úterý 14. března 2017

Jak "ne"jezdit na hory

Letošní jarní prázdniny byly dramatické už od svého počátku. Vlastně ještě předtím, než vůbec začaly. Nepodařilo se mi získat v práci dostatek volna a tak jsem musela poslat Vráťu a holky na hory samotné o den dřív. Sama jsem za nima měla přijet druhý den nejbližším možným vlakem. Jízdenku jsem měla koupenou a vytištěnou, v e-mailu jsem měla přesný popis přestupů. V práci jsem skončila v devět večer, doma ještě rychle připravila vše potřebné a budíka nastavila na sedmou ráno.
Vstala jsem s lehkou nervozitou. Už předtím jsem si v práci dělala legraci, že určitě někde špatně přestoupím, něco mi ujede nebo nastane nějaká jiná katastrofa. Navíc jsem musela ještě před odjezdem zásobit naše ptáčky krmením a pitím, vynést koše a hlavně se stavit v knihovně a vrátit knížky – jinak bych po návratu platila tučnou pokutu. Naše knihovna má naštěstí na dveřích box a tak nevadilo, že má zavřeno. Nakonec jsem vyrazila na nádraží takřka bez časové rezervy – spíše se zpožděním.
Cestou mi ujelo vše, co mi ujet mohlo. Na nádraží jsem se ani nezdržovala pohledem na tabuli. Bylo mi jasné, že vlak jede z té nejposlednější koleje a rovnou jsem tam běžela. V podchodu jsem slyšela hlášení, že do mého vlaku se má ukončit nástup – je připraven k odjezdu. Běžela jsem na plný výkon, kufr za mnou vlál a lidi mi uskakovali z cesty. Vyběhla jsem na perón a všimla si dvou vlaků – jeden jsem měla přímo před nosem a jeden byl na druhém konci nástupiště. Vedle schodů stála skupinka průvodčích. Zasípala jsem: „Síp... Tanvald... síp... tady?“ a ukázala jsem na bližší vlak. „Kdepak, Tanvald je támhle, ale už asi zavírá dveře.“ Z posledních sil jsem se rozeběhla ke vzdálenému vlaku. Po pár krocích ale bylo jasné, že je to marné. Vlak se pomalu, ale jistě, rozjel. Za mnou se ozval lehce pobaveně jeden z průvodčích: „Tak to Vám ujelo.“ Fakt jo? To bych si asi sama nevšimla. Položila jsem kufr, opřela se o držadlo a sklopila hlavu. Neměla jsem nejmenší tušení, co teď. Koukla jsem na toho vtipálka a zeptala se ho: „Co teď? Já měla jet až na Smržovku?!?“ Trochu se zasekl (asi jsem vypadala opravdu depresivně) a začal vyhledávat v té své mašince. Další přímý vlak do Tanvaldu prý jede až odpoledne. Jinak prý cca za půl hodinu jede další, ale to by mě čekalo cca šest přestupů. Sám uznal, že to by bylo zdlouhavé a (v mém případě) dost riskantní. A odešel. Vyndala jsem telefon a volala Vráťovi. Čekal, že mu řeknu, že už sedím ve vlaku (ten jsem ještě v dálce viděla). Byl tedy dost překvapený, když jsem mu řekla, že mi právě odjel. Že prý zkusí nějaké spojení najít na internetu a ozve se mi. Volal cca za pět minut – mám prý okamžitě vyrazit na Černý most. S trochou štěstí stihnu autobus do Liberce. Další instrukce prý cestou.
Byla zrovna neděle, intervaly byly tudíž dlouhé. Čekala jsem v metru a pořád chytala dech a pokašlávala. Potřebovala jsem se nějak uklidnit a tak jsem zavolala svojí mámě. Ta se sice málem smíchy po... píp..., ale zároveň mě alespoň trochu politovala. Konečně jsem jela směr Černý most. Cestou mi došlo, že mám jen pár korun v drobácích, den předtím jsem se vydala takřka z celé své hotovosti. No, mám kartu, některé městské a příměstské autobusy ji už berou – tak snad se zmodernizovala i linka do Liberce. Teď ještě najít na autobusovém nádraží správné nástupiště. Ve dveřích metra jsem si všimla holčiny s kufrem. Ptám se: „Kam jedete?“... koukla na mě jak na blázna: „Na Černý most.“ He? Co to dneska s těma lidma je? „Ehm... myslím potom?“ „Aha, do Hradce.“ To mi moc nepomohla. Naštěstí jsem měla kliku a hned druhé objevené nástupiště bylo to pravé (jako první jsem natrefila na známé žluté autobusy – ti prý také jedou do Liberce, ale až další spoj cca za patnáct minut – a karty prý stejně neberou). Ten můj autobus už takřka zavíral dveře. Jenže ouha – karty také neberou a netuší, kde je bankomat. Ale prý chvilku počká. Tak jsem nechala kufr na nástupišti (jedna starší paní slíbila pohlídat) a vyrazila hledat bankomat. Byla jsem dole na autobusovém nádraží, tu pitomou mašinu jsem našla až o dvě patra výše. Opět bez dechu jsem doběhla zpátky k autobusu. Jenže ten už tam nebyl. Alespoň můj kufr tam pořád stál. I s tou paní – ta čekala až na další spoj do jiného města. Tak fajn, co teď?
Tentokrát jsem měla řešení přímo před očima. Pokladna žlutých autobusů byla hned vedle. Linku do Liberce opravdu mají, je na ní i volno (mohla jsem si vybrat místo u okénka nebo do uličky), jen čas odjezdu si řidič předchozí linky pamatoval špatně. Nejela za patnáct minut, ale za čtyřicet pět. No, to už není takový rozdíl. Rychle jsem si jízdenku koupila. Měla číslo třináct, ale říkala jsem si, že bych jela třeba i na sedadle číslo šestsetšedesátšest. Pak jsem si koupila v pekárně čerstvou snídani, sedla si na sluníčko a zavolala Vráťovi nové zprávy. Potěšilo ho to, řekl mi, že v Liberci rovnou přejdu na vlakové nádraží a cca za dvacet minut mi pojede vlak do Smržovky. Tam už bude čekat jeho táta a zbytek cesty mě radši doveze autem. Pak už jsem si jen počkala na můj autobus, pohodlně se usadila a jelo se. Byla to příjemná cesta, měla jsem co dělat, abych neusnula. V Liberci je vlakové nádraží těsně u autobusového, neměla jsem šanci se ztratit.
Čas jsem měla tentokrát dobrý. Paní v pokladně se dívala značně nechápavě, když jsem se jí několikrát ptala, jestli tam ten můj vlak ještě pořád je a neujel mi. Na peróně jsem se pak ptala nějaké paní a vypadala jsem tak vystresovaně, že si mě nakonec s úsměvem vzala pod svá ochranná křídla. Ve Smržovce opravdu čekal Vráťův táta a s úsměvem mě vítal. V chatě se na mě vrhly holky, jak kdybych bloudila až někde v Polsku a vrátila se vyčerpaná a za asistence policie. Ještěže domů pojedeme všichni spolu a tak se snad nic strašného nestane.
A co vaše cestování? Už jste někdy měli podobnou smůlu jako já? Nebo vám vždy všechno vyšlo dle plánů?

Žádné komentáře:

Okomentovat