Snad na každém sídlišti bují jeden silný nešvar. Parkovacích míst je málo a aut je moc. Parkuje se tedy i tam, kde to policie vidí nerada. Nic nepomáhají žluté čáry nebo přítomnost přechodu. Jako matka s kočárkem jsem vždycky tiše trpěla.
Na mé oblíbené trase do parku je nutné přejít několikrát přes silnici. V jednom místě byl vždycky jen snížený obrubník - oficiální přechod neexistoval. V létě se dala ignorovat auta parkující přímo před sníženým místem (i když invalidé z místního domova důchodců byli naštvaní hodně). Zato v zimě jsem měla i já chuť snad projít přímo autem. I v Praze mohou vznikat závěje sněhu - zvláště v blízkosti přechodů. A zkuste se brodit hlubokým sněhem s kočárkem a sotva chodícím dítětem u nohou. Rozhodla jsem se tedy přestat hrát mrtvého brouka a něco s tím udělat. Koupila jsem si tedy obyčejné bílé samolepky a fixou na ně napsala: "Parkuji bezohledně." Na autě sice skoro nedrží (mají tendenci sloupnout se pouhou silou gravitace), někteří jedinci si však po pár týdnech začali hledat místo jinde. Po několika měsících mě čekalo přímo vynikající překvapení. Přes silnici se skvěl krásný nový přechod. Jupííí! A stačilo tak málo.
Samolepky jsem si nechala v přebalovací tašce a využívala je jen zřídka. Až dnes. Šli jsme z procházky a míjeli další podobné místo. Při ústí slepé uličky je také místo bez přechodu. Pouze snížené obrubníky ukazují možnost překonání. Pro jistotu je po celé jejich délce výrazná žlutá čára. Celé místo je totiž do zatáčky a parkující auta by úsek udělala zcela nepřehledným. Jaké bylo tedy mé překvapení, když mi dnes cestu zatarasila dodávka. Řidič nechal prostor tak pro půlku kočárku a myslel si, že to bude stačit. Chvíli jsem tam tak stála a pak se zdravě naštvala. Vylovila jsem z tašky samolepku a opatrně ji nalepila na zadek auta. Sice se jednalo o přestupek, ale kdo by volal policii za krásného nedělního večera.
Pokračovala jsem i s rodinou dál - čekal nás nákup v nedalekém obchodě. Cestou nás dohnal nějaký výhružně se tvářící pán. Lekla jsem se, že je to majitel dodávky a chce se bít. Pán na mě začal vykřikovat cosi o tom, že jsem nebetyčně drzá a že kdyby to bylo jeho auto, tak by mi to vysvětlil ručně. Odpověděla jsem mu, že být to jeho auto, tak volám policii. Začal plácat skoro až nesmysly, že prý určitě auto nemám a mít nebudu (takže nemohu chápat řidičovi pohnutky). Manžel se neudržel a vyštěkl, že auto ani nepotřebuji. To už jsme vešli do obchodu a na celý incident skoro zapomněli.
Při odchodu z obchodu nás udivil frmol na ulici. Jako první myšlenku jsem měla, že se vrátil pán i s doprovodem a teď uvidím. Naštěstí se jednalo o úplně jinou rvačku. Nějaký pár mládenců si pěstně vyřizoval účty. Opodál stála banda výrostků (asi kamarádi) a královsky se bavili. Hlavně tím, že všichni okolojdoucí se jen koukali a nikdo nijak nezakročil. Vráťovi to nedalo a nakonec zavolal policii. Samozřejmě, že než přijeli tak už bylo pozdě. Sepsali aspoň krátký prokol se svědky a zase odjeli. Jak jsme tak kráčeli směrem domů rozesmála jsem se. Na udivený pohled manžela jsem odvětila, že by bylo asi zlomyslné ty muže zákona aspoň poštvat na neukázněného řidiče. Ve skutečnosti bych to sice neudělala, v duchu mě to ale rozesmávalo ještě několik minut.
Žádné komentáře:
Okomentovat