Už delší dobu jsem cítila, kterak se hluboko ve mně hromadí napětí. Vypěnila jsem kvůli každé maličkosti, okolo stažené pusy se mi už dělaly vrásky. Nepomohly ani výlety na kole a chvilky klidu s knížkou v čajovně. Ta energie musela ven. Rozhodla jsem se tedy vrátit se po skoro roční pauze k hraní bowlingu. Hrát jsem přestala kvůli rostoucímu bříšku a návrat do herny jsem odkládala jen kvůli Josífce – stále ještě vyžadovala kojení příliš často.
Teď už jsme si ale ověřili, že s
trochou námahy beze mne vydrží okolo tří hodin. Jako ideální
pro opětovný start se mi jevil turnaj Večerní růže. Jedná se o
devítkovou hru (tj. i devět kuželek už je strike), hrát smí
pouze ženy a na každou čeká alespoň malá pozornost. Součástí
turnaje je i poměrně vydařený raut, občas nějaká soutěž nebo
předváděčka a kosmetický stánek. Jen zakouřeno je tam bohužel
jak v putyce.
Plán byl jednoduchý. Hra začínala v
šest večer. Já naložím děti a bowlingovou výbavu do
dvojvozíku, před turnajem malou přímo v herně nakojím, Vráťa
uzobne něco z rautu a odveze obě děti domů. Já si odehraji
alespoň kvalifikaci, na semifinále už nebudu mít sílu a do
desíti jsem doma... ehm... nějak nevyšlo skoro nic z plánu.
V den D měla Fanny zlobivou náladu.
Po obědě se jí nepodařilo usnout a chvíli před odjezdem už
byla protivná jak drobky v posteli. Josífce se taky nikam nechtělo
a já se začala pomalu hroutit. Rychle jsem házela věci do vozíku
(který mi naštěstí smontoval Vráťa už ráno), do toho
přemlouvala Fanny alespoň k oblečení se (už od poledne běhala
po bytě nahatá) a snažila se nakojit Josífku. Fanynce přišlo
strašně vtipný, že se jí nedaří oblíct si kalhotky přes
hlavu (a že během toho pokusu vylila obsah nočníku na plovoucí
podlahu, koberec a na zemi ležící hračky) a já se snažila silou
vůle vyhnat si z hlavy myšlenku použít připravenou bowlingovou
kouli už doma. Po víc jak hodině se mi podařilo zvládnout
situaci a vyrazily jsme na metro. Jednu stanici mám kousek od
domova. Na tu jsem ale mohla zapomenout – na nástupiště vedou
jen obyčejné schody a neviděla jsem reálně, že bych dokázala
dostat dolů vozík (cca 17 kg) + Fanny (12 kg) + Josí (5 kg) +
bowlingové vybavení (7 kg). Takže hezky na dvojnásobně vzdálenou
konečnou Háje. Teoreticky jsem se mohla ještě přiblížit
autobusem, ale Josífka pofňukávala a bála jsem se, že se to
změní v hysterický řev a to v uzavřeném autobuse prostě
nepřežiju. Cestou na metro naštěstí usnula. Háje si nedávno
pořídili krásný a prostorný výtah, v pohodě jsme tedy
nastoupili do soupravy.
Josífka šťastně prospinkala celou
cestu a probudila se až na Vltavské. Tam spustila svůj líbezný
pláč a já s děsem zírala na nefunkční výtah. Po jezdících
schodech jsem ještě s dvojvozíkem nejela, no... byl to zážitek.
I pro všechny ostatní – dokonce se nabízeli i s pomocí – to
se mi normálně nestává. Dalším logistickým oříškem byl
výtah od jezdících schodů na nástupiště tramvají. Byl sice
funkční, ale pro vozík malý. Rozhodla jsem se tedy, že si
zavolám o pomoc – manžel už měl být tou dobou v herně, tak by
mohl přijet na pomoc. A v tento moment se objevil další zádrhel v
plánu. Vráťa sice byl v herně – ale v jiné! Nějak si špatně
vyložil moje plány a čekal na téměř opačném konci Prahy.
Ještěže jsem zavolala – mé nepřítomnosti by si asi všiml
hodně pozdě.
Přes všechny komplikace se mi
podařilo dostat se na turnaj včas. Ale jak hrát s miminem v náručí
a s dvouletým zvědavcem u nohou? Na turnaji jsem naštěstí známá
(chodím tam hrát už pár let), takže se našlo dost dobrých duší
a Josífka šla podle potřebí z náruče do náruče. Dokonce se ze
začátku i usmívala a vychutnávala si pozornost. Fanynka se
odmítla ode mne hnout, naštěstí se příliš nemotala pod nohy.
Zhruba po hodině dorazil konečně Vráťa. Já jsem dohrála svou
rundu a pokusila se nakojit Josífku. Pila chvilku a najednou se jí
tam přestalo líbit. Kdo ví, jestli to bylo hlukem, kouřem,
nervozitou nebo prdíky... kojení nešlo a nešlo. Nezbývalo tedy
než naložit obě děti do vozíku a nechat je manželovi napospas.
Podařilo se mi kvalifikovat se do semifinále a já cítila, že
pokud tu šanci pustím a pojedu místo toho domů, tak se moje
ukrytá agresivita ještě zhorší.
Po odjezdu rodiny jsem se rozhodla
pořádně ze sebe všechno dostat na dráze. Házela jsem jak o
život a padalo mi to jak nikdy. Kromě jednoho zaváhání jsem jela
hlavně na strike a hlava se úspěšně čistila. I tak jsem byla
překvapená, že jsem se dostala i do finále (konkurence byla
veliká). Zkontrolovala jsem mobil, ale nebyla na něm žádná
zoufalá prosba o návrat domů. Popadla jsem tedy kouli a rozhodla
se pořádně si to užít. Až do tohoto dne byl můj nejlepší
výsledek 15.-té místo. Tento večer mi však štěstí opravdu
přálo a já se nakonec umístila na úžasném 8.-mém místě!
Jako bonus jsem v tombole vyhrála láhev vína. Domů jsem se
nakonec blížila až po jedenácté hodině večer. S obavami jsem
sledovala okna našeho bytu. Ve všech se svítilo... no potěš. K
mému úžasu se však chodbou nelinul žádný pláč (obvykle
slyším Josífku plakat už od výtahu). Tichounce jsem se tedy
vplížila dovnitř. Všechny tři moje zlatíčka vyčerpaně spala
– Fanny a Josífka ve svých postýlkách a Vráťa v obýváku.
Josífka se nakonec probudila až když jsem se plížila do postele
a hladově se ke mně přisála. Zato druhý den večer se mě
nechtěla pustit a asi se trochu bála, že jí zase nechám samotnou
a hlady... ale i to jsme zvládly :o).
A agresivita? Ta opravdu zmizela.
Napětí opadlo, Fanynčiny zkoušky mé trpělivosti mě nechávají
(zatím) v pohodě a já se cítím o dost líp. Jak málo stačí
ženě k tomu, aby se zase cítila jako lidská bytost (a ne jen jako
stroj na úklid, jídlo a utírání prdelek).
Žádné komentáře:
Okomentovat