Na poště je o svátcích vždycky plno. Občas je ale prostě nevyhnutelné tam jít a to i s dětmi. A tak jsem se tam ocitla i já. A se mnou i Fanynka a Josífka. Obě jsou hodné holky, jejich obvyklá výdrž je tak půl hodiny - pak už začínají divočet. Nejsou v tom sami - ostatní děti mají podobný problém a na poště to podle toho vypadalo. Ty šťastnější děti (na které se dostalo místo k sezení) klidně spaly opřené o mámu. Ty méně šťastné se snažily urvat si místo na topení, pod psacími stolky a i na podlaze (naše Josí hbitě využila svého plyšáka a ustlala si před okénkem č. 3. Než jsem si toho všimla (vyplňovala jsem složenku), opatrně ji překročilo hned několik lidí. Snažila jsem se, aby holky moc nehlučely, ale jinak jsem jim do toho moc nezasahovala. Podle číselného pořadníku bylo před námi skoro čtyřicet lidí a fronta se zrovna moc neposouvala.
Fanny našla dva své kamarády z bývalé školky a kluci docela vyváděli. Josífku jsem si vzala do náruče a posadila ji na stolek určený k vypisování složenek. Je sice vysoký, ale aspoň se mi mohla opřít o hlavu. Je to mazlík a málem tak usnula. Když se řada posunula o deset lidí, byli už kluci opravdu hluční. Jedna z pošťaček to nevydržela, otevřela okénko pro balíky a na kluky zařvala, ať jsou zticha (že tu lidé pracují) a nechala si ukázat jejich maminku. O té pak jenom zabrblala, že její chování prostě nechápe. Naštěstí se uličníci zrovna dostali na řadu a tak byla pošta opět o něco tišší. Za chvilku jsem zaslechla slabé ťukání na okénko - jenže zevnitř! Naproti mě se o stolek opírala maminka se synem a ta se zrovna na přepážku podívala. Překvapeně zvedla obočí a ptala se, jestli má fakt jít rovnou k okénku a že se dostane na řadu hned teď. V duchu jsem si frkla cosi o protekci, ale jinak jsem byla ráda. Její syn už toho měl také plné kecky a takhle to měli z krku a mohli jít domů. Otočila jsem se zpátky k Josí a snažila se udržet ji v klidu. Fanny courala okolo mě. Když byla ona maminka hotova, otočila se nenápadně ke mně a zašeptala: "Paní vzkazuje, že vás vezme hned. Máte tam jít." Překvapeně jsem zamrkala a rychle šla. Tou dobou přišla na poštu další maminka s dvěma syny. Kluci jí dělali peklo už u vchodu. V duchu jsem ji strašně litovala. Nicméně jsem rychle vyřídila vše potřebné a pošťačce skoro v úklonu děkovala, že nás vzala přednostně. A ona jen: "Až půjdete, tak mi sem pošlete tu maminku se syny. Děkuji." A bylo to. V životě jsem neviděla tak překvapené a vděčné oči, jako té maminky. Bylo to, jako bych jí dala předčasný dárek. Cestou ven jsem se ještě podívala na pořadník - do našeho pořadového čísla stále scházelo přes dvacet lidí - a to jsme byly na poště už hodinu. S už lehkým srdcem jsem šla domů.
A nyní zpátky k nadpisu. Na této poště byly evidentně dvě ženy, které chtěly dělat svou práci bez toho strašného dětského rámusu. Jedna to řešila křikem a výhrůžkami. Druhá se rozhodla jednat (pravděpodobně po tiché dohodě s vedoucí). Nenápadně si nechávala posílat k okénku ty zákazníky, kteří tam byli s dětmi a nedostalo se na ně místo k sezení. Byla jak anděl spásy ve válečné vřavě. Nerodič to pravděpodobně nepochopí, rodiče dvou a více dětí budou cítit tichou vděčnost. Za sebe osobně posílám oné paní tichou virtuální pusu a ještě jednou děkuji!
úterý 6. prosince 2016
středa 9. listopadu 2016
I od doktora lze jít s úsměvem
Dneska jsem šla na punkci cysty u štítné žlázy... už podruhé. Věděla jsem, že to bude bolet. Že to bude nepříjemné, ale nezbytné. Náladu mi nezvedlo ani to, že ošetřující lékař přišel o půl hodiny později a kdo ví, podle jakého klíče bral pacienty (všichni byli objednaní na určitou hodinu). S takřka hodinovým zpožděním jsem se konečně dostala do ordinace.
Podle vyjádření mého ošetřujícího lékaře měl být můj dnešní „operatér“ velice zkušený muž – takřka specialista na problémové cysty. Zaučoval zrovna novu medičku a tak se ještě víc snažil ukázat se v dobrém světle. Mile mě přivítal a nechal mě posadit se na lehátko. Pak se trochu zapomněli v s doktorkou družném rozhovoru (až to bylo sestřičce lehce nepříjemné), ale já to docela uvítala. Nervozita ze mne trochu spadla. Podezřívám doktora, že to udělal schválně – mé rozpaky při vstupu byly evidentní. A já se alespoň dozvěděla nějaké drby z kliniky. Konečně začalo vyšetření. Všechno pečlivě vysvětloval mladé doktorce a já stejně pečlivě poslouchala. Stav mého krku je vždycky udivující. Před lety mi na sonografii diagnostikovali uzlíky a něco zvláštního, co si udělalo vlastní přívod krve. Endokrinoložka to specifikovala na uzlíky, cystu a mikrokarcinom. Na dalším vyšetření už to byly jen uzlíky a cysta (o karcinomu ani slovo). Po výměně doktora začaly uzlíky mizet, cysta zůstala. Dneska doktor mluvil jen o cystě a jakýchsi „artefaktech“. Už radši ani nepídím po tom, co to je artefakt.
Každopádně zkonstatoval, že si není jistý, jestli bude odběr o něco úspěšnější, než minule. Ale provede ho (abych je prý nepomluvila, že se mi nevěnovali). Mimoděk mi přestal říkat „paní“ a přešel na „slečno“. Usmála jsem se a podotkla, že tak mi už dlouho nikdo neřekl. Doktor se lehce podíval do počítače a od této chvíle jsem se stala „Markétkou“. Cukaly mi koutky a najednou jsem se začala i trochu bavit. Sestřička mě mezitím nenápadně připravila na zákrok a já beze strachu sledovala ten ďábelský nástroj a snažila se uvolnit.
Od minula jsem si pamatovala vpich a následně pět tlakových úderů do krku. Počítala jsem a po pátém jsem se chtěla radovat, že je konec. Jenže ouha... doktor pořád něco kutil a já začala mít pocit, že se snad snaží dostat skrz. Sestřička mě jemně hladila po rameni a mě se pomalu začaly drát slzy do očí. Najednou byl konec a krk byl zalepen. Doktor mladé medičce vysvětlil, že během vyšetření využil příležitosti a z cysty odsál přebytečnou tekutinu (to byl ten tlak navíc) a zničil přitom jeden z artefaktů. Jen nemusel říkat nahlas, že se cysta občas po vyčištění opět zaplní – tentokrát přebytečnou krví... to si teda mohl nechat pro sebe. Sestřička mi nenápadně pomohla se posadit a zakázala mi vstát – že prý se mi určitě motá hlava (jo, měla pravdu). Asi jsem taky vypadala pěkně zeleně, protože se mi najednou věnovali všichni tři a mluvili na mě jak na tříleté dítě. Ale co, pro jednou jsem to uvítala. Cítila jsem se fakt blbě. Tak jsem tam tak seděla, povídala si tiše o dětech a práci (nahlas jsem promluvit nedokázala) a po přijatelně dlouhé době jsem se začala oblékat. Najednou doktor povyskočil: „No ale Markétko, to snad ne!“ Vyděsil mě a začala jsem si v zrcadle kontrolovat náplast. Jenže on se hnal ke mně, bral mi z ruky kabát a upravoval mi kapuci na mikině. Když mám kapuci na kabátu, tak přece nemůžu mít kapuci i na mikině! Ta se musí schovat! Tsts... pečlivě mi to upravil a pak mě teprve pustil z ordinace. Znovu mi málem tekly slzy – tentokrát od smíchu. Proč jsem tohohle doktora neměla i minule, neměla bych dneska takový strach.
Kéž by takových doktorů a sestřiček bylo víc. Na první pohled to bylo sice zvláštní, zpětně si však uvědomuji, že oba zvolili ten nejlepší přístup. Vystresovaného pacienta uklidnili, pečlivě a přitom důkladně provedli zákrok a domů mě poslali v lepším stavu, než v jakém jsem přišla. Díky za všechno. A co vy? Jaké jsou vaše zážitky s doktory? Dokázali vás někdy rozesmát?
Podle vyjádření mého ošetřujícího lékaře měl být můj dnešní „operatér“ velice zkušený muž – takřka specialista na problémové cysty. Zaučoval zrovna novu medičku a tak se ještě víc snažil ukázat se v dobrém světle. Mile mě přivítal a nechal mě posadit se na lehátko. Pak se trochu zapomněli v s doktorkou družném rozhovoru (až to bylo sestřičce lehce nepříjemné), ale já to docela uvítala. Nervozita ze mne trochu spadla. Podezřívám doktora, že to udělal schválně – mé rozpaky při vstupu byly evidentní. A já se alespoň dozvěděla nějaké drby z kliniky. Konečně začalo vyšetření. Všechno pečlivě vysvětloval mladé doktorce a já stejně pečlivě poslouchala. Stav mého krku je vždycky udivující. Před lety mi na sonografii diagnostikovali uzlíky a něco zvláštního, co si udělalo vlastní přívod krve. Endokrinoložka to specifikovala na uzlíky, cystu a mikrokarcinom. Na dalším vyšetření už to byly jen uzlíky a cysta (o karcinomu ani slovo). Po výměně doktora začaly uzlíky mizet, cysta zůstala. Dneska doktor mluvil jen o cystě a jakýchsi „artefaktech“. Už radši ani nepídím po tom, co to je artefakt.
Každopádně zkonstatoval, že si není jistý, jestli bude odběr o něco úspěšnější, než minule. Ale provede ho (abych je prý nepomluvila, že se mi nevěnovali). Mimoděk mi přestal říkat „paní“ a přešel na „slečno“. Usmála jsem se a podotkla, že tak mi už dlouho nikdo neřekl. Doktor se lehce podíval do počítače a od této chvíle jsem se stala „Markétkou“. Cukaly mi koutky a najednou jsem se začala i trochu bavit. Sestřička mě mezitím nenápadně připravila na zákrok a já beze strachu sledovala ten ďábelský nástroj a snažila se uvolnit.
Od minula jsem si pamatovala vpich a následně pět tlakových úderů do krku. Počítala jsem a po pátém jsem se chtěla radovat, že je konec. Jenže ouha... doktor pořád něco kutil a já začala mít pocit, že se snad snaží dostat skrz. Sestřička mě jemně hladila po rameni a mě se pomalu začaly drát slzy do očí. Najednou byl konec a krk byl zalepen. Doktor mladé medičce vysvětlil, že během vyšetření využil příležitosti a z cysty odsál přebytečnou tekutinu (to byl ten tlak navíc) a zničil přitom jeden z artefaktů. Jen nemusel říkat nahlas, že se cysta občas po vyčištění opět zaplní – tentokrát přebytečnou krví... to si teda mohl nechat pro sebe. Sestřička mi nenápadně pomohla se posadit a zakázala mi vstát – že prý se mi určitě motá hlava (jo, měla pravdu). Asi jsem taky vypadala pěkně zeleně, protože se mi najednou věnovali všichni tři a mluvili na mě jak na tříleté dítě. Ale co, pro jednou jsem to uvítala. Cítila jsem se fakt blbě. Tak jsem tam tak seděla, povídala si tiše o dětech a práci (nahlas jsem promluvit nedokázala) a po přijatelně dlouhé době jsem se začala oblékat. Najednou doktor povyskočil: „No ale Markétko, to snad ne!“ Vyděsil mě a začala jsem si v zrcadle kontrolovat náplast. Jenže on se hnal ke mně, bral mi z ruky kabát a upravoval mi kapuci na mikině. Když mám kapuci na kabátu, tak přece nemůžu mít kapuci i na mikině! Ta se musí schovat! Tsts... pečlivě mi to upravil a pak mě teprve pustil z ordinace. Znovu mi málem tekly slzy – tentokrát od smíchu. Proč jsem tohohle doktora neměla i minule, neměla bych dneska takový strach.
Kéž by takových doktorů a sestřiček bylo víc. Na první pohled to bylo sice zvláštní, zpětně si však uvědomuji, že oba zvolili ten nejlepší přístup. Vystresovaného pacienta uklidnili, pečlivě a přitom důkladně provedli zákrok a domů mě poslali v lepším stavu, než v jakém jsem přišla. Díky za všechno. A co vy? Jaké jsou vaše zážitky s doktory? Dokázali vás někdy rozesmát?
sobota 29. října 2016
Inkluze z jiného úhlu pohledu
Mé děti jsou velice... hmmm... specifické. Starší dcera je nadaná, paličatá a strašlivě ukecaná. Mladší je tajuplná, ještě víc paličatá a mluví pouze svou vlastní řečí. Což o to, mluvit se původně nechtělo ani té starší. Až do cca 2,5 roku neřekla „táta“, „máma“, „ham“ ani „bum“... prostě nic. Ostatní děti na hřišti na ní volaly, každé vesele komentovalo dění okolo sebe. Jen ta naše holka nic. Každý večer jsem jí četla říkanky, vymýšlela si nové a nové písničky při koupání a cítila se čím dál tím víc jako vědec, který se pokouší navázat kontakt s cizokrajnou vesmírnou posádkou. Fanny koukala kamsi vedle mě a jen se usmívala. Blížil se den kontroly zralosti u doktorky. Bláhově jsem myslela, že půjde o přeměření, kontrolu očkování, očí a zoubků. Sestřička dala najednou před Fanny nějaké korálky a ať prý najde zelený... a červený... a co je tady na obrázku... a jak dělá tohle zvířátko... a co básnička, umí? Fanynka najednou promluvila a dokonce i zazpívala (Tluče bubeníček). Kontrolou prošla na výbornou a mohlo se do školky. Tam sice u zápisu pouze řekla, že ona je Obelix, maminka Asterix, sestřička Idefix a táta nějaký říman, i to byl však pokrok. Během několika měsíců ve školce se rozmluvila tak, že jsme až začali prosit o minutu ticha :).
Naivně jsem doufala, že s Josífkou to bude podobné. I ona se až do tří let nenamáhala s nějakým mluvením. Přesto jsem šla na kontrolu k doktorce docela klidná. Jenže ouha. Josí odmítala spolupracovat, barvy ignorovala, zvířátka říkala jen tak mimochodem a básničku (natož písničku) jsme z ní nevydolovali. Byl to první náraz na nepříznivou realitu. U zápisu jsem varovala paní ředitelku, že holka moc nemluví. Na kobereček jsem musela už 4. září. Josí nejenže nemluvila... ona je ignorovala. Začala válka o každý den školky. Josífka to tam milovala, v kolektivu dětí byla velice oblíbená, učitelky z ní ovšem chytal psotník. Holka se na ně sladce usmívala a dělala si co chtěla. V polovině roku už nebylo na výběr a šlo se k dětské psycholožce. Ta Josífku hned v úvodu naštvala, když jí sebrala její rohlík. Tím skončila jejich veškerá komunikace a ani po dvou sezeních z ní nic nevyrazila. Ignorovala doktorku, testy i její hračky. Já jsem dostala vynadáno, že si určitě s holkou doma nepovídáme, nehrajeme a kdo ví, co se u nás děje. Tím ztratila i můj zájem a důvěru a uzavřela jsem se stejně jako moje dcera. Jen bohové vědí, kolik času s Josífkou trávím snahou si s ní číst, malovat nebo skládat. Naštěstí Fanynka nežárlí a jen občas se nám do hry vnutí, aby nezůstala moc dlouho stranou. Psycholožka nakonec dospěla k závěru, že Josí je ve vleku starší sestry a škodlivé předpojatosti těch, kteří ji s Fanny srovnávají. Prospělo by jí změna prostředí – hlavně školky. Každopádně nenápadně nadhodila možné psychické narušení vývoje a možnou vývojovou poruchu. Doporučila vyčkat cca rok a pak nechat dítě vyšetřit na autismus nebo lehkou mozkovou disfunkci. Po poradě s dětskou doktorkou a paní ředitelkou jsme dospěli ke kompromisu – Josífka bude doma trénovat a ve školce jí budou nenásilně oddělovat od sestřičky. V novém školním roce se jí dá měsíc adaptace na docházku bez sestry a pak se uvidí. Pro klid duše jsem ji také rovnou objednala na vyšetření do specializované ordinace pro autisty – kde ovšem mají takový příval žádostí, že se dostane na řadu až skoro za rok.
Během léta se Josífka najednou začala od sestry osamostatňovat. Začala mluvit (tedy spíše odmlouvat) a hlasitě se dožadovat svých práv. Zkusmo jsme ji dali na příměstský tábor a „zapomněli“ do kolonky vlastností dítěte napsat nějaké info. Jen jsme připsali, že dítě málo mluví. První den jsem pro ni šla se staženým pozadím. A ejhle – Josífka prý byla hodná a tichoučká, jen nějaká moc zvědavá. Nakonec z toho byly dva týdny absolutního klidu a pohody. Začala jsem školku docela vyhlížet.
První měsíc začal nadějně. Ve školce je nová učitelka, ze které je Josífka nadšená. Ostatní děti holku vítaly s radostí a ukázalo se, že i malý Lukášek ji stále miluje :). Josífka se začala otvírat světu, zpívat, malovat, povídat si. Jen má problémy s větším kolektivem – to je potom nervózní a přestává spolupracovat. Taky má citlivý barometr na náladu učitelek – doslova „jak se na ní volá, tak se holka ozve.“ Nikomu nic nedaruje a běda, jak se na ni někdo pokusí zvýšit hlas. To si koleduje o odvrácenou tvář a okázalou ignoraci. Holka na sebe nikoho křičet nenechá. Taky je to lumpík, který se nechá zlákat ke společným skopičinám – když si spolužák vymyslí lumpárnu, Josí je mu ihned k ruce na pomoc. Vývojově je zhruba rok po svých vrstevnících. Vlastně se teď chová tak, jak se měla chovat při svém nástupu. To se příliš nelíbí vedení – mají tabulky a děti by měly přesně zapadat a plnit své povinnosti a limity. Školka je výchovný ústav a ne žádný holubník. Společně jsme však našli psycholožku, která se přijde na Josífku podívat přímo do třídy. Tím by snad mohla odpadnout vzájemná nedůvěra a holka by se měla projevit ve svém přirozeném prostředí. Pokud však zůstane vývojově opožděná jen tímto způsobem, tak by to teoreticky mohl vyřešit pouhý odklad školní docházky o rok. Smazal by se tím vývojový rozdíl a na první pohled by se Josífka mohla jevit jako normální (byť trochu zvláštnější) dítě. V horším případě se pomalu rozhlížíme po možnosti nějaké vstřícné (nebo praktické) školy. V našem okolí je naštěstí možností víc a bylo by z čeho vybírat.
Mezitím Fanny nastoupila do školy. Vedení školy a třídní učitelka k nám měli proslovy – mimojiné i k oné „děsivé“ inkluzi. Byly toho plné noviny a spousta rodičů se toho děsila. „To snad mají mé milované děti chodit do třídy s nějakým magorem nebo kriplem?“ Ano, i takovéto výroky jsem slyšela od jinak rozumných lidí. Začaly se mi drát slzy do očí. Třídní učitelka asi viděla mé rozpaky a rozhodla se mě utěšit. „Nebojte se, ona ta inkluze není až tak zlá. Většina rodičů postižených dětí stejně nechce mezi normální. Je jim líp mezi svými. Není se čeho obávat.“ Málem jsem se rozbrečela nahlas. Tak já bojuji u Josífky o každý pokrok, těším se z každé maličkosti. Jasně vidím, jak ji „normální“ děti táhnou nahoru a jak ji bez potíží berou mezi sebe... a pak tohle. Tak takhle ji vidí ostatní rodiče? A učitelky? Na tohle musí Josífka narážet každý den ve svém okolí? Už chápu, proč se uzavírá do sebe a s ostatními dospěláky se moc nebaví. Kdo ví, co si vyslechne, když my u toho nejsme. Mám k paní učitelce i ředitelce respekt, ale za tohle bych je nejraději poslala někam na galeje. Šmahem odsoudit jakékoliv dítě, které je jiné. A ještě to s úsměvem říct do očí rodičům a tvářit se, že je to pro jejich dobro. Tak teď babo raď. Mám bojovat dál a snažit se Josí dostat mezi „normální“ kolektiv, nebo to mám vzdát a dát ji mezi ostatní „postižené“? A kdo je tady vlastně víc postižený?
PS: Z oné specializované ordinace jsem dostala info o tom, kterak se projevuje autistické dítě. Podle těchto informací má sice Josífka určité sklony, ale jen velice lehce. Zato starší Fanynka je takřka 90% autista. Pozdní nástup řeči, rovnání hraček do řady, chození po špičkách, nutnost mít snídani v určité misce, pití v určitých hrnečcích nebo skleničkách, mluvení i bez nutnosti mít posluchače, koukání se ne na posluchače, ale kousek vedle nich, nadání na matematiku a cizí jazyky atd. A pak se v tom čert vyznej ;)
Naivně jsem doufala, že s Josífkou to bude podobné. I ona se až do tří let nenamáhala s nějakým mluvením. Přesto jsem šla na kontrolu k doktorce docela klidná. Jenže ouha. Josí odmítala spolupracovat, barvy ignorovala, zvířátka říkala jen tak mimochodem a básničku (natož písničku) jsme z ní nevydolovali. Byl to první náraz na nepříznivou realitu. U zápisu jsem varovala paní ředitelku, že holka moc nemluví. Na kobereček jsem musela už 4. září. Josí nejenže nemluvila... ona je ignorovala. Začala válka o každý den školky. Josífka to tam milovala, v kolektivu dětí byla velice oblíbená, učitelky z ní ovšem chytal psotník. Holka se na ně sladce usmívala a dělala si co chtěla. V polovině roku už nebylo na výběr a šlo se k dětské psycholožce. Ta Josífku hned v úvodu naštvala, když jí sebrala její rohlík. Tím skončila jejich veškerá komunikace a ani po dvou sezeních z ní nic nevyrazila. Ignorovala doktorku, testy i její hračky. Já jsem dostala vynadáno, že si určitě s holkou doma nepovídáme, nehrajeme a kdo ví, co se u nás děje. Tím ztratila i můj zájem a důvěru a uzavřela jsem se stejně jako moje dcera. Jen bohové vědí, kolik času s Josífkou trávím snahou si s ní číst, malovat nebo skládat. Naštěstí Fanynka nežárlí a jen občas se nám do hry vnutí, aby nezůstala moc dlouho stranou. Psycholožka nakonec dospěla k závěru, že Josí je ve vleku starší sestry a škodlivé předpojatosti těch, kteří ji s Fanny srovnávají. Prospělo by jí změna prostředí – hlavně školky. Každopádně nenápadně nadhodila možné psychické narušení vývoje a možnou vývojovou poruchu. Doporučila vyčkat cca rok a pak nechat dítě vyšetřit na autismus nebo lehkou mozkovou disfunkci. Po poradě s dětskou doktorkou a paní ředitelkou jsme dospěli ke kompromisu – Josífka bude doma trénovat a ve školce jí budou nenásilně oddělovat od sestřičky. V novém školním roce se jí dá měsíc adaptace na docházku bez sestry a pak se uvidí. Pro klid duše jsem ji také rovnou objednala na vyšetření do specializované ordinace pro autisty – kde ovšem mají takový příval žádostí, že se dostane na řadu až skoro za rok.
Během léta se Josífka najednou začala od sestry osamostatňovat. Začala mluvit (tedy spíše odmlouvat) a hlasitě se dožadovat svých práv. Zkusmo jsme ji dali na příměstský tábor a „zapomněli“ do kolonky vlastností dítěte napsat nějaké info. Jen jsme připsali, že dítě málo mluví. První den jsem pro ni šla se staženým pozadím. A ejhle – Josífka prý byla hodná a tichoučká, jen nějaká moc zvědavá. Nakonec z toho byly dva týdny absolutního klidu a pohody. Začala jsem školku docela vyhlížet.
První měsíc začal nadějně. Ve školce je nová učitelka, ze které je Josífka nadšená. Ostatní děti holku vítaly s radostí a ukázalo se, že i malý Lukášek ji stále miluje :). Josífka se začala otvírat světu, zpívat, malovat, povídat si. Jen má problémy s větším kolektivem – to je potom nervózní a přestává spolupracovat. Taky má citlivý barometr na náladu učitelek – doslova „jak se na ní volá, tak se holka ozve.“ Nikomu nic nedaruje a běda, jak se na ni někdo pokusí zvýšit hlas. To si koleduje o odvrácenou tvář a okázalou ignoraci. Holka na sebe nikoho křičet nenechá. Taky je to lumpík, který se nechá zlákat ke společným skopičinám – když si spolužák vymyslí lumpárnu, Josí je mu ihned k ruce na pomoc. Vývojově je zhruba rok po svých vrstevnících. Vlastně se teď chová tak, jak se měla chovat při svém nástupu. To se příliš nelíbí vedení – mají tabulky a děti by měly přesně zapadat a plnit své povinnosti a limity. Školka je výchovný ústav a ne žádný holubník. Společně jsme však našli psycholožku, která se přijde na Josífku podívat přímo do třídy. Tím by snad mohla odpadnout vzájemná nedůvěra a holka by se měla projevit ve svém přirozeném prostředí. Pokud však zůstane vývojově opožděná jen tímto způsobem, tak by to teoreticky mohl vyřešit pouhý odklad školní docházky o rok. Smazal by se tím vývojový rozdíl a na první pohled by se Josífka mohla jevit jako normální (byť trochu zvláštnější) dítě. V horším případě se pomalu rozhlížíme po možnosti nějaké vstřícné (nebo praktické) školy. V našem okolí je naštěstí možností víc a bylo by z čeho vybírat.
Mezitím Fanny nastoupila do školy. Vedení školy a třídní učitelka k nám měli proslovy – mimojiné i k oné „děsivé“ inkluzi. Byly toho plné noviny a spousta rodičů se toho děsila. „To snad mají mé milované děti chodit do třídy s nějakým magorem nebo kriplem?“ Ano, i takovéto výroky jsem slyšela od jinak rozumných lidí. Začaly se mi drát slzy do očí. Třídní učitelka asi viděla mé rozpaky a rozhodla se mě utěšit. „Nebojte se, ona ta inkluze není až tak zlá. Většina rodičů postižených dětí stejně nechce mezi normální. Je jim líp mezi svými. Není se čeho obávat.“ Málem jsem se rozbrečela nahlas. Tak já bojuji u Josífky o každý pokrok, těším se z každé maličkosti. Jasně vidím, jak ji „normální“ děti táhnou nahoru a jak ji bez potíží berou mezi sebe... a pak tohle. Tak takhle ji vidí ostatní rodiče? A učitelky? Na tohle musí Josífka narážet každý den ve svém okolí? Už chápu, proč se uzavírá do sebe a s ostatními dospěláky se moc nebaví. Kdo ví, co si vyslechne, když my u toho nejsme. Mám k paní učitelce i ředitelce respekt, ale za tohle bych je nejraději poslala někam na galeje. Šmahem odsoudit jakékoliv dítě, které je jiné. A ještě to s úsměvem říct do očí rodičům a tvářit se, že je to pro jejich dobro. Tak teď babo raď. Mám bojovat dál a snažit se Josí dostat mezi „normální“ kolektiv, nebo to mám vzdát a dát ji mezi ostatní „postižené“? A kdo je tady vlastně víc postižený?
PS: Z oné specializované ordinace jsem dostala info o tom, kterak se projevuje autistické dítě. Podle těchto informací má sice Josífka určité sklony, ale jen velice lehce. Zato starší Fanynka je takřka 90% autista. Pozdní nástup řeči, rovnání hraček do řady, chození po špičkách, nutnost mít snídani v určité misce, pití v určitých hrnečcích nebo skleničkách, mluvení i bez nutnosti mít posluchače, koukání se ne na posluchače, ale kousek vedle nich, nadání na matematiku a cizí jazyky atd. A pak se v tom čert vyznej ;)
úterý 14. června 2016
Psychedelický den v areálu nemocnice
Začalo to vlastně nevinně. Přišla jsem domů z odpolední směny až po desáté večer. Holky slastně spinkaly a Vráťa se jen tak lehce zmínil o tom, že Fanny odpoledne spadla na koloběžce a trošku si odřela nos. Zašla jsem do pokojíčku, ale spinkala spokojeně, dýchala normálně a bez nejmenších potíží. Bez nejmenšího zaváhání jsem tudíž šla spát i já.
Ráno jsem si holku prohlédla líp. Nosík byl odřený opravdu jen trošku. Zato na kořeni nosu byla pořádná modřina. Trošku jsem ji prohmatala a holka se nijak nebránila – prý to vůbec nebolí. V pohodě se taky vysmrkala a nemá prý ani potíž nosem dýchat. S trochou obav jsem ji poslala do školky. Sama jsem měla den volna (po plně pracovním víkendu) a hodlala ho využít k pochůzkám po úřadech a prací v domácnosti. Den probíhal klidně až do okamžiku, když jsem přišla do školky.
Paní učitelka měla už ve dveřích ustaraný výraz. Holka pro změnu hrála v obličeji všemi barvami. Nos byl napuchlý a modřina obří. „Musíte s ní dneska zajít k lékaři. Nejlépe na rentgen!!“ Holka se cukala, že jí nic není. No co, cestou domů jdeme okolo dětské doktorky – nemá sice ordinační hodiny, ale mohla by nás někam nasměrovat (až do Krče na pohotovost se mi po minulé zkušenosti nechtělo).
Nejdřív jsme prošly okolo dětské chirurgie – bohužel zrovna neordinoval. V dětské čekárně zrovna byla sestřička. Jen se koukla na Fanny a vůbec jsem nemusela říkat, proč tam jdeme. Řekla, že zlomené to od pohledu asi není, ale ať zkusíme ORL, které je o patro výš. Tam se na nás taky podívala jen sestřička. Úplně se zděsila a řekla, že bez snímku z rentgenu nás za doktorem ani nepustí. Ať jedeme okamžitě do nemocnice. Cestou domů jsem zalarmovala svojí mámu a napsala sms Vráťovi. Holky dostaly zmrzlinu (malý úplatek před nepříjemnostmi), sbalila jsem svačinu, vodu a dostatek peněz do nemocnice (minule jsem byla těžce nepřipravená) a šly jsme babičce naproti. Josífka byla zmatená a plakala, protože se jí to vůbec nelíbilo. Fanny si držela oblíbeného plyšáčka a tvářila se statečně a odhodlaně. Na metru dostaly marcipánový úplatek, Josí byla předána babičce a já jela s Fanny do nemocnice. Cestou jsem se jí snažila jemně připravit na to, že vyšetření může být i bolestivé, ale že je to nezbytné. Vysvětlila jsem jí přiměřeně rentgen a další nezbytnosti. Tvářila se bojovně a říkala, že to vydrží. Hlavně měla radost, že nejedeme autem a tak jí nebude zlobit žaludek.
V nemocnici jsem hned u vchodu zkušeně zaplatila poplatek 90,- . Po paměti jsem zamířila k dětské pohotovosti. Tam bylo zamčeno a přivolaná sestra mě odpálkovala s tím, že pohotovost otvírá až v sedm hodin (bylo teprve šest). Koukala jsem asi dost překvapeně, hlavou se mi honilo, co mám jako hodinu s holkou dělat? To se mám jít projít nebo sednout do kavárny? Po chvilce trapného ticha (já se totiž na odpověď nezmohla) se pořádně na holku podívala a řekla: „Vy stejně potřebujete na rentgen. Jděte do pavilonu B3.“ A naznačila směr. Vydaly jsme se na cestu a Fanny cestou četla názvy a čísla pavilonů. Konečně jsme našly B3. Zamčeno a napsáno, že vchod je bokem – a šipka. Která ovšem k žádnému vchodu nevedla. Zato byl vedle pavilon B4 a na něm nápis „Dětská chirurgie“. Na dveřích bylo ovšem upozornění, že dovnitř musíme přes pavilon B5. Grrrrrrr.... Ten naštěstí nebyl daleko. A konečně nebyl zamčený. Uvnitř jsme našly kartotéku a v ní milou sestřičku. Podívala se na Fanny a hned říkala. „Vy jdete asi na rentgen, že ano?“ a poslala nás chodbou dál. Pak na nás ještě zavolala: „A žádanku máte?“ Ehm... jakou žádanku? Bez žádanky z ORL nás prý neošetří. Jenže nám na ORL řekli, že bez rentgenu neošetří oni nás. Sestřička koukala velice překvapeně. Co prý to bylo za divnou ordinaci??? Nicméně se nad námi slitovala, odvedla nás ven a ukázala nám cestu na nemocniční pohotovost ORL. Tam prý dostaneme žádanku a s ní se vrátíme na rentgen. Tuhle pohotovost jsme našly raz dva. Nedávno jsme tu byly s ouškem. Fanny se mě ptala, jestli si jí doktorka bude pamatovat a jestli budeme zase tak dlouho čekat. Naštěstí byla čekárna skoro prázdná. Sestřička v kartotéce se podívala na Fanny a bylo jí jasné, proč tam jsme. Jen se ptala, kdo nás posílá. Nechtěla jsem jí říct úplně celou odyseu, tak jsem to svedla na dětskou doktorku – že se bojí, jestli nemá holka zlomený nos. Sestřička se na mě přísně podívala: „Dětská doktorka se bojí. A vy se jako nebojíte?!?“ „Ani ne, spinkala klidně.“ „Cože?!? On se jí ten úraz stal už včera?!? A vy sem jdete až dneska?!? Měla jste přijít ihned po úrazu, může to být vážné!“ „Když já přišla z práce až v noci a to už děti spaly.“ Ještě chvíli na mě pohledem metala blesky, ale pak se s tím smířila. Když jsme čekaly na vyšetření, volal Vráťa. Jestli má přijít nebo jet domů za Josífkou. Zeptala jsem se Fanny a chtěla mít tátu u sebe. Než přijel, dostaly jsme se na řadu. Doktorka si Fanny pořádně prohlédla, koukla do nosu, pusy i oušek a vyptala se na vše okolo úrazu. Pak vypsala žádanku a poslala nás na rentgen. V čekárně už byl Vráťa a Fanny měla hned lepší náladu (a začala před tátou i trošku machrovat). V místnosti s rentgenem musela být sama. Šla jsem s ní dovnitř, vysvětlila jsem jí co ji čeká, pomohla jí na vyšetřovací lůžko a pak už jsem musela do čekací kabinky. Zevnitř jsem slyšela doktorku, jak holku pečlivě instruuje a trnula jsem, jestli bude všechno v pořádku. Konečně mě pustili za ní a mohli jsme i s tátou jít zase zpátky na ORL. Snímky prý pošlou doktorce elektronicky do počítače. Fanynka byla trochu zklamaná, že jí je neukázali hned. V čekárně na ORL už na nás čekaly a šli jsme na řadu takřka ihned. Tentokrát chtěla jít Fanny s tátou a tak jsem zůstala v čekárně a hlídala jsem věci. Z ordinace přišla Fanny celá natěšená. Paní doktorka jí dovolila se podívat na fotky její lebky! Jupí, je první ve školce, kdo viděl svojí lebku! Zlomenina žádná, ani naštípnutí. Výsledný verdikt byl, že má jenom modřinu, máme ledovat a dodržovat klidový režim. Už zvesela jsme vyrazili na cestu domů. Tam už čekala nervózní babička a smutná Josífka. Rozveselila se hned, jak jsme vešli do dveří. Nakonec si s Fanny štěbetala v pokojíčku až do noci.
Suma sumárum to dopadlo dobře. Holka má spoustu nových zážitků, nic vážného se jí nestalo a do budoucna má cenné poučení o tom, kterak se nemá jezdit na koloběžce. Za tu chvíli nepohodlí to snad stálo – příště si už dá mnohem větší pozor ;) . Jen já mám teď velice smíšené pocity z naší místní ORL. Už dvakrát nás odeslali z čekárny do nemocnice bez řádného ošetření a vlastně i zbytečně. Stálo nás to nervy, peníze i čas. A co vy? Máte důvěru ve své místní doktory, nebo také válčíte?
Ráno jsem si holku prohlédla líp. Nosík byl odřený opravdu jen trošku. Zato na kořeni nosu byla pořádná modřina. Trošku jsem ji prohmatala a holka se nijak nebránila – prý to vůbec nebolí. V pohodě se taky vysmrkala a nemá prý ani potíž nosem dýchat. S trochou obav jsem ji poslala do školky. Sama jsem měla den volna (po plně pracovním víkendu) a hodlala ho využít k pochůzkám po úřadech a prací v domácnosti. Den probíhal klidně až do okamžiku, když jsem přišla do školky.
Paní učitelka měla už ve dveřích ustaraný výraz. Holka pro změnu hrála v obličeji všemi barvami. Nos byl napuchlý a modřina obří. „Musíte s ní dneska zajít k lékaři. Nejlépe na rentgen!!“ Holka se cukala, že jí nic není. No co, cestou domů jdeme okolo dětské doktorky – nemá sice ordinační hodiny, ale mohla by nás někam nasměrovat (až do Krče na pohotovost se mi po minulé zkušenosti nechtělo).
Nejdřív jsme prošly okolo dětské chirurgie – bohužel zrovna neordinoval. V dětské čekárně zrovna byla sestřička. Jen se koukla na Fanny a vůbec jsem nemusela říkat, proč tam jdeme. Řekla, že zlomené to od pohledu asi není, ale ať zkusíme ORL, které je o patro výš. Tam se na nás taky podívala jen sestřička. Úplně se zděsila a řekla, že bez snímku z rentgenu nás za doktorem ani nepustí. Ať jedeme okamžitě do nemocnice. Cestou domů jsem zalarmovala svojí mámu a napsala sms Vráťovi. Holky dostaly zmrzlinu (malý úplatek před nepříjemnostmi), sbalila jsem svačinu, vodu a dostatek peněz do nemocnice (minule jsem byla těžce nepřipravená) a šly jsme babičce naproti. Josífka byla zmatená a plakala, protože se jí to vůbec nelíbilo. Fanny si držela oblíbeného plyšáčka a tvářila se statečně a odhodlaně. Na metru dostaly marcipánový úplatek, Josí byla předána babičce a já jela s Fanny do nemocnice. Cestou jsem se jí snažila jemně připravit na to, že vyšetření může být i bolestivé, ale že je to nezbytné. Vysvětlila jsem jí přiměřeně rentgen a další nezbytnosti. Tvářila se bojovně a říkala, že to vydrží. Hlavně měla radost, že nejedeme autem a tak jí nebude zlobit žaludek.
V nemocnici jsem hned u vchodu zkušeně zaplatila poplatek 90,- . Po paměti jsem zamířila k dětské pohotovosti. Tam bylo zamčeno a přivolaná sestra mě odpálkovala s tím, že pohotovost otvírá až v sedm hodin (bylo teprve šest). Koukala jsem asi dost překvapeně, hlavou se mi honilo, co mám jako hodinu s holkou dělat? To se mám jít projít nebo sednout do kavárny? Po chvilce trapného ticha (já se totiž na odpověď nezmohla) se pořádně na holku podívala a řekla: „Vy stejně potřebujete na rentgen. Jděte do pavilonu B3.“ A naznačila směr. Vydaly jsme se na cestu a Fanny cestou četla názvy a čísla pavilonů. Konečně jsme našly B3. Zamčeno a napsáno, že vchod je bokem – a šipka. Která ovšem k žádnému vchodu nevedla. Zato byl vedle pavilon B4 a na něm nápis „Dětská chirurgie“. Na dveřích bylo ovšem upozornění, že dovnitř musíme přes pavilon B5. Grrrrrrr.... Ten naštěstí nebyl daleko. A konečně nebyl zamčený. Uvnitř jsme našly kartotéku a v ní milou sestřičku. Podívala se na Fanny a hned říkala. „Vy jdete asi na rentgen, že ano?“ a poslala nás chodbou dál. Pak na nás ještě zavolala: „A žádanku máte?“ Ehm... jakou žádanku? Bez žádanky z ORL nás prý neošetří. Jenže nám na ORL řekli, že bez rentgenu neošetří oni nás. Sestřička koukala velice překvapeně. Co prý to bylo za divnou ordinaci??? Nicméně se nad námi slitovala, odvedla nás ven a ukázala nám cestu na nemocniční pohotovost ORL. Tam prý dostaneme žádanku a s ní se vrátíme na rentgen. Tuhle pohotovost jsme našly raz dva. Nedávno jsme tu byly s ouškem. Fanny se mě ptala, jestli si jí doktorka bude pamatovat a jestli budeme zase tak dlouho čekat. Naštěstí byla čekárna skoro prázdná. Sestřička v kartotéce se podívala na Fanny a bylo jí jasné, proč tam jsme. Jen se ptala, kdo nás posílá. Nechtěla jsem jí říct úplně celou odyseu, tak jsem to svedla na dětskou doktorku – že se bojí, jestli nemá holka zlomený nos. Sestřička se na mě přísně podívala: „Dětská doktorka se bojí. A vy se jako nebojíte?!?“ „Ani ne, spinkala klidně.“ „Cože?!? On se jí ten úraz stal už včera?!? A vy sem jdete až dneska?!? Měla jste přijít ihned po úrazu, může to být vážné!“ „Když já přišla z práce až v noci a to už děti spaly.“ Ještě chvíli na mě pohledem metala blesky, ale pak se s tím smířila. Když jsme čekaly na vyšetření, volal Vráťa. Jestli má přijít nebo jet domů za Josífkou. Zeptala jsem se Fanny a chtěla mít tátu u sebe. Než přijel, dostaly jsme se na řadu. Doktorka si Fanny pořádně prohlédla, koukla do nosu, pusy i oušek a vyptala se na vše okolo úrazu. Pak vypsala žádanku a poslala nás na rentgen. V čekárně už byl Vráťa a Fanny měla hned lepší náladu (a začala před tátou i trošku machrovat). V místnosti s rentgenem musela být sama. Šla jsem s ní dovnitř, vysvětlila jsem jí co ji čeká, pomohla jí na vyšetřovací lůžko a pak už jsem musela do čekací kabinky. Zevnitř jsem slyšela doktorku, jak holku pečlivě instruuje a trnula jsem, jestli bude všechno v pořádku. Konečně mě pustili za ní a mohli jsme i s tátou jít zase zpátky na ORL. Snímky prý pošlou doktorce elektronicky do počítače. Fanynka byla trochu zklamaná, že jí je neukázali hned. V čekárně na ORL už na nás čekaly a šli jsme na řadu takřka ihned. Tentokrát chtěla jít Fanny s tátou a tak jsem zůstala v čekárně a hlídala jsem věci. Z ordinace přišla Fanny celá natěšená. Paní doktorka jí dovolila se podívat na fotky její lebky! Jupí, je první ve školce, kdo viděl svojí lebku! Zlomenina žádná, ani naštípnutí. Výsledný verdikt byl, že má jenom modřinu, máme ledovat a dodržovat klidový režim. Už zvesela jsme vyrazili na cestu domů. Tam už čekala nervózní babička a smutná Josífka. Rozveselila se hned, jak jsme vešli do dveří. Nakonec si s Fanny štěbetala v pokojíčku až do noci.
Suma sumárum to dopadlo dobře. Holka má spoustu nových zážitků, nic vážného se jí nestalo a do budoucna má cenné poučení o tom, kterak se nemá jezdit na koloběžce. Za tu chvíli nepohodlí to snad stálo – příště si už dá mnohem větší pozor ;) . Jen já mám teď velice smíšené pocity z naší místní ORL. Už dvakrát nás odeslali z čekárny do nemocnice bez řádného ošetření a vlastně i zbytečně. Stálo nás to nervy, peníze i čas. A co vy? Máte důvěru ve své místní doktory, nebo také válčíte?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)