Když jsem byla mladší (nemůžu říct menší - moc jsem nevyrostla ani v dospělosti), bylo nakupování jednoduché. Všechno stálo všude stejně. Jen pulty v krámě zely prázdnotou. Cena se dala ovlivnit snad jen touhou prodavačky po mírném úplatku. Za trs banánů, balíček hygienických potřeb nebo pár slušivých bot se patřilo nenápadně předat prodavači týden předem láhev něčeho dobrého, případně balíček kafe. Nakupování bylo občas dobrodružné, ale ve většině případů rutinní. Vše změnila revoluce. Obchody se zaplnily zbožím a začala řádit "neviditelná ruka trhu".
Vyrojily se slevy, letáky, reklamní akce. Dokud jsem studovala (a následně pracovala) slevy mě příliš nezajímaly. Běžné nákupy jsem neřešila, šlo se prostě do nejbližšího obchodu a tam se nakoupilo. Výhodné nabídky jsem sledovala tak leda u sezónních slev na oblečení. V duchu jsem se usmívala nad líčením babičky, která celý den pobíhala po sídlišti a nakupovala zásadně dle slev. Říkala jsem si, že ji to třeba baví. V důchodu má přeci času dost.
Svůj názor jsem změnila na rodičovské dovolené. Jak se ztenčilo moje konto, otázka rodinného rozpočtu se přede mnou objevila jako rudý signál. Najednou jsem si musela udělat rozvahu, hlídat každý účet, otáčet každou korunu třikrát. A objevila jsem krásu letáků. Zatímco ostatní si lepí na schránky samolepky, že reklamu nechtějí, já si procházím i letáky odložené bokem. Družstvo pořídilo kovový stojan, kde se hromadně ukládají. Každé pondělí se k němu vrhám s nadějí v oku. Úlovek si nesu domu a tam doslova čenichám po dobrém úlovku. Ještěže máme na sídlišti zástupce všech firem a nemusím tedy jezdit do města. S kočárkem si můžu dovolit jezdit po sídlišti tam a zpátky a hon po zboží propojit s procházkou pro Fanny. A když je ošklivé počasí, nastupuje internet. I na něm se dá sehnat spousta věcí v bazarech a na akcích.
Jen jednou týdně se trochu utrhnu a nakoupím na farmářském trhu. Pořád se spořit nedá. I když vláda nám chystá další a další překvapení a kdo ví, třeba se pro nás časem stane i farmářský trh něčím cenově nedostupným. Ale já jsem životní optimista. Všechno je přeci jen dočasné. Přijde čas, dítě (děti) odrostou a já nastoupím zase do práce. A zase bude (o fous) líp. Až zase do důchodu, pokud se ho dožijem. A najednou přijde na přetřes staré přísloví: Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš!
Žádné komentáře:
Okomentovat