Školka s asistentkou

Snad každý v našem okolí ví, že jsme museli změnit školku pro naší Josífku. Zároveň bylo nutné, aby školka najmula pedagogickou asistentku, která by Josífce „překládala“ ten zvláštní svět okolo ní. Obojí se nakonec podařilo. Radost nám kazilo jen zjištění, že jsme sice zaplatili takřka šest tisíc za vyšetření v Nautisu (dříve Apla – organizace, která se diagnostikou autistů zabývá), magistrát nicméně ještě trval na dalším vyšetření ve specializovaném centru v Praze. Jinak nebude školce asistentku proplácet a budeme ji muset zase propustit. To jsme zjistili v srpnu. Okamžitě jsem kontaktovala několik center a dozvěděla se jen špatné zprávy. Za prvé – o prázdninách žádné centrum nepracuje. Za druhé – čekací lhůta na vyšetření je několik měsíců. Za třetí – Nautis má vlastní centrum, ale navzájem si nepředávají informace ani neplatí žádné přednostní přijetí (k tomu jako bonus byla informace, že v případě přijetí do SPC Nautisu budeme ročně platit dva tisíce za členství). A za čtvrté – v Praze jsou pouze tři oficiální SPC, která nám toto vyšetření mohou poskytnout. Napsala jsem pokornou žádost do všech tří a doufala.
V září Josífka nastoupila do nové školky. Po dohodě s paní ředitelkou jsme ji dali do třídy mladších dětí. Oficiálně je sice předškolák, budeme ale žádat o odklad a tak není kam spěchat. Konečně je také v třídě, která se nikam nestěhuje – naopak – jiné končící třídy se stěhují do ní. To Josífce nevadí. Je ve svém, má své hračky a své okolí. Ze začátku se pokoušela porušovat nastavená pravidla. Naštěstí si dala říct po dobrém a víceméně začala ve školce spolupracovat. Po pár dnech mě čekala paní ředitelka v šatně. Zděsila jsem se, že už je to tady a já budu zase poslouchat stížnosti. Opak byl pravdou. Paní ředitelka mi přišla říct, že Josífka je zlatíčko – hodňoučká, mazlivá, jen lehce svéhlavá. A že prý bude zatím asistentku platit z různých podpůrných fondů – dokud nebudeme mít to poslední potvrzení. Seznámila jsem se i s onou asistentkou a až jsem se musela smát, když o Josífce mluvila jako o „své“ Josefínce. Prý ji ráno Josífka na přivítanou objímá a při odchodu jsem si sama všimla, že ji občas jen tak pohladí na rozloučenou. Také jedna z učitelek mi mezi řečí řekla, že sama má autistickou vnučku, ovšem horší případ. Vyměnily jsme si pár zkušeností a obě se rozplývaly nad Josífčinými pokroky.
Po měsíci jsem znovu napsala do všech tří SPC, tentokrát už trochu emotivnější mail v tom duchu, že to vyšetření opravdu, ale opravdu, potřebujeme. A stal se zázrak. Jedno z nich se ozvalo s tím, že jim odpadlo jedno vyšetření a jestli mi vyhovuje za termín za tři týdny. Samozřejmě, že mi vyhovoval... prostě mi musel vyhovovat, jiná šance nebyla. Já jsem ten den měla být v práci, Vráťa měl možnost si ten den uvolnit a tak to udělal. Však to s holkou zvládne, já mu vyplním dotazníky a zbytek vyřídí bez větších potíží. Speciální dotazník jsem dostala i pro školku a hned ho zanesla učitelkám.
Holka mezitím úplně rozkvetla. Začala říkat básničky, zpívat písničky a komunikovat s okolím. Objevila svět stavebnic, dokázala si desítky minut jen tak listovat obrázkovou knížkou a vymýšlet si k ní různé příběhy. Hrála si s plyšákama, kuchyňkou a odvážila se i na kolo. Konečně pochopila, že jsem sice maminka, ale jmenuji se Markéta. Jednou mě chytla za hlavu, přitáhla si ji až ke svému obličeji a z očí do očí mi vážně řekla: „Miluji tě!“ a dala mi pusu. Až mi slzička štěstí ukápla. Začala také znovu chodit na keramiku. Poprvé jsem ji tam nechala samotnou a čekala doma na telefonu. Učitelka zavolala za cca 50 minut, že už holka zlobí. Došla jsem ji vyzvednout a učitelka říkala, že se vydržela soustředit přesně 45 minut a pak ji začala lákat káď s vodou. Na další lekci jsme se dohodli, že přijdu dřív a uvidíme... a na další také. Josí se vždycky soustředí na stejně dlouhou dobu a pak už je toho na ní moc a chce změnu. Každopádně letos si nejede sólo projekty, ale poctivě dělá to co ostatní děti. A strašně ji to baví.
Týden před vyšetřením jsem dostala zpátky dotazník ze školky. Trochu jsem se ho bála. V předchozí školce to holce v dotazníku pěkně vytmavili. Kdybych ji neznala tak si myslím, že je to agresivní nezvladatelný magor. Opatrně jsem se tudíž začetla do té nové. Byly tam samozřejmě popsány činnosti a dovednosti, které Josí neovládá. Byly tam napsány i její slabé stránky. Vše to však bylo citlivě vyváženo pečlivým popsáním toho, co už umí, v čem je dobrá a co jí fakt jde. Jako poslední věta tam bylo, že je Josí mazlivá. Až jsme se s manželem smáli, jestli nám v centru tu asistentku vůbec napíšou, když je holka tak dobrá. Rozdílnější ty zprávy snad ani nemohly být. Přitom je dělilo něco okolo půl roku. Pozitivní vliv asistentky byl velice výrazný a já byla čím dál tím víc ráda, že jsme se ke změně školky odhodlali.
V den vyšetření jsem byla nervózní jak pes. Vráťa mi ráno slíbil, že napíše sms jak dopadli. V deset dopoledne tam šli, v poledne jsem koukla na telefon a nic. Ve tři odpoledne koukám na zprávy a nic. To už jsem si šla holku vyzvednout k Vráťovi do práce. Musel ji tam nechat v péči kolegů a sám jít na nějakou důležitou schůzku. Holce to nevadilo. Zatím v nás má absolutní důvěru a tak tam blbla, hrála si, zkoumala svět a ani se nedivila, když jsem si pro ní přišla. Jen mi dala pusu a mohly jsme jít domů. Byla příjemně unavená a nedostala jsem z ní ani to, jestli vůbec byla někde na obědě. Napsala jsem tudíž Vráťovi sms a obratem mi přišla odpověď, že jídlo měla a zbytek mám na facebooku. Cestu nám ještě ozvláštnila výluka metra a narvané náhradní autobusy. Josí ale nepanikařila. V jedné ruce si držela polštářek, druhou držela mě a jen se tiše koukala kolem sebe. V narvaném autobusu se jen rozhlédla a bez rozpaků si sedla na klín jednoho pána. Ten naštěstí neměl námitky. Doma pookřála a já si konečně přečetla dobré zprávy. V centru potvrdili nutnost asistentky, doporučili odklad školy a navrhli speciálního logopeda. Písemná zpráva by měla dorazit do měsíce (školce ji pošlou expresně už tento týden). Jediná špatná zpráva byla ta, že magistrát bude školce asistentku platit až od listopadu. No, lepší než drátem do oka.
Po pár dnech přišla zpráva (a s ní rovnou potvrzené doporučení na odklad školní docházky) a já ho zanesla do školky. Ředitelka s ním okamžitě běžela na magistrát. Tam nastala další ledová sprcha – asistentky se potvrzují pouze dvakrát ročně – v září a v lednu... takže ano, podklady máme v pořádku a asistentka nám bude uznána... jenže platit ji magistrát začne až od ledna. Ředitelka naštěstí nezazmatkovala a milou asistentku překlasifikovala na chůvu a podle toho ji zatím platila. My jsme se také konečně dokopali k návštěvě Úřadu práce (resp. jsem donutila tam jít Vráťu) a zažádali si o průkazku ZTP/P a o finanční příspěvek na výchovu Josífky. Obojí je strašná byrokracie a pobíhání po doktorech. Navíc se ještě můžeme těšit na návštěvu sociální pracovnice z OSPODU přímo u nás doma :( … ale co by člověk neudělal pro svoje dítě. Peníze navíc jsou zoufale potřeba. Josífka dělá velké pokroky a pokud by se jí dostalo speciální logopedie a nějaké terapie, mohla by se za rok dostat do normální školy.
Co nám však za ten půlrok v současné školce opravdu udělalo radost, byl nádherný přístup učitelek a asistentek ve školce. Kolikrát se nám v bývalé školce stávalo, že si holka něco zapomněla při stěhování tříd a pak musela čekat až do druhého dne, aby to získala zpátky. Neexistovalo, že by si pro hračku mohla dojít. Nyní jsem zažila i situace, kdy celá školka hledala zapomenutého plyšáka, aby nedejbože Josífka při cestě domů neplakala. Může se také volně pohybovat po celé školce. Nikdo nedělá vědu z toho, že se najednou objeví v kuchyni, ředitelně nebo v některé z tříd. Podle možností si ji tam buď ponechají (a dají hlášku učitelce, aby se o ni nebála), nebo ji pošlou v poklidu zpátky. Také děti z ostatních tříd za ní mohou jít na návštěvu a hrát si s ní (má už několik nápadníků ze třídy starších dětí). Když je divadýlko, sedí asistentce na klíně a ta jí občas šeptem dovysvětluje děj. Jednou jsem se zděsila, když jsem viděla fotky z jednoho představení – Josí tam totiž najednou stála proti hercům a očividně improvizovala na hrané téma. A učitelka ji jen s úsměvem pozorovala! Pak mi jen důvěrně řekla, že Josífka byla prostě úžasně roztomilá a nikdo neměl to srdce ji tahat zpátky na sedačku. Prostě počkali, až si sama sedne. Ještě ji chválili, jak krásně do rytmu tam tančila. I vánoční besídka byla secvičená tak, aby holka neměla potíže se zúčastnit – ta potom všechny příjemně překvapila, když se doma naučila novou básničku a na besídce ji (tichounce a s pomocí tleskání) všem zarecitovala.
Má samozřejmě i méně povedené momentky. Zkouší limity, objevuje nové zážitky. Učitelky ji klidně a s úsměvem vedou stále dál a Josí jim to vrací s nelíčenou láskou. Na Vánoce jim chtěla dát dáreček a na všechny obálky se pokusila podepsat.
Celkově jsem se změny školky hodně bála. Teď se mé obavy pomalu rozplývají a já se konečně přestávám bát vyzvedávat dítě. Občas se dozvím nějakou špatnou zprávu, většinou se však dozvím další pokrok a mnohokrát jsem ji přistihla zrovna při nějaké nové hře :) . Nezbývá mi než doufat, že to takhle půjde dál a že další rok se už zařadí po bok předškoláků a další rok slavnostně nastoupí do normální školy – i když i zde bude asistentka nezbytná ;). S její pomocí se snad protluče základní školou, bude mít šanci na nějaké učiliště nebo specializovanou střední školu a kdo ví... jednoho dne se bude moct o sebe sama postarat a žít takřka normální život.

A co vy a vaše děti? Bojíte se o jejich budoucnost? A bylo jejich dětství boj s úřady?

Život „trochu jiného“ dítěte

Nedaleko našeho bydliště je škola, kde je poměrně dost dětí se specializovanou péčí. Když jsem byla těhotná, často jsem je potkávala. A říkala si: „Co když se i mě narodí jiné dítě? Dítě, které se bude vymykat tabulkám?“ Nakonec jsem to pustila z hlavy a řekla si, že ho budu mít ráda stejně jako kterékoli jiné.
První těhotenství a dítě bylo bez větších problémů. U druhého začaly potíže už ke konci těhotenství. Doktoři zaměnili výsledky na streptokoka a tak se na to přišlo až příliš pozdě a musela jsem prožít porod s antibiotiky v kapačce. Následně jsem po pár hodinách tlačení cítila, že něco prostě není jak má být. Začala jsem tlačit kontrakce nekontrakce a doslova prosila sestřičku o pomoc. Jen se shovívavě usmála a podotkla, že je vše v pořádku. Nebylo. Věděla jsem to a snažila se porod uspíšit jak se jen dalo. Když už vykoukla hlavička, začala panikařit i sestřička. Holka totiž měla nadvakrát obtočenou pupeční šňůru okolo krku, byla fialová a nedýchala. Vlastně nejevila vůbec žádné známky života. Rychle ji vytáhla, přestřihla pupeční šňůru a pádila ven k doktorovi. Já jen poloseděla na křesle a klepala se strachy a šokem. Trvalo neskutečně dlouho (ve skutečnosti asi jen pár sekund) než se z chodby ozval dětský pláč a už pomalu mi ji sestra nesla zpátky. Holčička pomalu chytala normální barvu a vyčerpaně se ke mně tulila. Zbytek pobytu v porodnici už byl bez potíží, preventivně byl zkontrolován sluch a i žloutenka se nám vyhnula. Mohly jsme obě jít domů.
V prvních měsících se Josífka vyvíjela tabulkově. Jen jedna věc mě znejistěla. Neustále divně kladla prstíčky přes sebe. Snažila jsem se jí je rovnat, přišlo mi to prostě zvláštní. Taky nemluvila. Jen nějakou divnou řečí, které rozuměla jen její starší sestřička. Josífka vždy řekla: „Ťaka, ťaka, ťaka.“ a Fanny prohlásila: „Josífka povídá, že...“ a doplnila co se hodilo (žízeň, jídlo, plínka). Trochu nás to znejistělo, nicméně ani Fanynce se zpočátku nechtělo mluvit, tak jsme si říkali, že se to samo upraví při nástupu do školky.
Já osobně jsem špatně nesla její fixaci na můj starý polštářek. Kdysi dávno mi ho udělal můj praděda a od té doby to byl jeden z mých pokladů. Jeho ztráta by mě zničila. Nakonec jsem přesvědčila mojí mámu, aby udělala hned několik dalších polštářků a doufala, že Josí přenese svůj zájem na jiný. Nestalo se tak, tak jsem si alespoň já našla jiný a čekala, až Josífku její fixace přejde. Taky si zamilovala vše, co nějak vlaje. Kousek papíru, cár látky, vlasy panenky. Pořád měla v jedné ručičce vlající hračku a mávala a mávala. Jinak to ale byla optimistická a tulicí holčička, moje malé sluníčko.
Ve svých 3,5 letech nastoupila do školky a nám začalo menší peklo. Na kobereček jsem šla už 4.září a vyslechla jsem si teda věci. Jak je holka ignoruje, jak si dělá co chce, jak pořád mává ručičkou, jak se nehne od svého polštářku, jak se nezajímá o ostatní děti, jak ji nezajímá kolektivní hra, jak jim kazí kolektiv aj. Přišlo také první jemné upozornění, že asi nebude mentálně tak zcela v pořádku. Pořád to ale vypadalo, že je jen ve vleku starší ségry a prostě se jí nechce „zestárnout“ a chovat se přiměřeně svému věku. Po pár měsících už jsem nevydržela neustálý tlak ze školky a odvedla holku k dětské doktorce. Ta nám napsala doporučení k dětské psycholožce až někde v Říčanech. Sezení dopadlo příšerně (popsáno v dřívějším blogu). Nicméně stále tu byla šance, že příští školní rok bude lepší. Fanynka nastoupí do školy, Josífka bude muset začít mluvit a celkově komunikovat.
Nastalo další září, říjen... pomalu listopad a nic. Stav se sice zlepšil, školce to však stále nestačilo. Moje emoce byly jak na houpačce. Jeden večer jsem brečela zoufalstvím, že je holka duševně mimo, další jsem byla nadšená z toho, že přes den řekla celou jednu větu. Jako milující matka jsem ji samozřejmě viděla v lepší světle, i tak jsem si však musela objektivně přiznat, že je prostě jiná. Mluví jen když je něco v nepořádku („Já chci, já nechci, prosím“), nezná strach – nebojí se bouřky, rachejtlí, cizích lidí (už několikrát nám zmizela, protože prostě odešla pryč a nic nám neřekla... jednou jsem dokonce musela volat policii, aby mi pomohli ji najít – btw... pokud voláte na dispečink a chcete říct, kde jste, je nejjistější říct číslo nejbližší lampy), neregistruje moc bolest – pláče až když teče krev, kolektivní hry ji nezajímají, neustále vypadá duchem nepřítomně, mává papírkem nebo hračkou. Z nějaké zvláštního důvodu ji štve uklizené oblečení – to potom jde ke skříni a všechno vyháže ven na zem. To samé s hračkami. Prostě vezme krabici a jen tak je vysype. Přitom žádnou z těch hraček nechce, jen se jí prostě nelíbí, že jsou urovnané. Už dávno jsem rezignovala na pořádek. Prostě to jednou za dva dny nahážu zpátky a doufám, že to tam alespoň pár dní vydrží. Ještě jednu specialitku má – jednou za pár dní se probudí v noci cca okolo druhé ráno a začne si povídat nebo zpívat. Dřív jsme se smáli, že je to proto, že přes den se kvůli Fanny nedostane ke slovu. Teď už se nesmějeme... Vráťa a Fanny si toho v noci ani nevšimnou (přitom Fanny spí hned vedle Josí), zato já se budím a chodím potom Josí domlouvat, že v noci se prostě nezpívá. Taky sousedka se mě občas nenápadně ptá, co to bylo v noci zase za koncert.
Stále více se začalo skloňovat slovo „autismus“ a „vývojová disfázie“. Příznaky byly tak půl na půl. Obojí je navíc dědičné a v naší rodině se vyskytuje (v mé zdravotnické dokumentaci je sice uvedeno „schizoidní rysy“, ale to proto, že se tomu tak dřív říkalo... nyní by to pravděpodobně byl „vysoce funkční Asperger“), disfázii má moje neteřinka. Školku prolezla s asistentem a nastoupila na normální základní školu. Nyní se lehce zadrhává v řeči, ale jinak je zcela v pořádku a v posledních školních testech se dokonce propracovala mezi nejlepší žáky v celém státě (žije v zahraničí a musí tak ovládat tři různé světové jazyky + místní dialekt). Vlivem okolností se taky trochu rozpovídala babička a ukázalo se, že můj pradědeček byl osvobozen od vojny v důsledku psychických potíží (pravděpodobně schizofrenie). I u Vráti v rodině bylo pár kostlivců ve skříni, kteří museli na světlo boží.
Po dohodě s dětskou doktorkou a školkou jsme se rozhodli pro malý experiment. Návštěva Josí u psycholožky dopadla katastrofou, rozhodli jsme se tudíž pozvat jinou psycholožku přímo do školky. Oficiálně to byla jen další „teta“, která přišla dopoledne mezi děti. Celý den ji pozorovala, zkoušela s ní komunikovat, vyptávala se učitelek a paní ředitelky. Ve finále opatrně, ale optimisticky, zkonstatovala, že Josífka je pravděpodobně jiná, rozhodně má však šanci na přirozenou úpravu stavu a s pomocí laskavého přístupu učitelek (a ročního odkladu školní docházky) by mohla jednou nastoupit do normální školy. Byla jsem šťastná. Josífčina učitelka už tolik ne. Doufala, že vyšetření jasně prokáže, že Josífka potřebuje speciální školku a pedagogického asistenta. Nesdílela ani mé nadšení, že u dětské doktorky se Josífce podařilo bez větších potíží složit test školní zralosti. Prý není pravý, ten doktorky nedělají. No, nevím. Zvládla barvy, popsání obrázku, počítání, písmenka, kopírování malby aj. Pohořela jen u kresby postavy – to nakreslila hlavonožce hodného tříletého dítěte. Doktorka tehdy prohlásila, že odklad docházky bude nutný, ale jinak si ničeho zvláštního prý nevšimla.
Josífka mezitím dělala neuvěřitelné pokroky. Začala skládat puzzle, vymýšlet si písničky a básničky, hrát s plyšáky divadlo, družit se k lidem na ulici. Jednou ke mně přišla, ukázala na mě a vážně řekla: „Ty jsi maminka!“ vyhrkly mi slzy štěstí. Zkusmo jsme ji zapsali na kurz keramiky. Ze začátku se tam jen chodila dívat na to, jak to jde sestřičce. Pak si sedla půl hodiny cosi tvořila z hlíny. Další termín se už sama hnala ke stolu a vykřikovala, co chce vytvořit. Měla v hlavě zcela jasnou představu. Vydržela pracovat takřka 45 min a až když měla hotovo, tak si sedla ke knize a jen tak si listovala. To samé na dalších hodinách. Vždycky ze začátku něco vytvořila a pak si hrála. Hned mi také řekla, že od září chce zase chodit. Celkově jakoby rozkvetla a znatelně začala dohánět děti svého věku. Také se ukázalo, že je velice oblíbená mezi ostatními dětmi. V parku se k ní hned hrnou, mávají, volají na ni jménem. Podle jejich rodičů ji prý děti povzbuzují a radují se z každého jejího úspěchu.
Ve školce se to mezitím stále horšilo a horšilo. Holka byla v pohodě, v průběhu jednoho týdne mě ale zastavilo několik rodičů a taktně se mě zeptalo prakticky na to samé – co je prý pravdy na tom, že se o Josí nestarám, nespolupracuji se školkou a odmítám holku přehlásit do jiné školky. Zasekla jsem se. Je pravda, že okolo vánoc se mě ptala paní učitelka, jestli by nebylo lepší, kdyby šla Josífka jinam. Taky paní ředitelka naznačovala, že by Josífce prospěla změna kolektivu. Nemyslela jsem ale, že je to až tak vážné. Otevřela jsem raději hned internetové stránky naší čtvrti a zkopírovala si adresy všech školek v okolí. Všem jsem napsala takřka stejný e-mail o tom, že mám pětiletou dceru, která je pravděpodobně autista a potřebuji ji umístit do jejich školky – jestli jsou schopni a ochotni ji přijmout. Většina školek opatrně napsala, že se na to necítí. Tři napsaly, že by to i šlo. Jedna byla příliš daleko, druhá měla rozporuplné recenze, zato třetí byla ideální – jen kousek od nás, milé učitelky, dobré recenze. Rychle jsem si s paní ředitelkou domluvila schůzku a doufala v nejlepší. Paní ředitelka mě nadopovala optimismem a i Josífce se ve školce moc líbilo (prohlédla si ji v rámci Dne otevřených dveří). Konečně se nám také ozvala specializovaná organizace Nautis (dříve Apla), která se zabývá diagnostikováním autismu. Poslali nám dotazník a informace k vyšetření.
Odnesla jsem dotazník do školky a tam už na mě čekala i paní ředitelka. Jestli s nimi mám nějaký problém a proč se snažím Josífku přehlásit do jiné školky. Vždyť se o ní starají dobře, udělali pro ní speciální učivo, zkoušejí nové techniky a vůbec. Že prý jí napsaly všechny ostatní ředitelky a ptaly se jí, co je na Josí tak zvláštního, že ji nezvládají. Zůstala jsem stát a jemně ji upozornila, že to byl její nápad, aby šla Josífka pryč. Tak prý ne, špatně jsem ji pochopila. Jen chtěla další vyšetření, aby mohla začít shánět toho asistenta. Přitom mi sama předtím řekla, že o asistenta ani nezažádá, protože je takřka nemožné je sehnat. Naštvala jsem se a řekla jí, že je to teď na ní. Doma mám vyplněnou žádost o přijetí do jiné školky, kterou mám příští týden odevzdat. Tak ať si to nechá projít hlavou a dá mi vědět, jestli se chtějí o Josífku dál starat, nebo ne. Taky jsem jí pověděla o kolujících pomluvách a o tom, že se taky může stát, že Josfíka nakonec na žádného asistenta nárok mít nebude. Jen přikývla a odešla. Od té doby se mi začala vyhýbat a sotva mě pozdravila.
De facto jsem neměla jinou možnost, než podat tu přihlášku do jiné školky. Málem jsem to prošvihla – špatně jsem se podívala na internet a nesla ji do školky až den po oficiálním termínu. Paní ředitelka se naštěstí nechopila šance vycouvat z dohody a přihlášku mi dodatečně přijala. Měla pro mě i potěšující zprávu, že asistentku už mají předsjednanou. Nebude sice specialistka na autismus, ale pro Josífku by to neměl být takový problém. Holka doopravdy potřebuje hlavně laskavé vedení.
Ze současné školky jsem dostala zpátky vyplněný dotazník. Byl v zalepené obálce, to mě zaseklo. Vždyť nikdo neřekl, že si ho nesmím přečíst?! Ostatně, já jim žádnou obálku nedávala. Už cestou domů jsem tudíž obálku otevřela a dotazník si přečetla. Pomalu jsem tuhla a začala vidět rudě. Některé informace byly v pořádku, některé byly nadnesené, pár jich však bylo zcela vylhaných. Proč proboha? Jak může učitelka s klidným svědomím napsat, že Josífka neumí barvy, čísla nebo písmena? Že vůbec nemluví a vydává jen skřeky? Že je agresivní a ničí hračky? Že nemá žádné kamarády? Že se nedokáže přizpůsobit žádné změně a na vše reaguje křikem a běháním dokola? Že strká ruce do záchoda a nedokáže se sama obsloužit? Že o sobě mluví pouze ve třetí osobě? Další a další odpovědi mě doháněli k zoufalým a naštvaným slzám. Chápu, že se holka chová trochu jinak doma a trochu jinak ve školce. Rozdíl však nemůže být tak strašný. Za pár dní mi paní učitelka demonstrativně podávala počůranou panenku a že ji prý mám vyprat. Asi aby měla evidenci, že holka opravdu ničí hračky... no, bylo to poprvé za dva roky docházky a navíc až pár dní po odevzdání dotazníku. Moje první reakce byla vzít dotazník a omlátit ho paní učitelce o hlavu (za současného řvaní na paní ředitelku). To jsem nakonec neudělala. Poctivě jsem ho odevzdala psycholožce v Nautisu. Ovšem s připomínkou, že ne vše zde napsané je pravdivé. Také jsem jí předala zprávu od psycholožky, která Josífku pozorovala tehdy ve školce. Tam bylo pro změnu napsáno, že Josífka je hodná, milá a spolupracující. Ostatně, až uvidí Josí naživo, udělá si obrázek sama.
Současná situace je napjatá. Josífka je přijata od září do nové školky a podle jejích slov se moc těší. Zato já mám nervy nadranc, jak to bude v nové školce fungovat. V současné školce se na mě paní učitelka usmívá jak andílek a paní ředitelka se mi vyhýbá. V Nautisu jsme odevzdali všechny podklady a absolvovali dvouhodinové vyšetření (zatím jen já a Vráťa – Josífku to čeká až na konci měsíce). Do té doby bude možná zase o kousek dál ve svém vývoji, nezbývá než doufat :)
A co vy a vaše děti? Šlo všechno dle tabulek? Vycházeli jste se školkou dobře? Nebo jste také museli přestoupit na jinou?

Jak "ne"jezdit na hory

Letošní jarní prázdniny byly dramatické už od svého počátku. Vlastně ještě předtím, než vůbec začaly. Nepodařilo se mi získat v práci dostatek volna a tak jsem musela poslat Vráťu a holky na hory samotné o den dřív. Sama jsem za nima měla přijet druhý den nejbližším možným vlakem. Jízdenku jsem měla koupenou a vytištěnou, v e-mailu jsem měla přesný popis přestupů. V práci jsem skončila v devět večer, doma ještě rychle připravila vše potřebné a budíka nastavila na sedmou ráno.
Vstala jsem s lehkou nervozitou. Už předtím jsem si v práci dělala legraci, že určitě někde špatně přestoupím, něco mi ujede nebo nastane nějaká jiná katastrofa. Navíc jsem musela ještě před odjezdem zásobit naše ptáčky krmením a pitím, vynést koše a hlavně se stavit v knihovně a vrátit knížky – jinak bych po návratu platila tučnou pokutu. Naše knihovna má naštěstí na dveřích box a tak nevadilo, že má zavřeno. Nakonec jsem vyrazila na nádraží takřka bez časové rezervy – spíše se zpožděním.
Cestou mi ujelo vše, co mi ujet mohlo. Na nádraží jsem se ani nezdržovala pohledem na tabuli. Bylo mi jasné, že vlak jede z té nejposlednější koleje a rovnou jsem tam běžela. V podchodu jsem slyšela hlášení, že do mého vlaku se má ukončit nástup – je připraven k odjezdu. Běžela jsem na plný výkon, kufr za mnou vlál a lidi mi uskakovali z cesty. Vyběhla jsem na perón a všimla si dvou vlaků – jeden jsem měla přímo před nosem a jeden byl na druhém konci nástupiště. Vedle schodů stála skupinka průvodčích. Zasípala jsem: „Síp... Tanvald... síp... tady?“ a ukázala jsem na bližší vlak. „Kdepak, Tanvald je támhle, ale už asi zavírá dveře.“ Z posledních sil jsem se rozeběhla ke vzdálenému vlaku. Po pár krocích ale bylo jasné, že je to marné. Vlak se pomalu, ale jistě, rozjel. Za mnou se ozval lehce pobaveně jeden z průvodčích: „Tak to Vám ujelo.“ Fakt jo? To bych si asi sama nevšimla. Položila jsem kufr, opřela se o držadlo a sklopila hlavu. Neměla jsem nejmenší tušení, co teď. Koukla jsem na toho vtipálka a zeptala se ho: „Co teď? Já měla jet až na Smržovku?!?“ Trochu se zasekl (asi jsem vypadala opravdu depresivně) a začal vyhledávat v té své mašince. Další přímý vlak do Tanvaldu prý jede až odpoledne. Jinak prý cca za půl hodinu jede další, ale to by mě čekalo cca šest přestupů. Sám uznal, že to by bylo zdlouhavé a (v mém případě) dost riskantní. A odešel. Vyndala jsem telefon a volala Vráťovi. Čekal, že mu řeknu, že už sedím ve vlaku (ten jsem ještě v dálce viděla). Byl tedy dost překvapený, když jsem mu řekla, že mi právě odjel. Že prý zkusí nějaké spojení najít na internetu a ozve se mi. Volal cca za pět minut – mám prý okamžitě vyrazit na Černý most. S trochou štěstí stihnu autobus do Liberce. Další instrukce prý cestou.
Byla zrovna neděle, intervaly byly tudíž dlouhé. Čekala jsem v metru a pořád chytala dech a pokašlávala. Potřebovala jsem se nějak uklidnit a tak jsem zavolala svojí mámě. Ta se sice málem smíchy po... píp..., ale zároveň mě alespoň trochu politovala. Konečně jsem jela směr Černý most. Cestou mi došlo, že mám jen pár korun v drobácích, den předtím jsem se vydala takřka z celé své hotovosti. No, mám kartu, některé městské a příměstské autobusy ji už berou – tak snad se zmodernizovala i linka do Liberce. Teď ještě najít na autobusovém nádraží správné nástupiště. Ve dveřích metra jsem si všimla holčiny s kufrem. Ptám se: „Kam jedete?“... koukla na mě jak na blázna: „Na Černý most.“ He? Co to dneska s těma lidma je? „Ehm... myslím potom?“ „Aha, do Hradce.“ To mi moc nepomohla. Naštěstí jsem měla kliku a hned druhé objevené nástupiště bylo to pravé (jako první jsem natrefila na známé žluté autobusy – ti prý také jedou do Liberce, ale až další spoj cca za patnáct minut – a karty prý stejně neberou). Ten můj autobus už takřka zavíral dveře. Jenže ouha – karty také neberou a netuší, kde je bankomat. Ale prý chvilku počká. Tak jsem nechala kufr na nástupišti (jedna starší paní slíbila pohlídat) a vyrazila hledat bankomat. Byla jsem dole na autobusovém nádraží, tu pitomou mašinu jsem našla až o dvě patra výše. Opět bez dechu jsem doběhla zpátky k autobusu. Jenže ten už tam nebyl. Alespoň můj kufr tam pořád stál. I s tou paní – ta čekala až na další spoj do jiného města. Tak fajn, co teď?
Tentokrát jsem měla řešení přímo před očima. Pokladna žlutých autobusů byla hned vedle. Linku do Liberce opravdu mají, je na ní i volno (mohla jsem si vybrat místo u okénka nebo do uličky), jen čas odjezdu si řidič předchozí linky pamatoval špatně. Nejela za patnáct minut, ale za čtyřicet pět. No, to už není takový rozdíl. Rychle jsem si jízdenku koupila. Měla číslo třináct, ale říkala jsem si, že bych jela třeba i na sedadle číslo šestsetšedesátšest. Pak jsem si koupila v pekárně čerstvou snídani, sedla si na sluníčko a zavolala Vráťovi nové zprávy. Potěšilo ho to, řekl mi, že v Liberci rovnou přejdu na vlakové nádraží a cca za dvacet minut mi pojede vlak do Smržovky. Tam už bude čekat jeho táta a zbytek cesty mě radši doveze autem. Pak už jsem si jen počkala na můj autobus, pohodlně se usadila a jelo se. Byla to příjemná cesta, měla jsem co dělat, abych neusnula. V Liberci je vlakové nádraží těsně u autobusového, neměla jsem šanci se ztratit.
Čas jsem měla tentokrát dobrý. Paní v pokladně se dívala značně nechápavě, když jsem se jí několikrát ptala, jestli tam ten můj vlak ještě pořád je a neujel mi. Na peróně jsem se pak ptala nějaké paní a vypadala jsem tak vystresovaně, že si mě nakonec s úsměvem vzala pod svá ochranná křídla. Ve Smržovce opravdu čekal Vráťův táta a s úsměvem mě vítal. V chatě se na mě vrhly holky, jak kdybych bloudila až někde v Polsku a vrátila se vyčerpaná a za asistence policie. Ještěže domů pojedeme všichni spolu a tak se snad nic strašného nestane.
A co vaše cestování? Už jste někdy měli podobnou smůlu jako já? Nebo vám vždy všechno vyšlo dle plánů?

Jak voní domov?

Každý z nás máme zafixovanou nějakou vůni, která nám spolehlivě připomene bezstarostné dětství a domov. Pro mě je to paradoxně vůně (pach) ředidel na barvy. Asi zde budu muset podat důkladnější vysvětlení.

Tedy, pro ty neznalé: můj otec se léta živil coby kamenotiskař. Také se tomu říká litograf, ale já mám českou verzi o něco raději. V praxi to znamená, že se v jedné dílně potká malíř a tiskař. Malíř má v hlavě vizi a na papíru (dost často na obyčejném skicáku nebo i vytržené stránce z novin) náčrt obrazu. Tiskař má několikatunovou mašinu, pořádný kus vhodného kamene a spoustu barev. Kámen se musí do hladka vybrousit, mašina vyčistit a vše připravit pro malíře. Ten vyleptá na kámen černobílou verzi obrazu. Následně určí, kde bude jaká barva a jde si sednout bokem. Nastupuje tiskař. Nebudu detailně popisovat celý proces (byla jsem vždy jen divák a to ještě dětský), každopádně se připravuje vždy každá barva zvlášť a tiskne se několik desítek kopií obrazu najednou. Trvá to dlouho (i několik dní) a připomíná to synchronizovaný balet.

Nejen já jsem se tam cítila víc jak doma

Jako malá jsem byla v dílně každou volnou chvilku. Milovala jsem rámus mašiny, odfukování sušáku, pečlivé vybírání a kombinování barev, ladnost pohybů při výměně papírů (na kterou má tiskař doslova pár vteřin), broušení kamene o kámen, onu vůni ředidel a barev a hlavně ten úžasný proces, který vedl k vytvoření nádherného výsledku – obrazu – a jeho kopií. První kopie patřila vždy malíři a druhá tiskaři – oba si ji také podepsali. Ostatní už šly do prodeje.

Práce vypadala těžce, se správným grifem ji však mohl dělat i střízlík. Je pravda, že táta je menší postavy, zato paže má svalnaté i v důchodu. Také dělal léta judo a ani později na sport zcela nezanevřel. Dokud mu to zdraví dovolovalo, jezdil do práce na kole a rád si zašel na trénink aikido. V dílně byly mašiny dvě – každá trochu jiná, každá se svou vlastní specifikací. Tiskař si jí vždy vážil a byla pro něho takřka posvátná. Vždy na konci roku jí pořádně vyčistil a nezapomněl poděkovat. Táta byl pověrčivý a říkal, že by to přineslo strašlivou smůlu, kdyby jednou zapomněl. Také vztahy v dílně byly specifické. Tiskař a malíř museli souznit, trávili spolu mnoho hodin a diskutovali nad postupem i vhodnou barvou. Za totality to bylo o to zvláštnější, že se zde cítili svobodní, bez omezení někoho shora. Soudruzi umění většinou moc nerozuměli a šlo jim jen o jeho prodejnost. Dokud se tedy umělec dobře prodával v zahraničí, měl volnou ruku. Jen z výdělku většinou dostal jen zlomek – zbytek připadl státu.

Blbnutí během přestávky mezi tiskem

V dílně se tudíž tvořilo, debatovalo, pilo a plánovalo. A divočelo… následky byly různé (pamatuji si tisk, kdy se „omylem“ vytisklo čtyřicet kopií celých fialových), vzniklo několik divadelních představení a (samozřejmě) se zde vyskytovaly i fanynky. Nad dílnou patřilo celé patro Dílu (pro které tiskaři pracovali) a byl tam nádherný byt s veškerým zázemím. I proto zde mé návštěvy časem musely ustat, táta potřeboval prostor pro setkávání s jeho budoucí ženou. A mě se po všem tom magickém silně stýskalo. Trvalo léta, než jsem si po rozvodu rodičů našla do dílny zase cestu. Nicméně, stalo se. Najednou jsem zase seděla v rozvrzaném křesle a pozorovala tátu při práci. Smutně jsem poslouchala o změnách v budově, odkupu jednotlivých pater pochybnými individui a prapodivných foceních v podkroví. S velkou slávou jsem sem přivedla ukázat svou první dcerku a konečně jsem se oficiálně seznámila s nejmladším bráškou. Před porodem druhé dcerky se tátův zdravotní stav prudce zhoršil a on musel nastoupit do invalidního důchodu. Ze dne na den mé návštěvy zase ustaly. Pořád tu ale byla jiskřička naděje, že jeho dílnu jednou převezme jeho syn. Doufala jsem v to a věřila vší svou silou.

Několik podpisů stálých "klientů"

O to větší šok nyní prožívám, když si čtu otevřený dopis pro starostu Prahy 1. Tátův kolega se tam pokouší vysvětlit současnému vedení, že zrušení dílny by byla věc obtížná, drahá a velice nevhodná. Popisuje tam historii dílny a doufá ve změnu jejich rozhodnutí. Radnice totiž dílně vypověděla smlouvu s poněkud zvláštním zdůvodněním, že potřebují prostory na uskladnění. Čeho? A za jakou cenu? Mašiny váží několik tun, jejich odvezení by znamenalo demolici velké části přízemí domu a jeho následnou drahou rekonstrukci. Památkový úřad raději zcela mlčí. Přitom se jedná o vysoce chráněné (a lukrativní) území hned na kraji Kampy. Je mi z toho smutno a chce se mi brečet. Se zánikem této dílny zanikne i podstatná část mého dětství. Bude to pro mě větší rána, než kdyby zbourali dům, ve kterém jsem vyrůstala. Díky zkušenostem s politiky však vím, že doufat nemá cenu a tak si jen prohlížím staré fotky a sama sebe se ptám: „Pamatuji si vůbec ještě vůni svého domova?“

Kterak jsem šla na pohovor

Kdysi dávno jsem si nastavila u jedné personální agentury pravidelné zasílání novinek na e-mail. Už to sice nepotřebuji (a většinou zprávy rovnou mažu), tentokrát jsem však přeci jen zbystřila. Inzerát poptával člověka na administraci do e-shopu mě milé firmy (neb se zabývají hlavně brýlemi a to je moje srdcovka). Navíc už nějaký ten pátek vedu jako koníček svůj vlastní mini obchůdek s lolita sortimentem na internetu a tak jsem si řekla: "Jupí, v tomhle se chci zlepšit, to je něco pro mě!" Firmě jsem poslala životopis, domluvila si pohovor, hodila se do gala a v předstihu cca deseti minut už jsem stepovala před budovou.
Uvedla mě velice milá slečna. Usadila mě do volné kanceláře, omluvila se, že budu čekat, poptala se po mých přáních a decentně zmizela. Čekala jsem deset minut, patnáct, dvacet... konečně do dveří energicky vkročila paní ředitelka. Potřásla mi rukou, posadila se, dala si před sebe můj životopis a rázně se zeptala: "Paní nebo slečna?" Brala jsem to jako zdvořilostní frázi (zvlášť pánové to berou jako hru a ještě u toho lehce pomrkávají). Když se ale ticho nepříjemně prodlužovalo špitla jsem, že paní. Okamžitě si zapsala do životopisu VDANÁ. Další otázka: "Děti? Kolik? Jejich věk?" To už jsem byla překvapená. Všude pořád opakují, že se na to nikdo ptát nemá, většina personalistů si to nechává až tak doprostřed pohovoru (nebo to nenápadně zjišťují mezi oficiálními dotazy). Pořád s úsměvem jsem odvětila: "Škola a školka." Ředitelka nesouhlasně zvedla oči a vyštěkla: "To mi jako neřeknete, kolik jim je?" Takřka jsem vyprskla smíchy (ono ta situace kupodivu vypadala směšně) a zeptala se: "A na co to potřebujete vědět?" No to jsem si dala... následoval dlouhý monolog (který jsem neměla šanci nějak přerušit, ředitelka se skoro ani nenadechovala) na téma, že jestli se chci ohánět nějakým zákonem, tak na to že mi kašle, ona přeci potřebuje vědět, na jaké směny mě může dát, jakou pracovní dobu mi může určit, taky účetní to musí vědět a jestli je věk mých dětí tajemstvím, tak se můžeme rozloučit. Na ta slova vzala můj životopis, přehnula ho na dvě části a podívala se významně na mě. Třeštila jsem oči a jen jsem vykoktala: "No, překvapila jste mě. Na tohle se mě ještě nikdo nikdy na pohovoru neptal." Paní jen zopakovala, že takový lidi tady nepotřebuje, vstala a odešla.
Zůstala jsem sama v prázdné kanceláři. To je jako všechno? Pohovor skončil? Vyprovodit se mám sama? Cestu jsem naštěstí znala - nebylo to tak složité. Cestou ven jsem nevěděla, jestli se mám naplno rozesmát, nebo jen v úžasu kroutit hlavou. Letos mi bude čtyřicet, poznala jsem dost manažerů (na krátkou dobu jsem jím i byla), tohle jsem ale ještě nezažila. Takhle hrubé a neprofesionální chování snad ani nemohlo být normální. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli té paní někdo zrovna v ten den těžce ublížil, dozvěděla se šokující zprávu nebo jí nastaly nějaké zdravotní problémy. Copak takhle se chová dospělá osoba? Vlastně jsem docela ráda, že se takhle projevila už na pohovoru. Bylo by nepříjemné odejít z práce, která mě baví, a dostat se do spárů takové fúrie.
A morální ponaučení? Kdo ví... na e-shopy nezanevřu (dál si budu vést ten svůj malinký), brýle a doplňky si klidně znovu koupím i u téhle firmy a inzeráty v mailu budu nějakou dobu ignorovat ;)

PS: Čistě teoreticky bych paní mohla zažalovat (nebo na ni poslat inspekci), ale neudělám to...za 1. nemám žádný důkaz, že se mě na stav, děti a jejich věk opravdu ptala a za 2. však ona se tímto přístupem ztrestá sama ;)