Také se plně projevila počítačová gramotnost jednotlivých učitelek – a hlavně jejich přístup k online výuce. U mladší dcery učitelka vsadila na třídní stránky – každý den hezky vypsala A4 textu – úkoly ze všech předmětů, které ten den měly být (a to včetně tělocviku, hudebky nebo výtvarky). Po týdnu chtěla vědět pokroky, tak jsem jí zaslala e-mail a omluvila se, že sice zadání plníme, ale vlastním tempem a trošku na přeskáčku (naštěstí pochopila a odsouhlasila). U starší dcery se učitelka nadšeně chopila příležitosti – založila speciální stránky s přehledným zadáváním úkolů i od ostatních učitelů, zvláštní stránku na revidování hotových zadání, diskuzní fórum žáků a whatsappovou skupinu rodičů. Soustředila se na rozjeté projekty a důležité předměty, doporučila i televizní učení a psaní si deníku (děti si je potom budou porovnávat). Zároveň rovnou rozjela anketu mezi rodiči, co s daných novinek má nechat v „aktivní službě“ i po skončení nouzového stavu. Také děti i rodiče uklidnila, že pokud nebude někdo stíhat plnit úkoly (nebo nebude mít jak – potíže s připojením, tiskem atd.) tak si z toho nemá dělat hlavu – vše se dá dohnat v následujícím roce. Jak jsem tak koukala na stránky školy, tak někteří učitelé se spokojili s hromadným zadáváním úkolů na hlavní stránce a seznamem doporučených on-line učebnic a pomůcek.
Ředitelka školy taky mezi užitečné odkazy zařadila stránky Městské knihovny – ta dala k dispozici několik stovek knih v pdf verzi. Našla jsem hned několik velice dobrých titulů a rozhodla se nelitovat barev a papíru a nějaké si i vytisknout. Jsem totiž staromódní a čte se mi lépe z papíru než z monitoru. Poměrně brzy se tak ukázalo, že došla barva a když přestal fungovat i skener, přišel čas na novou tiskárnu. Naštěstí jsme na to byli připravení, stará tiskárna už delší dobu zlobila a já si vyprosila nový typ k narozeninám. Ty sice jsou až za delší dobu, ale kdo by odolal povánočním slevám. Nyní přišel její čas a stará šla pryč. Čas ukázal, jak dobře bylo, že jsme ji měli v záloze. V současné době je problém i jenom doobjednat spotřební materiál. Ani velké obchody nestíhají a dodací lhůty jsou vražedné.
Dopolední výuka v televizi donutila Vráťu se čas od času odstěhovat do ložnice. Po jedné videokonferenci jsem si až dodatečně všimla, že celou dobu měl na pozadí pověšenou mojí vypranou startrekovou uniformu :D no, nikdo z kolegů se prý na nic neptal. Občas musel taky vypomoci s výukou matematiky u Fanny. Na to já už prostě nemám. Vůbec bych ocenila, kdybych měla také k ruce pedagogickou asistentku, Josí dokáže být oříšek a já na to nemám žádnou odbornou praxi nebo vzdělání. Řídím se svým citem a postupuji s ní sice pomaleji, ale stále kupředu. Naštěstí je její asistentka často na facebooku a tak mohu konzultovat pokrok. Odpolední výuku občas přesouvám na balkon. Z bezpečnostních důvodů holky nevodím ven, nedostatek vitamínu D se snažím dopovat pomocí kapek.
Proč z bezpečnostních důvodů? Ukázalo se totiž, že začínám být lehce paranoidní. Ze začátku jsem nově nastupující infekci brala na lehčí váhu. Pak jsem se jednou vracela z nákupu domů a potkala souseda. Rozhodla jsem se s ním čekat na výtah (i když doporučení hygieniků je jezdit o samotě) a z mírné zvědavosti se zeptala, jak to s rodinou snáší. Smutně potřásl hlavou – jejich nejmladší dítě má vysoké horečky a strašně kašle. Vytřeštila jsem oči, zakoktala cosi o tom, že vlastně musím hubnout a do bytu vyrazila pěšky. Je pravda, že co jsem s dětmi doma, tak mi pohyb citelně chybí, ale i tak – tohle byl akt čisté vyděšenosti. Já sama dodržuji bezpečností pravidla – mám roušku, rukavice a po příchodu domů se převlékám a myji si ruce i obličej. Prostě nechci rodinu zbytečně vystavovat riziku, když to není absolutně nutné.
Jinak se nám už podařilo si nastavit pravidelný (nebo spíš jasně daný) režim. Nehodlám nechat děti zvlčet a tohle nejsou žádné uhelné prázdniny. Ráno se tudíž vstává jen o něco později, než by bylo za normálních okolností. Obě mají krátký čas na probuzení se, převlečení a nasnídání se. Pak už začíná televizní učení. Josífka si odbude svoji první třídu a ze zvědavosti se kouká ještě na Angličtinu s Hurvínkem a další speciality (první týden to bylo Karaoke čtení, to se jí moc líbilo, a nyní Logohrátky – ty už ji tolik nebaví). Pak si jde chvíli hrát a pomalu se připravuje Fanny. Ta se povinně kouká na speciální matematický pořad (je sice pro mladší děti, ale opakování je matka moudrosti a matematika je něco, s čím jí já rozhodně nepomůžu). Pak následuje její hodina pro čtvrté třídy. Po skončení je čas na pauzu na hraní a následný oběd.
Po obědě nastává výměna „něco za něco“ - tj. udělej jeden úkol do školy (většinou dle vlastního výběru, jen u Josífky trochu koriguji) a dostaneš za to hodinu na elektronice dle svého výběru (mobil, počítač, nintendo). S Josífkou si musím sednout a pomáhat jí s učivem, Fanny si vybere zadání, přinese hotový výsledek a já ho jen letmo zkontroluji a buď pošlu scan učitelce, nebo založím do desek. Jednou si nebyla jistá větou v angličtině, tak jsem jí pomohla. Načež mi učitelka odepsala, že napsáno to bylo dobře – jen jedna věta se jí prý nezdá – minulý čas budou probírat až mnohem později. No, přiznala jsem se a od té doby holka vypracovává vše sama. Po týdnu začalo být jasné, že musíme každý den zařadit povinnou „hodinu tělocviku“. K večeru tudíž okolo páté všichni všeho necháme a seřadíme se u nintenda. Kdysi jsme holkám koupili taneční hru a teď jsme za to všichni moc rádi. Senzor sice snímá jen jedu ruku (a tak by se dalo švindlovat), ale všichni hezky poctivě zapojujeme celé tělo a tančíme jak o život.
 |
| Josi se rozhodla, že vybarvit triko nestačí - je třeba domalovat celou figuru ;) |
S takto nastaveným režimem jsme museli část učení posunout i na víkend, dětem to ale příliš nevadí. Jen návrat do školy bude asi krušnější. Nyní jsou zvyklé na svoje tempo, které si mohou víceméně ovlivnit. Josífka navíc špatně snáší změny a tento průběh první třídy rozhodně není to, co očekávala. Sotva si zvykla na školní řád, už byly Vánoce, pak chvilka učení a Jarní prázdniny. Po nich se do školy týden nevrátila, protože byla nemocná. Pak zhruba týden a něco ve škole a šup, zpátky domů a učit se tam. Má v hlavě zmatek a druhá třída pro ni bude asi mnohem těžší, než jsme si mysleli. Díkybohu, že má učení ráda a není problém s ní pracovat. Dělá pokroky pomalu, ale jistě.
Nedávno se na sociálních sítích kdosi ptal, co rodičům nyní nejvíc chybí. Jasně, že učitelky by se doma hodily... já osobně bych uvítala i asistentku... taky vychovatelka do družiny by se šikla... školník a uklízečka jakbysmet... ale upřímně... kdo mi nejvíc chybí? … Kuchařky!!!! … Až teprve teď vidím, že moje děti jsou černá díra, ve které stejnou měrou mizí oběd, ovoce, zelenina, pití i sladkosti! Mé plány, že nákupy budou stačit na víc dní, vzaly rychle za své. Já chci zpátky jídelnu :(
To by k tématu školy prozatím stačilo a příště napíšu něco o našem duševním a tělesném zdraví.
Žádné komentáře:
Okomentovat