Ach, ta koloběžka...

Tak jsme se rozhodli, že je načase naučit naší starší dceru na další způsob dopravy. Chodit a běhat umí perfektně, na plastovém odrážedle řádí jako blázen, větší odrážedlo (tzv. First bike) už taky opanovala, tříkolku si zatím oťukává. Nyní nastal čas na koloběžku. Po delší diskuzi jsme se rozhodli pro variantu se třemi kolečky - jedno vepředu a dvě vzadu. Protože je to holka, vybrali jsme model s košíčkem na řidítkách. Jen barvu jsme pro jistotu zvolili neutrální žlutou.
Manžel ji smontoval během naší nepřítomnosti. Čekala na Fanynku hned za dveřma a ta ihned poznala, že tahle novinka je její. Nejraději by se na ní projela ihned, bylo ale už dost hodin a musela jít spát. Během spánku na ní zapomněla, během dne si ale vzpomněla. Do košíku nanesla magnetky s oblíbeným krtečkem a chvíli si pohrávala s myšlenkou, že přidá i figurky indiánů. Její aktivitu jsem vítala, odpoledne nás čekala cesta k doktorovi a já si naivně myslela, že s koloběžkou budeme rychlejší. Zhruba půl hodiny před odjezdem mě napadlo, že holka vlastně na koloběžce neumí. Ukázala jsem jí tedy základy a tiše doufala, že je prostě talent.... no... není. Koloběžku se jí podařilo převrátit hned cestou k výtahu. Překvapilo jí to a vypadala rozladěně. Přesto se jí odmítla vzdát a že se pojede.

Ještě plná optimismu

Venku před barákem nastalo peklo. Na rozdíl od odrážedel, koloběžka prostě odmítala jezdit sama. Řidítka se zdála veliká, noha se nechtěla držet na správném místě a odrážení bylo zoufale namáhavé. Po pár krocích se začala Fanny hystericky vztekat a dokonce hodila koloběžku na zem. Magnetky se rozsypali po dlaždicích a moje nervy odtekly kamsi do kanálu. Zato sousedi se královsky bavili. Hlavně sousedky :o). Nechala jsem jí pár minut a pak jsem rázně zavelela k odchodu zpátky domů. Vzteklý řev se nesl celým panelákem a neutichal. Doma jsem ji nechala odejít k ní do pokoje a oznámila, že zůstáváme doma a k žádnýmu doktorovi se nejde. Pro normální dítě by to asi bylo spíš dobrou zprávou, Fanny má ale doktory ráda a vždycky se těší (zvlášť, když vyšetřovaná má být Josífka). Rychle tedy spolkla slzy a že už prý bude hodná. Navrhla jsem jí jízdu na odrážedle, koloběžka prý ale má přednost. Souhlasila jsem pouze pod podmínkou, že při dalším mrštění na zem poputuje koloběžka rovnou k popelnici. To zabralo.
Druhý pokus začal dobře. Fanynka se chvíli snažila, pak šla vedle koloběžky a chvilku jsem jí nechala stát na prkýnku a pomáhala jsem jí táhnutím za držadlo (to se jí obzvlášť líbilo). V parku už nás tlačil čas a já ji nalákala na svezení na kočárku. Novinka zatím poputovala do kočárku se slibem, že se sveze cestou z vyšetření. Cestou zpátky opět vyzkoušela jízdu a pak už jen koloběžku vedla vedle sebe. Rozhodla jsem se tedy, že jí zase trochu povozím. Těžká chyba....těžká! Fanynce se jízda bez námahy zalíbila. Zato moje rameno začalo protestovat. Musela se tedy začít odrážet. Náhlá fyzická námaha se jí ale nelíbila a rozhodla se to dát velice hlasitě najevo. Přes celé sídliště se nesl ryk naší (většinou sladké) dívenky. "Máma pomoct, maminkááááááá!" A slzy, nudle, křik. Zkusila jsem jí to vysvětlit - marně. Zabít jsem jí nemohla. Zmlátit by nemělo význam. Popadla jsem tedy tu zpropadenou věc a zamířila rychlým krokem k domovu. Dítě běželo za mnou a přes závoj slz skoro nevidělo. V parku jsem zastavila a předala jí ten kolečkový krám. Na chvilku se zaradovala, že se pojede. A ejhle... maminka pořád trvala na tom, že se musí odrážet sama. Postavila se tedy doprostřed chodníku, obě nohy na koloběžce a řvala a řvala a řvala....
Já jsem se posadila na lavičku a pohupovala kočárek. Josífka kupodivu usnula a její sestra jí v tom nijak nerušila. Vytáhla jsem časopis a nezúčastněně jsem si četla. Co taky dělat jinýho. Necítila jsem se na to, abych Fanynku odtáhla na koloběžce až domů a ona sama se odmítala pohnout byť i jen o centimetr. Takto jsme strávily skoro půl hodinu. Kolemjdoucí se rozdělili do tří kategorií: a) chápající úsměv - většinou to byly starší ženy (patrně měly kdysi podobné trable s dětmi), b) škodolibý úsměv - většinou manželské páry (úsměv typu - hele, ona má ještě horší dítě než je to naše), c) pohoršeně zvednuté obočí - bez věkových či jiných specifik (tato část obecenstva také měla nutkavou potřebu ptát se Fanynky, kdo jí ubližuje a mě se ptát, co se děje). Když jsem dočetla časopis, utřela jsem Fanny obličej a začala tlačit kočárek směrem k domovu. Fanny zůstala stát jak přikovaná a jen zvýšila hlasitost. Po pár metrech se rozhodla, že ujede aspoň kousek. Každý metr byl ale vyvážen ohlušujícím řevem. Vydržela jsem to jen kousek. Pak jsem se od ní nechala dojet a důrazně oznámila, že pojede na kočárku a koloběžka se poveze v něm. Pro dnešek s pokusy končíme a do parku pojedeme znovu zítra a o víkendu i s tatínkem. To se Fanny rozsvítili očička. Příslib, že v sobotu táta ukáže, jak se má správně jezdit, udělal divy. Ještě trochu fňukající si stoupla na stupátko u kočárku a mohly jsme jet.
Zbytek cestování už proběhl bez potíží, v obchodě se chovala přímo vzorně a doma už se na mně usmívala přímo andělsky. Před spaním si ještě zkusila zajezdit po předsíni a nakonec si zaparkovala koloběžku v pokojíčku - hned vedle postýlky - na dosah ruky. Přes pootevřené dveře jsem jí slyšela, kterak líčí plyšákům, že je to dárek od tatínka a že už umí jezdit. No, uvidíme zítra :o).