví zásadně z očí do očí. Ke druhému pokusu jsem tudíž nakráčela našprtaná a doufající, že se tentokrát vejdu do bodového hodnocení. Po testu jsem se cítila docela v pohodě. U dvou otázek jsem nenapsala nic, u dalších jsem se ale rozepsala. Zvláště jednu z hlavních jsem rozepsala dosti podrobně. Spočítala jsem si, že pokud by mi u každé otázky uznala tak polovinu informací, s odřenýma ušima bych mohla projít. Přesto jsem raději ihned po příjezdu domů otevřela školní systém a zarezervovala si místo i na posledním možném termínu zkoušky.
Dva dny před Vánoci jsem dostala od školy dárek - ehm... z testu jsem dostala sedm bodů... COŽEEEE??? Nechápavě jsem zírala na monitor. Znovu jsem napsala paní profesorce, že se musela stát někde chyba, že jsem musela nějak špatně pochopit otázky v testu nebo co. Nemohla jsem uvěřit tomu, že bych to tolik zvorala. Vždyť jsem toho napsala tolik!?! Vyměnily jsme si s paní profesorkou několik mailů, které se časem mírně vyostřily. Každopádně jsem z nich měla pocit, že svůj styl hodnocení nehodlá popisovat hlavně proto, aby pak proti ní student neměl písemný důkaz a ona tak s klidným svědomím mohla říkat každému trochu jiné rady (viz to, že na osobních konzultacích tvrdila několika lidem, že letopočty nejsou důležité a dalším, že letopočty jsou extrémně důležité... že nechce v odpovědích žádnou "vatu" a taky že pouze holá fakta nestačí... že za informace navíc odebírá body a že toho máme napsat co nejvíc... atd atd). Nakonec se mi podařilo dostavit se k ní osobně a s napětím jsem otevřela vyhodnocený test. A žasla jsem. Najednou uznávala, že informací je tam docela dost ("Mnoo... tohle by snad šlo i uznat.") a výčitky má hlavně ke stylu psaní... stačilo napsat špatně jedno slovo ve větě (např. "systém" místo "uspořádání" nebo "majitel" místo "činitel") a šmahem škrtla celou větu a víc se tím nezabývala. Přitom ne vždy chybné slovo měnilo význam věty.... Přesto jsem se rozhodla se nehádat, informace jsem přijala, pokývala hlavou a vyrazila zpátky k učebnicím. Holt se to naučím co nejvíc nazpaměť a pochopit se to pokusím až dodatečně.
Měsíc jsem se jen učila. Jako papoušek jsem si nahlas přeříkávala skripta a poznámky a vše se učila doslovně. Nehodlala jsem riskovat své minulé chyby. O poddanství se mi i zdálo, byt vypadal jak po výbuchu bomby, děti na mě nesměly ani promluvit, manžel chodil skoro po špičkách. Do učebny jsem nakráčela extrémně unavená, ale spokojená sama se sebou. Napsala jsem test a odjela se domů opít. Teda, spíš spát... na pití jsem neměla energii. Prsty na rukou jsem měla v křeči, jak jsem se snažila psát co nejvíc informací a přitom čitelně. Popsala jsem papíry do posledního místečka, jen u dvou otázek jsem měla okno (spíš výkladní skříň) a na nic si nevzpomněla. U ostatních otázek jsem se cítila velice dobře. Psala jsem letopočty i trochu té vaty okolo, hodně informací i co nejvíce k určené otázce. Po týdnu přišel výsledek.... TUMDUMTUDUM... "Z testu jste získala 6 bodů. Neprošla jste." HEEEE?????? Napočítala jsem snad do sta, pak jsem sedla k mailu a napsala extrémně stručný mail s prosbou o konzultaci. Konzultační hodiny jsou sice uveřejněny na internetu, ale zároveň vrcholilo zkouškové období a tak jsem chtěla mít jistotu, že na mě bude mít čas. Ehm... už je tomu několik týdnů a zatím mi nepřišla žádná odpověď.
Co teď? Stěžovat si? Dát si znovu přihlášku a zopakovat si tři semestry? Rezignovat a se studiem skončit? Po několika dnech pochybností jsem si nakonec znovu podala přihlášku. Třeba časem pochopím, co v testu chybělo. I když se spíš během toho opakování naučím látku jako básničku a bude to :) .
A co vy? Taky jste měli nějaký předmět, který vám prostě nešel a nešel? Nebo jste naopak vše napsali napoprvé a pak už jen jste jen pobaveně sledovali trpící spolužáky?