Každý den několikrát přesvědčuju sama sebe, že se mi to nezdá. Že to hodné a mazlivé dítě je opravdu naše. Až do své dospělosti jsem měla děti za něco vřískajícího, usmrkaného a otravného. Navíc se v mém okolí nevyskytoval nikdo, s kým bych chtěla žít až do konce svého života. A když už jsem to vzdala najednou se objevil on a do roka od svatby byla na cestě i dcerka. Snažili jsme se o ní dlouho a já už skoro ani nedoufala. Už v bříšku se chovala sice divoce, ale vždy s úsměvem. Na každém ultrazvuku byla rozřehtaná a v pohybu. Po narození se příliš nezměnila. Malý smíšek s ďáblíkem v těle.
Tento týden objevila kouzlo dvanáctihodinového spánku. Konečně se i já můžu vyspat a svět je hned veselejší. Včera zjistila, že když se ke mně přitulí, krásně se odpočívá. Takže se tulí a tulí... to se nedá popsat, to se musí zažít. Starat se o dítě je únavné a občas i nevděčné. Přesto nevycházím z úžasu. Proč si, proboha, vybrala za rodiče zrovna nás? Co nás tak odlišuje od ostatních? Nemáme víc peněz (a občas ani rozumu). Máme pro ní jen kopec lásky, který se snad nikdy nevyčerpá.
Trochu sobecky si přeji ještě jedno takhle hodňoučké dítě. Snad se to povede a když ne, tak se svět nezboří - beru jakékoliv :o).
Žádné komentáře:
Okomentovat