Sbohem mé kolo

Jako každý rok jsme se rozhodli si i letos užít největší část naší dovolené v Jižních Čechách. Několik posledních let se tam k nám vždy připojí i moje máma a její přítel. Oni jedou autem, naše rodina kombinací vlaku a kol. Už to máme krásně sehrané a vše běží jak na drátkách.

Tetris ve vagonu - aneb - dvě speciální a jedno obyčejné kolo :)

 
Letos nám navíc přáli České dráhy a přímý vlak z Prahy jel až do Chlumu u Třeboně – do cíle zbývalo dojet něco přes 10 km. Většinou musíme vystupovat už ve Veselí a dojet cca 40 km. S veselou myslí jsme tudíž přijeli na ubytování, ani pořádně nevybalili a šup do bazénu a pak do stínu pod krásnou lípu. Až k večeru jsem si chtěla dobít notebook a koukám, že nemám kabel. Já trubka ho nechala doma pod stolem. No, co se dá dělat, nejrychlejší je objednat ho do nějakého blízkého Alzaboxu. Na výběr byl Jindřichův Hradec nebo Suchdol na Lužnicí. Obě místa byla takřka na stejno od nás. Nakonec vyhrál Suchdol – cesta tam vede lesem, přes méně používané silnice. Hradec si necháme až na nějaký další výlet.
V neděli ráno jsem se hodila do gala – cestou jsme se chtěli stavit ještě na pouti v Chlumu, tak ať vypadám hezky. Vráťa vedl výpravu, Fanny se držela na svém kole za ním jak klíště. S menším odstupem jsem jela já a vezla Josífku. Ta dala velice jasně najevo, že tentokrát bude jezdit jedině se mnou. Táta ji prý vozit nemá. Na pouti bylo veselo, holky si vyzkoušely jednu atrakci, vyhrály nějaké plyšáky, nakoupily dobroty. Já jsem si udělala radost novou sponou do vlasů a kloboučkem v čínském stylu. Před Suchdolem jsme se ještě stavili na výborný oběd a v cíli výpravy jsme vyzvedli balíček z boxu.
To už se nám trochu krátil čas a bylo nutné zrychlit. Po přemlouvání (a přislíbeném uplácení) jsme přesunuli Josífku z mého nosiče na Vráťův. Byla uražená, ale kokosová zmrzlina nedaleko místa ubytování to určitě spraví. Opět jel v čele Vráťa a Fanny – já jsem byla cca v odstupu jednoho auta. Dělám to tak na silnici schválně – kdyby nás někdo předjížděl a neočekávaně se mu něco objevilo v protisměru, tak aby se mohl rychle zařadit na svou stranu. Silnice jsou tu totiž úzké a samá zatáčka. Navíc se ráda kochám a mé kolo není tak rychlé jako Vráťovo. Jízda byla pokojná cca 15 minut. To jsem ještě netušila, že brzo se situace dramaticky změní.
Naše cesta vedla okolo krásné pískovny. Před sebou jsem uviděla křižovatku, kde čekalo auto na vedlejší ulici. My jsme jeli po hlavní, tak nám dávalo přednost. Vráťa projel, za ním Fanny. Pak jsem míjela auto já – v ten moment se prudce rozjelo. Moje první myšlenka byla „Dopr...e to si dělá srandu! A přilba je v brašně! Nesmím spadnout na hlavu!“ V ten moment jsem přesně praštila hlavou o čelní sklo auta. Hezky z boku a přesně v těch místech, kde jsem měla připnutou novou KOVOVOU sponu. Ani jsem nehlesla, kolo se mi vyrvalo samo z rukou a kamsi odlétlo. Já se rozplácla na vozovce vedle stále jedoucího auta. Přistála jsem na levém lýtku a lokti. Před mýma očima bylo právě šrotováno moje kolo. Auto totiž jelo dál a mé ubohé kolo přejelo svým předním i zadním pravým kolem. V tu chvíli jsem si řekla, že jsem toho viděla právě tak dost a lehla jsem si zády na asfalt. Bolela mě hlava, noha, loket a začalo se mi dělat špatně z šoku. Pořád jsem myslela jen na to, že takhle tu zmrzlinu už nestihneme a jak, proboha, vůbec dojedeme domů? Slyšela jsem křupání baterie a moje noha rozhodně nevypadala provozuschopná.

Ten pohled mě bolel víc, než celé tělo

 
Za chvilku jsem uslyšela dupot a Vráťovo zoufalé a nevěřícné: „Markéto! Vstávej!“ a hned tři různé ruce mi pomáhaly vstát. Auto totiž mezitím konečně zastavilo a z něj vyběhla řidička i spolujezdec a hnali se ke mně. Opatrně jsem si nazula zpátky sandál, který mi napůl spadl a nechala se posadit do nedalekého stínu. Řidička byla v šoku a jen se pořád omlouvala. Vráťa a spolujezdec začali řešit papíry na pojišťovnu. Fanny jen stála a nevěřícně zírala. Josífka pobíhala a vykřikovala vyděšené: „Mamí, máš zničené zrcátko! Mamí, máš rozbitý foťák!“ a nakonec zlostně vykřikla a hnala se k řidičce: „Ušpinila si mi plyšáka!!!!“ a mávala jí před obličejem novým plyšákem z pouti, který byl evidentně přejetý. Paní jen šokovaně opakovala: „Já ti to vyperu broučku, já ti to vyperu!“
Já jsem seděla a snažila se to všechno vstřebat. Opatrně jsem se dívala po svém těle. Nohy vypadaly OK – jen na levém lýtku byly dlouhé šrámy a pomalu se vybarvovalo do zeleno-modré… a pekelně bolelo na dotek. Pravá ruka a noha OK. Levá ruka – resp. loket – bolela strašně. Na hlavě nebyla cítit krev, ale bolela ostře řezavě. Paní se pořád ptala, jestli se nepotřebuji napít. Nechtěla jsem, zato jsem poprosila, ať mi polije ránu na noze a ruce. Ukázala jsem loket Vráťovi a opatrně se zeptala, jak to vypadá. Jeho vyděšený pohled mi stačil, bylo to zlé. Krev jsem ale neviděla. Vlastně jsem neviděla vůbec jak to vypadá, rána bylo mimo můj zorný úhel. Mokrá a otřesená jsem zůstávala sedět ve všem tom zmatku. Nějaká paní na kole sprostě nadávala řidičce a na nás volala, že nám všechno dosvědčí. Vráťa ji poněkud nervózně poslal pryč, že si to vyřešíme. Jenže ouha. Ukázalo se, že v autě není žádné info na pojišťovnu a vůbec se to začínalo jevit kapku podezřele. Řidička mezitím slibovala hory doly a nabízela se, že mě odveze domů i s rozbitým kolem.
V jednu chvíli se na mně Vráťa otočil a zeptal se, jestli nemá zavolat sanitku. Rozhlédla jsem se. Nedaleko stály zmatené děti. Přede mnou už takřka hysterická řidička, která mi bezmyšlenkovitě polévala už dost mokrou nohu a chlácholivě mě popleskávala přesně po bolavé části rány. V otevřeném kufru auta seděl evidentně v šoku spolujezdec. Okolo pobíhal jejich malý pes. A nade mnou Vráťa s ustaraným výrazem a telefonem v ruce. Rozhodla jsem se: „Radši ano, ta hlava mě pořád dost bolí.“ Kývl a začal volat. Za chvilku přišel, že už jedou a rovnou zavolal i mojí mámě, aby přijela pro holky a dětské kolo. On bude muset počkat na policii, kterou automaticky přivolala dispečerka z Rychlé pomoci.
Ani jsem se pořádně nerozkoukala a sanitka byla tu. Nemám žádné zkušenosti, sanitkou jsem jela jen jednou – kdysi dávno na škole v přírodě na Slovensku. Milá paní doktorka si mě převzala a řekla mi, ať se uvnitř posadím. Chtěla jsem si sednout na sedátko, ale byla jsem ihned nanavigována do lehátka. Jen jsem zavolala na Josí, že večer budu určitě doma a ať se nebojí. Vráťa předal paní doktorce moje doklady a ta mi mezitím zkušeně zavedla kanylu do ruky a pustila něco průhledného do žíly. Na prst jsem dostala měřič saturace a na nezraněnou ruku měřič tlaku. Řidička se s pláčem ptala, jestli budu v pořádku. Doktorka se na ni usmála a přikývla. A už skoro zavírala dveře sanitky a jen tak houkla na manžela, že mě vezou do nemocnice v Jindřichově Hradci a že mu pak zavolám. Vykřikla jsem, že nemám u sebe telefon. Vráťa mi ho rychle podal, doktorka zkontrolovala, že jsem přikurtovaná k lůžku, zavřela dveře, řidič pustil houkačku a jelo se.
Cesty jsem se docela bála. Je mi špatně i při normální jízdě, teď jsem ležela na lehátku, zády ke směru jízdy, už takhle mi bylo špatně a řidič jel opravdu rychle. Zatáčky švihal a občas si pomáhal sirénou. Navíc jsem cítila, že se mi chce spát. Bála jsem se, že by to doktorka označila za příznak otřesu mozku a tak jsem se rozhodla pro konverzaci. Naštěstí se chytla a tak jsme si většinu cesty povídaly. Do nemocnice jsme dojeli cobydup. Přemýšlela jsem, jak vstanu z lůžka se všema těma hadičkama, ale nebylo mi to dovoleno. Řidič otevřel zadní dveře, zkušeně spustil lůžko na zem a už se mnou jel do dveří pohotovosti. Tam netrpělivě čekal tým doktorů a sestřiček a zručně mě přesunuli na jejich pojízdné lehátko a zvedli zábrany okolo (abych prý nespadla).
Jako první za mnou přišel sám primář. Zeptal se, co mě bolí a začal mě prohmatávat. Už v sanitce jsem uvedla, že mě bolí levé lýtko, levý loket a pravá část hlavy. Teď jsem k tomu přidala i pravý bok, začal se totiž ozývat až když jsem si lehla. Primář pokýval hlavou, vše prozkoumal a cosi napsal do papírů. To už klepali na dveře policajti. Přišli dva a mile se usmívali. Odpověděla jsem na všechny jejich otázky a byla požádána o fouknutí do testeru na alkohol. Byla to moje premiéra, naštěstí mi všechno vysvětlili. Byla jsem čistá jak lilie – k obědu jsem měla malinovku – nikdy nepiju přes den, zvlášť když mám pak jet na kole. Policistovi očividně spadl kámen ze srdce. Poděkoval mi za příkladné chování, chtěl by víc takových cyklistů. Uklidnil mě, že já jsem jela přesně podle předpisů. Zato ta paní prý přijde o papíry – nadýchala takřka dvě promile. Pak si se mnou domluvil datum a hodinu sepsání oficiálního protokolu a odešel řešit další případ.
To už čekala poblíž sestřička. Profesionálně mě připravila o tři zkumavky krve, jen to hvízdlo. Pak mi sundala boty a pomohla dát pryč i brýle, náušnice a řetízek z krku. Opodál stojící pán mě mile pozdravil, jemně se zeptal, jestli nepotřebuji přikrýt, převzal si papíry od sestřičky a přepečlivě mě odvezl pryč z přijímací místnosti. Připadala jsem si jak malé dítě v hlubokém kočárku. Asi jsem vypadala pořád lehce v šoku, protože se mnou mluvil velice laskavě a trpělivě mi vysvětloval, kam mě veze a proč. První přišel na řadu rentgen – dva snímky lýtka, dva kyčlí a dva lokte. Sanitář i doktor mi pomáhali s přelezením na vyšetřovací lůžko a zpátky na to převozové. V jednu chvíli sanitář obdivně vydechl: „Vy máte tak krásně dlouhé vlasy! A tak kvalitní!“ Nábožně mi je upravil, abych si je náhodou neponičila při přesunech. Následovalo vyšetření CT – hlava a krk. I tady čekala milá doktorka. Opatrně mi pomáhala, mluvila uklidňujícím hlasem a ujišťovala mně, že to bude všechno v pořádku. Následoval převoz zpátky na přijímací sál. Byla jsem zaparkována mezi dvě plachty a teď prý budeme jen čekat na výsledky.
Trochu jsem se nudila a opět se mi chtělo spát. Klesající adrenalin dělal své a já byla opravdu unavená. Ale držela jsem se, nechtěla jsem, aby moje únava byla záminka pro nechání si mě v nemocnici „na pozorování“. Tak jsem poslouchala veselé žvatlání sester („Fakt má chobotnice osm chapadel? Ale já jich uháčkovala devět!“) a příběhy nově příchozích. Postupně tam byl motorkář, který to zalomil na silnici (naštěstí v malé rychlosti), fotbalista, kterému se protihráč prošel po hlavě a zápěstí (pár stehů to spravilo a pán poměrně rychle odkráčel pryč), starší paní se spoustou diagnóz, která byla rovnou poslána na pokoj (s tím, že si u nich teda pár dní poleží) a nakonec jedna opravdu velká smolařka. Paní přivezli na sál v nafukovacím lehátku přímo z pláže u rybníka. Ta nešťastnice ve vodě šlápla na kapra a uklouzla. Zlomila si nohu tak strašně, že to (podle zvuků za plentou) ani horší být nemohlo. Nakonec ale i tak odešla z nemocnice dřív než já.
Konečně přišel primář s tím, že všechno dopadlo dobře, nic není zlomené, hlava OK. Jen se čeká na výsledky krevního rozboru. Přesto mi raději ještě udělal sono vyšetření břicha. Ta rána do boku prý byla příliš velká. Naštěstí i to bylo v pořádku. Najednou se tam objevil také primář z chirurgie. Vážně se koukal a ptal se, jestli tam nechci zůstat raději na pozorování. Zdvořile jsem odmítla. Ještě tak třikrát se zeptal a já ho ujistila, že doma budu v pořádku a pod dozorem. Neochotně souhlasil s mým propuštěním. Dostala jsem zpátky svůj telefon a mohla zavolat mámě o odvoz. Jen jsem ještě nevěděla, kdy přesně mě pustí, stále nebyly výsledky z krve. Tak jsem souhlasila, že první pojedou pro zničené kolo v lesích (a Vráťu, který tam musel čekat na příjezd vyšetřovací hlídky) a pak teprve do nemocnice. Sotva jsem položila telefon, byly tu výsledky rozboru. Vše v normě, můžu jít… ihned… Sestřička vyndala kanylu z ruky, zalepila a zaškrtila jednorázovým škrtidlem a zeptala se, jak hodlám zaplatit poplatek za pohotovost. Měla jsem s sebou jen telefon a občanku. Naštěstí mi mohla fakturu vytisknout a dát s sebou. Pak jsem mohla jít čekat do čekárny nemocnice.
Byla neděle večer a všude bylo ticho a prázdno. Unaveně jsem si sedla a začetla se do propouštěcí zprávy. Pořád nikdo nejel a tak jsem pomocí mobilního bankovnictví zaplatila účet za pohotovost. Čekala jsem dlouho, okolo osmé konečně dorazila máma a hnala se ke dveřím. S úlevou jsem se nechala usadit do auta a konečně odvézt zpátky na ubytování. Jak jsme přijížděli k baráčku, uslyšela jsem Josífku. I přes motor auta a zavřená okna a dveře se ozvalo jasné a zoufalé: „Mamíííí!“ Ze vrat vyběhl i Vráťa a Fanny. Ta vypadala zmateně šťastně. Je v pubertálním období vzdoru a najednou stačilo málo a máma (její úhlavní „nepřítel“) tu najednou nebyl. Překvapeně zjistila, že se o mně bojí! Všichni tři mě opatrně objali a odvedli dovnitř. Před dveřmi čekali i majitelé ubytování. Viditelně se jim ulevilo, jak se usmívám, tak jsem prý v pořádku. Paní domácí mi dojatě přislibovala, že mi klidně hned druhý den půjčí své vlastní kolo, abych mohla dál výletovat. V kuchyni na mě čekala nádherná kytka ve váze – Vráťa poprosil paní domácí a ta vybrala opravdu krásné kousky z vlastní zahrádky.
Fanny mi s omluvným úsměvem podávala sklenici vody – prý extra vychlazenou. Ještě mi jako dárek věnovala náhrdelník, který si ten den koupila na pouti. Josífka se tvářila, jakože je vše v nejlepším pořádku a ani se moc netulila – vynahradila si to další noci, kdy mě vždy omotala jako chobotnice. Já, Vráťa, máma a její přítel jsme si konečně sedli ke stolu. Chvilku bylo ticho… „Šampus!“ řekla jsem a ani netuším, kdo ho ihned přinesl a otevřel. Připíjeli jsme na neuvěřitelnou kliku – že se mi nic závažného nestalo a hlavně – že jsme cca 15 minut před srážkou přesunuli Josífku z mého kola na to Vráťovo! Vždyť to mohlo dopadnout strašlivě! Čert vem materiální škody. Láhve šampusu tu noc padly hned dvě. Hlad jsem neměla, ačkoli jsme jedla naposledy někdy okolo druhé hodiny. Teď jsem potřebovala otupit tělo, abych vůbec mohla usnout. Horko těžko jsem hledala polohu, která by bolela nejméně. Po skoro probdělé noci jsem v šest ráno vstala a udělala si kafe. To kupodivu zabralo a po jeho vypití jsem znovu zalehla a usnula během vteřiny.
Během následujících dní se na mém těle objevilo hned několik ošklivých podlitin a bolelo mě takřka všechno. Na výlety na kole jsem mohla zapomenout. V domluvený den jsme se s Vráťou nechali odvézt na policii a od nich jsme šli rovnou na pojišťovnu. Škodu by sice měla hlásit řidička, ale nám se krátil čas a nechtěli jsme do Prahy vozit všechen ten šrot. Naštěstí se vše podařilo zařídit a stačilo vše pořádně nafotit. Po zbytek dovolené jsem alespoň Vráťu a holky posílala na menší výlety do okolí a sama jsem se naložila do bazénu… slaného. Napoprvé jsem málem zavyla bolestí. Po pár pokusech (a utajených slzách) jsem si zvykla a ke konci jsem dokonce udělala i pár opatrných temp.

Modřina z lýtka se přesunula na kotník a nehezky ho zvětšila

 
Cesta zpátky do Prahy byla smutná. Mé poničené kolo se smutně krčilo v koutku vagonu a já nenápadně hledala nebolestivou polohu při dlouhém sezení. Doma jsem pookřála. Začalo hned několik vyjednávání současně – výběr a zařizování nového kola, jednání s pojišťovnou o odškodnění a kolečkem po doktorech. Taky se ukázalo, že je opravdu nutné rychle koupit nové mobily (můj i Josífky se sice tvářil, že mu bouračka nic neudělala, ale pak se začaly množit chybové hlášky a byl konec). Nejdelikátnější jednání bylo s rodiči – naše úspory na nové kolo nestačily a bylo nám jasné, že pojišťovna nám plnou požadovanou částku neuhradí. Všichni bohové stáli při nás a obě strany rodiny poslali předčasně bohatého Ježíška. Jako první jsem zakoupila telefony – ty přejeté už šlo použít leda tak na volání a to ještě jen občas. Pak přišel pán z pojišťovny, podíval se na fotky, zapsal si vše potřebné a požádal ještě o dvě dobrozdání. Než jsem mu je stihla poslat, tak už byl v mailu dopis od vedení pojišťovny a v něm přiznaná výše odškodnění. Byla to necelá polovina požadované částky, ale lepší než drátem do oka. Do dvou dnů byly peníze na účtu a mohlo se objednat kolo.

Neslavná cesta domů - poslední spanilá jízda mého kola

 
Nakonec to dopadlo (finančně) velice dobře. Zbylo dost peněz i na původně myšlený dárek k Vánocům (novou ledničku) a nový digitální foťák (ten teda ještě budeme muset probrat, nějak si nedokážu vybrat). Emocionálně to dopadlo hůř. Svoje kolo jsem měla moc ráda a koupi nového jsem se tvrdě bránila. Teď si budu muset zvykat na jiný styl řazení a brzd. Velký šok bylo samotné zkoušení kola – posadila jsem holku na sedačku, chytla řídítka a chtěla se rozjet. Jenže ouha – ruce se mi třásly a nohy klepaly. Vypadá to, že se v hlavě uhnízdil strach a bude potřeba pár kondičních jízd v parku, než se zase pustím do ostrého provozu. A to jsem doteď bez potíží jezdila i po magistrále! Tělo se hojí pomalu, ale jistě. Jen hlava, krk a levá strana těla dělají ještě potíže. Zvlášť ze začátku se mi zničehonic zatmělo před očima a vše se houpalo. Podle všech příznaků jsem si škubla krční páteří a bude trvat několik týdnů, než budu jako dřív.
A jaké z toho všeho plyne ponaučení? Kovové spony na hlavu při jízdě na kole nepatří (nenosila jsem je doteď a tahle jedna výjimka se mi krutě vymstila). Nelze se spolehnout na ostatní účastníky silničního provozu – to, že vy dodržujete předpisy, vás nijak neochrání. A hlavně – život a své blízké si musíme užívat tady a teď – za pár vteřin mohou být navždy pryč.

Už vás někdy bolela brňavka měsíc v kuse?

Poprvé na velkém conu

Naše rodina má ráda asijskou kulturu. Rádi si pouštíme filmy, anime i různé seriály. Mangy už nám zabraly skoro půlku knihovny. Chodíme na různé festivaly a cony a v šatníku se nám hromadí kimona, yukaty a cosplaye. Ke stejné vášni vedeme i obě naše děti.
A tak se jednoho dne muselo stát, že naše starší dcera poprvé šla na opravdu veliký con. Byl zaměřený spíše na filmy a comiksy, ale to nám tolik nevadilo. Vstupenky byly drahé, pojaly jsme to proto jako dámskou jízdu. Jako speciální překvápko jsem se rozhodla tajně připlatit za možnost nechat se vyfotit s mým oblíbeným hercem (snad to časem ocení i Fanny). Con nebyl vybrán náhodně - na jeho předchozí ročník jsme šli s manželem a byli jsme docela spokojeni. Teda, já jsem byla nadšená, na manžela to bylo trochu moc lidí a rámusu. Proto se nijak nebránil, že letos vynechá a užije se den klidu s mladší Josífkou.

Měsíce jsme ladily oblečení a doplňky. Nakonec nastal den D a my mohly vyrazit. Udělalo se dokonce i teplejší počasí, odpadl tedy problém s kabátem nebo bundou. Já jsem se nechala ustrojit do krásného starého kimona (obi si stále ještě vázat neumím – je to doména mého muže), odvážně jsem vytáhla bílé ponožky a lakované dřeváky na dvou špalíčkách. Fanny mi sebrala šaty alá japonská školačka a kárované punčocháče. Tatínek si udělal památeční fotografii a my šly.

Con se konal ve velké sportovní multifunkční hale. Bylo hned několik vstupů a u každého přísná bezpečnostní prohlídka. S holkou jsme se rozdělily a každá šla k jinému bezpečnostnímu rámu. Prošla jsem kontrolou a Fanny pořád nikde. Rozhlídla jsem se a vidím, že je hned za rámem a pracovník ostrahy se jí něco ptá. Přišla jsem blíž a zjistila, že pán zkouší různé jazyky a ve všech opakuje prosbu o otevření kabelky. Holka stojí, pusu dokořán a rozhlíží se po vnitřku haly. Přišla jsem k nim, šťouchla do dcery a zeptala se, co je za problém. Zavřela pusu a vrátila se do reality – pána z ostrahy prý vůbec 
neslyšela. Ukázala kabelku a já se omluvila, že je to její první velký con. Jen se usmál a pokýval hlavou, tohle se prý u mladších účastníků děje běžně.
Po prvním okouzlení jsem nás nanavigovala směr šatna. Odložily jsme tam přebytečnou vestičku a už jsme mohly zkoumat stánky. Měly jsme dost času, prošly jsme tudíž pár prodejních stánků a podívaly se pořádně na mapku akce. Rovnou jsme si stanovily bod, kde se budeme průběžně potkávat – obě jsme totiž chtěly jít na jiné přednášky, tak ať máme alespoň jedno místo určené. Zároveň jsme si ujasnily, kdy začíná talk show s hercem Christopherem Lambertem – to jsem rozhodně nechtěla minout a Fanny ho měla povinně se mnou. Prohodila jsem s ní i pár slov na téma „Jak požádat foceného o souhlas“ a „Základy slušného chování na conu“ a pomohla jí hned se vyfotit se skupinkou, která se jí moc líbila. Pak už byly formality vyřešeny a my se přesunuly každá na svou vlastní „zahajovací“ přednášku. Ta moje byla o problémech lidí s ADHD. Byla odborná, zajímavá a s lidským přístupem. Dost jsem se dozvěděla a moc se mi líbila. Jen bylo v sále nepříjemné horko. Moje utažené obi mi dělalo potíže a nepomohl ani velký kelímek coly a ovívání vějířem. Prostě jsem trpěla jak zvíře. Ke konci přednášky jsem cítila, že se mi motá hlava a dělá špatně od žaludku. No nic, malá procházka pomůže. To jsem si naivně myslela, jenže ono nic. Několikrát jsem se šla opláchnout na toaletu. Holka měla hlad, sedly jsme si tudíž ke stolečku... ona se ládovala, já zelenala. Po nějaké době už byl čas jít na talk show. Já byla pořád zelená a rozklepaná. Takhle přece nemůžu jít na následné focení! Co když se přiblížím k herci, pozdravím ho a rovnou pozvracím? Horko navíc způsobilo, že jsem krásně otekla v obličeji a
rázem jsem měla vizuálně tak deset kilo navíc. No, potěš koště. Za fyzické podpory dítěte a s plným kelímkem studeného pití v ruce jsem nakonec přeji jen došla do sálu, kde se měla konat talk show. Sál byl příjemně studený. Fanny se zachvěla zimou, já zatetelila blahem. Pohodlně jsme se usadily, obě odmítly sluchátka na simultánní překlad a čekaly jsme. Několik prvních řad bylo jen pro VIP hosty. My jsme seděly hned v řadě za nima, výhled jsme měly úžasný. Pro jistotu byly na obou stranách pódia velké obrazovky. Já byla natěšená jak malé kotě, dcera byla rezervovaná. Pár dní před conem jsme jí pustili Highlandera a kdysi dávno viděla i Mortal Kombat. Herec jí moc nezajímal, ale těšila se, že se
procvičí v angličtině.
Příchod Lamberta byl impozantní. Samozřejmě, že už je to starší pán, co si budeme povídat. Mluvil ale krásnou angličtinou (s jen lehkým francouzským přízvukem) a opravdu se snažil mluvit pomalu a srozumitelně. Byl milý, vtipný a snažil se zodpovědět všechny dotazy. I holka se občas zasmála a docela si rozhovor užívala. Nejvíc jí rozesmálo to, že skoro každý dotaz z publika začínal slovy: „Víte, Vy jste oblíbený herec mé maminky“... ostatně, i ona sem byla dotažena svojí maminkou :D . Jako jedno z posledních jeho sdělení publiku bylo, že je nadšený hlavně z toho, že je otcem dcery. Syna prý nikdy nechtěl (bál se, že by byl po něm a to by prý bylo strašné) a víceméně rozhovor ukončil tím, že
dcery jsou nejlepší. Po skončení show byl krátký čas na přesun na fotografování. Tam jsme se napoprvé zamíchaly do špatné fronty, ale brzo se vše vysvětlilo a my se trochu udýchané objevily před Mistrem. Toto označení si opravdu zasloužil. Já na poslední chvíli sebrala holce kšiltovku a donutila si trochu upravit vlasy, sama jsem na sebe trochu zapomněla. Těsně u focení navíc nebylo žádné zrcadlo, s tím jsem nepočítala. Taky jsem si od společného focení moc neslibovala - na většině conových fotek stojí herec, pak je mezera a pak teprve fanoušek. Tady nás vítal lehce unavený, nicméně optimismem sršící pán, který nás hned s napřaženou rukou vítal. Celá rozvrkočená a červenající se jsem se mu rychle představila a ukázala jsem na Fanny, že to je moje dcera a že má pravdu – dcery jsou opravdu lepší. To ho rozesmálo, chytil ji okolo ramen a postavil ji po své levici. Následně chytil za rameno mně a postavil si mě na pravou stranu. Pak nás obě čapnul za ramena (já ho chytla instinktivně okolo pasu), všichni jsme se usmáli a fotka byla na světě. Rozloučili jsme se, já mu ještě v rychlosti řekla, že můj nejmilejší film je Gunman (to ho opět rozesmálo a poděkoval mi) a šly jsme pryč. Fotku jsem dostala hned za
rohem. Fanny a Lambertovi to na ní moc sluší. Já jsem lehce odulá a vlasy mám rozdivočelé, ale jde to :) .

Po focení jsem rychle utíkala na přednášku populárního astronoma Jiřího Grygara. Není už sice nejmladší, stále mu to však myslí a umí nádherně přednášet. Dvouhodinovka utekla jako voda a nastal čas pro dotazy posluchačů. Po nich už ke stolku přicházeli ti stydlíni, kteří se báli přihlásit o slovo přede všemi. V tom mě napadlo, že by bylo krásné mít fotku i s ním. Opatrně jsem se zeptala organizátora, jestli by to bylo možné. Prý proč ne, pan doktor je prý uznalý a rád zapózuje. Zařadila jsem se tedy na konec fronty a trpělivě čekala. Když už na mne přišla řada, vznesla jsem svoji prosbu. Pan Grygar se lehce začervenal, ujistil se, že se nepřeslechl a pak se ochotně postavil na společnou fotku. V tu chvíli zbystřily dámy okolo. „Ono by se šlo s panem doktorem vyfotit? To fakt jde?“ Najednou vznikla fronta nová (cca deset dam různého stáří) a stále se lehce rdící Grygar dál nevěřícně pózoval na další a další fotografie. Já jsem odešla na místo srazu s Fanny – měly jsme proluku v přednáškách a tu jsme chtěly
zaplnit nakupováním.

Poctivě jsme chodily od stánku ke stánku, nevynechaly profesionály ani amatéry. Občas jsme si odběhly na přednášku. Fanny objevila reklamní stánek grafických tabletů – všechny modely si mohla vyzkoušet a zkusit si něco nakreslit. Nakonec jsem ji tam nechala zkoumat své možnosti a jela po vlastní ose. Na jednu přednášku mě Fanny dotáhla skoro násilím, že prý by se sama bála – bylo to o hororových komiksech. No, ona sama utekla po pár minutách, já vydržela až do konce a (proti svému přesvědčení) jsem si následně domů odnášela hned tři nové knihy. Jako poslední jsme si daly přednášku o strašidlech v Argentině a už tu byl večer a bylo pomalu nutné to zabalit, v šatně vyzvednout vestičku a vrátit se zpátky do šedivé reality. Ani jedné z nás se moc nechtělo. Po prvotním šoku si holka con opravdu užívala a od poloviny dne začala plánovat, jaký cosplay bude mít za rok ona. A to přitom na tenhle vůbec nechtěla nějaký cosplay mít. I do té vizáže alá japonská školačka jsem ji musela skoro
donutit. Nenudily jsme se ani cestou domů. Ve stejnou dobu se rozhodlo con opustit většina lidí. Metro tak bylo zaplněno zjevy ještě divnějšími, než jsme byly my. Cestou na con se holka styděla, cestou domů už byla klidná jak profík. Hrdě si nesla tašku s poklady a ani si nechtěla oblékat vestičku, aby nezapadl dojem z jejího oblečku. Skoro až do cílové stanice jsme debatovaly s pány podobného ražení a tak si připadala jak mezi svými. Doma jsme se obě vrhly na zbytek rodiny a hrdě ukazovaly své „ulovené“ poklady. Rozdaly jsme suvenýry a obě usínaly lehce s hlavou v oblacích. Manžel má radši menší cony a já osobně vlastně taky. Jednou za čas je ale dobré ubezpečit se, že je mezi námi mnohem více bláznů, pořádně se rozjet v nakupování a potkat se s nějakou velkou hvězdou. Na mladší Josífku by to asi bylo příliš náročné, ale kdo ví... třeba se k nám někdy taky přidá. A co vy? Jaké jsou vaše koníčky? Jste taky blázni?

Novoroční sen

    Málokdy se mi zdá sen, který bych chtěla zaznamenat. Tenhle si o to ale doslova říká. Už několik dní mám divočejší spaní, dokonce jsem se den předtím probudila a Josífka seděla tiše v polospánku u mé postele. Zachumlaná do peřiny a hlavu opřenou o matraci. Po mém jemném pohlazení se usmála a řekla: „Mami, já tě hlídám! Už jsem odrazila několik útoků!“ Je pravda, že ten den se mi spalo krásně a vzbudila jsem se až okolo desáté dopoledne.
    Další noc už mě ale nikdo nehlídal a podle toho to asi dopadlo. Sen začal poměrně nevinně. Celá rodina jedeme vlakem krásnou zasněženou krajinou. Je noc a vlak zastaví na pláni nedaleko lesa. Široko daleko žádná zastávka. Vylezu jen tak v pyžamu ven z vlaku a sednu si do sněhu. Kupodivu nestudí, skoro až hřeje. Vlak se najednou dává do pohybu a já sleduji jak mi mizí pryč – a s ním i Vráťa a holky. O ničem neví, protože tvrdě spí. Já nekřičím a neběžím, jen zmateně pozoruji ujíždějící vlak. Chápu, že jsem v průšvihu, ale oproti vší logice si znovu sedám na zasněžený násep a dělám si pohodlí ke spánku.
    Ráno se probudím a kupodivu je mi fajn a teplo. Sníh už je skoro pryč, zelená tráva je hebká a z dálky vidím v lese nějakou širokou cestu. Vydám se k ní, kam taky jít jinam. Cesta vede mírně dolů a občas zatáčí do pomalých oblouků. Les není hluboký a koupe se v sluneční záři. Trochu zebe, ale nevadí mi to – a to mám jen pyžamové tílko a kraťásky. Dokonce ani hlína a kamínky mi nevadí do bosých nohou. Nemám hlad ani žízeň, jde se mi lehounce a popohání mě zvědavost.
    Najednou jde v protisměru nějaký člověk. Od pohledu lesní dělník s širokým kloboukem, oblečený spíše do léta nebo jara. Mám nejasný pocit, že nejsem v Čechách a vlastně netuším, jakým jazykem dotyčného pozdravit. Rozhodnu se pro mezinárodní úsměv a pokývnutí hlavou. Pán na mě promluví divným jazykem a očividně mě taky zdraví. Po pár krocích mi dojde, že se otočil a s obavami v očích se za mnou vrací. Já se klidně rozhlížím po borůvkách nebo zajímavých kamíncích (poslední dobou často maluji na kamínky a ráda se po nich na procházkách koukám). Na pařezu je jich hned několik, chci si je vzít, ale něco mi říká, že by to bylo špatně. Vlastně takhle vypadají jak nějaká malá svatyně, radši jdu od nich pryč.
    V dobré náladě přicházím k městečku. Zpočátku vypadá spíše jako vesnice, ale jak už to u snů bývá rychle se mění v městečko jižanského typu. Uprostřed řeka, okolo cesty a spousta mostů a můstků. Jen ty silničky jsou nějaké divné. Pokaždé končí přímo u vchodových dveří nějakého domu, pak už je jen oblá zeď a nikam se nedá dojít. Vždy se musím vrátit na křižovatku a zkusit další cestu. Ta mě ale zase zavede ke dveřím. Copak se to město nedá projít? Nemá žádné náměstí? Lesník mě mezitím dojde a nyní už srozumitelně říká, že za žádnou cenu nesmím do těch domů vejít. Že se musím otočit a z města zase odejít – ukazuje směrem k cestě, která vede okolo rozestavěného domu a prudkým svahem nahoru. Nechce se mi, ale cítím naléhavou vážnost. Pán mě taky opatrně zabalí do prošívané deky, sotva v ní jdu. Ale mě je teplo, proč mě balí? To už se začíná šeřit a lidí je okolo mě víc. Někteří vykukují ze dveří a mračí se. Není mi jasné, jestli se mračí že jsem šla k nim, nebo že odcházím pryč. Za sebou slyším šeptaný rozhovor, kdy jeden z okolojdoucích mužů naléhavě upozorňuje lesáka, že mě musí rychle dostat z města pryč. Začínám mít strach a místo krásného dopoledne se scenérie mění na deštivý večer.
    Jdu směrem k rozestavěnému domu a z městečka se opět stává vesnička a následně takřka samota. Dům má základy a na nich dřevěné kůly a pouhé náčrty stěn. Okolo leží spousta stavebního materiálu. Uprostřed postává muž s lopatou. Vesele zdraví „mého“ lesáka a pár ostatních mužů, kteří se k nám přidali a doprovází mě. Všichni si ode mne udržují cca dvoumetrovou vzdálenost – připadám si jak uprostřed několika kružnic. Když jdu, jsem jak slunce a pánové jak planety okolo mne. Široko daleko žádná žena nebo dítě. Jen muži cca okolo čtyřicítky a víc.
    Jak procházím okolo stavby, pán s lopatou na mě mává. Volá, že mu mám jít pomoc, že to sám nezvládne. Prý už na mě delší dobu čeká a kde to vázne? Zdvořilost mi velí mu pomoct, ale můj průvodce nesouhlasně vrtí hlavou a staví se mezi mne a muže s lopatou. Jako kdyby mě popostrkoval dál do kopce.
    Ze široké cesty se stává sotva viditelná pěšina, kde překáží popadané stromy a nohy mi podkluzují v bahnu. Z oblohy neustále jemně poprchává, zase se mi chce strašně spát. Nejradši bych se tam stulila někde do křoví. Vysoko na kopci na konci cesty vidím další město. V oknem domů se svítí, vidím ruch a shon. Přesto mi nejde se škrábat nahoru. Opouštím cestu a jdu po trávě vedle, prudký kopec mě nutí se hodně předklonit a jít skoro po čtyřech. Volání muže s lopatou už ustalo a já najednou zjistím, že jdu sama. Všichni ostatní jsou hluboko pod kopcem. Chci to vzdát, ale najednou cítím, že mě někdo bere za ruku. Je to moje Josífka. Kde ta se tady vzala? Prý už je strašně unavená a nikam nechce. Tak to nejde holka, to by ses mi tady nastydla, jde se dál. Obě se škrábeme nahoru, Josífka fňuká a já ji tlačím, uklidňuji a konejším. Úplně zapomínám na svoji únavu a neochotu, soustřeďuji se jen na holku a na to, že tam nesmí za žádnou cenu zůstat.
    Najednou jsme obě nahoře a místo do nočního města vstupujeme do zářivého světla. Budí mě zvuk budíku a já zmateně koukám na tmavou ložnici. Celý byt ještě spí a vše je tak jak má být. Spala jsem sotva šest hodin a přesto se cítím jak po vydatném celonočním spánku. Jen mi něco říká, že bych ten obsah neměla rychle hodit za hlavu a zapomenout.

A co vy? Jaké máte sny? Píšete si je někdy?

Jak nás ta covidová potvora přeci jen dostihla

Vše začalo velice nenápadně. Už několik týdnů si hledám novou práci a tak jezdím po pohovorech. Nechci domu nic zatáhnout a tak úzkostlivě dbám na osobní hygienu. V dnešní době si člověk nemůže být ničím jistý. Přesto se to jednou stalo. Přijela jsem na pohovor a uvítala mě paní z personálního. Hned z kraje mi rázně řekla, že ona na žádný covid nevěří, je to jen konspirace a ať si podáme ruce. Nu, budiž. Pak mě zavedla do zasedačky, roušku na půl žerdi. Spolu s ní tam byla ještě jedna pracovnice, ta si ale udržovala odstup a ještě seděla u otevřeného okna. Ke konci pohovoru náborářka trvala na tom, že si musím prohlédnout i kanceláře a lidi v nich. Roušku tam neměl nikdo, kancelářičky to byly jak dlaň. Nakonec jsem se mile rozloučila a autobusem se přes celou Prahu vrátila domů. Cesta to byla dlouhá, já ospalá a doma jsem si až docela pozdě vzpomněla, že jsem si od onoho pohovoru ruce ani pořádně neumyla v teplé vodě - natož vydesinfikovala. Ále, pro jednou se snad svět nezboří.

To vše bylo v úterý a já už nás všechny viděla na horách. Ve čtvrtek jsme sbalili většinu věcí a předali sousedce, která nám je pak měla přivézt autem. V pátek jsme vyrazili poměrně nalehko na vlak. Dopoledne ještě Vráťa vyšiloval, jestli je rozumné jezdit v přeplněných vlacích. Že tam určitě něco chytneme. Nakonec si nechal říct a sám uznal, že změna prostředí nám všem jen prospěje a svěží horský vzduch na samotě v Jizerských horách je lepší než panelákový byt v Praze. Holky byly zdeprimované neustálou online školou a domácími úkoly a trocha bobování, běžkování a výletů do lesů by jim mohla prospět. V rámci ozdravného pobytu jsme měli být v rodinné chaloupce jen my a naše sousedka s dcerou. Zvlášť pro ni se chystalo několik lekcí jízdy na běžkách. Pro dospělé bylo v kufru zabalené nintendo, pár her a spousta dobrot.

Cesta na chaloupku byla nakonec velice zábavná. Vlaky byly přijatelně plné - je výhoda jet už v pátek po obědě a my navíc měli rezervaci v tichém kupé - takřka jen pro nás. Po druhém přesedání se k nám připojil velice hovorný pán, který ve vlaku spíše povlával než stál. Vracel se z několika úspěšných vyšetřeních v nemocnici a svůj "úspěch" už stihl notně zapít rumem. Hned nám také nalil z termosky do hrnečku pořádnou dávku ochuceného čaje. Vráťa se bál napít, nakonec však zima zvítězila. Čím dál jsme byli od Prahy, tím víc přituhovalo. Děti jsme v půlce cesty převlékli do kombinéz, do nás se už ale mrazíky docela pouštěli. Veselý pán se nám tak nakonec docela hodil a jeho kalíšek pak ještě dlouhou dobu koloval po naší části vlaku. Každý, kdo přistoupil, se musel rovnou i napít. Naše klika byla, že jsme pili jako jedni z prvních. Přesto cestou od vlaku Vráťa utrousil, že sice pána rád potkal, ale nerad by se s ním zase viděl - na ÁRU v Liberci. Já se jen smála. Čajíček dával zapomenout na sníh a námrazu kolem nás - zvláště poté, co při příchodu do chaloupky teploměr ukázal jen pouhých 8 stupňů nad nulou. Tak rychle zatopit a udělat další čaj - tentokrát dětskou verzi.

Sobotu jsme věnovali lenošení a v neděli konečně dorazila i zbytek naší expedice (Lenka s Terkou). Hned jsme je vytáhli na procházku po okolí. Sluníčko svítilo, sněhu bylo tak akorát a všichni zářili štěstím. Moje tvář možná zářila až moc. Hned večer jsem cítila, že jsem si měla přibalit i opalovací krém. V pondělí ráno jsem taky začala lehce posmrkávat a cítila jsem se unaveně. No, však to výlet po okolí spraví. Není nad pár kilometrů svižné chůze. Měla jsem pravdu a až večer jsem najednou zjistila, že lehounce hicuji. Hodila jsem to za hlavu, spálené tváře, rýma a únava se přece nějak projevit musí, ne? Lenka s Vráťou se mi začali smát, jestli jsem náhodou s sebou nepřivezla ten zatracený covid. Jen se smějte, já si dám panáčka místní medovinky a bude líp. Ráno jsem se cítila fajn a tak jsme se rozhodli dát si dlouhý výlet ke zmrzlým vodopádům říčky Jedlová. Celkem je to deset kilometrů a všichni jsme si to moc užili. Dětem jsme ještě stihli připravit překvapení ve formě obřích prskavek na zasněžené zahradě. Na středu byl naplánovaný výlet do Smržovky a zpátky hezky vláčkem.

Středeční ráno nám kazil náladu Vráťa. Začala ho bolet hlava a tak trochu se bál, jestli to opravdu není covid. Že prý za to může ten veselý pán ve vlaku a vše je ztraceno. Nakonec jsme ho přemluvily a šlo se na výlet. V rámci preventivních bezpečnostních opatření jsme šli do Smržovky pěšky, daleko od lidí. Cestou zpátky jsme jeli liduprázdným vlakem a rychle domů. Už cestou k chaloupce Vráťa vyšiloval, že je to zlé. Později jsme udělali rychlou poradu a nakonec se rozhodli, že bude lepší návrat do Prahy. Samota v lesích je dobrá věc, ale v nemoci je lepší být blíže k doktorům. Navíc šla internetem zpráva, že se budou uzavírat okresy a trochu jsme se báli, abychom pak nemuseli zůstat na horách celý měsíc. Ve čtvrtek už proto nebyly žádné výlety, všechno se balilo a uklízelo. Vráťa zavolal své doktorce a rovnou si nechal vypsat žádanku na odběr na covid. Po delším pátrání na internetu se ukázalo, že nejbližší volný termín v pražských odběrových místech je až nedělní poledne... radši si termín rovnou zarezervoval. Jízdenky nebyl problém přeložit na dřívější vlak a Lenka s Terkou nám zase odvezly většinu bagáže. Byli jsme jim za to vděční, i já jsem cítila, že myslím jak v mlze a doma prostě bude lépe. Atmosféra nejvíce doléhala na nejmladší Josífku, která fňukala, že má určitě taky horečku a bolí jí hlava (horečku v ten moment neměla). Vráťa se strašně bál, že někoho nakazí cestou domů. Vlak byl naštěstí takřka prázdný (ve čtvrtek odpoledne se do Prahy z hor nechystal snad nikdo). Ani jsme se nenadáli a byli jsme doma. Cestou z nádraží jsem se stavila u výdejního okénka místní restaurace a objednala tři jídla na večeři - že se pro ně za chvíli zastavím. Nějak se mi nechtělo hned po příjezdu vařit.

Po otevření dveří mě praštil do nosu zápach. Je to dobrý, čich funguje. Ale co to? Jak se ukázalo, do pár hodin od našeho odjezdu na hory, nám doma vypadla elektrika. Tím pádem se zaneslo akvárko (rybičky naštěstí přežily) a lednice se rozhodla, že se rovnou odmrazí. Smrad pocházel z hub, které pustily šťávu pod ledničku a udělaly tam krásnou skvrnu. Voda stihla uschnout, zápach zůstal. Co se dalo dělat. Děti šly postupně do vany (na horách se hygiena kapku šidí), Vráťa do postele a já vynesla veškerý obsah lednice do popelnice. Pak jsem se ještě stavila pro objednanou večeři a k Lence pro přivezené kufry. V pátek jsem cítila, že už je toho na mě trochu moc. Nemocný Vráťa je protivný Vráťa... Fanny takřka nezavřela pusu a nebylo kam jí vyhnat... Josífka si opravdu přivolala tu teplotu a večer už měla přes 38... já musela do obchodu doplnit prázdnou lednici... při praní špinavého prádla z hor se ukázalo, že za ten týden se nějak ucpaly trubky odpadu a většina špíny šla do vany. Do toho se nepodařilo zprovoznit půlku zásuvek v kuchyni... nakonec jsem se stulila pod židli u svého stolu (pod záminkou hledání nějaké blbiny) a uronila pár slz. Do toho jsem cítila, že je mi špatně, motá se mi hlava a nemůžu se nadechnout. Někdo to ale musel u nás řídit a tak jsem utřela oči, vstala jsem a začala organizovat.
Díky vyhlášení nouzového stavu jsme nemuseli řešit takové "blbiny" jako škola, práce apod. Obě holky v pondělí nastoupily na online výuku (do té doby na ní byla jen Fanny), Vráťa oznámil, že až do poznání výsledků z odběrů se nehne z domova a já byla stejně nezaměstnaná a obchod (se kterým mám DPČ) byl zavřený. Už se naštěstí cítil o něco lépe, ale stejně v neděli na odběr šel. Josífce teplota zmizela a jen si stěžovala na bolest hlavy a únavu. Já teplotu nedostala, ale cítila jsem se pod psa. Do toho mi o týden dřív začaly ženské dny a já byla ráda, že mohu jen tak sedět a popíjet čaj. V pondělí přišla sms, že je Vráťův odběr pozitivní. No potěš. Zavolala jsem Lence a ta hned objednala sebe i dceru na odběry. Já zavolala své doktorce a dětské doktorce holek a taky jsem nás objednala. Zrušila jsem odběr jídel ze školní jídelny a připravila se na nejhorší.
Ve čtvrtek volá Lenka: "Jsme obě pozitivní!" No super, my jdeme v pátek. Naštěstí se prý jen cítí mizerně, ale jinak to prý jde. Odběr byl dramatický - ještě před svým začátkem. Byly jsme objednané na čas, ale i tak jsme si musely vystát menší frontu při lehkém sněžení. Paní si zapsala naše jména a kontaktní údaje a za chvíli přiběhla, že já mám objednán pcr testy a holky antigen. Ztuhla jsem, dětská doktorka určitě mluvila o pcr testech. Pak mi došlo, že jsem nás původně objednávala do jiného centra, kde jim spadl systém a paní povídala cosi o antigenech. Naštěstí jsem ještě chytla dětskou doktorku v ordinaci (zrovna odcházela domů) a ta rychle přepsala žádanky na správný typ odběru. Změna se projevila do deseti minut a my mohly jít znovu na řadu. První šla Josífka. Chtěla se prát, plakala a křičela na celé parkoviště. Většina dalších čekajících mírně znejistěla a pár jich chytlo lehký tik do oka. Fanny naopak držela a ani se nepípla. Já ze začátku držela, pak se mi ale nahrnula rýma do krku a já se začala dusit. Málem jsem sestřičku ohodila. Jinak to bylo celé rychlé a šup domů. Druhý den přišly tři zaheslované e-maily s výsledky a dvě sms s přístupovými kódy. Fanny byla negativní, Josífka pozitivní. Já neznámá, protože můj kód nedorazil. Po pár telefonátech jsem zjistila kód a ukázalo se, že jsem také pozitivní. Hmm... co ta Fanny? Dětská doktorka nařídila nové testování a 14 dní karantény. Další den volala paní z hygieny. Měly jsme dlouhý telefonát, během kterého se ukázalo, že nemocná je snad komplet celá Smržovka a že já a holky to už prý máme víceméně za sebou. Ani žádnou izolaci nebo karanténu mi nenařídila, ale kdo ví... možná jen zapomněla. Moje doktorka byla laxní. Poznamenala si výsledek a rozloučila se. Žádná rada, žádný doporučený postup. Ještě jsem se paní z hygieny ptala, jestli si myslí, že nemoc jsem domů zatáhla já (z onoho pohovoru) nebo naše cesta na hory a veselý pán s čajem. Prý je to tak 50/50 - ale víc se klonila na stranu toho pohovoru.
Nemoc mezitím na každého působila trochu jinak. Josífka si zhruba dva týdny stěžovala na bolest hlavy, ale teplota se už nevrátila. První cca tři dny měla vyrážku na ramenou a v loketních jamkách. Taky se rychle unavila a bylo vidět, že jí škola dělá větší potíže, než kdy předtím. Vráťa naopak bojoval s teplotou a kašlem. Taky u něj byla velká únava a občas se objevila různá vyrážka. Já měla rozhozené svoje ženské dny, byla jsem neuvěřitelně unavená a měla jsem pocit, že mi na hrudi leží balvan. Občas se různě objevil nějaký flek na kůži. Nic souvislého, většinou za den zmizel. Chtěla jsem hlavně spát a spát. Ozvala se i Lenka - ta měla velké potíže s dýcháním a bolestmi nohou (ty se občas objevily i u nás, ale ne moc). Terezka zase bojovala se žaludkem a rýmou. Zajímavý byl čich. Průběžně jsem ho ztrácela a zase získávala. Chuť mi zůstávala, jen do jídla se mi moc nechtělo.
Tak to s náma mávalo tři týdny. Vráťovi končila neschopenka, pořád se ale necítil fit. Nechal si tedy udělat kontrolní odběr a pořád byl pozitivní. Nechal si tedy o týden prodloužit neschopenku a dál se léčil. Jen už pomalu začal pracovat z domova. Fanny si zašla na svůj druhý odběr a pořád byla zatvrzele negativní, puberťák jeden. Já si troufla na pár online pohovorů, osobní jsem zatím radši odmítala. Po měsíci doma jsem začala alespoň Fanny posílat pro školní obědu pro ni a Josífku. Docela se mi ulevilo, bylo těžké pořád něco vymýšlet. V dalším týdnu se už i Vráťa cítil fit a na jeden den odjel do práce. Jen Josífka odmítla opustit byt a nakonec jsem ji musela jednoho prosluněného dne skoro vyhnat.
Teď už je to víc jak měsíc, co se u mě projevily první příznaky. Pořád se mi špatně dýchá (moje doktorka je doma s dítětem a podle sestřičky prostě musím vydržet) a občas zakašlu, ale jinak se cítím už dobře. I ostatní se pomalu vrací k normálu. Za svůj život jsem prodělala hodně nemocí, takže už mohu trochu porovnávat. Už mi bylo hůř... nicméně... tohle mě přeci jen trochu vyděsilo. Tím, jak nemoc zasáhla tělo od vlasů až po malíčky na nohou. Tím, jak snadno a rychle se přenesla na všechny okolo. Tím, že jsem (dodatečně) zjistila, že od začátku roku už nemoc zahubila tři naše sousedy z bytového družstva. Tím, že zbytek paneláku nemocí průběžně procházel a prochází. A nejvíce asi tím, jak moc lidí tvrdí, že žádná taková nemoc neexistuje a je to jen o něco těžší chřipečka.

A co vy? Taky to na vás skočilo? Nebo na covid prostě nevěříte?

Ta jediná správná rouška

Tak už je to skoro rok, co nám všechny děti začaly chodit do školy ve vkusných rouškách. Za tu dobu si každé našlo tu, která mu seděla nejvíc (nebo se alespoň nejvíc líbila). U nás jsme vystřídali různé typy, nakonec vyhrály ty, které mají na sobě obrázek zvířecího čumáčku - ta tvaru roušky přitom nezáleží. A jelikož je Josí v tomhle ohledu velice autistická, jiný typ si na obličej prostě nedá a hotovo.
Dnes jsem při vyzvedávání holky z družiny koukala, že všechny děti ven vychází v unifikovaných modrých chirurgických rouškách. Říkala jsem si, že asi rodiče vzali vážně nějaké nové nařízení, které mi asi uniklo. Pak ale začala jedna maminka hubovat dítě, kde vzalo tuhle roušku a kam zahodilo tu svojí. Chlapeček koukal do země a jen zabučel cosi o tom, že stará je v aktovce a tuhle mu dala učitelka. Na otázku Proč? už odpovědět nedokázal. Maminka ho jen čapla za ruku a odešla.
Za chvilku vyšlo jiné dítě a opět v nové roušce. Jeho maminka byla akčnější a strčila nohu do zavírajících se dveří družiny: "Prosím Vás, to teď jako mají nosit tyhle roušky?" družinářka se na ni koukala jak na exotické zvíře a zhurta vykřikla: "To je přece jasný, ne? Bez roušky do školy nesmí!" Maminka se nedala: "No to já vím, ale to jako tenhle typ?" "Roušku nebo respirátor!" vykřikla družinářka a zavřela dveře. Všichni přítomní rodiče se na sebe jen opatrně podívali. Lehoulince jsem se začala rosit. Jestli si musela vzít jiný typ i Josí, mohla to být docela akční podívaná.
V tu chvíli vyšla i moje Josífka ven v nové roušce. Vypadala docela vesele a spokojeně. Opatrně jsem se jí zeptala, jestli se jí tenhle typ roušky líbí a bude jí nosit. Kývla, že jo... že je mají všichni. Uff... díky bohu, že ta naše holka chce být tak moc jako ostatní. Trochu jsem se bála, že budu po večerech na modré roušky kreslit čumáčky a učitelkám vysvětlovat, že přes to prostě nejede vlak. Takhle se prostě rouška vyměnila plošně všem a byl klid. Jen doufám, že si za pár dnů nevymyslí zase něco nového. Na takové změny není naše rodina prostě stavěná :D .

A co vy a vaše děti? Zvládáte roušky a respirátory? Nebo radši šátky, šály, domácí roušky, štíty a další vymoženosti?

Karanténa a naše rodina – díl III. – zdraví

Jak už jsem psala, celou aféru s novým typem viru jsem brala na lehkou váhu. Věřila jsem zprávám z Číny, které vykreslovali celou situaci jako něco, co je sice nepříjemné, ale zvládnutelné. Bylo mi jasné, že údaje jsou zmanipulované, ale netušila jsem jak moc. Na první pohled to prostě vypadalo, že se na nás řítí těžší forma chřipky, která ohrožuje hlavně ty, kteří mají nějaké jiné přidružené onemocnění a víceméně jak rychle přijde, tak rychle odejde. Navíc jsem měla stále v živé paměti rozruch okolo prasečí a ptačí chřipky, která byla pandemií jen v očích novinářů.
Rychlé rozšíření viru v Číně jsem přikládala hlavně jejich hygieně na trzích, stísněnosti bytů a množství lidí. Také o čínském zdravotnictví si nedělám příliš velké iluze – z asijských zemí bych se svěřila do rukou lékařů leda tak v Japonsku. Co mě však zarazilo na reakcích ostatních zemí (a co bych já udělala jako první), že nijak neomezili letecké spoje. V okamžiku uzavření čínských měst se měli ihned udělat náležité kroky i v letecké dopravě. Nu což, stalo se a teď s tím musíme nějak žít. Dlouho mi také bylo záhadou, proč se v Evropě vir objevil jako první v Itálii a v tak velkém rozsahu. Než jsem zjistila, že v těch oblastech stojí hned několik čínských továren, které se příliš nespoléhají na místní dělníky a raději si přivezli vlastní – a ti se samozřejmě vrátili do Číny na oslavy a poté si přivezli s sebou i jeden nevítaný suvenýr. Velice kontaktní Italové pak virus rozšířili pomocí mohutných fotbalových oslav, rodinných veselic a veselého popíjení v horských chatách (i jinde).
A tady plně nastoupila zákeřnost nové nemoci. Nemocný jedinec je totiž nakažlivý mnohem dříve, než se objeví první příznaky potíží. Cítí se dobře, nemá teplotu, nekašle... ale své okolí již zásobuje nebezpečnou várkou virů. Proto jsem se ze začátku smála rouškám – ty se totiž běžně nosí až po vypuknutí příznaků. Proč je tedy nosit teď? Ze začátku si ještě člověk mohl říct: „Fajn, nebyl jsem na žádném místě, kde by se nemoc objevila. Nemám vůbec žádné příznaky. Nepotkal jsem se s nikým, kdo by byl rizikový. Roušku tudíž, z logiky věci, nepotřebuji.“ A podle původních poznatků by měl pravdu. Jenže ouha... ony ty poznatky byly špatné a lidé tak nevědomky roznášeli nemoc dál a dál. Virus se totiž vesele držel třeba madla v MHD, schovával se na bankovce nebo desítky minut poletoval ve vzduchu a čekal na nového nositele.
Z této logiky uvažování jsem si tudíž nedělala z nastupující pandemie žádné větší obavy a upřímně nechápala (a dosud nechápu) nákupní šílenství v obchodech. Základní trvanlivé potraviny mám ve špajzu celoročně a průběžně je doplňuji – zkušenosti z doby na mateřské mě poučily, že na nějakou pravidelnost ve vyplácení dávek se na úřadu nehraje a je dobré mít z čeho žít, když „výplata“ dorazí třeba i s měsíčním zpožděním. Desinfekci máme doma v podobě té na rány (holky jsou divoké), čistících ubrousků na různé povrchy (kdyby bylo potřeba desinfikovat kliky, drobné předměty apod.) a klasickou na podlahu a do odtoku. Nějaké gely nebo mýdla moc používat nemohu, moje ruce pak okamžitě popraskají a dost bolí (navíc popraskané ruce jsou přímo uvítací brána pro mikroby a viry). Roušky doma fakt nevedu, zato mám plnou krabici jednorázových rukavic – nosím je při čištění akvárka a klece našich andulek.
Pro případ nějaké těžší varianty karantény jsem jen doplnila zásoby alkoholu (víno i něco tvrdšího) a sladkosti – hlavně pro holky – raději i tématickou pidizásobičku na velikonoce. Poslední velký nákup jsem udělala v předvečer uzavření obchodů s oblečením – a tím jsem svému svědomí udělala zadost. Vráťa měl jeden den lehký záchvat paniky a několikrát se ujišťoval, že máme vše potřebné – hlavně kdyby některý z nás dvou onemocněl. Prošla jsem s ním všechny možnosti vývoje a ujistila ho, že to nějak zvládneme ;) . Sestavili jsme spolu několik krizových scénářů a jejich variant (podle toho, kdo z nás onemocní). Uznávám, že i já jsem byla klidnější, když oznámil nástup na homeoffice. Jen jsem si v duchu říkala, jak to zvládneme s nervama – nejsme zvyklí být spolu tak dlouho pospolu.
S napjatým očekáváním přišel den D – pondělí, kdy vláda oznámila souhrn opatření, které můžeme nazývat (pro zjednodušení) celostátní karanténou. Ven se smí jen na cestu do práce a z práce, nákupy nejnutnějších potravin a zdravotnických potřeb, zákaz shlukování a zavření všeho nepotřebného. Nastalo balancování v rámci domácností – na jedné straně děti, které se musí učit a na druhé rodiče, kteří se snaží pracovat a udržovat domácnost. Za začátku šlo všechno bez větších konfliktů. Jen donutit děti se učit byl občas nadlidský výkon a obyčejná cesta s košem nebo na nákup vypadala jak výprava do nukleární zóny.

Hrdinka katastrofického filmu vyráží koupit čerstvé rohlíky

V první fázi jsem vsadila na izolaci dětí od okolního světa (vyvětrat se chodily jen na balkon), Vráťa ven jen za prací nebo v nejnutnějších případech a já na rychlé nákupy a vynesení košů. Původně jsme doma ani neměli roušky. Na internetu sice koluje nepřeberně tutoriálů, jak si roušku ušít, ale já doma nemám ani stroj a mé šicí schopnosti nepřesáhly povinné přišívání knoflíků v páté třídě základní školy. Naštěstí se brzo ozvali známí a kamarádi a už tu byly roušky pro dospělé i pro děti. Tímto děkuji všem dobrým duším, které zadarmo i za drobný obnos roušky vyrobili (či sehnali) a následně i doručili. Do té doby jsem ven nosila dva cyklistické šátky na sobě – dýchat se v tom dalo, ale vyváření byl trochu problém a hlavně v nich bylo neuvěřitelné horko. Rouška má přeci jen cosi do sebe. Zato jsem si ověřila to, co mi od dětství rodiče vyvraceli – ano, mám velký nos! Žádný malý pršáček, tak tvrdil táta, ani přijatelně klenutý nosík, jak povídala máma... ne... frňák to je :D . Také se projevuje má lehčí klaustrofobie a rouška i šátek mě po delším nošení dostávají do stavu lapání po dechu a pocitu, že si tu věc musím z obličeje servat... pokud možno i s kůží a možná si přitom pro jistotu i omlátit hlavu o nejbližší zeď.
A to vůbec nemluvím o takové lahůdce, jako jet na kole s rouškou na obličeji. Už po pár vteřinách máte brýle v mlze a jedete takřka po paměti. Naštěstí momentálně uzákonili, že chudáci obrýlení cyklisti si smí na silnici (nebo prázdné stezce) roušku sundat a nasadit zase až když začne dávat smysl. Teď přímo slyším hlasy „Kam má teď co jezdit na kole? Má sedět doma na prdeli.“ - mnooo... občas je třeba přivézt něco těžkého z pošty nebo obchodu. Taky s dětmi teď vyrážím na nezbytné pochůzky (doktor, úřady) raději na kole než MHD – přijde mi to méně rizikové.
Těžkou zkouškou bylo zrušení zavedených rituálů – já jsem vysoce funkční asperger (v běžném životě se to skoro nepozná) a mám svůj pevný řád, ze kterého jen velice nerada odbočuji. Josífka je středně funkční atypický autista a změny od řádu sice akceptuje, ale nechápe – a už vůbec jí nejde na rozum, když něco platí každý den jinak (jindy jídlo, do toho pokoje se zrovna nesmí nebo naopak smí, mluvit potichu, učit se v jiném prostředí apod.). Fanny zase nechtěla a nechce pochopit, že toto není jen jiný typ prázdnin a Vráťa je vědec – jede si svou práci a ostatní by se mu měli přizpůsobit.
Po několika dnech přišla Josífka celá smutná: „Bolí mě bříško.“ Teplotu neměla, žádné jiné příznaky nemoci nejevila. Zato jsem si uvědomila, že je celou dobu zavřená v bytě a ani se pořádně nehýbe – přitom je zvyklá velkou část dne proběhat. Napadlo mě tedy všem naordinovat pravidelné dávky vitamínu D (pozor – je nutno ho užívat spolu s mlékem nebo tvarohem) a bylo nutné vymyslet nějakou formu pohybu. Nakonec jsme vytáhly taneční hru na nintendo, kterou holky dostaly před lety na Vánoce a už se na ni dlouho jen prášilo. Ukázalo se, že je to ten pravý pohyb pro celou rodinu a že už ho bylo opravdu potřeba. První dny jsme byli rozbolavělí a zpocení už po dvou písničkách, teď se u nás tančí klidně dvě hodiny v kuse.
Po deseti dnech izolace se objevil první hysterický záchvat. Předvedla nám ho Fanny, která si najednou uvědomila, že nemůže na návštěvu ke své kamarádce. Tekly slzy, nastalo mlácení do hraček a polštářů, za všechno jsem v jejích očích mohla já. To já jsem stála u dveří a odmítla ji pustit, to já jsem zakázala, aby přišla kamarádka k nám. To já a jen já. Ze začátku jsem chtěla vysvětlovat, pak jsem se prostě stáhla do vedlejší místnosti a nechala ji vyřvat se. Po pár hodinách se uklidnila, nechala si vše znovu vysvětlit a v rámci svých možností to i pochopila.
Další týden jsem koukala na Josífku, jak si během učení začíná víc a víc drbat vnitřní část lokte. Než jsem zasáhla, tak to bohužel šlo do krve. Podrážděná kůže ještě přidala jako bonus vyrážku a tak jsem musela prohledat lékárničku a nasadit osvědčené kapky. I tak zůstávala rozhozená, malátnější a tulivější. Nakonec mi pomocnou ruku podal přímo osud. Její učitelka napsala, ať se ráno stavím pro nové učebnice. Vytáhla jsem tedy kolo, lehce protestující holku oblékla a nasadila k přilbě i roušku. Bránila se, že to nechce. Pomohlo až když jsem jí řekla, že roušku pro ni dělala její asistentka jako dárek (nelhala jsem, opravdu to tak bylo). To se pak usmála a řekla, že teda jo. Venku se úplně rozzářila, párkrát se proběhla a bylo lépe. 

Maskovaná rodina vyráží na ozdravnou procházku kolem paneláku

Já s Vráťou jsme měli spíše sérii menších výbuchů, ale zatím se držíme. Pomohlo uchování co nejvíc normálních rituálů a zavedení některých nových. Zvlášť pohyb je klíčový. Ať už se jedná o tancování k večeru, občasnou procházku o samotě nebo třeba i jen občasnou cestu do práce. Taky člověk nesmí rezignovat na svůj vzhled. Takže žádná pyžama celý den a neučesané vlasy. Kdepak – vše jako v každý jiný normální den – jen místo do práce se jde pracovat do obýváku. 

A co ještě pomáhá? Čas od času se pořádně vyblbnout. Vykašlat se na školu, práci, úklid... pustit si nějaký praštěný film nebo seriál, zlochtat děti i sebe navzájem, udělat polštářovou bitku. A hlavně – brát celou pandemii s nadhledem a vírou v lepší zítřky – sluníčko a optimismus je největší lék a fungují i jako nejlepší prevence. Jezte hodně ovoce s vitamínem C (jablíčka, borůvky, kiwi), dopujte vitamín D, sluňte se na balkoně, choďte na krátké zdravotní procházky, myjte si ruce a obličej a hlavně – mějte sebe i své okolí rádi ;)

Kozáček podle pokynů z televize

Karanténa a naše rodina - díl II. - škola

Už minule jsem psala o problematice učení látky, kterou rodič zcela neovládá. Proto jsem napjatě čekala na avizované učení pomocí televize. Moc nadějí jsem tomu nedávala, ale proč ne? Horší než současný stav to už být nemohlo. Navíc Josífka potřebuje pravidelný režim a řád a tohle by ji mohlo trochu „ukotvit“ v čase a prostoru. Taky v pondělí ráno vesele vyskočila a převlékla se, aby byla do „školy“ připravená. Nachystala si pomůcky a mohla jsem zapnout televizi. Blok začal první třídou. Jak Josífka uviděla další děti a paní učitelku (byť cizí), úplně se rozzářila. Poctivě dělala vše podle pokynů paní učitelky a potěšily ji i ostatní pořady. Fanny už tak nadšená nebyla, ale i ta poctivě sedla ke stolu a přidala se k učícím se dětem.
Také se plně projevila počítačová gramotnost jednotlivých učitelek – a hlavně jejich přístup k online výuce. U mladší dcery učitelka vsadila na třídní stránky – každý den hezky vypsala A4 textu – úkoly ze všech předmětů, které ten den měly být (a to včetně tělocviku, hudebky nebo výtvarky). Po týdnu chtěla vědět pokroky, tak jsem jí zaslala e-mail a omluvila se, že sice zadání plníme, ale vlastním tempem a trošku na přeskáčku (naštěstí pochopila a odsouhlasila). U starší dcery se učitelka nadšeně chopila příležitosti – založila speciální stránky s přehledným zadáváním úkolů i od ostatních učitelů, zvláštní stránku na revidování hotových zadání, diskuzní fórum žáků a whatsappovou skupinu rodičů. Soustředila se na rozjeté projekty a důležité předměty, doporučila i televizní učení a psaní si deníku (děti si je potom budou porovnávat). Zároveň rovnou rozjela anketu mezi rodiči, co s daných novinek má nechat v „aktivní službě“ i po skončení nouzového stavu. Také děti i rodiče uklidnila, že pokud nebude někdo stíhat plnit úkoly (nebo nebude mít jak – potíže s připojením, tiskem atd.) tak si z toho nemá dělat hlavu – vše se dá dohnat v následujícím roce. Jak jsem tak koukala na stránky školy, tak někteří učitelé se spokojili s hromadným zadáváním úkolů na hlavní stránce a seznamem doporučených on-line učebnic a pomůcek.
Ředitelka školy taky mezi užitečné odkazy zařadila stránky Městské knihovny – ta dala k dispozici několik stovek knih v pdf verzi. Našla jsem hned několik velice dobrých titulů a rozhodla se nelitovat barev a papíru a nějaké si i vytisknout. Jsem totiž staromódní a čte se mi lépe z papíru než z monitoru. Poměrně brzy se tak ukázalo, že došla barva a když přestal fungovat i skener, přišel čas na novou tiskárnu. Naštěstí jsme na to byli připravení, stará tiskárna už delší dobu zlobila a já si vyprosila nový typ k narozeninám. Ty sice jsou až za delší dobu, ale kdo by odolal povánočním slevám. Nyní přišel její čas a stará šla pryč. Čas ukázal, jak dobře bylo, že jsme ji měli v záloze. V současné době je problém i jenom doobjednat spotřební materiál. Ani velké obchody nestíhají a dodací lhůty jsou vražedné.
Dopolední výuka v televizi donutila Vráťu se čas od času odstěhovat do ložnice. Po jedné videokonferenci jsem si až dodatečně všimla, že celou dobu měl na pozadí pověšenou mojí vypranou startrekovou uniformu :D no, nikdo z kolegů se prý na nic neptal. Občas musel taky vypomoci s výukou matematiky u Fanny. Na to já už prostě nemám. Vůbec bych ocenila, kdybych měla také k ruce pedagogickou asistentku, Josí dokáže být oříšek a já na to nemám žádnou odbornou praxi nebo vzdělání. Řídím se svým citem a postupuji s ní sice pomaleji, ale stále kupředu. Naštěstí je její asistentka často na facebooku a tak mohu konzultovat pokrok. Odpolední výuku občas přesouvám na balkon. Z bezpečnostních důvodů holky nevodím ven, nedostatek vitamínu D se snažím dopovat pomocí kapek.
Proč z bezpečnostních důvodů? Ukázalo se totiž, že začínám být lehce paranoidní. Ze začátku jsem nově nastupující infekci brala na lehčí váhu. Pak jsem se jednou vracela z nákupu domů a potkala souseda. Rozhodla jsem se s ním čekat na výtah (i když doporučení hygieniků je jezdit o samotě) a z mírné zvědavosti se zeptala, jak to s rodinou snáší. Smutně potřásl hlavou – jejich nejmladší dítě má vysoké horečky a strašně kašle. Vytřeštila jsem oči, zakoktala cosi o tom, že vlastně musím hubnout a do bytu vyrazila pěšky. Je pravda, že co jsem s dětmi doma, tak mi pohyb citelně chybí, ale i tak – tohle byl akt čisté vyděšenosti. Já sama dodržuji bezpečností pravidla – mám roušku, rukavice a po příchodu domů se převlékám a myji si ruce i obličej. Prostě nechci rodinu zbytečně vystavovat riziku, když to není absolutně nutné.
Jinak se nám už podařilo si nastavit pravidelný (nebo spíš jasně daný) režim. Nehodlám nechat děti zvlčet a tohle nejsou žádné uhelné prázdniny. Ráno se tudíž vstává jen o něco později, než by bylo za normálních okolností. Obě mají krátký čas na probuzení se, převlečení a nasnídání se. Pak už začíná televizní učení. Josífka si odbude svoji první třídu a ze zvědavosti se kouká ještě na Angličtinu s Hurvínkem a další speciality (první týden to bylo Karaoke čtení, to se jí moc líbilo, a nyní Logohrátky – ty už ji tolik nebaví). Pak si jde chvíli hrát a pomalu se připravuje Fanny. Ta se povinně kouká na speciální matematický pořad (je sice pro mladší děti, ale opakování je matka moudrosti a matematika je něco, s čím jí já rozhodně nepomůžu). Pak následuje její hodina pro čtvrté třídy. Po skončení je čas na pauzu na hraní a následný oběd.
Po obědě nastává výměna „něco za něco“ - tj. udělej jeden úkol do školy (většinou dle vlastního výběru, jen u Josífky trochu koriguji) a dostaneš za to hodinu na elektronice dle svého výběru (mobil, počítač, nintendo). S Josífkou si musím sednout a pomáhat jí s učivem, Fanny si vybere zadání, přinese hotový výsledek a já ho jen letmo zkontroluji a buď pošlu scan učitelce, nebo založím do desek. Jednou si nebyla jistá větou v angličtině, tak jsem jí pomohla. Načež mi učitelka odepsala, že napsáno to bylo dobře – jen jedna věta se jí prý nezdá – minulý čas budou probírat až mnohem později. No, přiznala jsem se a od té doby holka vypracovává vše sama. Po týdnu začalo být jasné, že musíme každý den zařadit povinnou „hodinu tělocviku“. K večeru tudíž okolo páté všichni všeho necháme a seřadíme se u nintenda. Kdysi jsme holkám koupili taneční hru a teď jsme za to všichni moc rádi. Senzor sice snímá jen jedu ruku (a tak by se dalo švindlovat), ale všichni hezky poctivě zapojujeme celé tělo a tančíme jak o život. 

Josi se rozhodla, že vybarvit triko nestačí - je třeba domalovat celou figuru ;) 

S takto nastaveným režimem jsme museli část učení posunout i na víkend, dětem to ale příliš nevadí. Jen návrat do školy bude asi krušnější. Nyní jsou zvyklé na svoje tempo, které si mohou víceméně ovlivnit. Josífka navíc špatně snáší změny a tento průběh první třídy rozhodně není to, co očekávala. Sotva si zvykla na školní řád, už byly Vánoce, pak chvilka učení a Jarní prázdniny. Po nich se do školy týden nevrátila, protože byla nemocná. Pak zhruba týden a něco ve škole a šup, zpátky domů a učit se tam. Má v hlavě zmatek a druhá třída pro ni bude asi mnohem těžší, než jsme si mysleli. Díkybohu, že má učení ráda a není problém s ní pracovat. Dělá pokroky pomalu, ale jistě.
Nedávno se na sociálních sítích kdosi ptal, co rodičům nyní nejvíc chybí. Jasně, že učitelky by se doma hodily... já osobně bych uvítala i asistentku... taky vychovatelka do družiny by se šikla... školník a uklízečka jakbysmet... ale upřímně... kdo mi nejvíc chybí? … Kuchařky!!!! … Až teprve teď vidím, že moje děti jsou černá díra, ve které stejnou měrou mizí oběd, ovoce, zelenina, pití i sladkosti! Mé plány, že nákupy budou stačit na víc dní, vzaly rychle za své. Já chci zpátky jídelnu :(

To by k tématu školy prozatím stačilo a příště napíšu něco o našem duševním a tělesném zdraví.