Superžena

Tak jsem asi vlivem neustálého vedra přišla o rozum. Na procházku s kočárkem a s druhou dcerkou na odrážedle jsem vyrazila v dlouhé sukni a v sandálkách na vysokém podpatku. Celé těhotenství jsem nosila jen praktické a bezpečné věci, asi jsem si tedy chtěla cosi vynahradit.

Ze začátku se vše jevilo slibně. Slabý vítr si pohrával se sukní, já byla skoro o deset centimetrů vyšší (až jsem si musela upravit madlo kočárku) a cítila jsem se opravdu jako žádoucí žena. Vydrželo mi to asi tak patnáct minut. To jsme se totiž přiblížily k první velké křižovatce. Fanynka se rozhodla, že pomalá jízda není pro ní a v plné rychlosti si to zamířila mezi auta. Na volání nereagovala a já tak musela zjistit, jak rychle dokážu utíkat. Zmínila jsem se o těch podpatcích? A že byly boty jen z tenkých pásků? A přede mnou kočárek s miminem? Nebudu vás napínat, dcera stále ještě žije (i když po doběhnutí jsem jí chtěla na místě uškrtit).

Zbytek procházky probíhal víceméně v pohodě. Ovšem jen do momentu, kdy jsem se přiblížila k podchodu. Bylo to už na zpáteční cestě, sluníčko pražilo a já cítila, že mé ruce budou mít brzo krásně červenou barvu. Pravidelně totiž namažu vše okolo sebe – ale sama na sebe vždycky zapomenu. Neočekávanou překážku jsem sice mohla obejít, znamenalo by to ale skoro půl hodinovou zajížďku. A to se mi (vzhledem k výše uvedenému) už opravdu nechtělo. Měla jsem v plánu už jen rychle nakoupit na trhu a hurá domů. A v této náladě se mi do cesty postavil onen podchod. Prudký sklon schodů, nevalná kvalita jednotlivých stupňů, dlouhá cesta dolů a pak i nahoru (celkem tři přerušení odpočívadly). V kočárku přede mnou dítě fňukající a vedle mne další, které schody zvládá jen tak tak.

Hrdinně jsem se pustila dolů. A po pár krocích litovala. Dlouhá sukně se mi zamotávala do nohou, podpatky se kvedlaly na drolících se schodech. Dítě v kočárku už pomalu brečelo, alespoň Fanynka šla ze schodů sama. Jen na každém odpočívadle běžela ke mně a chtěla se chytat sukně. Dolů jsem došla zcela zplavená. Ještě se přede mnou ale tyčily schody nahoru. Po zkušenostech s cestou dolů jsem se rozhlédla a když jsem v okolí nikoho neviděla, rychle jsem si vykasala sukni a její cíp přichytila za kalhotky (ještěže jsem si vybrala ráno chic model). Ihned jsem vypustila z hlavy možnost, že bych kočárek tlačila před sebou – kvůli prudkému sklonu bych měla madlo opřené takřka o čelo. Postavila jsem se tedy nahoru a kočárek táhla za sebou. Normální člověk by schody vyšel během pár minut. Já takhle šplhala možná i více jak deset. Pomaličku schod za schodem, neustále vyrovnávala kola, odháněla Fanynku, znovu a znovu vykasávala sukni a snažila se nesesmyknout se i s cenným nákladem zpátky do hlubin. Nahoře jsem musela hodně dlouho oddychovat a upravovat svou pošramocenou fasádu.

Následný nákup už byl opravdu rychlý a domů jsem skoro běžela. V rámci zachování rychlosti jsem dcerce zabavila odrážedlo a postavila si jí na kočárek (přidělali jsme k němu vozík pro sourozence). Ani moc neprotestovala, už byla taky utahaná. Druhý den jsme měly jít zase ven. Podívala jsem se na botník a kupodivu jsem se na podpatky ani nepomyslela. Díky bohu, že se dělají i praktické boty. A místo sukně radši rychle do kraťasů :o).