Kdysi dávno jsem si nastavila u jedné personální agentury pravidelné zasílání novinek na e-mail. Už to sice nepotřebuji (a většinou zprávy rovnou mažu), tentokrát jsem však přeci jen zbystřila. Inzerát poptával člověka na administraci do e-shopu mě milé firmy (neb se zabývají hlavně brýlemi a to je moje srdcovka). Navíc už nějaký ten pátek vedu jako koníček svůj vlastní mini obchůdek s lolita sortimentem na internetu a tak jsem si řekla: "Jupí, v tomhle se chci zlepšit, to je něco pro mě!" Firmě jsem poslala životopis, domluvila si pohovor, hodila se do gala a v předstihu cca deseti minut už jsem stepovala před budovou.
Uvedla mě velice milá slečna. Usadila mě do volné kanceláře, omluvila se, že budu čekat, poptala se po mých přáních a decentně zmizela. Čekala jsem deset minut, patnáct, dvacet... konečně do dveří energicky vkročila paní ředitelka. Potřásla mi rukou, posadila se, dala si před sebe můj životopis a rázně se zeptala: "Paní nebo slečna?" Brala jsem to jako zdvořilostní frázi (zvlášť pánové to berou jako hru a ještě u toho lehce pomrkávají). Když se ale ticho nepříjemně prodlužovalo špitla jsem, že paní. Okamžitě si zapsala do životopisu VDANÁ. Další otázka: "Děti? Kolik? Jejich věk?" To už jsem byla překvapená. Všude pořád opakují, že se na to nikdo ptát nemá, většina personalistů si to nechává až tak doprostřed pohovoru (nebo to nenápadně zjišťují mezi oficiálními dotazy). Pořád s úsměvem jsem odvětila: "Škola a školka." Ředitelka nesouhlasně zvedla oči a vyštěkla: "To mi jako neřeknete, kolik jim je?" Takřka jsem vyprskla smíchy (ono ta situace kupodivu vypadala směšně) a zeptala se: "A na co to potřebujete vědět?" No to jsem si dala... následoval dlouhý monolog (který jsem neměla šanci nějak přerušit, ředitelka se skoro ani nenadechovala) na téma, že jestli se chci ohánět nějakým zákonem, tak na to že mi kašle, ona přeci potřebuje vědět, na jaké směny mě může dát, jakou pracovní dobu mi může určit, taky účetní to musí vědět a jestli je věk mých dětí tajemstvím, tak se můžeme rozloučit. Na ta slova vzala můj životopis, přehnula ho na dvě části a podívala se významně na mě. Třeštila jsem oči a jen jsem vykoktala: "No, překvapila jste mě. Na tohle se mě ještě nikdo nikdy na pohovoru neptal." Paní jen zopakovala, že takový lidi tady nepotřebuje, vstala a odešla.
Zůstala jsem sama v prázdné kanceláři. To je jako všechno? Pohovor skončil? Vyprovodit se mám sama? Cestu jsem naštěstí znala - nebylo to tak složité. Cestou ven jsem nevěděla, jestli se mám naplno rozesmát, nebo jen v úžasu kroutit hlavou. Letos mi bude čtyřicet, poznala jsem dost manažerů (na krátkou dobu jsem jím i byla), tohle jsem ale ještě nezažila. Takhle hrubé a neprofesionální chování snad ani nemohlo být normální. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli té paní někdo zrovna v ten den těžce ublížil, dozvěděla se šokující zprávu nebo jí nastaly nějaké zdravotní problémy. Copak takhle se chová dospělá osoba? Vlastně jsem docela ráda, že se takhle projevila už na pohovoru. Bylo by nepříjemné odejít z práce, která mě baví, a dostat se do spárů takové fúrie.
A morální ponaučení? Kdo ví... na e-shopy nezanevřu (dál si budu vést ten svůj malinký), brýle a doplňky si klidně znovu koupím i u téhle firmy a inzeráty v mailu budu nějakou dobu ignorovat ;)
PS: Čistě teoreticky bych paní mohla zažalovat (nebo na ni poslat inspekci), ale neudělám to...za 1. nemám žádný důkaz, že se mě na stav, děti a jejich věk opravdu ptala a za 2. však ona se tímto přístupem ztrestá sama ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat