Pomalé uzdravování

Už to budou skoro dva roky, co mě smetla ze silnice opilá řidička. Jak naivně jsem si myslela, že touhle dobou už mě nebude nic bolet a na kole budu zvesela svištět Prahou jako dřív. Na kolo se pořád bojím... je to sice lepší, ale k bývalé jistotě je to pořád daleko. Situaci mi neulehčuje ani to, že jsem se díky předchozí změně zaměstnání přesunula na provozovnu, která je pro příjemné dojíždění příliš daleko. Ani tělo s mou touhou dál jezdit moc nespolupracuje.
Na noze zůstává jak temný stín stále zbytek modřiny. Podle doktora na cévním se nemám bát - krev se prostě jen rozlila příliš hluboko do okolní tkáně a bude trvat dlouho, než se odbourá. No, takřka to nebolí a skoro to ani není vidět, tak si zas tak moc nestěžuji.
Pravá strana těla je zcela ok a nic nenasvědčuje na nějaké trable.
Co si ovšem nedá pokoj je levá strana těla. Konkrétně rameno a ruka si pořád na něco stěžují. Ze začátku to vypadalo nadějně. Bolavý krk se podařilo rozmasírovat hodným odborníkem a na neurologii doktorka tvrdila, že vše bude časem jako dřív. Jenže ouha. Najednou jsem zjistila, že v levé ruce ztrácím sílu. Vzala jsem do ruky hrnek a úchop povolil - milý hrneček se poroučel k zemi. Rameno bolelo tak, že jsem na levé straně nemohla ani ležet. I při poloze na zádech jsem cítila, jako by mi do kloubu někdo bodal jehličkou.
Jsem v medicíně lehce zběhlá (přeci jen jsem nějakou dobu testovala lékařský software a hardware), a tak jsem se to prozatím uzavřela jako "syndrom zamrzlého ramene" a obvinila Vráťu, že na mě pustil v noci průvan. Naordinovala jsem si klid a masáže prohřívající mastí. Docela to zabíralo, ale strašně pomalu. Po několika týdnech mi začalo vrtat hlavou, jestli to přeci jen nemůže být následek té nehody.
Pro vysvětlení - při nehodě jsem dopadla na loket, který byl v okamžiku pádu v pravém úhlu s vozovkou - kost tak mířila přímo na ramenní kloub. Zlehounka jsem se začala bát, jestli se tam něco neposunulo nebo neskříplo. Přes všechno promýšlení mi trvalo skoro tři měsíce, než jsem se vydala ke svému lékaři. Před jeho ordinací mě čekalo nemilé překvapení - od mé poslední návštěvy se přesunul na poměrně dalekou polikliniku... ale alespoň bude mít odborníky po ruce a já si snad ušetřím běhání.
Za zhruba další měsíc jsem se konečně ocitla v ordinaci lékaře - můj doktor je zaučující lékař - nikdy nevím, kterého mladého medika tam zrovna má. Tentokrát to byla nadšená mladá holčina. Moc se jí tedy nelíbilo, že tam jdu po tak dlouhé době a ještě si sama určuji diagnózu. Skoro natruc to celé hodila na autonehodu a poslala mě na rentgen a k ortopedovi. Rentgen byl naštěstí jen o pár pater níž a na počkání. Snímek jsem dostala v kopii na CD a mohla jsem se vydat zpět k dalšímu odborníkovi.

Tak takhle vypadá rameno, kde jsou jen malé patologie :D

V čekárně u ortopeda mě sestra nepotěšila - první volný termín měla až za čtyři měsíce. Podotkla jsem, že už mě to přesně čtyři měsíce bolí, tak to snad stejnou dobu ještě vydržím. Druhou sestřičku tato slova dohnala k slzám smíchu, sesunula se na zem a takřka hystericky se odplazila pryč na sesternu. Nechala jsem si termín potvrdit, ale bolest byla příliš silná. Za pár dní jsem našla jinou ordinaci skoro u bydliště a s neuvěřitelnou klikou jsem hned další den mohla zaskočit za odpadlého pacienta.
Doktor si přečetl zprávu, nechal mě posadit se na lůžko a postavil se mi za záda. Opatrně vzal mojí ruku a nenápadně s ní pohyboval. Najednou mi s ní prudce škubl směrem nahoru. Zavyla jsem jak šakal a doktor spokojeně zamumlal: "Rameno je plně pohyblivé." Jak by nebylo, po takovém manévru. Pak mi dal injekci do ramene a poznamenal, že mě teď bude cca 14 dní pekelně bolet. Celé je to prý opravdu od té škublé krční páteře. Dostala jsem školení o nošení helmy na kole a poučení, abych pokračovala v těch zahřívacích masážích. Nic víc se s tím prý teď dělat nedá. Na rentgenu prý nevidí žádné větší patologie... tak dík :D .
Za cca měsíc pojedeme zase na dovolenou do na "místo činu". Předem jsem ohlásila, že na kole moc výlety nebudou (víceméně teď neudržím pořádně řídítka) a že většinu doby budu poctivě rehabilitovat v bazénu. Naštěstí mě zbytek rodiny ochotně podpoří.
Co myslíte - budu příští rok konečně jezdit? Nebo se přes psychické trauma a drobné bolístky nepřenesu?

Loni jsem cyklojízdu dala, letos mi to rameno nedovolilo :/