Každý z nás máme
zafixovanou nějakou vůni, která nám spolehlivě připomene
bezstarostné dětství a domov. Pro mě je to paradoxně vůně
(pach) ředidel na barvy. Asi zde budu muset podat důkladnější
vysvětlení.
Tedy, pro ty
neznalé: můj otec se léta živil coby kamenotiskař. Také se tomu
říká litograf, ale já mám českou verzi o něco raději. V praxi
to znamená, že se v jedné dílně potká malíř a tiskař. Malíř
má v hlavě vizi a na papíru (dost často na obyčejném skicáku
nebo i vytržené stránce z novin) náčrt obrazu. Tiskař má
několikatunovou mašinu, pořádný kus vhodného kamene a spoustu
barev. Kámen se musí do hladka vybrousit, mašina vyčistit a vše
připravit pro malíře. Ten vyleptá na kámen černobílou verzi
obrazu. Následně určí, kde bude jaká barva a jde si sednout
bokem. Nastupuje tiskař. Nebudu detailně popisovat celý proces
(byla jsem vždy jen divák a to ještě dětský), každopádně se
připravuje vždy každá barva zvlášť a tiskne se několik
desítek kopií obrazu najednou. Trvá to dlouho (i několik dní) a
připomíná to synchronizovaný balet.
 |
| Nejen já jsem se tam cítila víc jak doma |
Jako malá jsem byla
v dílně každou volnou chvilku. Milovala jsem rámus mašiny,
odfukování sušáku, pečlivé vybírání a kombinování barev,
ladnost pohybů při výměně papírů (na kterou má tiskař
doslova pár vteřin), broušení kamene o kámen, onu vůni ředidel
a barev a hlavně ten úžasný proces, který vedl k vytvoření
nádherného výsledku – obrazu – a jeho kopií. První kopie
patřila vždy malíři a druhá tiskaři – oba si ji také
podepsali. Ostatní už šly do prodeje.
Práce vypadala
těžce, se správným grifem ji však mohl dělat i střízlík. Je
pravda, že táta je menší postavy, zato paže má svalnaté i v
důchodu. Také dělal léta judo a ani později na sport zcela
nezanevřel. Dokud mu to zdraví dovolovalo, jezdil do práce na kole
a rád si zašel na trénink aikido. V dílně byly mašiny dvě –
každá trochu jiná, každá se svou vlastní specifikací. Tiskař
si jí vždy vážil a byla pro něho takřka posvátná. Vždy na
konci roku jí pořádně vyčistil a nezapomněl poděkovat. Táta
byl pověrčivý a říkal, že by to přineslo strašlivou smůlu,
kdyby jednou zapomněl. Také vztahy v dílně byly specifické.
Tiskař a malíř museli souznit, trávili spolu mnoho hodin a
diskutovali nad postupem i vhodnou barvou. Za totality to bylo o to
zvláštnější, že se zde cítili svobodní, bez omezení někoho
shora. Soudruzi umění většinou moc nerozuměli a šlo jim jen o
jeho prodejnost. Dokud se tedy umělec dobře prodával v zahraničí,
měl volnou ruku. Jen z výdělku většinou dostal jen zlomek –
zbytek připadl státu.
 |
| Blbnutí během přestávky mezi tiskem |
V dílně se tudíž
tvořilo, debatovalo, pilo a plánovalo. A divočelo… následky
byly různé (pamatuji si tisk, kdy se „omylem“ vytisklo čtyřicet
kopií celých fialových), vzniklo několik divadelních představení
a (samozřejmě) se zde vyskytovaly i fanynky. Nad dílnou patřilo
celé patro Dílu (pro které tiskaři pracovali) a byl tam nádherný
byt s veškerým zázemím. I proto zde mé návštěvy časem musely
ustat, táta potřeboval prostor pro setkávání s jeho budoucí
ženou. A mě se po všem tom magickém silně stýskalo. Trvalo
léta, než jsem si po rozvodu rodičů našla do dílny zase cestu.
Nicméně, stalo se. Najednou jsem zase seděla v rozvrzaném křesle
a pozorovala tátu při práci. Smutně jsem poslouchala o změnách
v budově, odkupu jednotlivých pater pochybnými individui a
prapodivných foceních v podkroví. S velkou slávou jsem sem
přivedla ukázat svou první dcerku a konečně jsem se oficiálně
seznámila s nejmladším bráškou. Před porodem druhé dcerky se
tátův zdravotní stav prudce zhoršil a on musel nastoupit do
invalidního důchodu. Ze dne na den mé návštěvy zase ustaly.
Pořád tu ale byla jiskřička naděje, že jeho dílnu jednou
převezme jeho syn. Doufala jsem v to a věřila vší svou silou.
 |
| Několik podpisů stálých "klientů" |
O to větší šok
nyní prožívám, když si čtu otevřený dopis pro starostu Prahy
1. Tátův kolega se tam pokouší vysvětlit současnému vedení,
že zrušení dílny by byla věc obtížná, drahá a velice
nevhodná. Popisuje tam historii dílny a doufá ve změnu jejich
rozhodnutí. Radnice totiž dílně vypověděla smlouvu s poněkud
zvláštním zdůvodněním, že potřebují prostory na uskladnění.
Čeho? A za jakou cenu? Mašiny váží několik tun, jejich odvezení
by znamenalo demolici velké části přízemí domu a jeho následnou
drahou rekonstrukci. Památkový úřad raději zcela mlčí. Přitom
se jedná o vysoce chráněné (a lukrativní) území hned na kraji
Kampy. Je mi z toho smutno a chce se mi brečet. Se zánikem této
dílny zanikne i podstatná část mého dětství. Bude to pro mě
větší rána, než kdyby zbourali dům, ve kterém jsem vyrůstala.
Díky zkušenostem s politiky však vím, že doufat nemá cenu a tak
si jen prohlížím staré fotky a sama sebe se ptám: „Pamatuji si
vůbec ještě vůni svého domova?“
Žádné komentáře:
Okomentovat