Sbohem mé kolo

Jako každý rok jsme se rozhodli si i letos užít největší část naší dovolené v Jižních Čechách. Několik posledních let se tam k nám vždy připojí i moje máma a její přítel. Oni jedou autem, naše rodina kombinací vlaku a kol. Už to máme krásně sehrané a vše běží jak na drátkách.

Tetris ve vagonu - aneb - dvě speciální a jedno obyčejné kolo :)

 
Letos nám navíc přáli České dráhy a přímý vlak z Prahy jel až do Chlumu u Třeboně – do cíle zbývalo dojet něco přes 10 km. Většinou musíme vystupovat už ve Veselí a dojet cca 40 km. S veselou myslí jsme tudíž přijeli na ubytování, ani pořádně nevybalili a šup do bazénu a pak do stínu pod krásnou lípu. Až k večeru jsem si chtěla dobít notebook a koukám, že nemám kabel. Já trubka ho nechala doma pod stolem. No, co se dá dělat, nejrychlejší je objednat ho do nějakého blízkého Alzaboxu. Na výběr byl Jindřichův Hradec nebo Suchdol na Lužnicí. Obě místa byla takřka na stejno od nás. Nakonec vyhrál Suchdol – cesta tam vede lesem, přes méně používané silnice. Hradec si necháme až na nějaký další výlet.
V neděli ráno jsem se hodila do gala – cestou jsme se chtěli stavit ještě na pouti v Chlumu, tak ať vypadám hezky. Vráťa vedl výpravu, Fanny se držela na svém kole za ním jak klíště. S menším odstupem jsem jela já a vezla Josífku. Ta dala velice jasně najevo, že tentokrát bude jezdit jedině se mnou. Táta ji prý vozit nemá. Na pouti bylo veselo, holky si vyzkoušely jednu atrakci, vyhrály nějaké plyšáky, nakoupily dobroty. Já jsem si udělala radost novou sponou do vlasů a kloboučkem v čínském stylu. Před Suchdolem jsme se ještě stavili na výborný oběd a v cíli výpravy jsme vyzvedli balíček z boxu.
To už se nám trochu krátil čas a bylo nutné zrychlit. Po přemlouvání (a přislíbeném uplácení) jsme přesunuli Josífku z mého nosiče na Vráťův. Byla uražená, ale kokosová zmrzlina nedaleko místa ubytování to určitě spraví. Opět jel v čele Vráťa a Fanny – já jsem byla cca v odstupu jednoho auta. Dělám to tak na silnici schválně – kdyby nás někdo předjížděl a neočekávaně se mu něco objevilo v protisměru, tak aby se mohl rychle zařadit na svou stranu. Silnice jsou tu totiž úzké a samá zatáčka. Navíc se ráda kochám a mé kolo není tak rychlé jako Vráťovo. Jízda byla pokojná cca 15 minut. To jsem ještě netušila, že brzo se situace dramaticky změní.
Naše cesta vedla okolo krásné pískovny. Před sebou jsem uviděla křižovatku, kde čekalo auto na vedlejší ulici. My jsme jeli po hlavní, tak nám dávalo přednost. Vráťa projel, za ním Fanny. Pak jsem míjela auto já – v ten moment se prudce rozjelo. Moje první myšlenka byla „Dopr...e to si dělá srandu! A přilba je v brašně! Nesmím spadnout na hlavu!“ V ten moment jsem přesně praštila hlavou o čelní sklo auta. Hezky z boku a přesně v těch místech, kde jsem měla připnutou novou KOVOVOU sponu. Ani jsem nehlesla, kolo se mi vyrvalo samo z rukou a kamsi odlétlo. Já se rozplácla na vozovce vedle stále jedoucího auta. Přistála jsem na levém lýtku a lokti. Před mýma očima bylo právě šrotováno moje kolo. Auto totiž jelo dál a mé ubohé kolo přejelo svým předním i zadním pravým kolem. V tu chvíli jsem si řekla, že jsem toho viděla právě tak dost a lehla jsem si zády na asfalt. Bolela mě hlava, noha, loket a začalo se mi dělat špatně z šoku. Pořád jsem myslela jen na to, že takhle tu zmrzlinu už nestihneme a jak, proboha, vůbec dojedeme domů? Slyšela jsem křupání baterie a moje noha rozhodně nevypadala provozuschopná.

Ten pohled mě bolel víc, než celé tělo

 
Za chvilku jsem uslyšela dupot a Vráťovo zoufalé a nevěřícné: „Markéto! Vstávej!“ a hned tři různé ruce mi pomáhaly vstát. Auto totiž mezitím konečně zastavilo a z něj vyběhla řidička i spolujezdec a hnali se ke mně. Opatrně jsem si nazula zpátky sandál, který mi napůl spadl a nechala se posadit do nedalekého stínu. Řidička byla v šoku a jen se pořád omlouvala. Vráťa a spolujezdec začali řešit papíry na pojišťovnu. Fanny jen stála a nevěřícně zírala. Josífka pobíhala a vykřikovala vyděšené: „Mamí, máš zničené zrcátko! Mamí, máš rozbitý foťák!“ a nakonec zlostně vykřikla a hnala se k řidičce: „Ušpinila si mi plyšáka!!!!“ a mávala jí před obličejem novým plyšákem z pouti, který byl evidentně přejetý. Paní jen šokovaně opakovala: „Já ti to vyperu broučku, já ti to vyperu!“
Já jsem seděla a snažila se to všechno vstřebat. Opatrně jsem se dívala po svém těle. Nohy vypadaly OK – jen na levém lýtku byly dlouhé šrámy a pomalu se vybarvovalo do zeleno-modré… a pekelně bolelo na dotek. Pravá ruka a noha OK. Levá ruka – resp. loket – bolela strašně. Na hlavě nebyla cítit krev, ale bolela ostře řezavě. Paní se pořád ptala, jestli se nepotřebuji napít. Nechtěla jsem, zato jsem poprosila, ať mi polije ránu na noze a ruce. Ukázala jsem loket Vráťovi a opatrně se zeptala, jak to vypadá. Jeho vyděšený pohled mi stačil, bylo to zlé. Krev jsem ale neviděla. Vlastně jsem neviděla vůbec jak to vypadá, rána bylo mimo můj zorný úhel. Mokrá a otřesená jsem zůstávala sedět ve všem tom zmatku. Nějaká paní na kole sprostě nadávala řidičce a na nás volala, že nám všechno dosvědčí. Vráťa ji poněkud nervózně poslal pryč, že si to vyřešíme. Jenže ouha. Ukázalo se, že v autě není žádné info na pojišťovnu a vůbec se to začínalo jevit kapku podezřele. Řidička mezitím slibovala hory doly a nabízela se, že mě odveze domů i s rozbitým kolem.
V jednu chvíli se na mně Vráťa otočil a zeptal se, jestli nemá zavolat sanitku. Rozhlédla jsem se. Nedaleko stály zmatené děti. Přede mnou už takřka hysterická řidička, která mi bezmyšlenkovitě polévala už dost mokrou nohu a chlácholivě mě popleskávala přesně po bolavé části rány. V otevřeném kufru auta seděl evidentně v šoku spolujezdec. Okolo pobíhal jejich malý pes. A nade mnou Vráťa s ustaraným výrazem a telefonem v ruce. Rozhodla jsem se: „Radši ano, ta hlava mě pořád dost bolí.“ Kývl a začal volat. Za chvilku přišel, že už jedou a rovnou zavolal i mojí mámě, aby přijela pro holky a dětské kolo. On bude muset počkat na policii, kterou automaticky přivolala dispečerka z Rychlé pomoci.
Ani jsem se pořádně nerozkoukala a sanitka byla tu. Nemám žádné zkušenosti, sanitkou jsem jela jen jednou – kdysi dávno na škole v přírodě na Slovensku. Milá paní doktorka si mě převzala a řekla mi, ať se uvnitř posadím. Chtěla jsem si sednout na sedátko, ale byla jsem ihned nanavigována do lehátka. Jen jsem zavolala na Josí, že večer budu určitě doma a ať se nebojí. Vráťa předal paní doktorce moje doklady a ta mi mezitím zkušeně zavedla kanylu do ruky a pustila něco průhledného do žíly. Na prst jsem dostala měřič saturace a na nezraněnou ruku měřič tlaku. Řidička se s pláčem ptala, jestli budu v pořádku. Doktorka se na ni usmála a přikývla. A už skoro zavírala dveře sanitky a jen tak houkla na manžela, že mě vezou do nemocnice v Jindřichově Hradci a že mu pak zavolám. Vykřikla jsem, že nemám u sebe telefon. Vráťa mi ho rychle podal, doktorka zkontrolovala, že jsem přikurtovaná k lůžku, zavřela dveře, řidič pustil houkačku a jelo se.
Cesty jsem se docela bála. Je mi špatně i při normální jízdě, teď jsem ležela na lehátku, zády ke směru jízdy, už takhle mi bylo špatně a řidič jel opravdu rychle. Zatáčky švihal a občas si pomáhal sirénou. Navíc jsem cítila, že se mi chce spát. Bála jsem se, že by to doktorka označila za příznak otřesu mozku a tak jsem se rozhodla pro konverzaci. Naštěstí se chytla a tak jsme si většinu cesty povídaly. Do nemocnice jsme dojeli cobydup. Přemýšlela jsem, jak vstanu z lůžka se všema těma hadičkama, ale nebylo mi to dovoleno. Řidič otevřel zadní dveře, zkušeně spustil lůžko na zem a už se mnou jel do dveří pohotovosti. Tam netrpělivě čekal tým doktorů a sestřiček a zručně mě přesunuli na jejich pojízdné lehátko a zvedli zábrany okolo (abych prý nespadla).
Jako první za mnou přišel sám primář. Zeptal se, co mě bolí a začal mě prohmatávat. Už v sanitce jsem uvedla, že mě bolí levé lýtko, levý loket a pravá část hlavy. Teď jsem k tomu přidala i pravý bok, začal se totiž ozývat až když jsem si lehla. Primář pokýval hlavou, vše prozkoumal a cosi napsal do papírů. To už klepali na dveře policajti. Přišli dva a mile se usmívali. Odpověděla jsem na všechny jejich otázky a byla požádána o fouknutí do testeru na alkohol. Byla to moje premiéra, naštěstí mi všechno vysvětlili. Byla jsem čistá jak lilie – k obědu jsem měla malinovku – nikdy nepiju přes den, zvlášť když mám pak jet na kole. Policistovi očividně spadl kámen ze srdce. Poděkoval mi za příkladné chování, chtěl by víc takových cyklistů. Uklidnil mě, že já jsem jela přesně podle předpisů. Zato ta paní prý přijde o papíry – nadýchala takřka dvě promile. Pak si se mnou domluvil datum a hodinu sepsání oficiálního protokolu a odešel řešit další případ.
To už čekala poblíž sestřička. Profesionálně mě připravila o tři zkumavky krve, jen to hvízdlo. Pak mi sundala boty a pomohla dát pryč i brýle, náušnice a řetízek z krku. Opodál stojící pán mě mile pozdravil, jemně se zeptal, jestli nepotřebuji přikrýt, převzal si papíry od sestřičky a přepečlivě mě odvezl pryč z přijímací místnosti. Připadala jsem si jak malé dítě v hlubokém kočárku. Asi jsem vypadala pořád lehce v šoku, protože se mnou mluvil velice laskavě a trpělivě mi vysvětloval, kam mě veze a proč. První přišel na řadu rentgen – dva snímky lýtka, dva kyčlí a dva lokte. Sanitář i doktor mi pomáhali s přelezením na vyšetřovací lůžko a zpátky na to převozové. V jednu chvíli sanitář obdivně vydechl: „Vy máte tak krásně dlouhé vlasy! A tak kvalitní!“ Nábožně mi je upravil, abych si je náhodou neponičila při přesunech. Následovalo vyšetření CT – hlava a krk. I tady čekala milá doktorka. Opatrně mi pomáhala, mluvila uklidňujícím hlasem a ujišťovala mně, že to bude všechno v pořádku. Následoval převoz zpátky na přijímací sál. Byla jsem zaparkována mezi dvě plachty a teď prý budeme jen čekat na výsledky.
Trochu jsem se nudila a opět se mi chtělo spát. Klesající adrenalin dělal své a já byla opravdu unavená. Ale držela jsem se, nechtěla jsem, aby moje únava byla záminka pro nechání si mě v nemocnici „na pozorování“. Tak jsem poslouchala veselé žvatlání sester („Fakt má chobotnice osm chapadel? Ale já jich uháčkovala devět!“) a příběhy nově příchozích. Postupně tam byl motorkář, který to zalomil na silnici (naštěstí v malé rychlosti), fotbalista, kterému se protihráč prošel po hlavě a zápěstí (pár stehů to spravilo a pán poměrně rychle odkráčel pryč), starší paní se spoustou diagnóz, která byla rovnou poslána na pokoj (s tím, že si u nich teda pár dní poleží) a nakonec jedna opravdu velká smolařka. Paní přivezli na sál v nafukovacím lehátku přímo z pláže u rybníka. Ta nešťastnice ve vodě šlápla na kapra a uklouzla. Zlomila si nohu tak strašně, že to (podle zvuků za plentou) ani horší být nemohlo. Nakonec ale i tak odešla z nemocnice dřív než já.
Konečně přišel primář s tím, že všechno dopadlo dobře, nic není zlomené, hlava OK. Jen se čeká na výsledky krevního rozboru. Přesto mi raději ještě udělal sono vyšetření břicha. Ta rána do boku prý byla příliš velká. Naštěstí i to bylo v pořádku. Najednou se tam objevil také primář z chirurgie. Vážně se koukal a ptal se, jestli tam nechci zůstat raději na pozorování. Zdvořile jsem odmítla. Ještě tak třikrát se zeptal a já ho ujistila, že doma budu v pořádku a pod dozorem. Neochotně souhlasil s mým propuštěním. Dostala jsem zpátky svůj telefon a mohla zavolat mámě o odvoz. Jen jsem ještě nevěděla, kdy přesně mě pustí, stále nebyly výsledky z krve. Tak jsem souhlasila, že první pojedou pro zničené kolo v lesích (a Vráťu, který tam musel čekat na příjezd vyšetřovací hlídky) a pak teprve do nemocnice. Sotva jsem položila telefon, byly tu výsledky rozboru. Vše v normě, můžu jít… ihned… Sestřička vyndala kanylu z ruky, zalepila a zaškrtila jednorázovým škrtidlem a zeptala se, jak hodlám zaplatit poplatek za pohotovost. Měla jsem s sebou jen telefon a občanku. Naštěstí mi mohla fakturu vytisknout a dát s sebou. Pak jsem mohla jít čekat do čekárny nemocnice.
Byla neděle večer a všude bylo ticho a prázdno. Unaveně jsem si sedla a začetla se do propouštěcí zprávy. Pořád nikdo nejel a tak jsem pomocí mobilního bankovnictví zaplatila účet za pohotovost. Čekala jsem dlouho, okolo osmé konečně dorazila máma a hnala se ke dveřím. S úlevou jsem se nechala usadit do auta a konečně odvézt zpátky na ubytování. Jak jsme přijížděli k baráčku, uslyšela jsem Josífku. I přes motor auta a zavřená okna a dveře se ozvalo jasné a zoufalé: „Mamíííí!“ Ze vrat vyběhl i Vráťa a Fanny. Ta vypadala zmateně šťastně. Je v pubertálním období vzdoru a najednou stačilo málo a máma (její úhlavní „nepřítel“) tu najednou nebyl. Překvapeně zjistila, že se o mně bojí! Všichni tři mě opatrně objali a odvedli dovnitř. Před dveřmi čekali i majitelé ubytování. Viditelně se jim ulevilo, jak se usmívám, tak jsem prý v pořádku. Paní domácí mi dojatě přislibovala, že mi klidně hned druhý den půjčí své vlastní kolo, abych mohla dál výletovat. V kuchyni na mě čekala nádherná kytka ve váze – Vráťa poprosil paní domácí a ta vybrala opravdu krásné kousky z vlastní zahrádky.
Fanny mi s omluvným úsměvem podávala sklenici vody – prý extra vychlazenou. Ještě mi jako dárek věnovala náhrdelník, který si ten den koupila na pouti. Josífka se tvářila, jakože je vše v nejlepším pořádku a ani se moc netulila – vynahradila si to další noci, kdy mě vždy omotala jako chobotnice. Já, Vráťa, máma a její přítel jsme si konečně sedli ke stolu. Chvilku bylo ticho… „Šampus!“ řekla jsem a ani netuším, kdo ho ihned přinesl a otevřel. Připíjeli jsme na neuvěřitelnou kliku – že se mi nic závažného nestalo a hlavně – že jsme cca 15 minut před srážkou přesunuli Josífku z mého kola na to Vráťovo! Vždyť to mohlo dopadnout strašlivě! Čert vem materiální škody. Láhve šampusu tu noc padly hned dvě. Hlad jsem neměla, ačkoli jsme jedla naposledy někdy okolo druhé hodiny. Teď jsem potřebovala otupit tělo, abych vůbec mohla usnout. Horko těžko jsem hledala polohu, která by bolela nejméně. Po skoro probdělé noci jsem v šest ráno vstala a udělala si kafe. To kupodivu zabralo a po jeho vypití jsem znovu zalehla a usnula během vteřiny.
Během následujících dní se na mém těle objevilo hned několik ošklivých podlitin a bolelo mě takřka všechno. Na výlety na kole jsem mohla zapomenout. V domluvený den jsme se s Vráťou nechali odvézt na policii a od nich jsme šli rovnou na pojišťovnu. Škodu by sice měla hlásit řidička, ale nám se krátil čas a nechtěli jsme do Prahy vozit všechen ten šrot. Naštěstí se vše podařilo zařídit a stačilo vše pořádně nafotit. Po zbytek dovolené jsem alespoň Vráťu a holky posílala na menší výlety do okolí a sama jsem se naložila do bazénu… slaného. Napoprvé jsem málem zavyla bolestí. Po pár pokusech (a utajených slzách) jsem si zvykla a ke konci jsem dokonce udělala i pár opatrných temp.

Modřina z lýtka se přesunula na kotník a nehezky ho zvětšila

 
Cesta zpátky do Prahy byla smutná. Mé poničené kolo se smutně krčilo v koutku vagonu a já nenápadně hledala nebolestivou polohu při dlouhém sezení. Doma jsem pookřála. Začalo hned několik vyjednávání současně – výběr a zařizování nového kola, jednání s pojišťovnou o odškodnění a kolečkem po doktorech. Taky se ukázalo, že je opravdu nutné rychle koupit nové mobily (můj i Josífky se sice tvářil, že mu bouračka nic neudělala, ale pak se začaly množit chybové hlášky a byl konec). Nejdelikátnější jednání bylo s rodiči – naše úspory na nové kolo nestačily a bylo nám jasné, že pojišťovna nám plnou požadovanou částku neuhradí. Všichni bohové stáli při nás a obě strany rodiny poslali předčasně bohatého Ježíška. Jako první jsem zakoupila telefony – ty přejeté už šlo použít leda tak na volání a to ještě jen občas. Pak přišel pán z pojišťovny, podíval se na fotky, zapsal si vše potřebné a požádal ještě o dvě dobrozdání. Než jsem mu je stihla poslat, tak už byl v mailu dopis od vedení pojišťovny a v něm přiznaná výše odškodnění. Byla to necelá polovina požadované částky, ale lepší než drátem do oka. Do dvou dnů byly peníze na účtu a mohlo se objednat kolo.

Neslavná cesta domů - poslední spanilá jízda mého kola

 
Nakonec to dopadlo (finančně) velice dobře. Zbylo dost peněz i na původně myšlený dárek k Vánocům (novou ledničku) a nový digitální foťák (ten teda ještě budeme muset probrat, nějak si nedokážu vybrat). Emocionálně to dopadlo hůř. Svoje kolo jsem měla moc ráda a koupi nového jsem se tvrdě bránila. Teď si budu muset zvykat na jiný styl řazení a brzd. Velký šok bylo samotné zkoušení kola – posadila jsem holku na sedačku, chytla řídítka a chtěla se rozjet. Jenže ouha – ruce se mi třásly a nohy klepaly. Vypadá to, že se v hlavě uhnízdil strach a bude potřeba pár kondičních jízd v parku, než se zase pustím do ostrého provozu. A to jsem doteď bez potíží jezdila i po magistrále! Tělo se hojí pomalu, ale jistě. Jen hlava, krk a levá strana těla dělají ještě potíže. Zvlášť ze začátku se mi zničehonic zatmělo před očima a vše se houpalo. Podle všech příznaků jsem si škubla krční páteří a bude trvat několik týdnů, než budu jako dřív.
A jaké z toho všeho plyne ponaučení? Kovové spony na hlavu při jízdě na kole nepatří (nenosila jsem je doteď a tahle jedna výjimka se mi krutě vymstila). Nelze se spolehnout na ostatní účastníky silničního provozu – to, že vy dodržujete předpisy, vás nijak neochrání. A hlavně – život a své blízké si musíme užívat tady a teď – za pár vteřin mohou být navždy pryč.

Už vás někdy bolela brňavka měsíc v kuse?