Advik 2013 - Návrat ke kořenům?

Tak se znovu sešel rok s rokem a opět přišel můj oblíbený festival. V nedaleké škole se toto léto konal trochu změněný Advik (Anime + Dance víkend). Od minulého roku se trochu změnilo vedení v týmu organizátorů. Staronový šéf sliboval návrat k původní formě festivalu. Program se totiž v průběhu let rozrostl od anime k sci-fi, fantasy, kuchyni, počítačovým hrám atd. Na publikování programu jsem se tedy těšila a zároveň se toho bála.
Na první pohled to vypadalo dobře. Stále byly přednášky o mém oblíbeném anime směru (yaoi), zůstaly hodiny tance a měla být dokonce fashion přehlídka! Ať jsem ale hledala jak jsem chtěla, zcela zmizelo fantasy a sci-fi. Přednášky Františky Vrbenské si sice byly každý rok podobné, vždy jsem se z nich ale dozvěděla něco nového. Mno, uvidíme příští rok. Také zcela vypustili akci pro veřejnost (bývalo to japonské divadlo, ohňostroj, vypouštění balonků nebo sushi festival). Také v sekci prodejců jsem marně hledala alespoň jedno nakladatelství - a to se přitom na festivalu křtily hned dvě mangy! Ach jo. Zato jsem velice ocenila nové prostory. Skoro tři tisíce účastníků se nádherně rozprostřelo po areálu školy a na většinu přednášek nebyl problém se dostat. Bylo i dost větráků a míst k sezení.

přednášelo se i ve velké tělocvičně (tady je ještě polprázdná - čeká se na přehlídku lolitek)

Má romantická duše také ocenila místnost, která byla označena "Retro hry". Čekala jsem hodně, ale rozhodně ne několik stolů na fotbálek. Také tam bylo cosi, co je asi pro dnešní mládež retro, já to ale ze svého mládí neznám - pro mně to bylo až příliš moderní - cosi jako stůl na hokej křížený s ping-pongem. Třešinkou na dortu bylo piano v místnosti. Čas od času někdo přišel a hrál - ať už to uměl nebo ne.
Příjemnou oázou byly hned dvě místnosti určené pro Maid kavárnu a knihovničku. Původně jsme tam chtěli s manželem jen nakouknout - nakonec jsme si tam vypili několik šálků čaje a přečetli vše co šlo. Jen sladkosti zmizely hned a já jen smutně koukala na poslední cheescake, který nesli k vedlejšímu stolu. Bohatě to vynahradil doprovodný program. Harfa příjemně pohladila po duši a skoro jsme nestihli přednášku.
První tři dny jsme byli na festivalu bez dětí, mohli jsme si tedy dovolit skoro vše. Minule to byl totiž kámen úrazu - ani jedna z holek nemá zatím tolik trpělivosti, aby vydržela hodinu poslouchat někoho jen tak mluvit - musí se přidat, pobíhat, prolézat, tancovat, ničit. Bez našich kočiček jsme si připadali jak na prodlouženém rande. Převlékla jsem se do šatů alá japonská školačka (každý den trochu jiné), do podkolenek divokých barev (a pokud možno s motivem lebek) a přidala i zvláštní typy účesů. Vráťa si aspoň dal záležet s výběrem triček. Přinutila jsem ho i ke dvěma lekcím tance. Cha-chu už docela umíme, blues je v pohodě, ale takový jive je zatím něco příšerného. Taneční mistr a jeho asistentka si nás pamatovali už od minule a byli úplně úžasní. Trpělivě vše vysvětlovali a předtančovali. Uměli vše okořenit humorem a i to největší dřevo si připadalo dobře. Jen sobotní ples jsme tradičně nestihli - už nebylo hlídání pro děti.
Katastrofou dopadla tombola. Koupili jsme si několik lístků už první den a v sobotu jsme si natěšeně sedli do tělocvičny. Vylosované lístky hlásil sám hlavní organizátor. Což o to, koukalo se na něj hezky. Jenže jako moderátor by se asi neuživil. Neustále si pletl barvy, hlásil moc rychle a lidé nestíhali, pletl si ceny a zcela zapomněl říkat i písmenka na losech (los měl vždy barvu, číslo a písmeno). Takže při vyzvedávání cen hodně lidí zjistilo, že stáli dlouhatánskou frontu zbytečně. Některé ceny byly navíc za trest (ale zase to byla sranda, docela jsem se pobavila). Jen by to lidi neměli brát tak vážně - vždyť šlo jen o tombolu na festivalu.

mumraj před školou

Tady šlo přece o něco jiného - vidět a být viděn. Každý si dal záležet na vzhledu i doplňcích. Občas jsem se chytala a poznala představovaný charakter a občas ne. V jednu chvíli jsem viděla dokonce dva Wolveriny naráz! (Ehm... ne, nepila jsem a neviděla dvojmo.) Počasí nám příliš nepřálo, venku však bylo kam se schovat a přitom mít dobrý výhled na korzující figurky. V jednu chvíli jsem si všimla, že nedaleko stojí malá holčička (cca pět let), která fascinovaně sleduje ten mumraj zpod deštníku. Chudinka malá, vůbec nechtěla jít domů. I když - možná byla větší chudák její babička - trpělivě stála vedle ní a čekala.  Vzpomněli jsme si na ty svoje holky a rozhodli se, že v sobotu je vezmeme na chvilku s sebou (to jsme ještě netušili, že je budeme mít v neděli na krku celý den).
Fanynka se na vše dívala se směsicí hrůzy a radosti. Držela tátu křečovitě za ruku a odmítla se pustit - osmělila se až druhý den. Josífce to bylo šumák. Napoprvé se nechala nést a skoro usnula. Zato druhý den pobíhala po chodbách a její veselé "Takatakatakáááá!" se neslo dodaleka.
Celkové shrnutí čtyř festivalových dnů: organizace - lepší než loni (jen příště jiného moderátora, prosím); program - vraťte nám fantasy (chválím však přednášky o japonské kultuře); tombola - letos byla zajímavá jen jediná hlavní cena (a jedna byla vtipná) - chtělo by to zkusit pošťouchnout sponzory; zázemí - za jedna mínus (to mínus je za neexistující stojany na kola - museli jsme je přivázat k plotu); kuchyně - mno... ucházející... jenom jednou jsme utekli do nedaleké hospody; přizvaní prodejci - milý, ochotní, takřka nulová nabídka komiksů (což je na anime festivalu neobvyklé) :( ; doprovodný program pro neplatící okolí - nulový... ajajaj...
Každopádně jsme si festival užili, nakoupili spoustu blbinek, zatancovali si, nafotili nádherné momentky a hlavně - za ty čtyři dny jsme se dosyta nasmáli. Už se těším na další rok.

momentka do alba