S nástupem dcery do první třídy se před nás postavilo dilema jménem „kapesné“. Ve třídě to bylo tak půl na půl. Někdo ho už dostával, někomu dávali rodiče po nákupu vrácené drobné, někdo si ho musel doma „vydělat“ úklidem. Naše Fanny prozatím nedostávala nic. Po poradě s učitelkou a několika dalšími rodiči jsme určili částku (30,-/týdně) a nepodmínili to žádnou nutnou aktivitou (mytí nádobí, vynášení košů atd.) - tyhle peníze měla prostě jisté. Pokud chtěla víc, pak už nastupoval systém odměňování za uklizený pokojík aj.
Ze začátku si dcerka připadala jako milionář. Asi tak do prvního nákupu v obchodě – chtěla sušenky navíc. Poukázala jsem na její kapesné a že si je může koupit sama. S nadšením to udělala... a pak jen koukala, jak málo jí zbylo. Objevila kouzlo letáků a slev (a to chodila do první třídy). Brzo si taky začala dávat penízky do kasičky – místo aby je ihned utratila ve školním bufíku. Zlepšila se i v počtech, co kdyby jí prodavačka chtěla vrátit špatně. Jen to uklízení se nějak neuchytilo a řekla, že základ jí bohatě stačí.
Časem vznikl jakýsi princip, že (v rámci možností) koupíme Fanny co potřebuje a kapesné je na její vrtochy. Zatím nehrozí, že by ho začala utrácet za kouření, pití nebo sázení, má tedy volnou ruku a nemusí se chodit ptát. Je to trochu risk, ale snad se nám to jednou vrátí v dobrém. Občas zaskřípu zuby, když peníze doslova vyhodí za blbost, ale mlčím – maximálně ji upozorním, že by za stejnou částku mohla mít třeba něco sladkého nebo lepšího. Ostatně – už si to sama docela hlídá. Ve škole totiž mají automat na kancelářské a doplňkové zboží – pera, fixy, pravítka apod. Fanny strašně toužila po gumovacím peru. V obchodě se mi zdálo drahé a tak jsem se trochu ošívala. Za pár týdnů přišla holka nadšeně domů, že si na něj konečně našetřila a koupila si ho v automatu. Řekla mi cenu a já se plácla do čela... nicméně jsem dělala že nic a řekla jsem, že půjdeme ještě pro něco do papírnictví. Tam jsem „jakoby“ náhodou objevila stejné pero a hlasitě se zeptala prodavačky na cenu. Fanny našpicovala uši a skoro se rozbrečela, když zjistila, že to své přeplatila skoro o polovinu. Své kapesné si sice dál utrácí za co chce, relevantnost ceny si už ale většinou přijde nenápadně ověřit.
Postupem času začaly dostávat kapesné i ostatní děti ve třídě. Některé maminky se chodily ptát, kolik kdo dává a čím to podmiňuje. Tu se objevil zajímavý úkaz. Na povrch vyplynulo, že každý vnímá kapesné jinak – někdo jako výplatu za projevenou ochotu dítěte pomáhat, někdo jako formu výpalného (dám ti peníze a ty mě nebudeš otravovat při nakupování), jiný zase jako formu dárku na přilepšenou. Každý rodič má také jinou potřebu kontrolovat způsob utrácení peněz. Já osobně dávám Fanny volnou ruku, jiní kontrolují platby do poslední koruny, další chtějí na každou transakci souhlas předem.
Něco takového je kupodivu i moje máma. Už v dětství jsem chodila na placené brigády, abych si mohla koupit cokoli nad rodinný rozpočet. Jenže ouha, vše jsem musela předem zkonzultovat a nechat si nákup schválit. Jinak bylo zle a máma byla schopná mi pracně vydělané peníze zabavit. Nyní je mi přes čtyřicet let, ale občas se stane, že od mámy dostanu peníze „na přilepšenou“. Sama ví, že mít dvě děti je náročné a chce občas trochu ulehčit naši situaci. Člověk by řekl, že v tom není problém, ale opak je pravdou. Já to vidím jako přilepšenou na chod domácnosti a mám pocit, že peníze mohu utratit jak uznám za vhodné (třeba i za šaty pro holku, na které bych jinak finančně nedosáhla) – zatímco moje máma chce i nyní tvrdě regulovat každý nákup a dokáže udělat i pěknou scénu na veřejnosti, pokud má pocit, že „její“ peníze utrácím nevhodně. Jenže... čí peníze to jsou? Byly původně její... pak mi je věnovala... jsou tedy moje nebo pořád její? Je to stejné jako s tím kapesným. Peníze jsem vydělala já (nebo Vráťa)... dali jsme je holce... jsou tedy její nebo pořád naše? Může si s nimi dělat co chce? Nebo máme morální právo jí do toho mluvit? Vždyť ona pro ně neudělala nic. Teď babo raď.
S ostatními rodiči se na toto téma úplně neshodneme. Jak je to tedy u vás? Dáváte dětem peníze jen tak, nebo si je musí vydělat? A mohou si s nima potom dělat co chtějí?
Žádné komentáře:
Okomentovat