sobota 3. června 2017

Život „trochu jiného“ dítěte

Nedaleko našeho bydliště je škola, kde je poměrně dost dětí se specializovanou péčí. Když jsem byla těhotná, často jsem je potkávala. A říkala si: „Co když se i mě narodí jiné dítě? Dítě, které se bude vymykat tabulkám?“ Nakonec jsem to pustila z hlavy a řekla si, že ho budu mít ráda stejně jako kterékoli jiné.
První těhotenství a dítě bylo bez větších problémů. U druhého začaly potíže už ke konci těhotenství. Doktoři zaměnili výsledky na streptokoka a tak se na to přišlo až příliš pozdě a musela jsem prožít porod s antibiotiky v kapačce. Následně jsem po pár hodinách tlačení cítila, že něco prostě není jak má být. Začala jsem tlačit kontrakce nekontrakce a doslova prosila sestřičku o pomoc. Jen se shovívavě usmála a podotkla, že je vše v pořádku. Nebylo. Věděla jsem to a snažila se porod uspíšit jak se jen dalo. Když už vykoukla hlavička, začala panikařit i sestřička. Holka totiž měla nadvakrát obtočenou pupeční šňůru okolo krku, byla fialová a nedýchala. Vlastně nejevila vůbec žádné známky života. Rychle ji vytáhla, přestřihla pupeční šňůru a pádila ven k doktorovi. Já jen poloseděla na křesle a klepala se strachy a šokem. Trvalo neskutečně dlouho (ve skutečnosti asi jen pár sekund) než se z chodby ozval dětský pláč a už pomalu mi ji sestra nesla zpátky. Holčička pomalu chytala normální barvu a vyčerpaně se ke mně tulila. Zbytek pobytu v porodnici už byl bez potíží, preventivně byl zkontrolován sluch a i žloutenka se nám vyhnula. Mohly jsme obě jít domů.
V prvních měsících se Josífka vyvíjela tabulkově. Jen jedna věc mě znejistěla. Neustále divně kladla prstíčky přes sebe. Snažila jsem se jí je rovnat, přišlo mi to prostě zvláštní. Taky nemluvila. Jen nějakou divnou řečí, které rozuměla jen její starší sestřička. Josífka vždy řekla: „Ťaka, ťaka, ťaka.“ a Fanny prohlásila: „Josífka povídá, že...“ a doplnila co se hodilo (žízeň, jídlo, plínka). Trochu nás to znejistělo, nicméně ani Fanynce se zpočátku nechtělo mluvit, tak jsme si říkali, že se to samo upraví při nástupu do školky.
Já osobně jsem špatně nesla její fixaci na můj starý polštářek. Kdysi dávno mi ho udělal můj praděda a od té doby to byl jeden z mých pokladů. Jeho ztráta by mě zničila. Nakonec jsem přesvědčila mojí mámu, aby udělala hned několik dalších polštářků a doufala, že Josí přenese svůj zájem na jiný. Nestalo se tak, tak jsem si alespoň já našla jiný a čekala, až Josífku její fixace přejde. Taky si zamilovala vše, co nějak vlaje. Kousek papíru, cár látky, vlasy panenky. Pořád měla v jedné ručičce vlající hračku a mávala a mávala. Jinak to ale byla optimistická a tulicí holčička, moje malé sluníčko.
Ve svých 3,5 letech nastoupila do školky a nám začalo menší peklo. Na kobereček jsem šla už 4.září a vyslechla jsem si teda věci. Jak je holka ignoruje, jak si dělá co chce, jak pořád mává ručičkou, jak se nehne od svého polštářku, jak se nezajímá o ostatní děti, jak ji nezajímá kolektivní hra, jak jim kazí kolektiv aj. Přišlo také první jemné upozornění, že asi nebude mentálně tak zcela v pořádku. Pořád to ale vypadalo, že je jen ve vleku starší ségry a prostě se jí nechce „zestárnout“ a chovat se přiměřeně svému věku. Po pár měsících už jsem nevydržela neustálý tlak ze školky a odvedla holku k dětské doktorce. Ta nám napsala doporučení k dětské psycholožce až někde v Říčanech. Sezení dopadlo příšerně (popsáno v dřívějším blogu). Nicméně stále tu byla šance, že příští školní rok bude lepší. Fanynka nastoupí do školy, Josífka bude muset začít mluvit a celkově komunikovat.
Nastalo další září, říjen... pomalu listopad a nic. Stav se sice zlepšil, školce to však stále nestačilo. Moje emoce byly jak na houpačce. Jeden večer jsem brečela zoufalstvím, že je holka duševně mimo, další jsem byla nadšená z toho, že přes den řekla celou jednu větu. Jako milující matka jsem ji samozřejmě viděla v lepší světle, i tak jsem si však musela objektivně přiznat, že je prostě jiná. Mluví jen když je něco v nepořádku („Já chci, já nechci, prosím“), nezná strach – nebojí se bouřky, rachejtlí, cizích lidí (už několikrát nám zmizela, protože prostě odešla pryč a nic nám neřekla... jednou jsem dokonce musela volat policii, aby mi pomohli ji najít – btw... pokud voláte na dispečink a chcete říct, kde jste, je nejjistější říct číslo nejbližší lampy), neregistruje moc bolest – pláče až když teče krev, kolektivní hry ji nezajímají, neustále vypadá duchem nepřítomně, mává papírkem nebo hračkou. Z nějaké zvláštního důvodu ji štve uklizené oblečení – to potom jde ke skříni a všechno vyháže ven na zem. To samé s hračkami. Prostě vezme krabici a jen tak je vysype. Přitom žádnou z těch hraček nechce, jen se jí prostě nelíbí, že jsou urovnané. Už dávno jsem rezignovala na pořádek. Prostě to jednou za dva dny nahážu zpátky a doufám, že to tam alespoň pár dní vydrží. Ještě jednu specialitku má – jednou za pár dní se probudí v noci cca okolo druhé ráno a začne si povídat nebo zpívat. Dřív jsme se smáli, že je to proto, že přes den se kvůli Fanny nedostane ke slovu. Teď už se nesmějeme... Vráťa a Fanny si toho v noci ani nevšimnou (přitom Fanny spí hned vedle Josí), zato já se budím a chodím potom Josí domlouvat, že v noci se prostě nezpívá. Taky sousedka se mě občas nenápadně ptá, co to bylo v noci zase za koncert.
Stále více se začalo skloňovat slovo „autismus“ a „vývojová disfázie“. Příznaky byly tak půl na půl. Obojí je navíc dědičné a v naší rodině se vyskytuje (v mé zdravotnické dokumentaci je sice uvedeno „schizoidní rysy“, ale to proto, že se tomu tak dřív říkalo... nyní by to pravděpodobně byl „vysoce funkční Asperger“), disfázii má moje neteřinka. Školku prolezla s asistentem a nastoupila na normální základní školu. Nyní se lehce zadrhává v řeči, ale jinak je zcela v pořádku a v posledních školních testech se dokonce propracovala mezi nejlepší žáky v celém státě (žije v zahraničí a musí tak ovládat tři různé světové jazyky + místní dialekt). Vlivem okolností se taky trochu rozpovídala babička a ukázalo se, že můj pradědeček byl osvobozen od vojny v důsledku psychických potíží (pravděpodobně schizofrenie). I u Vráti v rodině bylo pár kostlivců ve skříni, kteří museli na světlo boží.
Po dohodě s dětskou doktorkou a školkou jsme se rozhodli pro malý experiment. Návštěva Josí u psycholožky dopadla katastrofou, rozhodli jsme se tudíž pozvat jinou psycholožku přímo do školky. Oficiálně to byla jen další „teta“, která přišla dopoledne mezi děti. Celý den ji pozorovala, zkoušela s ní komunikovat, vyptávala se učitelek a paní ředitelky. Ve finále opatrně, ale optimisticky, zkonstatovala, že Josífka je pravděpodobně jiná, rozhodně má však šanci na přirozenou úpravu stavu a s pomocí laskavého přístupu učitelek (a ročního odkladu školní docházky) by mohla jednou nastoupit do normální školy. Byla jsem šťastná. Josífčina učitelka už tolik ne. Doufala, že vyšetření jasně prokáže, že Josífka potřebuje speciální školku a pedagogického asistenta. Nesdílela ani mé nadšení, že u dětské doktorky se Josífce podařilo bez větších potíží složit test školní zralosti. Prý není pravý, ten doktorky nedělají. No, nevím. Zvládla barvy, popsání obrázku, počítání, písmenka, kopírování malby aj. Pohořela jen u kresby postavy – to nakreslila hlavonožce hodného tříletého dítěte. Doktorka tehdy prohlásila, že odklad docházky bude nutný, ale jinak si ničeho zvláštního prý nevšimla.
Josífka mezitím dělala neuvěřitelné pokroky. Začala skládat puzzle, vymýšlet si písničky a básničky, hrát s plyšáky divadlo, družit se k lidem na ulici. Jednou ke mně přišla, ukázala na mě a vážně řekla: „Ty jsi maminka!“ vyhrkly mi slzy štěstí. Zkusmo jsme ji zapsali na kurz keramiky. Ze začátku se tam jen chodila dívat na to, jak to jde sestřičce. Pak si sedla půl hodiny cosi tvořila z hlíny. Další termín se už sama hnala ke stolu a vykřikovala, co chce vytvořit. Měla v hlavě zcela jasnou představu. Vydržela pracovat takřka 45 min a až když měla hotovo, tak si sedla ke knize a jen tak si listovala. To samé na dalších hodinách. Vždycky ze začátku něco vytvořila a pak si hrála. Hned mi také řekla, že od září chce zase chodit. Celkově jakoby rozkvetla a znatelně začala dohánět děti svého věku. Také se ukázalo, že je velice oblíbená mezi ostatními dětmi. V parku se k ní hned hrnou, mávají, volají na ni jménem. Podle jejich rodičů ji prý děti povzbuzují a radují se z každého jejího úspěchu.
Ve školce se to mezitím stále horšilo a horšilo. Holka byla v pohodě, v průběhu jednoho týdne mě ale zastavilo několik rodičů a taktně se mě zeptalo prakticky na to samé – co je prý pravdy na tom, že se o Josí nestarám, nespolupracuji se školkou a odmítám holku přehlásit do jiné školky. Zasekla jsem se. Je pravda, že okolo vánoc se mě ptala paní učitelka, jestli by nebylo lepší, kdyby šla Josífka jinam. Taky paní ředitelka naznačovala, že by Josífce prospěla změna kolektivu. Nemyslela jsem ale, že je to až tak vážné. Otevřela jsem raději hned internetové stránky naší čtvrti a zkopírovala si adresy všech školek v okolí. Všem jsem napsala takřka stejný e-mail o tom, že mám pětiletou dceru, která je pravděpodobně autista a potřebuji ji umístit do jejich školky – jestli jsou schopni a ochotni ji přijmout. Většina školek opatrně napsala, že se na to necítí. Tři napsaly, že by to i šlo. Jedna byla příliš daleko, druhá měla rozporuplné recenze, zato třetí byla ideální – jen kousek od nás, milé učitelky, dobré recenze. Rychle jsem si s paní ředitelkou domluvila schůzku a doufala v nejlepší. Paní ředitelka mě nadopovala optimismem a i Josífce se ve školce moc líbilo (prohlédla si ji v rámci Dne otevřených dveří). Konečně se nám také ozvala specializovaná organizace Nautis (dříve Apla), která se zabývá diagnostikováním autismu. Poslali nám dotazník a informace k vyšetření.
Odnesla jsem dotazník do školky a tam už na mě čekala i paní ředitelka. Jestli s nimi mám nějaký problém a proč se snažím Josífku přehlásit do jiné školky. Vždyť se o ní starají dobře, udělali pro ní speciální učivo, zkoušejí nové techniky a vůbec. Že prý jí napsaly všechny ostatní ředitelky a ptaly se jí, co je na Josí tak zvláštního, že ji nezvládají. Zůstala jsem stát a jemně ji upozornila, že to byl její nápad, aby šla Josífka pryč. Tak prý ne, špatně jsem ji pochopila. Jen chtěla další vyšetření, aby mohla začít shánět toho asistenta. Přitom mi sama předtím řekla, že o asistenta ani nezažádá, protože je takřka nemožné je sehnat. Naštvala jsem se a řekla jí, že je to teď na ní. Doma mám vyplněnou žádost o přijetí do jiné školky, kterou mám příští týden odevzdat. Tak ať si to nechá projít hlavou a dá mi vědět, jestli se chtějí o Josífku dál starat, nebo ne. Taky jsem jí pověděla o kolujících pomluvách a o tom, že se taky může stát, že Josfíka nakonec na žádného asistenta nárok mít nebude. Jen přikývla a odešla. Od té doby se mi začala vyhýbat a sotva mě pozdravila.
De facto jsem neměla jinou možnost, než podat tu přihlášku do jiné školky. Málem jsem to prošvihla – špatně jsem se podívala na internet a nesla ji do školky až den po oficiálním termínu. Paní ředitelka se naštěstí nechopila šance vycouvat z dohody a přihlášku mi dodatečně přijala. Měla pro mě i potěšující zprávu, že asistentku už mají předsjednanou. Nebude sice specialistka na autismus, ale pro Josífku by to neměl být takový problém. Holka doopravdy potřebuje hlavně laskavé vedení.
Ze současné školky jsem dostala zpátky vyplněný dotazník. Byl v zalepené obálce, to mě zaseklo. Vždyť nikdo neřekl, že si ho nesmím přečíst?! Ostatně, já jim žádnou obálku nedávala. Už cestou domů jsem tudíž obálku otevřela a dotazník si přečetla. Pomalu jsem tuhla a začala vidět rudě. Některé informace byly v pořádku, některé byly nadnesené, pár jich však bylo zcela vylhaných. Proč proboha? Jak může učitelka s klidným svědomím napsat, že Josífka neumí barvy, čísla nebo písmena? Že vůbec nemluví a vydává jen skřeky? Že je agresivní a ničí hračky? Že nemá žádné kamarády? Že se nedokáže přizpůsobit žádné změně a na vše reaguje křikem a běháním dokola? Že strká ruce do záchoda a nedokáže se sama obsloužit? Že o sobě mluví pouze ve třetí osobě? Další a další odpovědi mě doháněli k zoufalým a naštvaným slzám. Chápu, že se holka chová trochu jinak doma a trochu jinak ve školce. Rozdíl však nemůže být tak strašný. Za pár dní mi paní učitelka demonstrativně podávala počůranou panenku a že ji prý mám vyprat. Asi aby měla evidenci, že holka opravdu ničí hračky... no, bylo to poprvé za dva roky docházky a navíc až pár dní po odevzdání dotazníku. Moje první reakce byla vzít dotazník a omlátit ho paní učitelce o hlavu (za současného řvaní na paní ředitelku). To jsem nakonec neudělala. Poctivě jsem ho odevzdala psycholožce v Nautisu. Ovšem s připomínkou, že ne vše zde napsané je pravdivé. Také jsem jí předala zprávu od psycholožky, která Josífku pozorovala tehdy ve školce. Tam bylo pro změnu napsáno, že Josífka je hodná, milá a spolupracující. Ostatně, až uvidí Josí naživo, udělá si obrázek sama.
Současná situace je napjatá. Josífka je přijata od září do nové školky a podle jejích slov se moc těší. Zato já mám nervy nadranc, jak to bude v nové školce fungovat. V současné školce se na mě paní učitelka usmívá jak andílek a paní ředitelka se mi vyhýbá. V Nautisu jsme odevzdali všechny podklady a absolvovali dvouhodinové vyšetření (zatím jen já a Vráťa – Josífku to čeká až na konci měsíce). Do té doby bude možná zase o kousek dál ve svém vývoji, nezbývá než doufat :)
A co vy a vaše děti? Šlo všechno dle tabulek? Vycházeli jste se školkou dobře? Nebo jste také museli přestoupit na jinou?

úterý 14. března 2017

Jak "ne"jezdit na hory

Letošní jarní prázdniny byly dramatické už od svého počátku. Vlastně ještě předtím, než vůbec začaly. Nepodařilo se mi získat v práci dostatek volna a tak jsem musela poslat Vráťu a holky na hory samotné o den dřív. Sama jsem za nima měla přijet druhý den nejbližším možným vlakem. Jízdenku jsem měla koupenou a vytištěnou, v e-mailu jsem měla přesný popis přestupů. V práci jsem skončila v devět večer, doma ještě rychle připravila vše potřebné a budíka nastavila na sedmou ráno.
Vstala jsem s lehkou nervozitou. Už předtím jsem si v práci dělala legraci, že určitě někde špatně přestoupím, něco mi ujede nebo nastane nějaká jiná katastrofa. Navíc jsem musela ještě před odjezdem zásobit naše ptáčky krmením a pitím, vynést koše a hlavně se stavit v knihovně a vrátit knížky – jinak bych po návratu platila tučnou pokutu. Naše knihovna má naštěstí na dveřích box a tak nevadilo, že má zavřeno. Nakonec jsem vyrazila na nádraží takřka bez časové rezervy – spíše se zpožděním.
Cestou mi ujelo vše, co mi ujet mohlo. Na nádraží jsem se ani nezdržovala pohledem na tabuli. Bylo mi jasné, že vlak jede z té nejposlednější koleje a rovnou jsem tam běžela. V podchodu jsem slyšela hlášení, že do mého vlaku se má ukončit nástup – je připraven k odjezdu. Běžela jsem na plný výkon, kufr za mnou vlál a lidi mi uskakovali z cesty. Vyběhla jsem na perón a všimla si dvou vlaků – jeden jsem měla přímo před nosem a jeden byl na druhém konci nástupiště. Vedle schodů stála skupinka průvodčích. Zasípala jsem: „Síp... Tanvald... síp... tady?“ a ukázala jsem na bližší vlak. „Kdepak, Tanvald je támhle, ale už asi zavírá dveře.“ Z posledních sil jsem se rozeběhla ke vzdálenému vlaku. Po pár krocích ale bylo jasné, že je to marné. Vlak se pomalu, ale jistě, rozjel. Za mnou se ozval lehce pobaveně jeden z průvodčích: „Tak to Vám ujelo.“ Fakt jo? To bych si asi sama nevšimla. Položila jsem kufr, opřela se o držadlo a sklopila hlavu. Neměla jsem nejmenší tušení, co teď. Koukla jsem na toho vtipálka a zeptala se ho: „Co teď? Já měla jet až na Smržovku?!?“ Trochu se zasekl (asi jsem vypadala opravdu depresivně) a začal vyhledávat v té své mašince. Další přímý vlak do Tanvaldu prý jede až odpoledne. Jinak prý cca za půl hodinu jede další, ale to by mě čekalo cca šest přestupů. Sám uznal, že to by bylo zdlouhavé a (v mém případě) dost riskantní. A odešel. Vyndala jsem telefon a volala Vráťovi. Čekal, že mu řeknu, že už sedím ve vlaku (ten jsem ještě v dálce viděla). Byl tedy dost překvapený, když jsem mu řekla, že mi právě odjel. Že prý zkusí nějaké spojení najít na internetu a ozve se mi. Volal cca za pět minut – mám prý okamžitě vyrazit na Černý most. S trochou štěstí stihnu autobus do Liberce. Další instrukce prý cestou.
Byla zrovna neděle, intervaly byly tudíž dlouhé. Čekala jsem v metru a pořád chytala dech a pokašlávala. Potřebovala jsem se nějak uklidnit a tak jsem zavolala svojí mámě. Ta se sice málem smíchy po... píp..., ale zároveň mě alespoň trochu politovala. Konečně jsem jela směr Černý most. Cestou mi došlo, že mám jen pár korun v drobácích, den předtím jsem se vydala takřka z celé své hotovosti. No, mám kartu, některé městské a příměstské autobusy ji už berou – tak snad se zmodernizovala i linka do Liberce. Teď ještě najít na autobusovém nádraží správné nástupiště. Ve dveřích metra jsem si všimla holčiny s kufrem. Ptám se: „Kam jedete?“... koukla na mě jak na blázna: „Na Černý most.“ He? Co to dneska s těma lidma je? „Ehm... myslím potom?“ „Aha, do Hradce.“ To mi moc nepomohla. Naštěstí jsem měla kliku a hned druhé objevené nástupiště bylo to pravé (jako první jsem natrefila na známé žluté autobusy – ti prý také jedou do Liberce, ale až další spoj cca za patnáct minut – a karty prý stejně neberou). Ten můj autobus už takřka zavíral dveře. Jenže ouha – karty také neberou a netuší, kde je bankomat. Ale prý chvilku počká. Tak jsem nechala kufr na nástupišti (jedna starší paní slíbila pohlídat) a vyrazila hledat bankomat. Byla jsem dole na autobusovém nádraží, tu pitomou mašinu jsem našla až o dvě patra výše. Opět bez dechu jsem doběhla zpátky k autobusu. Jenže ten už tam nebyl. Alespoň můj kufr tam pořád stál. I s tou paní – ta čekala až na další spoj do jiného města. Tak fajn, co teď?
Tentokrát jsem měla řešení přímo před očima. Pokladna žlutých autobusů byla hned vedle. Linku do Liberce opravdu mají, je na ní i volno (mohla jsem si vybrat místo u okénka nebo do uličky), jen čas odjezdu si řidič předchozí linky pamatoval špatně. Nejela za patnáct minut, ale za čtyřicet pět. No, to už není takový rozdíl. Rychle jsem si jízdenku koupila. Měla číslo třináct, ale říkala jsem si, že bych jela třeba i na sedadle číslo šestsetšedesátšest. Pak jsem si koupila v pekárně čerstvou snídani, sedla si na sluníčko a zavolala Vráťovi nové zprávy. Potěšilo ho to, řekl mi, že v Liberci rovnou přejdu na vlakové nádraží a cca za dvacet minut mi pojede vlak do Smržovky. Tam už bude čekat jeho táta a zbytek cesty mě radši doveze autem. Pak už jsem si jen počkala na můj autobus, pohodlně se usadila a jelo se. Byla to příjemná cesta, měla jsem co dělat, abych neusnula. V Liberci je vlakové nádraží těsně u autobusového, neměla jsem šanci se ztratit.
Čas jsem měla tentokrát dobrý. Paní v pokladně se dívala značně nechápavě, když jsem se jí několikrát ptala, jestli tam ten můj vlak ještě pořád je a neujel mi. Na peróně jsem se pak ptala nějaké paní a vypadala jsem tak vystresovaně, že si mě nakonec s úsměvem vzala pod svá ochranná křídla. Ve Smržovce opravdu čekal Vráťův táta a s úsměvem mě vítal. V chatě se na mě vrhly holky, jak kdybych bloudila až někde v Polsku a vrátila se vyčerpaná a za asistence policie. Ještěže domů pojedeme všichni spolu a tak se snad nic strašného nestane.
A co vaše cestování? Už jste někdy měli podobnou smůlu jako já? Nebo vám vždy všechno vyšlo dle plánů?

úterý 21. února 2017

Jak voní domov?

Každý z nás máme zafixovanou nějakou vůni, která nám spolehlivě připomene bezstarostné dětství a domov. Pro mě je to paradoxně vůně (pach) ředidel na barvy. Asi zde budu muset podat důkladnější vysvětlení.
Tedy, pro ty neznalé: můj otec se léta živil coby kamenotiskař. Také se tomu říká litograf, ale já mám českou verzi o něco raději. V praxi to znamená, že se v jedné dílně potká malíř a tiskař. Malíř má v hlavě vizi a na papíru (dost často na obyčejném skicáku nebo i vytržené stránce z novin) náčrt obrazu. Tiskař má několikatunovou mašinu, pořádný kus vhodného kamene a spoustu barev. Kámen se musí do hladka vybrousit, mašina vyčistit a vše připravit pro malíře. Ten vyleptá na kámen černobílou verzi obrazu. Následně určí, kde bude jaká barva a jde si sednout bokem. Nastupuje tiskař. Nebudu detailně popisovat celý proces (byla jsem vždy jen divák a to ještě dětský), každopádně se připravuje vždy každá barva zvlášť a tiskne se několik desítek kopií obrazu najednou. Trvá to dlouho (i několik dní) a připomíná to synchronizovaný balet.
Nejen já jsem se tam cítila víc jak doma

Jako malá jsem byla v dílně každou volnou chvilku. Milovala jsem rámus mašiny, odfukování sušáku, pečlivé vybírání a kombinování barev, ladnost pohybů při výměně papírů (na kterou má tiskař doslova pár vteřin), broušení kamene o kámen, onu vůni ředidel a barev a hlavně ten úžasný proces, který vedl k vytvoření nádherného výsledku – obrazu – a jeho kopií. První kopie patřila vždy malíři a druhá tiskaři – oba si ji také podepsali. Ostatní už šly do prodeje.
Práce vypadala těžce, se správným grifem ji však mohl dělat i střízlík. Je pravda, že táta je menší postavy, zato paže má svalnaté i v důchodu. Také dělal léta judo a ani později na sport zcela nezanevřel. Dokud mu to zdraví dovolovalo, jezdil do práce na kole a rád si zašel na trénink aikido. V dílně byly mašiny dvě – každá trochu jiná, každá se svou vlastní specifikací. Tiskař si jí vždy vážil a byla pro něho takřka posvátná. Vždy na konci roku jí pořádně vyčistil a nezapomněl poděkovat. Táta byl pověrčivý a říkal, že by to přineslo strašlivou smůlu, kdyby jednou zapomněl. Také vztahy v dílně byly specifické. Tiskař a malíř museli souznit, trávili spolu mnoho hodin a diskutovali nad postupem i vhodnou barvou. Za totality to bylo o to zvláštnější, že se zde cítili svobodní, bez omezení někoho shora. Soudruzi umění většinou moc nerozuměli a šlo jim jen o jeho prodejnost. Dokud se tedy umělec dobře prodával v zahraničí, měl volnou ruku. Jen z výdělku většinou dostal jen zlomek – zbytek připadl státu.
Blbnutí během přestávky mezi tiskem

V dílně se tudíž tvořilo, debatovalo, pilo a plánovalo. A divočelo… následky byly různé (pamatuji si tisk, kdy se „omylem“ vytisklo čtyřicet kopií celých fialových), vzniklo několik divadelních představení a (samozřejmě) se zde vyskytovaly i fanynky. Nad dílnou patřilo celé patro Dílu (pro které tiskaři pracovali) a byl tam nádherný byt s veškerým zázemím. I proto zde mé návštěvy časem musely ustat, táta potřeboval prostor pro setkávání s jeho budoucí ženou. A mě se po všem tom magickém silně stýskalo. Trvalo léta, než jsem si po rozvodu rodičů našla do dílny zase cestu. Nicméně, stalo se. Najednou jsem zase seděla v rozvrzaném křesle a pozorovala tátu při práci. Smutně jsem poslouchala o změnách v budově, odkupu jednotlivých pater pochybnými individui a prapodivných foceních v podkroví. S velkou slávou jsem sem přivedla ukázat svou první dcerku a konečně jsem se oficiálně seznámila s nejmladším bráškou. Před porodem druhé dcerky se tátův zdravotní stav prudce zhoršil a on musel nastoupit do invalidního důchodu. Ze dne na den mé návštěvy zase ustaly. Pořád tu ale byla jiskřička naděje, že jeho dílnu jednou převezme jeho syn. Doufala jsem v to a věřila vší svou silou.
Několik podpisů stálých "klientů"


O to větší šok nyní prožívám, když si čtu otevřený dopis pro starostu Prahy 1. Tátův kolega se tam pokouší vysvětlit současnému vedení, že zrušení dílny by byla věc obtížná, drahá a velice nevhodná. Popisuje tam historii dílny a doufá ve změnu jejich rozhodnutí. Radnice totiž dílně vypověděla smlouvu s poněkud zvláštním zdůvodněním, že potřebují prostory na uskladnění. Čeho? A za jakou cenu? Mašiny váží několik tun, jejich odvezení by znamenalo demolici velké části přízemí domu a jeho následnou drahou rekonstrukci. Památkový úřad raději zcela mlčí. Přitom se jedná o vysoce chráněné (a lukrativní) území hned na kraji Kampy. Je mi z toho smutno a chce se mi brečet. Se zánikem této dílny zanikne i podstatná část mého dětství. Bude to pro mě větší rána, než kdyby zbourali dům, ve kterém jsem vyrůstala. Díky zkušenostem s politiky však vím, že doufat nemá cenu a tak si jen prohlížím staré fotky a sama sebe se ptám: „Pamatuji si vůbec ještě vůni svého domova?“

úterý 10. ledna 2017

Kterak jsem šla na pohovor

Kdysi dávno jsem si nastavila u jedné personální agentury pravidelné zasílání novinek na e-mail. Už to sice nepotřebuji (a většinou zprávy rovnou mažu), tentokrát jsem však přeci jen zbystřila. Inzerát poptával člověka na administraci do e-shopu mě milé firmy (neb se zabývají hlavně brýlemi a to je moje srdcovka). Navíc už nějaký ten pátek vedu jako koníček svůj vlastní mini obchůdek s lolita sortimentem na internetu a tak jsem si řekla: "Jupí, v tomhle se chci zlepšit, to je něco pro mě!" Firmě jsem poslala životopis, domluvila si pohovor, hodila se do gala a v předstihu cca deseti minut už jsem stepovala před budovou.
Uvedla mě velice milá slečna. Usadila mě do volné kanceláře, omluvila se, že budu čekat, poptala se po mých přáních a decentně zmizela. Čekala jsem deset minut, patnáct, dvacet... konečně do dveří energicky vkročila paní ředitelka. Potřásla mi rukou, posadila se, dala si před sebe můj životopis a rázně se zeptala: "Paní nebo slečna?" Brala jsem to jako zdvořilostní frázi (zvlášť pánové to berou jako hru a ještě u toho lehce pomrkávají). Když se ale ticho nepříjemně prodlužovalo špitla jsem, že paní. Okamžitě si zapsala do životopisu VDANÁ. Další otázka: "Děti? Kolik? Jejich věk?" To už jsem byla překvapená. Všude pořád opakují, že se na to nikdo ptát nemá, většina personalistů si to nechává až tak doprostřed pohovoru (nebo to nenápadně zjišťují mezi oficiálními dotazy). Pořád s úsměvem jsem odvětila: "Škola a školka." Ředitelka nesouhlasně zvedla oči a vyštěkla: "To mi jako neřeknete, kolik jim je?" Takřka jsem vyprskla smíchy (ono ta situace kupodivu vypadala směšně) a zeptala se: "A na co to potřebujete vědět?" No to jsem si dala... následoval dlouhý monolog (který jsem neměla šanci nějak přerušit, ředitelka se skoro ani nenadechovala) na téma, že jestli se chci ohánět nějakým zákonem, tak na to že mi kašle, ona přeci potřebuje vědět, na jaké směny mě může dát, jakou pracovní dobu mi může určit, taky účetní to musí vědět a jestli je věk mých dětí tajemstvím, tak se můžeme rozloučit. Na ta slova vzala můj životopis, přehnula ho na dvě části a podívala se významně na mě. Třeštila jsem oči a jen jsem vykoktala: "No, překvapila jste mě. Na tohle se mě ještě nikdo nikdy na pohovoru neptal." Paní jen zopakovala, že takový lidi tady nepotřebuje, vstala a odešla.
Zůstala jsem sama v prázdné kanceláři. To je jako všechno? Pohovor skončil? Vyprovodit se mám sama? Cestu jsem naštěstí znala - nebylo to tak složité. Cestou ven jsem nevěděla, jestli se mám naplno rozesmát, nebo jen v úžasu kroutit hlavou. Letos mi bude čtyřicet, poznala jsem dost manažerů (na krátkou dobu jsem jím i byla), tohle jsem ale ještě nezažila. Takhle hrubé a neprofesionální chování snad ani nemohlo být normální. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli té paní někdo zrovna v ten den těžce ublížil, dozvěděla se šokující zprávu nebo jí nastaly nějaké zdravotní problémy. Copak takhle se chová dospělá osoba? Vlastně jsem docela ráda, že se takhle projevila už na pohovoru. Bylo by nepříjemné odejít z práce, která mě baví, a dostat se do spárů takové fúrie.
A morální ponaučení? Kdo ví... na e-shopy nezanevřu (dál si budu vést ten svůj malinký), brýle a doplňky si klidně znovu koupím i u téhle firmy a inzeráty v mailu budu nějakou dobu ignorovat ;)

PS: Čistě teoreticky bych paní mohla zažalovat (nebo na ni poslat inspekci), ale neudělám to...za 1. nemám žádný důkaz, že se mě na stav, děti a jejich věk opravdu ptala a za 2. však ona se tímto přístupem ztrestá sama ;)

úterý 6. prosince 2016

Jedna pošta, dvě okénka, dva přístupy

Na poště je o svátcích vždycky plno. Občas je ale prostě nevyhnutelné tam jít a to i s dětmi. A tak jsem se tam ocitla i já. A se mnou i Fanynka a Josífka. Obě jsou hodné holky, jejich obvyklá výdrž je tak půl hodiny - pak už začínají divočet. Nejsou v tom sami - ostatní děti mají podobný problém a na poště to podle toho vypadalo. Ty šťastnější děti (na které se dostalo místo k sezení) klidně spaly opřené o mámu. Ty méně šťastné se snažily urvat si místo na topení, pod psacími stolky a i na podlaze (naše Josí hbitě využila svého plyšáka a ustlala si před okénkem č. 3. Než jsem si toho všimla (vyplňovala jsem složenku), opatrně ji překročilo hned několik lidí. Snažila jsem se, aby holky moc nehlučely, ale jinak jsem jim do toho moc nezasahovala. Podle číselného pořadníku bylo před námi skoro čtyřicet lidí a fronta se zrovna moc neposouvala.
Fanny našla dva své kamarády z bývalé školky a kluci docela vyváděli. Josífku jsem si vzala do náruče a posadila ji na stolek určený k vypisování složenek. Je sice vysoký, ale aspoň se mi mohla opřít o hlavu. Je to mazlík a málem tak usnula. Když se řada posunula o deset lidí, byli už kluci opravdu hluční. Jedna z pošťaček to nevydržela, otevřela okénko pro balíky a na kluky zařvala, ať jsou zticha (že tu lidé pracují) a nechala si ukázat jejich maminku. O té pak jenom zabrblala, že její chování prostě nechápe. Naštěstí se uličníci zrovna dostali na řadu a tak byla pošta opět o něco tišší. Za chvilku jsem zaslechla slabé ťukání na okénko - jenže zevnitř! Naproti mě se o stolek opírala maminka se synem a ta se zrovna na přepážku podívala. Překvapeně zvedla obočí a ptala se, jestli má fakt jít rovnou k okénku a že se dostane na řadu hned teď. V duchu jsem si frkla cosi o protekci, ale jinak jsem byla ráda. Její syn už toho měl také plné kecky a takhle to měli z krku a mohli jít domů. Otočila jsem se zpátky k Josí a snažila se udržet ji v klidu. Fanny courala okolo mě. Když byla ona maminka hotova, otočila se nenápadně ke mně a zašeptala: "Paní vzkazuje, že vás vezme hned. Máte tam jít." Překvapeně jsem zamrkala a rychle šla. Tou dobou přišla na poštu další maminka s dvěma syny. Kluci jí dělali peklo už u vchodu. V duchu jsem ji strašně litovala. Nicméně jsem rychle vyřídila vše potřebné a pošťačce skoro v úklonu děkovala, že nás vzala přednostně. A ona jen: "Až půjdete, tak mi sem pošlete tu maminku se syny. Děkuji." A bylo to. V životě jsem neviděla tak překvapené a vděčné oči, jako té maminky. Bylo to, jako bych jí dala předčasný dárek. Cestou ven jsem se ještě podívala na pořadník - do našeho pořadového čísla stále scházelo přes dvacet lidí - a to jsme byly na poště už hodinu. S už lehkým srdcem jsem šla domů.
A nyní zpátky k nadpisu. Na této poště byly evidentně dvě ženy, které chtěly dělat svou práci bez toho strašného dětského rámusu. Jedna to řešila křikem a výhrůžkami. Druhá se rozhodla jednat (pravděpodobně po tiché dohodě s vedoucí). Nenápadně si nechávala posílat k okénku ty zákazníky, kteří tam byli s dětmi a nedostalo se na ně místo k sezení. Byla jak anděl spásy ve válečné vřavě. Nerodič to pravděpodobně nepochopí, rodiče dvou a více dětí budou cítit tichou vděčnost. Za sebe osobně posílám oné paní tichou virtuální pusu a ještě jednou děkuji!

středa 9. listopadu 2016

I od doktora lze jít s úsměvem

Dneska jsem šla na punkci cysty u štítné žlázy... už podruhé. Věděla jsem, že to bude bolet. Že to bude nepříjemné, ale nezbytné. Náladu mi nezvedlo ani to, že ošetřující lékař přišel o půl hodiny později a kdo ví, podle jakého klíče bral pacienty (všichni byli objednaní na určitou hodinu). S takřka hodinovým zpožděním jsem se konečně dostala do ordinace.
Podle vyjádření mého ošetřujícího lékaře měl být můj dnešní „operatér“ velice zkušený muž – takřka specialista na problémové cysty. Zaučoval zrovna novu medičku a tak se ještě víc snažil ukázat se v dobrém světle. Mile mě přivítal a nechal mě posadit se na lehátko. Pak se trochu zapomněli v s doktorkou družném rozhovoru (až to bylo sestřičce lehce nepříjemné), ale já to docela uvítala. Nervozita ze mne trochu spadla. Podezřívám doktora, že to udělal schválně – mé rozpaky při vstupu byly evidentní. A já se alespoň dozvěděla nějaké drby z kliniky. Konečně začalo vyšetření. Všechno pečlivě vysvětloval mladé doktorce a já stejně pečlivě poslouchala. Stav mého krku je vždycky udivující. Před lety mi na sonografii diagnostikovali uzlíky a něco zvláštního, co si udělalo vlastní přívod krve. Endokrinoložka to specifikovala na uzlíky, cystu a mikrokarcinom. Na dalším vyšetření už to byly jen uzlíky a cysta (o karcinomu ani slovo). Po výměně doktora začaly uzlíky mizet, cysta zůstala. Dneska doktor mluvil jen o cystě a jakýchsi „artefaktech“. Už radši ani nepídím po tom, co to je artefakt.
Každopádně zkonstatoval, že si není jistý, jestli bude odběr o něco úspěšnější, než minule. Ale provede ho (abych je prý nepomluvila, že se mi nevěnovali). Mimoděk mi přestal říkat „paní“ a přešel na „slečno“. Usmála jsem se a podotkla, že tak mi už dlouho nikdo neřekl. Doktor se lehce podíval do počítače a od této chvíle jsem se stala „Markétkou“. Cukaly mi koutky a najednou jsem se začala i trochu bavit. Sestřička mě mezitím nenápadně připravila na zákrok a já beze strachu sledovala ten ďábelský nástroj a snažila se uvolnit.
Od minula jsem si pamatovala vpich a následně pět tlakových úderů do krku. Počítala jsem a po pátém jsem se chtěla radovat, že je konec. Jenže ouha... doktor pořád něco kutil a já začala mít pocit, že se snad snaží dostat skrz. Sestřička mě jemně hladila po rameni a mě se pomalu začaly drát slzy do očí. Najednou byl konec a krk byl zalepen. Doktor mladé medičce vysvětlil, že během vyšetření využil příležitosti a z cysty odsál přebytečnou tekutinu (to byl ten tlak navíc) a zničil přitom jeden z artefaktů. Jen nemusel říkat nahlas, že se cysta občas po vyčištění opět zaplní – tentokrát přebytečnou krví... to si teda mohl nechat pro sebe. Sestřička mi nenápadně pomohla se posadit a zakázala mi vstát – že prý se mi určitě motá hlava (jo, měla pravdu). Asi jsem taky vypadala pěkně zeleně, protože se mi najednou věnovali všichni tři a mluvili na mě jak na tříleté dítě. Ale co, pro jednou jsem to uvítala. Cítila jsem se fakt blbě. Tak jsem tam tak seděla, povídala si tiše o dětech a práci (nahlas jsem promluvit nedokázala) a po přijatelně dlouhé době jsem se začala oblékat. Najednou doktor povyskočil: „No ale Markétko, to snad ne!“ Vyděsil mě a začala jsem si v zrcadle kontrolovat náplast. Jenže on se hnal ke mně, bral mi z ruky kabát a upravoval mi kapuci na mikině. Když mám kapuci na kabátu, tak přece nemůžu mít kapuci i na mikině! Ta se musí schovat! Tsts... pečlivě mi to upravil a pak mě teprve pustil z ordinace. Znovu mi málem tekly slzy – tentokrát od smíchu. Proč jsem tohohle doktora neměla i minule, neměla bych dneska takový strach.
Kéž by takových doktorů a sestřiček bylo víc. Na první pohled to bylo sice zvláštní, zpětně si však uvědomuji, že oba zvolili ten nejlepší přístup. Vystresovaného pacienta uklidnili, pečlivě a přitom důkladně provedli zákrok a domů mě poslali v lepším stavu, než v jakém jsem přišla. Díky za všechno. A co vy? Jaké jsou vaše zážitky s doktory? Dokázali vás někdy rozesmát?

sobota 29. října 2016

Inkluze z jiného úhlu pohledu

Mé děti jsou velice... hmmm... specifické. Starší dcera je nadaná, paličatá a strašlivě ukecaná. Mladší je tajuplná, ještě víc paličatá a mluví pouze svou vlastní řečí. Což o to, mluvit se původně nechtělo ani té starší. Až do cca 2,5 roku neřekla „táta“, „máma“, „ham“ ani „bum“... prostě nic. Ostatní děti na hřišti na ní volaly, každé vesele komentovalo dění okolo sebe. Jen ta naše holka nic. Každý večer jsem jí četla říkanky, vymýšlela si nové a nové písničky při koupání a cítila se čím dál tím víc jako vědec, který se pokouší navázat kontakt s cizokrajnou vesmírnou posádkou. Fanny koukala kamsi vedle mě a jen se usmívala. Blížil se den kontroly zralosti u doktorky. Bláhově jsem myslela, že půjde o přeměření, kontrolu očkování, očí a zoubků. Sestřička dala najednou před Fanny nějaké korálky a ať prý najde zelený... a červený... a co je tady na obrázku... a jak dělá tohle zvířátko... a co básnička, umí? Fanynka najednou promluvila a dokonce i zazpívala (Tluče bubeníček). Kontrolou prošla na výbornou a mohlo se do školky. Tam sice u zápisu pouze řekla, že ona je Obelix, maminka Asterix, sestřička Idefix a táta nějaký říman, i to byl však pokrok. Během několika měsíců ve školce se rozmluvila tak, že jsme až začali prosit o minutu ticha :).
Naivně jsem doufala, že s Josífkou to bude podobné. I ona se až do tří let nenamáhala s nějakým mluvením. Přesto jsem šla na kontrolu k doktorce docela klidná. Jenže ouha. Josí odmítala spolupracovat, barvy ignorovala, zvířátka říkala jen tak mimochodem a básničku (natož písničku) jsme z ní nevydolovali. Byl to první náraz na nepříznivou realitu. U zápisu jsem varovala paní ředitelku, že holka moc nemluví. Na kobereček jsem musela už 4. září. Josí nejenže nemluvila... ona je ignorovala. Začala válka o každý den školky. Josífka to tam milovala, v kolektivu dětí byla velice oblíbená, učitelky z ní ovšem chytal psotník. Holka se na ně sladce usmívala a dělala si co chtěla. V polovině roku už nebylo na výběr a šlo se k dětské psycholožce. Ta Josífku hned v úvodu naštvala, když jí sebrala její rohlík. Tím skončila jejich veškerá komunikace a ani po dvou sezeních z ní nic nevyrazila. Ignorovala doktorku, testy i její hračky. Já jsem dostala vynadáno, že si určitě s holkou doma nepovídáme, nehrajeme a kdo ví, co se u nás děje. Tím ztratila i můj zájem a důvěru a uzavřela jsem se stejně jako moje dcera. Jen bohové vědí, kolik času s Josífkou trávím snahou si s ní číst, malovat nebo skládat. Naštěstí Fanynka nežárlí a jen občas se nám do hry vnutí, aby nezůstala moc dlouho stranou. Psycholožka nakonec dospěla k závěru, že Josí je ve vleku starší sestry a škodlivé předpojatosti těch, kteří ji s Fanny srovnávají. Prospělo by jí změna prostředí – hlavně školky. Každopádně nenápadně nadhodila možné psychické narušení vývoje a možnou vývojovou poruchu. Doporučila vyčkat cca rok a pak nechat dítě vyšetřit na autismus nebo lehkou mozkovou disfunkci. Po poradě s dětskou doktorkou a paní ředitelkou jsme dospěli ke kompromisu – Josífka bude doma trénovat a ve školce jí budou nenásilně oddělovat od sestřičky. V novém školním roce se jí dá měsíc adaptace na docházku bez sestry a pak se uvidí. Pro klid duše jsem ji také rovnou objednala na vyšetření do specializované ordinace pro autisty – kde ovšem mají takový příval žádostí, že se dostane na řadu až skoro za rok.
Během léta se Josífka najednou začala od sestry osamostatňovat. Začala mluvit (tedy spíše odmlouvat) a hlasitě se dožadovat svých práv. Zkusmo jsme ji dali na příměstský tábor a „zapomněli“ do kolonky vlastností dítěte napsat nějaké info. Jen jsme připsali, že dítě málo mluví. První den jsem pro ni šla se staženým pozadím. A ejhle – Josífka prý byla hodná a tichoučká, jen nějaká moc zvědavá. Nakonec z toho byly dva týdny absolutního klidu a pohody. Začala jsem školku docela vyhlížet.
První měsíc začal nadějně. Ve školce je nová učitelka, ze které je Josífka nadšená. Ostatní děti holku vítaly s radostí a ukázalo se, že i malý Lukášek ji stále miluje :). Josífka se začala otvírat světu, zpívat, malovat, povídat si. Jen má problémy s větším kolektivem – to je potom nervózní a přestává spolupracovat. Taky má citlivý barometr na náladu učitelek – doslova „jak se na ní volá, tak se holka ozve.“ Nikomu nic nedaruje a běda, jak se na ni někdo pokusí zvýšit hlas. To si koleduje o odvrácenou tvář a okázalou ignoraci. Holka na sebe nikoho křičet nenechá. Taky je to lumpík, který se nechá zlákat ke společným skopičinám – když si spolužák vymyslí lumpárnu, Josí je mu ihned k ruce na pomoc. Vývojově je zhruba rok po svých vrstevnících. Vlastně se teď chová tak, jak se měla chovat při svém nástupu. To se příliš nelíbí vedení – mají tabulky a děti by měly přesně zapadat a plnit své povinnosti a limity. Školka je výchovný ústav a ne žádný holubník. Společně jsme však našli psycholožku, která se přijde na Josífku podívat přímo do třídy. Tím by snad mohla odpadnout vzájemná nedůvěra a holka by se měla projevit ve svém přirozeném prostředí. Pokud však zůstane vývojově opožděná jen tímto způsobem, tak by to teoreticky mohl vyřešit pouhý odklad školní docházky o rok. Smazal by se tím vývojový rozdíl a na první pohled by se Josífka mohla jevit jako normální (byť trochu zvláštnější) dítě. V horším případě se pomalu rozhlížíme po možnosti nějaké vstřícné (nebo praktické) školy. V našem okolí je naštěstí možností víc a bylo by z čeho vybírat.
Mezitím Fanny nastoupila do školy. Vedení školy a třídní učitelka k nám měli proslovy – mimojiné i k oné „děsivé“ inkluzi. Byly toho plné noviny a spousta rodičů se toho děsila. „To snad mají mé milované děti chodit do třídy s nějakým magorem nebo kriplem?“ Ano, i takovéto výroky jsem slyšela od jinak rozumných lidí. Začaly se mi drát slzy do očí. Třídní učitelka asi viděla mé rozpaky a rozhodla se mě utěšit. „Nebojte se, ona ta inkluze není až tak zlá. Většina rodičů postižených dětí stejně nechce mezi normální. Je jim líp mezi svými. Není se čeho obávat.“ Málem jsem se rozbrečela nahlas. Tak já bojuji u Josífky o každý pokrok, těším se z každé maličkosti. Jasně vidím, jak ji „normální“ děti táhnou nahoru a jak ji bez potíží berou mezi sebe... a pak tohle. Tak takhle ji vidí ostatní rodiče? A učitelky? Na tohle musí Josífka narážet každý den ve svém okolí? Už chápu, proč se uzavírá do sebe a s ostatními dospěláky se moc nebaví. Kdo ví, co si vyslechne, když my u toho nejsme. Mám k paní učitelce i ředitelce respekt, ale za tohle bych je nejraději poslala někam na galeje. Šmahem odsoudit jakékoliv dítě, které je jiné. A ještě to s úsměvem říct do očí rodičům a tvářit se, že je to pro jejich dobro. Tak teď babo raď. Mám bojovat dál a snažit se Josí dostat mezi „normální“ kolektiv, nebo to mám vzdát a dát ji mezi ostatní „postižené“? A kdo je tady vlastně víc postižený?

PS: Z oné specializované ordinace jsem dostala info o tom, kterak se projevuje autistické dítě. Podle těchto informací má sice Josífka určité sklony, ale jen velice lehce. Zato starší Fanynka je takřka 90% autista. Pozdní nástup řeči, rovnání hraček do řady, chození po špičkách, nutnost mít snídani v určité misce, pití v určitých hrnečcích nebo skleničkách, mluvení i bez nutnosti mít posluchače, koukání se ne na posluchače, ale kousek vedle nich, nadání na matematiku a cizí jazyky atd. A pak se v tom čert vyznej ;)