Snad každý v našem okolí ví, že jsme museli změnit školku pro naší Josífku. Zároveň bylo nutné, aby školka najmula pedagogickou asistentku, která by Josífce „překládala“ ten zvláštní svět okolo ní. Obojí se nakonec podařilo. Radost nám kazilo jen zjištění, že jsme sice zaplatili takřka šest tisíc za vyšetření v Nautisu (dříve Apla – organizace, která se diagnostikou autistů zabývá), magistrát nicméně ještě trval na dalším vyšetření ve specializovaném centru v Praze. Jinak nebude školce asistentku proplácet a budeme ji muset zase propustit. To jsme zjistili v srpnu. Okamžitě jsem kontaktovala několik center a dozvěděla se jen špatné zprávy. Za prvé – o prázdninách žádné centrum nepracuje. Za druhé – čekací lhůta na vyšetření je několik měsíců. Za třetí – Nautis má vlastní centrum, ale navzájem si nepředávají informace ani neplatí žádné přednostní přijetí (k tomu jako bonus byla informace, že v případě přijetí do SPC Nautisu budeme ročně platit dva tisíce za členství). A za čtvrté – v Praze jsou pouze tři oficiální SPC, která nám toto vyšetření mohou poskytnout. Napsala jsem pokornou žádost do všech tří a doufala.
V září Josífka nastoupila do nové školky. Po dohodě s paní ředitelkou jsme ji dali do třídy mladších dětí. Oficiálně je sice předškolák, budeme ale žádat o odklad a tak není kam spěchat. Konečně je také v třídě, která se nikam nestěhuje – naopak – jiné končící třídy se stěhují do ní. To Josífce nevadí. Je ve svém, má své hračky a své okolí. Ze začátku se pokoušela porušovat nastavená pravidla. Naštěstí si dala říct po dobrém a víceméně začala ve školce spolupracovat. Po pár dnech mě čekala paní ředitelka v šatně. Zděsila jsem se, že už je to tady a já budu zase poslouchat stížnosti. Opak byl pravdou. Paní ředitelka mi přišla říct, že Josífka je zlatíčko – hodňoučká, mazlivá, jen lehce svéhlavá. A že prý bude zatím asistentku platit z různých podpůrných fondů – dokud nebudeme mít to poslední potvrzení. Seznámila jsem se i s onou asistentkou a až jsem se musela smát, když o Josífce mluvila jako o „své“ Josefínce. Prý ji ráno Josífka na přivítanou objímá a při odchodu jsem si sama všimla, že ji občas jen tak pohladí na rozloučenou. Také jedna z učitelek mi mezi řečí řekla, že sama má autistickou vnučku, ovšem horší případ. Vyměnily jsme si pár zkušeností a obě se rozplývaly nad Josífčinými pokroky.
Po měsíci jsem znovu napsala do všech tří SPC, tentokrát už trochu emotivnější mail v tom duchu, že to vyšetření opravdu, ale opravdu, potřebujeme. A stal se zázrak. Jedno z nich se ozvalo s tím, že jim odpadlo jedno vyšetření a jestli mi vyhovuje za termín za tři týdny. Samozřejmě, že mi vyhovoval... prostě mi musel vyhovovat, jiná šance nebyla. Já jsem ten den měla být v práci, Vráťa měl možnost si ten den uvolnit a tak to udělal. Však to s holkou zvládne, já mu vyplním dotazníky a zbytek vyřídí bez větších potíží. Speciální dotazník jsem dostala i pro školku a hned ho zanesla učitelkám.
Holka mezitím úplně rozkvetla. Začala říkat básničky, zpívat písničky a komunikovat s okolím. Objevila svět stavebnic, dokázala si desítky minut jen tak listovat obrázkovou knížkou a vymýšlet si k ní různé příběhy. Hrála si s plyšákama, kuchyňkou a odvážila se i na kolo. Konečně pochopila, že jsem sice maminka, ale jmenuji se Markéta. Jednou mě chytla za hlavu, přitáhla si ji až ke svému obličeji a z očí do očí mi vážně řekla: „Miluji tě!“ a dala mi pusu. Až mi slzička štěstí ukápla. Začala také znovu chodit na keramiku. Poprvé jsem ji tam nechala samotnou a čekala doma na telefonu. Učitelka zavolala za cca 50 minut, že už holka zlobí. Došla jsem ji vyzvednout a učitelka říkala, že se vydržela soustředit přesně 45 minut a pak ji začala lákat káď s vodou. Na další lekci jsme se dohodli, že přijdu dřív a uvidíme... a na další také. Josí se vždycky soustředí na stejně dlouhou dobu a pak už je toho na ní moc a chce změnu. Každopádně letos si nejede sólo projekty, ale poctivě dělá to co ostatní děti. A strašně ji to baví.
Týden před vyšetřením jsem dostala zpátky dotazník ze školky. Trochu jsem se ho bála. V předchozí školce to holce v dotazníku pěkně vytmavili. Kdybych ji neznala tak si myslím, že je to agresivní nezvladatelný magor. Opatrně jsem se tudíž začetla do té nové. Byly tam samozřejmě popsány činnosti a dovednosti, které Josí neovládá. Byly tam napsány i její slabé stránky. Vše to však bylo citlivě vyváženo pečlivým popsáním toho, co už umí, v čem je dobrá a co jí fakt jde. Jako poslední věta tam bylo, že je Josí mazlivá. Až jsme se s manželem smáli, jestli nám v centru tu asistentku vůbec napíšou, když je holka tak dobrá. Rozdílnější ty zprávy snad ani nemohly být. Přitom je dělilo něco okolo půl roku. Pozitivní vliv asistentky byl velice výrazný a já byla čím dál tím víc ráda, že jsme se ke změně školky odhodlali.
V den vyšetření jsem byla nervózní jak pes. Vráťa mi ráno slíbil, že napíše sms jak dopadli. V deset dopoledne tam šli, v poledne jsem koukla na telefon a nic. Ve tři odpoledne koukám na zprávy a nic. To už jsem si šla holku vyzvednout k Vráťovi do práce. Musel ji tam nechat v péči kolegů a sám jít na nějakou důležitou schůzku. Holce to nevadilo. Zatím v nás má absolutní důvěru a tak tam blbla, hrála si, zkoumala svět a ani se nedivila, když jsem si pro ní přišla. Jen mi dala pusu a mohly jsme jít domů. Byla příjemně unavená a nedostala jsem z ní ani to, jestli vůbec byla někde na obědě. Napsala jsem tudíž Vráťovi sms a obratem mi přišla odpověď, že jídlo měla a zbytek mám na facebooku. Cestu nám ještě ozvláštnila výluka metra a narvané náhradní autobusy. Josí ale nepanikařila. V jedné ruce si držela polštářek, druhou držela mě a jen se tiše koukala kolem sebe. V narvaném autobusu se jen rozhlédla a bez rozpaků si sedla na klín jednoho pána. Ten naštěstí neměl námitky. Doma pookřála a já si konečně přečetla dobré zprávy. V centru potvrdili nutnost asistentky, doporučili odklad školy a navrhli speciálního logopeda. Písemná zpráva by měla dorazit do měsíce (školce ji pošlou expresně už tento týden). Jediná špatná zpráva byla ta, že magistrát bude školce asistentku platit až od listopadu. No, lepší než drátem do oka.
Po pár dnech přišla zpráva (a s ní rovnou potvrzené doporučení na odklad školní docházky) a já ho zanesla do školky. Ředitelka s ním okamžitě běžela na magistrát. Tam nastala další ledová sprcha – asistentky se potvrzují pouze dvakrát ročně – v září a v lednu... takže ano, podklady máme v pořádku a asistentka nám bude uznána... jenže platit ji magistrát začne až od ledna. Ředitelka naštěstí nezazmatkovala a milou asistentku překlasifikovala na chůvu a podle toho ji zatím platila. My jsme se také konečně dokopali k návštěvě Úřadu práce (resp. jsem donutila tam jít Vráťu) a zažádali si o průkazku ZTP/P a o finanční příspěvek na výchovu Josífky. Obojí je strašná byrokracie a pobíhání po doktorech. Navíc se ještě můžeme těšit na návštěvu sociální pracovnice z OSPODU přímo u nás doma :( … ale co by člověk neudělal pro svoje dítě. Peníze navíc jsou zoufale potřeba. Josífka dělá velké pokroky a pokud by se jí dostalo speciální logopedie a nějaké terapie, mohla by se za rok dostat do normální školy.
Co nám však za ten půlrok v současné školce opravdu udělalo radost, byl nádherný přístup učitelek a asistentek ve školce. Kolikrát se nám v bývalé školce stávalo, že si holka něco zapomněla při stěhování tříd a pak musela čekat až do druhého dne, aby to získala zpátky. Neexistovalo, že by si pro hračku mohla dojít. Nyní jsem zažila i situace, kdy celá školka hledala zapomenutého plyšáka, aby nedejbože Josífka při cestě domů neplakala. Může se také volně pohybovat po celé školce. Nikdo nedělá vědu z toho, že se najednou objeví v kuchyni, ředitelně nebo v některé z tříd. Podle možností si ji tam buď ponechají (a dají hlášku učitelce, aby se o ni nebála), nebo ji pošlou v poklidu zpátky. Také děti z ostatních tříd za ní mohou jít na návštěvu a hrát si s ní (má už několik nápadníků ze třídy starších dětí). Když je divadýlko, sedí asistentce na klíně a ta jí občas šeptem dovysvětluje děj. Jednou jsem se zděsila, když jsem viděla fotky z jednoho představení – Josí tam totiž najednou stála proti hercům a očividně improvizovala na hrané téma. A učitelka ji jen s úsměvem pozorovala! Pak mi jen důvěrně řekla, že Josífka byla prostě úžasně roztomilá a nikdo neměl to srdce ji tahat zpátky na sedačku. Prostě počkali, až si sama sedne. Ještě ji chválili, jak krásně do rytmu tam tančila. I vánoční besídka byla secvičená tak, aby holka neměla potíže se zúčastnit – ta potom všechny příjemně překvapila, když se doma naučila novou básničku a na besídce ji (tichounce a s pomocí tleskání) všem zarecitovala.
Má samozřejmě i méně povedené momentky. Zkouší limity, objevuje nové zážitky. Učitelky ji klidně a s úsměvem vedou stále dál a Josí jim to vrací s nelíčenou láskou. Na Vánoce jim chtěla dát dáreček a na všechny obálky se pokusila podepsat.
Celkově jsem se změny školky hodně bála. Teď se mé obavy pomalu rozplývají a já se konečně přestávám bát vyzvedávat dítě. Občas se dozvím nějakou špatnou zprávu, většinou se však dozvím další pokrok a mnohokrát jsem ji přistihla zrovna při nějaké nové hře :) . Nezbývá mi než doufat, že to takhle půjde dál a že další rok se už zařadí po bok předškoláků a další rok slavnostně nastoupí do normální školy – i když i zde bude asistentka nezbytná ;). S její pomocí se snad protluče základní školou, bude mít šanci na nějaké učiliště nebo specializovanou střední školu a kdo ví... jednoho dne se bude moct o sebe sama postarat a žít takřka normální život.
A co vy a vaše děti? Bojíte se o jejich budoucnost? A bylo jejich dětství boj s úřady?
Žádné komentáře:
Okomentovat