Dostala se mi do ruky velice zajímavá kniha. Americká autorka nechala svého devítiletého syna, aby jel sám domů metrem (New York). Trasu znal, vybavila ho pro jistotu i mapou a penězi. Celou dobu se o něj bála, po nějaké době ale dorazil zcela v pořádku domů - pyšný jak páv. Autorka se živí i jako novinářka - celou příhodu tedy sepsala jako krátký článek do novin. Hned ten den ji kontaktovalo několik televizí, novin a rádií. Byla pozvána do několika prestižních pořadů. Řekla si, proč ne, a šla... neměla ale ani to nejmenší tušení, co ji čeká. Vrhli se na ni jak kobylky... moderátoři, "experti", ostatní matky. Dostala titul "nejhorší americká matka". Ohromný poprask trval ještě skoro dva roky poté. Celé ji to inspirovalo k sebrání různých iracionálních obav amerických rodičů. Oslovila odborníky, prolezla archivy a sepsala knihu. Založila také blogové stránky pro podobně smýšlející rodiče.
Evropská mentalita je trošku jiná. Přesto se Česká republika začíná Americe až příliš podobat. Když jsem byla ještě dítě, bylo zcela normální, že mě moje máma nechala v kočárku před krámem a šla bez potíží nakupovat. Dneska by stihl někdo do deseti minut zavolat policii a bylo by to na popotahování. Reálná hrozba únosu kočárku je přitom minimální. Lidé jsou ale vystrašení televizí a novinami a přestávají věřit svému zdravému rozumu. Nejčastěji se brání větou, že dnes je jiná doba než tehdy... to ano, je totiž bezpečněji. Pokud vypustíme terorismus, tak největší vlna kriminality byla zhruba v devadesátých letech. Od té doby stále klesá, ač se nás novináři snaží přesvědčit o opaku, a je zhruba na úrovni sedmdesátých let (dle americké statistiky). Navíc má drtivá většina lidí (nejen dospělých) mobilní telefon a volat na nouzová čísla (policie, hasiči, sanitka) lze i při zcela vyplácaném kreditu. Únosy, vraždy a jiná kriminalita samozřejmě nezmizely z našeho života. Při dobrém proškolení dítěte jim však lze úspěšně předcházet.
Já se tu ale vrátím k onomu cestování v úvodu. Autorka píše, že svoji první zcela samostatnou jízdu si jedinec dokáže zapamatovat až do vysokého věku. Tak jsem zavzpomínala i já. A můj nejsilnější zážitek je tento: Můj otec pracuje nedaleko Kampy. Naše rodina tehdy bydlela na Praze 8 – nedaleko Ládví. Metro tehdy tak daleko ještě nejezdilo, zato vedla přímá tramvaj, která obě místa spojovala. Často jsem za tátou jezdila na návštěvy. Jednoho dne jsem se tedy rozhodla, že se domů dostanu sama. Bylo mi tak okolo devíti let. Odvážně jsem se vydala na zastávku tramvaje. Jenže tam byla cedule, že tramavaj kvůli výluce nejede. Moje dětská logika si to vyložila tak, že nejezdí tramvaje v celé Praze. Vrátit se mi nechtělo, vydala jsem se tedy směrem k domovu pěšky. Cestu jsem neznala, rozhodla jsem se tedy držet kolejí. A co je nejjednodušší? No přeci jít přímo po kolejích! Myslela jsem si tehdy, že tam auta přeci nesmějí – a to ani křížit. Můj anděl strážný se asi pořádně zapotil. Zkoušeli jste někdy projít křižovatku na nábřeží Kapitána Jaroše? A po kolejích? Měřila jsem tehdy jen o fous víc než metr a vážila sotva dvacet kilo... žádné z aut se ke mně ani neodvážilo přiblížit – asi jsem vypadala jako přízrak. Ve zdraví jsem se dostala až na Nádraží Holešovice. A tam už jsem věděla, že je zde zastávka autobusu, který jezdí až před náš dům. Moje spása, dál už jsem po svých nemusela. Domů jsem dojela bez potíží a hrdá na to, jak krásně jsem onen „dopravní kolaps“ vyřešila. Něco mi ale říkalo, že máma se to dozvědět nemusí.
Po přečtení výše zmiňované knihy jsem se své mámy zeptala, v kolika letech mě to vlastně začala pouštět do MHD samotnou. Po chvíli váhání připustila, že jsem byla krajně nespolehlivá, takže s tím počkala až do mých devíti let. Zato můj bratr byl prý vzorný, takže směl jezdit už okolo sedmého roku. Co by tomu asi řekli dnešní obyvatelé New Yorku? Stala by se moje máma „nejhorší matkou“ České republiky? A co vy? Odkdy jste jezdili Vy a odkdy necháte jezdit svoje děti?
Žádné komentáře:
Okomentovat