Superžena II.

Fascinuje mě víra mého muže v mé nadpřirozené schopnosti. Vzal si do hlavy, že okamžikem porodu naší první dcery se mi automaticky zredukovala potřeba spánku na čtyři hodiny, v mozku se objevila nová centra, kontrolující stav zásob v lednici, narostlo mi několik rukou pro nošení košů do odpadu a ovládání kočárku najednou a po porodu druhé dcery se tělo dokáže rozdělit dokonce na dvě funkční kopie a postarat se v jednom okamžiku o obě.

Jak jinak si mám vysvětlit jeho bezelstné očekávání, že se ráno probudím svěží, plná energie a usměvavá. Co by na tom mělo změnit několik nočních kojení a budíček okolo šesté ráno? Následně nepředpokládá, že bych potřebovala pomoc při kojení mladší dcery a simultání přípravou snídaně pro starší holku. Maximálně je ochoten po jasném upozornění (jen žádné náznaky!) dojít alespoň na polovinu cesty a část úkonu udělat sám – nikdy ale ne celý, vždyť dceři už jsou dva a půl roku, jen ať se tuží a taky pomáhá.

Je zvláštní, že si i v dospělosti myslí, že koše se vynášejí svou vlastní mocí. Nebo snad opravdu předpokládá, že mi před procházkou narostou pomocné ruce a já ukočíruji najednou: kočárek s miminem, Fanynku na odrážedle, koš s normálním odpadem, koš s plastem, koš s papírem, koš s použitýma plínkama, koš se sklem a koš s kartony? (Ano, ano... u nás se třídí skoro všechno – ještě je tu koš s pečivem – ten si ale bere na starost jednou za čas naše máma – vozí ho pro slepice a koš s bateriemi – ten se nosí jednou za půl roku do místní samoobsluhy). Samozřejmě, že ruce navíc nemám. Takže každý den cíleně zapomenu na poučku, že malé děti nesmí být ani chvíli o samotě a koše vynáším během dne. Moje děti jsou hodné a většinou si ani nevšimnou, že máma není chvíli doma. Pro pořádek je třeba říct, že manžel ochotně vynese koš – ovšem až po přímé prosbě, připravení koše až ke dveřím a po jemném upozornění těsně před jeho odchodem.

O tom, co dělá matka na rodičovské dovolené panují různé dohady. Ti, co to nezažili, předpokládají, že je to prostě dovolená. Vždyť se to tak jmenuje, ne? Autora toho termínu bych nejraději pověsila za … do průvanu. Pro většinu žen totiž úderem porodu přestane pojem „dovolená“ existovat a vrátí se ke své původní funkci až s odchodem dětí z domova. Máma má totiž své povinnosti nezávisle na místě pobytu. Plínky se musí přebalovat v Praze úplně stejně jako v Paříži.

Obyčejný den matky dvou a více dětí vypadá jako závody chrtů, občas proložený pohybem na minovém poli. Děti vyžadují pozornost vždy najednou (co kdyby máma na jedno zapomněla). Takže ráno rychle najíst, hygiena, převlečení, puštění (přečtení) pohádky nebo puštění (zpívání) muziky, společné vaření (a z toho nové převlékání), hledání hraček, soudcování sporů, utírání prdelek, nosů a slziček, oběd (nové převlékání), procházka a hraní si venku, slalom mezi regály v samoobsluze, výuka chování v dopravě v praxi (přechody, špatně zaparkovaná auta, provoz na chodníku – mimochodem – lidi, kteří se ani v dospělosti neumí slušně chovat předpokládají, že vaše dvouleté dítě automaticky ovládá jízdu vpravo), doma pak přemlouvání na odpolední spánek, svačina, likvidování části nepořádku, příprava večeře a konzumace (většinou opět nové převlékání), hygiena, pohádka (zpívání aj.), snaha udržet dítě v posteli, snaha udržet ho tam i po příchodu manžela z práce, závěrečný úklid bytu, kóma. V případě usnutí dětí se matka musí pohybovat velice tichounce a skoro ani nenašlapovat – spánek dětí je lehký a vzácný.

Do tohoto obvyklého kolotoče se občas zapojí i praní prádla, vyřizování na úřadech, nemoci dětí a jiné laskominy. To vše by (dle očekávání okolí) měla žena zvládat s úsměvem, perfektně upravená (podle preferencí i nalíčená) a s neutuchající energií. Co na tom, že ji opět čeká napůl probdělá noc a budíček zase cca v šest ráno.

Moje masochistická maličkost si k tomu přibrala ještě studia na vysoké škole, hraní amatérské bowlingové ligy a psaní článků. Ty ostatně fungují i jako dobrá terapie. Popovídat si totiž žena nemá s kým. Ostatní matky jsou uštvané úplně stejně a na hřišti tak většinou panuje štěbetání pouze mezi dětmi (rodiče shodně mlčí), pošťák je sdílný ale chodí zoufale málo, mlékař se v našich zeměpisných končinách nevyskytuje. Manžel večer očekává klid na vlastní zrelaxování a nemá zájem poslouchat vaše nářky. Zbývá tedy papír – a ten snese naštěstí hodně :o).

A samozřejmě nesmíme zapomínat i na manželské povinnosti. Nejčastější příčina rozvodů bývá ta, že se žena příliš upne na svoji roli matky a zcela zapomíná, že je také manželka. Frustrovaný manžel si najde mladší model své ženy (bez kruhů pod očima, upravenou a chápající) a problém je tu. A pak se ženám divte, že odkládají mateřské „radosti“ na stále pozdější dobu, nebo se jich dokonce vzdávají zcela. Jako národ sice vymíráme, ale lidí je dost i tak, ne?

Ale zpátky k oněm superschopnostem. Stále znovu a znovu mě udivuje bezelstná naivita většiny mých známých mužů (a bezdětných žen), kteří se diví mému zívání a říkají: „Vždyť si jenom doma!“ A argument mého muže, že ráno nemůže vstát dřív a pomoct, protože má spánkový dluh a v práci toho měl hodně. Mou největší (a asi jedinou opravdovou) superschopností je trpělivost. Po většinu doby trpělivě čekám, až děti dorostou do školního období a budu mít zase víc času pro sebe. Mezitím si jednou za čas upustím páru na bowlingu. Také se osvědčily volné soboty. Sice se i tak musím postarat o děti, většinu dle ale trávím mimo rodinu. Nejraději úplně mimo jejich dohled (nebo aspoň doslech).

PS: Vždycky jsem chtěla i syna. Pak mi ale došlo, že už jednoho mám – jen mu z nějakého záhadného důvodu říkám manžel. Jen mi nějak nebylo dopřáno prožít si mazlící období a dostala jsem exemplář rovnou v pubertě. Vaření jednoduchých jídel zvládne, ale úklid ponožek už ne :o).

Přes všechno svoje kňourání si to ale užívám. Moje osobnost se stává odolnější vůči stresu, vzniká selektovaná hluchota, žiju hlavně přítomností (s dětmi nemá cenu plánovat dál než do dalšího dne), krizové situace jsou normální stav. Jak neteče krev, tak o nic nejde :o).Spálilo se jídlo, vypadnul internet a vaše vlasy připomínají vrabčí hnízdo? Nevadí, hlavně že děti po obědě usnuly a v bytě je takové krásné ticho :o).