Tak tu máme další výročí. Před třemi lety jsem se probudila v květnový pátek do mrholivého dne. Ještě rozespalá jsem nechápavě hleděla na dlouhatánské šaty v barvě champagne a přemýšlala, jak se do nich vlastně nasoukám. Po velice krátké snídani mi máma pomohla zapnout všech cca třicet knoflíčků na zádech a já začala vyhlížet svého svědka a jeho přítelkyni. Mámin přítel zatím řešil dilema, jak připevnit na svoje auto tu ohromnou kytici (celou jízdu se pak bál, že mu někde uletí). Navzdory všem zvyklostem jsem nasedla do auta a vyrazila si vyzvednout svého budoucího muže. Hlavou se mi honily krizové scénáře, např. co budu dělat, pokud se schová do skříně a odmítne z ní vylézt. Zní to zvláštně, ale až když jsem ho viděla stát na parkovišti, mé srdce se uklidnilo.Po dozdobení ostatních aut jsme se vydali směrem ke Karlovu náměstí, kde stála "naše" oddací síň.
Kdo někdy odbočoval z vedlejší ulice na hlavní třídu Horních Počernic ví, že je to úkol velice těžký. Zvláště, když jede svatební kolona a nechce se roztrhat. Naším andělem se stalo policejní auto, které si všimlo našich problémů a ochotně nám "zašpuntovalo" silnici. Řidič nás potom doprovázel až do poloviny cesty a průběžně vypomáhal. Slušní a milý lidé stále existují.
Následující obřad byl krátký, vkusný a bez zbytečných slz. Přítomné jsme vyvedli z míry už svatebním pochodem - jen málo z nich poznalo, že se jedná o melodii z jednoho anime seriálu. Srdečné díky houslistce a varhenistce, které skladbu nacvičily v šibeničním termínu dvou týdnů. Mezi hosty se sešli mí současní i bývalý kolegové a opodál nich zamačkával slzu dojetí i můj bývalý přítel. Jeho současná přítelkyně už možná v duchu brala inspiraci na jejich den D. Škoda jen, že můj vlastní brátr s rodinou nemohli přijet. V okamžicích, kdy já jsem říkala "ano" jeho žena rodila jejich druhé dítě.
Po slavnostním fotografování jsme se všichni přesunuli do restaurace. Zamluvené bylo celé patro, soukromí tedy bylo dokonalé. Dokonce jsme tam mohli nechat přes noc i svatební dary. Ruch byl čilý. Část rodiny odešla hned po obědě a byla plynule doplněna právě dorazivšími kamarády. Unést mě chtěly hned dvě skupiny. Akce se naštěstí podařila a po delším pátrání jsme byla i nalezena. Jen mi musel novomanžel dát gól (byla jsem unesena do blízkosti fotbalového hřiště, kde právě probíhal trénink). Na druhý pokus se mu to podařilo a mohli jsme jít zase slavit.
Celá oslava skončila již před půlnocí a všichni se odebrali do svých domovů. Jen já s manželem jsme se uchýlili do nedalekého hotýlku. Asi jsme během noci nebyli nejtišší... ráno se na nás povzbudivě usmívalo hned několik dalších hostů.Vyzvedli jsme dary, pozdravili rodiny a každý se odebral ke svým rodičům. Do vlastního bytu jsme se totiž měli stěhovat až za necelé tři měsíce. Jen prstýnek na ruce mi neustále připomínal, že se můj život už navždy spojil s Vráťou a už nikdy nebude jako dřív.
Žádné komentáře:
Okomentovat