Náš přestup se málem nezdařil. Prošvihla jsem datum podání přihlášky a s pláčem jsem volala paní ředitelce. Ta se naštěstí ukázala jako formát a dovolila mi podat ji dodatečně. Dalším zádrhelem se ukázalo hledání pedagogické asistentky. Nasmlouvané paní jedna po druhé odříkaly a už to vypadalo bledě. Pak se naštěstí uvolila jedna, která do té doby dělala ve školce cosi jako chůvu pro menší děti. Ředitelka se totiž rozhodla vyjít vstříc pracujícím maminkám, kterým končila dvouletá mateřská a tak brala do školky i děti, které nemusela. Bylo pro ně ale nutné upravit stávající podmínky a trošku jim vypomoci s adaptací. Ještě horší byl přístup úředníků, kteří nám sice asistentku "schválili", ale až poté, co jsme kromě zprávy z Nautisu zařídili také dobrozdání od psycholožky z jednoho pražského Specializovaného centra. A jako bonus rozhodli, že podklady byly podány pozdě a tak ji budou platit až od poloviny školního roku. Paní ředitelce se naštěstí podařilo finanční zádrhele vyřešit ke spokojenosti všech stran a Josífka mohla nastoupit.
 |
| Sportovní den |
V září jsme šli do školky plni obav a se strachem. Josífka však zapadla do kolektivu dětí zcela přirozeně, „svou“ asistentku si doslova zamilovala a učitelky taky. Ukázalo se, že dokáže být veselá a přítulná a dokonce i učenlivá. Pár problémů se samozřejmě objevilo. Pokusila se vytopit koupelnu, lezla do všech dveří a čas od času se objevila v kanceláři paní ředitelky (sama). Všechno se vyřešilo jemným promluvením Josífce do duše a jejím slibem, že už to neudělá. Já se ještě několik týdnů děsila, kdy se ozve klasické „Paní Fillerová, musíme si promluvit.“ a ono se to opravdu ozvalo! Jenže místo snůšky pohrom jsem se dozvěděla samé dobré zprávy, o které se paní ředitelka chtěla podělit.
Učitelky si také hned od prvních dní vzaly „do parády“ ostatní děti a citlivě jim vysvětlily, že Josífka je trošku jiná. Že má problémy s hlavičkou a trochu zvláštní uvažování. Že by na ní měly být hodní a občas jí pomoct (nebo aspoň neškodit). Že si žije ve svém světě a ostatních se může bát. Světe div se, ono to fungovalo. Děti si ji zamilovaly a hned měla i několik ctitelů. Ti potom dávali pozor, jestli má svého plyšáčka, jestli se neumazala nebo nemá hlad či žízeň. V průběhu prvního roku měla těžký úraz a ostatní děti po ní plakaly – musela jsem s ní zajet do školky alespoň na návštěvu a hned byla v obležení dětí – ten jí přinesl obrázek, ta hračku, tahle zase pohladila zavázanou nožičku. Málem nás ani nepustily zase zpátky domů.
 |
| Ve školce bylo divadélko a Josí se chtěla aktivně zapojit ;) |
První rok byl tak přínosný pro obě strany a tak pohodový, že se paní ředitelka rozhodla přijmout ještě jedno autistické dítě. Ukázalo se, že není autista jako autista. Chlapeček na tom byl o něco hůře než Josífka a už po měsíci bylo jasné, že tudy cesta nevede. Nakonec se podařilo vyjednat mu přestup do vhodnější školky a ve třídě bylo zase klidněji. Taky se ukázalo, že Josífka je na tom sice poměrně dobře, ale své limity má a posouvá je jen pomalinku. Každopádně se Josífka každé ráno do školky těšila a jen málokdy jí vadilo, že nejde domů hned po obědě. Poslední rok zkusila i taneční kroužek a (až na pár lekcí) se aktivně zapojovala a příkladně spolupracovala. Když potom na představení přišel i tatínek, byla na vrcholu blaha. S lehkou pomocí zvládala pravidelné návštěvy sauny a občasné výlety. Školní besídky ze začátku ignorovala, aby se pak nakonec k údivu všech najednou zapojila a znala všechny narážky a choreografii. Učitelky jí hodně vycházely vstříc. Na rozdíl od ostatních dětí měla o něco více privilegií. Směla se pohybovat po celé školce, kuchařky jí rády daly porcičku navíc, po obídku nemusela spinkat a mohla si tiše hrát v koutku, měla vlastní místnůstku na učení, nosila si vlastní malé svačinky a do školky nikdy nezapomněla vzít si s sebou svého plyšáčka.
Paní ředitelka na Josífku získala grant a tak pořídila spoustu her, které si spolu s ní užívaly i všechny ostatní děti. My jsme si zase dali vždycky záležet, aby vánoce ve školce byly vždy plné dárků. Ke konci Josífčina pobytu se ve školce stavila její psycholožka (a byla nadšená z přístupu učitelek i paní ředitelky) a pro rady si došla její budoucí asistentka. Zpětně trochu lituji, že nás nenapadlo poslat tam na konzultaci i budoucí paní vychovatelku z družiny a možná i třídní učitelku. V září by nám to ušetřilo spoustu potíží.
 |
| Děti spořádaně poslouchají, jen Josí leze po zdi ;) |
Jak se tak blížil přestup do školy, začaly být učitelky naměkko a Josífka naopak plná natěšení. Moc dobře si uvědomovala, jak velká změna ji čeká a byla nadšená. Učitelky zase přiznávaly, že na většinu dětí časem pozapomenou, ale Josífka zůstane v jejich srdcích navždy. Na rozloučení jsme si navzájem předali spoustu dárků a potajmu si poplakali. Já měla rozhodně slzy v očích a bez mučení se přiznávám, že se mi ze školky vůbec nechtělo. Pro Josífku to byla oáza klidu a pohody, s milujícím a inspirujícím prostředím. Do školky nastoupila jako outsider – dítě předurčené ostatními do speciální školy a mizivé budoucnosti. Po dvou letech péče a lásky odcházela jako sebevědomé dítě, těšící se na normální základní školu (pouze s dopomocí asistentky), které vynikalo v matematice a malování. Udělala také těžké talentové zkoušky na uměleckou školu a její budoucnost vypadala mnohem růžověji.
 |
| Dárek od paní učitelky - Josífka a Totoro |
První školní den jsem musela poslat její fotku ze třídy rovnou paní učitelce do školky (prosila mě o to s velkou razancí) a na oplátku nám bylo připomenuto, že se rozhodně máme stavit na školkové zahradní slavnosti. Ta byla v říjnu a vyšla nádherně. Jak jsme se blížily s Josífkou ke školce, začaly se ozývat děti na zahradě: „Já vidím Josífku!“, „To je Josefka!“ , „Jde Josífka!“ a hned kolem ní byl hlouček dětí a každé se chtělo Josífky alespoň dotknout. Učitelky mě uviděly a hned se začaly točit a hledat Josífku. Pak nastalo velké objímaní a pusinkování. Josífka jim oznámila, že škola je „brnkačka“ a začala běhat po zahradě. Užívala si každou atrakci, prozkoumávala každý kout a ochutnávala dobroty kuchařek. U jejich stánku zcela ignorovala seřazenou frontu, ale nikdo neměl srdce jí něco říct. Vždyť to přece byla „jejich“ Josífka. Celé září se prý ostatní děti ptaly, kde je Josífka a proč má její značku jiné dítě. Učitelky při úklidu braly s nostalgií hračky do ruky a říkaly: „S touhle si Josífka ráda hrála.“ Paní ředitelka mi (zcela právem) řekla, že Josífka je jejich pýcha a já musím souhlasit. Změna školky mě sice původně děsila, ale zpětně musím uznat, že to bylo to nejlepší rozhodnutí. Josífka se stala miláčkem celé školky. Byla láskyplně vedena, ale nikoli rozmazlována. Dokázaly jí vštípit určitý řád a vědomosti a přitom si mohla užívat bezstarostného dětství. Naše rodina jim všem bude navždy vděčná a určitě se za nimi čas od času budeme muset zajít podívat.
 |
| Hurá do školy |
Žádné komentáře:
Okomentovat