To vše bylo v úterý a já už nás všechny viděla na horách. Ve čtvrtek jsme sbalili většinu věcí a předali sousedce, která nám je pak měla přivézt autem. V pátek jsme vyrazili poměrně nalehko na vlak. Dopoledne ještě Vráťa vyšiloval, jestli je rozumné jezdit v přeplněných vlacích. Že tam určitě něco chytneme. Nakonec si nechal říct a sám uznal, že změna prostředí nám všem jen prospěje a svěží horský vzduch na samotě v Jizerských horách je lepší než panelákový byt v Praze. Holky byly zdeprimované neustálou online školou a domácími úkoly a trocha bobování, běžkování a výletů do lesů by jim mohla prospět. V rámci ozdravného pobytu jsme měli být v rodinné chaloupce jen my a naše sousedka s dcerou. Zvlášť pro ni se chystalo několik lekcí jízdy na běžkách. Pro dospělé bylo v kufru zabalené nintendo, pár her a spousta dobrot.
Cesta na chaloupku byla nakonec velice zábavná. Vlaky byly přijatelně plné - je výhoda jet už v pátek po obědě a my navíc měli rezervaci v tichém kupé - takřka jen pro nás. Po druhém přesedání se k nám připojil velice hovorný pán, který ve vlaku spíše povlával než stál. Vracel se z několika úspěšných vyšetřeních v nemocnici a svůj "úspěch" už stihl notně zapít rumem. Hned nám také nalil z termosky do hrnečku pořádnou dávku ochuceného čaje. Vráťa se bál napít, nakonec však zima zvítězila. Čím dál jsme byli od Prahy, tím víc přituhovalo. Děti jsme v půlce cesty převlékli do kombinéz, do nás se už ale mrazíky docela pouštěli. Veselý pán se nám tak nakonec docela hodil a jeho kalíšek pak ještě dlouhou dobu koloval po naší části vlaku. Každý, kdo přistoupil, se musel rovnou i napít. Naše klika byla, že jsme pili jako jedni z prvních. Přesto cestou od vlaku Vráťa utrousil, že sice pána rád potkal, ale nerad by se s ním zase viděl - na ÁRU v Liberci. Já se jen smála. Čajíček dával zapomenout na sníh a námrazu kolem nás - zvláště poté, co při příchodu do chaloupky teploměr ukázal jen pouhých 8 stupňů nad nulou. Tak rychle zatopit a udělat další čaj - tentokrát dětskou verzi.
Sobotu jsme věnovali lenošení a v neděli konečně dorazila i zbytek naší expedice (Lenka s Terkou). Hned jsme je vytáhli na procházku po okolí. Sluníčko svítilo, sněhu bylo tak akorát a všichni zářili štěstím. Moje tvář možná zářila až moc. Hned večer jsem cítila, že jsem si měla přibalit i opalovací krém. V pondělí ráno jsem taky začala lehce posmrkávat a cítila jsem se unaveně. No, však to výlet po okolí spraví. Není nad pár kilometrů svižné chůze. Měla jsem pravdu a až večer jsem najednou zjistila, že lehounce hicuji. Hodila jsem to za hlavu, spálené tváře, rýma a únava se přece nějak projevit musí, ne? Lenka s Vráťou se mi začali smát, jestli jsem náhodou s sebou nepřivezla ten zatracený covid. Jen se smějte, já si dám panáčka místní medovinky a bude líp. Ráno jsem se cítila fajn a tak jsme se rozhodli dát si dlouhý výlet ke zmrzlým vodopádům říčky Jedlová. Celkem je to deset kilometrů a všichni jsme si to moc užili. Dětem jsme ještě stihli připravit překvapení ve formě obřích prskavek na zasněžené zahradě. Na středu byl naplánovaný výlet do Smržovky a zpátky hezky vláčkem.
Středeční ráno nám kazil náladu Vráťa. Začala ho bolet hlava a tak trochu se bál, jestli to opravdu není covid. Že prý za to může ten veselý pán ve vlaku a vše je ztraceno. Nakonec jsme ho přemluvily a šlo se na výlet. V rámci preventivních bezpečnostních opatření jsme šli do Smržovky pěšky, daleko od lidí. Cestou zpátky jsme jeli liduprázdným vlakem a rychle domů. Už cestou k chaloupce Vráťa vyšiloval, že je to zlé. Později jsme udělali rychlou poradu a nakonec se rozhodli, že bude lepší návrat do Prahy. Samota v lesích je dobrá věc, ale v nemoci je lepší být blíže k doktorům. Navíc šla internetem zpráva, že se budou uzavírat okresy a trochu jsme se báli, abychom pak nemuseli zůstat na horách celý měsíc. Ve čtvrtek už proto nebyly žádné výlety, všechno se balilo a uklízelo. Vráťa zavolal své doktorce a rovnou si nechal vypsat žádanku na odběr na covid. Po delším pátrání na internetu se ukázalo, že nejbližší volný termín v pražských odběrových místech je až nedělní poledne... radši si termín rovnou zarezervoval. Jízdenky nebyl problém přeložit na dřívější vlak a Lenka s Terkou nám zase odvezly většinu bagáže. Byli jsme jim za to vděční, i já jsem cítila, že myslím jak v mlze a doma prostě bude lépe. Atmosféra nejvíce doléhala na nejmladší Josífku, která fňukala, že má určitě taky horečku a bolí jí hlava (horečku v ten moment neměla). Vráťa se strašně bál, že někoho nakazí cestou domů. Vlak byl naštěstí takřka prázdný (ve čtvrtek odpoledne se do Prahy z hor nechystal snad nikdo). Ani jsme se nenadáli a byli jsme doma. Cestou z nádraží jsem se stavila u výdejního okénka místní restaurace a objednala tři jídla na večeři - že se pro ně za chvíli zastavím. Nějak se mi nechtělo hned po příjezdu vařit.
Po otevření dveří mě praštil do nosu zápach. Je to dobrý, čich funguje. Ale co to? Jak se ukázalo, do pár hodin od našeho odjezdu na hory, nám doma vypadla elektrika. Tím pádem se zaneslo akvárko (rybičky naštěstí přežily) a lednice se rozhodla, že se rovnou odmrazí. Smrad pocházel z hub, které pustily šťávu pod ledničku a udělaly tam krásnou skvrnu. Voda stihla uschnout, zápach zůstal. Co se dalo dělat. Děti šly postupně do vany (na horách se hygiena kapku šidí), Vráťa do postele a já vynesla veškerý obsah lednice do popelnice. Pak jsem se ještě stavila pro objednanou večeři a k Lence pro přivezené kufry. V pátek jsem cítila, že už je toho na mě trochu moc. Nemocný Vráťa je protivný Vráťa... Fanny takřka nezavřela pusu a nebylo kam jí vyhnat... Josífka si opravdu přivolala tu teplotu a večer už měla přes 38... já musela do obchodu doplnit prázdnou lednici... při praní špinavého prádla z hor se ukázalo, že za ten týden se nějak ucpaly trubky odpadu a většina špíny šla do vany. Do toho se nepodařilo zprovoznit půlku zásuvek v kuchyni... nakonec jsem se stulila pod židli u svého stolu (pod záminkou hledání nějaké blbiny) a uronila pár slz. Do toho jsem cítila, že je mi špatně, motá se mi hlava a nemůžu se nadechnout. Někdo to ale musel u nás řídit a tak jsem utřela oči, vstala jsem a začala organizovat.
Díky vyhlášení nouzového stavu jsme nemuseli řešit takové "blbiny" jako škola, práce apod. Obě holky v pondělí nastoupily na online výuku (do té doby na ní byla jen Fanny), Vráťa oznámil, že až do poznání výsledků z odběrů se nehne z domova a já byla stejně nezaměstnaná a obchod (se kterým mám DPČ) byl zavřený. Už se naštěstí cítil o něco lépe, ale stejně v neděli na odběr šel. Josífce teplota zmizela a jen si stěžovala na bolest hlavy a únavu. Já teplotu nedostala, ale cítila jsem se pod psa. Do toho mi o týden dřív začaly ženské dny a já byla ráda, že mohu jen tak sedět a popíjet čaj. V pondělí přišla sms, že je Vráťův odběr pozitivní. No potěš. Zavolala jsem Lence a ta hned objednala sebe i dceru na odběry. Já zavolala své doktorce a dětské doktorce holek a taky jsem nás objednala. Zrušila jsem odběr jídel ze školní jídelny a připravila se na nejhorší.
Ve čtvrtek volá Lenka: "Jsme obě pozitivní!" No super, my jdeme v pátek. Naštěstí se prý jen cítí mizerně, ale jinak to prý jde. Odběr byl dramatický - ještě před svým začátkem. Byly jsme objednané na čas, ale i tak jsme si musely vystát menší frontu při lehkém sněžení. Paní si zapsala naše jména a kontaktní údaje a za chvíli přiběhla, že já mám objednán pcr testy a holky antigen. Ztuhla jsem, dětská doktorka určitě mluvila o pcr testech. Pak mi došlo, že jsem nás původně objednávala do jiného centra, kde jim spadl systém a paní povídala cosi o antigenech. Naštěstí jsem ještě chytla dětskou doktorku v ordinaci (zrovna odcházela domů) a ta rychle přepsala žádanky na správný typ odběru. Změna se projevila do deseti minut a my mohly jít znovu na řadu. První šla Josífka. Chtěla se prát, plakala a křičela na celé parkoviště. Většina dalších čekajících mírně znejistěla a pár jich chytlo lehký tik do oka. Fanny naopak držela a ani se nepípla. Já ze začátku držela, pak se mi ale nahrnula rýma do krku a já se začala dusit. Málem jsem sestřičku ohodila. Jinak to bylo celé rychlé a šup domů. Druhý den přišly tři zaheslované e-maily s výsledky a dvě sms s přístupovými kódy. Fanny byla negativní, Josífka pozitivní. Já neznámá, protože můj kód nedorazil. Po pár telefonátech jsem zjistila kód a ukázalo se, že jsem také pozitivní. Hmm... co ta Fanny? Dětská doktorka nařídila nové testování a 14 dní karantény. Další den volala paní z hygieny. Měly jsme dlouhý telefonát, během kterého se ukázalo, že nemocná je snad komplet celá Smržovka a že já a holky to už prý máme víceméně za sebou. Ani žádnou izolaci nebo karanténu mi nenařídila, ale kdo ví... možná jen zapomněla. Moje doktorka byla laxní. Poznamenala si výsledek a rozloučila se. Žádná rada, žádný doporučený postup. Ještě jsem se paní z hygieny ptala, jestli si myslí, že nemoc jsem domů zatáhla já (z onoho pohovoru) nebo naše cesta na hory a veselý pán s čajem. Prý je to tak 50/50 - ale víc se klonila na stranu toho pohovoru.
Nemoc mezitím na každého působila trochu jinak. Josífka si zhruba dva týdny stěžovala na bolest hlavy, ale teplota se už nevrátila. První cca tři dny měla vyrážku na ramenou a v loketních jamkách. Taky se rychle unavila a bylo vidět, že jí škola dělá větší potíže, než kdy předtím. Vráťa naopak bojoval s teplotou a kašlem. Taky u něj byla velká únava a občas se objevila různá vyrážka. Já měla rozhozené svoje ženské dny, byla jsem neuvěřitelně unavená a měla jsem pocit, že mi na hrudi leží balvan. Občas se různě objevil nějaký flek na kůži. Nic souvislého, většinou za den zmizel. Chtěla jsem hlavně spát a spát. Ozvala se i Lenka - ta měla velké potíže s dýcháním a bolestmi nohou (ty se občas objevily i u nás, ale ne moc). Terezka zase bojovala se žaludkem a rýmou. Zajímavý byl čich. Průběžně jsem ho ztrácela a zase získávala. Chuť mi zůstávala, jen do jídla se mi moc nechtělo.
Tak to s náma mávalo tři týdny. Vráťovi končila neschopenka, pořád se ale necítil fit. Nechal si tedy udělat kontrolní odběr a pořád byl pozitivní. Nechal si tedy o týden prodloužit neschopenku a dál se léčil. Jen už pomalu začal pracovat z domova. Fanny si zašla na svůj druhý odběr a pořád byla zatvrzele negativní, puberťák jeden. Já si troufla na pár online pohovorů, osobní jsem zatím radši odmítala. Po měsíci doma jsem začala alespoň Fanny posílat pro školní obědu pro ni a Josífku. Docela se mi ulevilo, bylo těžké pořád něco vymýšlet. V dalším týdnu se už i Vráťa cítil fit a na jeden den odjel do práce. Jen Josífka odmítla opustit byt a nakonec jsem ji musela jednoho prosluněného dne skoro vyhnat.
Teď už je to víc jak měsíc, co se u mě projevily první příznaky. Pořád se mi špatně dýchá (moje doktorka je doma s dítětem a podle sestřičky prostě musím vydržet) a občas zakašlu, ale jinak se cítím už dobře. I ostatní se pomalu vrací k normálu. Za svůj život jsem prodělala hodně nemocí, takže už mohu trochu porovnávat. Už mi bylo hůř... nicméně... tohle mě přeci jen trochu vyděsilo. Tím, jak nemoc zasáhla tělo od vlasů až po malíčky na nohou. Tím, jak snadno a rychle se přenesla na všechny okolo. Tím, že jsem (dodatečně) zjistila, že od začátku roku už nemoc zahubila tři naše sousedy z bytového družstva. Tím, že zbytek paneláku nemocí průběžně procházel a prochází. A nejvíce asi tím, jak moc lidí tvrdí, že žádná taková nemoc neexistuje a je to jen o něco těžší chřipečka.
Díky vyhlášení nouzového stavu jsme nemuseli řešit takové "blbiny" jako škola, práce apod. Obě holky v pondělí nastoupily na online výuku (do té doby na ní byla jen Fanny), Vráťa oznámil, že až do poznání výsledků z odběrů se nehne z domova a já byla stejně nezaměstnaná a obchod (se kterým mám DPČ) byl zavřený. Už se naštěstí cítil o něco lépe, ale stejně v neděli na odběr šel. Josífce teplota zmizela a jen si stěžovala na bolest hlavy a únavu. Já teplotu nedostala, ale cítila jsem se pod psa. Do toho mi o týden dřív začaly ženské dny a já byla ráda, že mohu jen tak sedět a popíjet čaj. V pondělí přišla sms, že je Vráťův odběr pozitivní. No potěš. Zavolala jsem Lence a ta hned objednala sebe i dceru na odběry. Já zavolala své doktorce a dětské doktorce holek a taky jsem nás objednala. Zrušila jsem odběr jídel ze školní jídelny a připravila se na nejhorší.
Ve čtvrtek volá Lenka: "Jsme obě pozitivní!" No super, my jdeme v pátek. Naštěstí se prý jen cítí mizerně, ale jinak to prý jde. Odběr byl dramatický - ještě před svým začátkem. Byly jsme objednané na čas, ale i tak jsme si musely vystát menší frontu při lehkém sněžení. Paní si zapsala naše jména a kontaktní údaje a za chvíli přiběhla, že já mám objednán pcr testy a holky antigen. Ztuhla jsem, dětská doktorka určitě mluvila o pcr testech. Pak mi došlo, že jsem nás původně objednávala do jiného centra, kde jim spadl systém a paní povídala cosi o antigenech. Naštěstí jsem ještě chytla dětskou doktorku v ordinaci (zrovna odcházela domů) a ta rychle přepsala žádanky na správný typ odběru. Změna se projevila do deseti minut a my mohly jít znovu na řadu. První šla Josífka. Chtěla se prát, plakala a křičela na celé parkoviště. Většina dalších čekajících mírně znejistěla a pár jich chytlo lehký tik do oka. Fanny naopak držela a ani se nepípla. Já ze začátku držela, pak se mi ale nahrnula rýma do krku a já se začala dusit. Málem jsem sestřičku ohodila. Jinak to bylo celé rychlé a šup domů. Druhý den přišly tři zaheslované e-maily s výsledky a dvě sms s přístupovými kódy. Fanny byla negativní, Josífka pozitivní. Já neznámá, protože můj kód nedorazil. Po pár telefonátech jsem zjistila kód a ukázalo se, že jsem také pozitivní. Hmm... co ta Fanny? Dětská doktorka nařídila nové testování a 14 dní karantény. Další den volala paní z hygieny. Měly jsme dlouhý telefonát, během kterého se ukázalo, že nemocná je snad komplet celá Smržovka a že já a holky to už prý máme víceméně za sebou. Ani žádnou izolaci nebo karanténu mi nenařídila, ale kdo ví... možná jen zapomněla. Moje doktorka byla laxní. Poznamenala si výsledek a rozloučila se. Žádná rada, žádný doporučený postup. Ještě jsem se paní z hygieny ptala, jestli si myslí, že nemoc jsem domů zatáhla já (z onoho pohovoru) nebo naše cesta na hory a veselý pán s čajem. Prý je to tak 50/50 - ale víc se klonila na stranu toho pohovoru.
Nemoc mezitím na každého působila trochu jinak. Josífka si zhruba dva týdny stěžovala na bolest hlavy, ale teplota se už nevrátila. První cca tři dny měla vyrážku na ramenou a v loketních jamkách. Taky se rychle unavila a bylo vidět, že jí škola dělá větší potíže, než kdy předtím. Vráťa naopak bojoval s teplotou a kašlem. Taky u něj byla velká únava a občas se objevila různá vyrážka. Já měla rozhozené svoje ženské dny, byla jsem neuvěřitelně unavená a měla jsem pocit, že mi na hrudi leží balvan. Občas se různě objevil nějaký flek na kůži. Nic souvislého, většinou za den zmizel. Chtěla jsem hlavně spát a spát. Ozvala se i Lenka - ta měla velké potíže s dýcháním a bolestmi nohou (ty se občas objevily i u nás, ale ne moc). Terezka zase bojovala se žaludkem a rýmou. Zajímavý byl čich. Průběžně jsem ho ztrácela a zase získávala. Chuť mi zůstávala, jen do jídla se mi moc nechtělo.
Tak to s náma mávalo tři týdny. Vráťovi končila neschopenka, pořád se ale necítil fit. Nechal si tedy udělat kontrolní odběr a pořád byl pozitivní. Nechal si tedy o týden prodloužit neschopenku a dál se léčil. Jen už pomalu začal pracovat z domova. Fanny si zašla na svůj druhý odběr a pořád byla zatvrzele negativní, puberťák jeden. Já si troufla na pár online pohovorů, osobní jsem zatím radši odmítala. Po měsíci doma jsem začala alespoň Fanny posílat pro školní obědu pro ni a Josífku. Docela se mi ulevilo, bylo těžké pořád něco vymýšlet. V dalším týdnu se už i Vráťa cítil fit a na jeden den odjel do práce. Jen Josífka odmítla opustit byt a nakonec jsem ji musela jednoho prosluněného dne skoro vyhnat.
Teď už je to víc jak měsíc, co se u mě projevily první příznaky. Pořád se mi špatně dýchá (moje doktorka je doma s dítětem a podle sestřičky prostě musím vydržet) a občas zakašlu, ale jinak se cítím už dobře. I ostatní se pomalu vrací k normálu. Za svůj život jsem prodělala hodně nemocí, takže už mohu trochu porovnávat. Už mi bylo hůř... nicméně... tohle mě přeci jen trochu vyděsilo. Tím, jak nemoc zasáhla tělo od vlasů až po malíčky na nohou. Tím, jak snadno a rychle se přenesla na všechny okolo. Tím, že jsem (dodatečně) zjistila, že od začátku roku už nemoc zahubila tři naše sousedy z bytového družstva. Tím, že zbytek paneláku nemocí průběžně procházel a prochází. A nejvíce asi tím, jak moc lidí tvrdí, že žádná taková nemoc neexistuje a je to jen o něco těžší chřipečka.
A co vy? Taky to na vás skočilo? Nebo na covid prostě nevěříte?
Žádné komentáře:
Okomentovat