Tak jsem asi vlivem neustálého vedra přišla o rozum. Na procházku s kočárkem a s druhou dcerkou na odrážedle jsem vyrazila v dlouhé sukni a v sandálkách na vysokém podpatku. Celé těhotenství jsem nosila jen praktické a bezpečné věci, asi jsem si tedy chtěla cosi vynahradit.
Ze začátku se vše jevilo slibně.
Slabý vítr si pohrával se sukní, já byla skoro o deset
centimetrů vyšší (až jsem si musela upravit madlo kočárku) a
cítila jsem se opravdu jako žádoucí žena. Vydrželo mi to asi
tak patnáct minut. To jsme se totiž přiblížily k první velké
křižovatce. Fanynka se rozhodla, že pomalá jízda není pro ní a
v plné rychlosti si to zamířila mezi auta. Na volání nereagovala
a já tak musela zjistit, jak rychle dokážu utíkat. Zmínila jsem
se o těch podpatcích? A že byly boty jen z tenkých pásků? A
přede mnou kočárek s miminem? Nebudu vás napínat, dcera stále
ještě žije (i když po doběhnutí jsem jí chtěla na místě
uškrtit).
Zbytek procházky probíhal víceméně
v pohodě. Ovšem jen do momentu, kdy jsem se přiblížila k
podchodu. Bylo to už na zpáteční cestě, sluníčko pražilo a já
cítila, že mé ruce budou mít brzo krásně červenou barvu.
Pravidelně totiž namažu vše okolo sebe – ale sama na sebe
vždycky zapomenu. Neočekávanou překážku jsem sice mohla obejít,
znamenalo by to ale skoro půl hodinovou zajížďku. A to se mi
(vzhledem k výše uvedenému) už opravdu nechtělo. Měla jsem v
plánu už jen rychle nakoupit na trhu a hurá domů. A v této
náladě se mi do cesty postavil onen podchod. Prudký sklon schodů,
nevalná kvalita jednotlivých stupňů, dlouhá cesta dolů a pak i
nahoru (celkem tři přerušení odpočívadly). V kočárku přede
mnou dítě fňukající a vedle mne další, které schody zvládá
jen tak tak.
Hrdinně jsem se pustila dolů. A po
pár krocích litovala. Dlouhá sukně se mi zamotávala do nohou,
podpatky se kvedlaly na drolících se schodech. Dítě v kočárku
už pomalu brečelo, alespoň Fanynka šla ze schodů sama. Jen na
každém odpočívadle běžela ke mně a chtěla se chytat sukně.
Dolů jsem došla zcela zplavená. Ještě se přede mnou ale tyčily
schody nahoru. Po zkušenostech s cestou dolů jsem se rozhlédla a
když jsem v okolí nikoho neviděla, rychle jsem si vykasala sukni a
její cíp přichytila za kalhotky (ještěže jsem si vybrala ráno
chic model). Ihned jsem vypustila z hlavy možnost, že bych kočárek
tlačila před sebou – kvůli prudkému sklonu bych měla madlo
opřené takřka o čelo. Postavila jsem se tedy nahoru a kočárek
táhla za sebou. Normální člověk by schody vyšel během pár
minut. Já takhle šplhala možná i více jak deset. Pomaličku
schod za schodem, neustále vyrovnávala kola, odháněla Fanynku,
znovu a znovu vykasávala sukni a snažila se nesesmyknout se i s
cenným nákladem zpátky do hlubin. Nahoře jsem musela hodně
dlouho oddychovat a upravovat svou pošramocenou fasádu.
Následný nákup už byl opravdu
rychlý a domů jsem skoro běžela. V rámci zachování rychlosti
jsem dcerce zabavila odrážedlo a postavila si jí na kočárek
(přidělali jsme k němu vozík pro sourozence). Ani moc
neprotestovala, už byla taky utahaná. Druhý den jsme měly jít
zase ven. Podívala jsem se na botník a kupodivu jsem se na podpatky
ani nepomyslela. Díky bohu, že se dělají i praktické boty. A
místo sukně radši rychle do kraťasů :o).
Vysoké podpatky jedině na kolo :-)
OdpovědětVymazat