Začalo to jako krásné odpoledne. Kupodivu snadno se mi podařilo uložit po obědě obě děti, uvařila jsem si výborný čaj, našla schovanou čokoládu a vytáhla časopis. Sotva jsem se začetla, když tu náhle pod barákem začal strašlivý rámus. Skoro jsem nadskočila. Letmý pohled z okna mě málem poslal do kolen. Mezi paneláky máme malý parčík a hřiště. A tam (mezi stromy) se pokoušel otáčet sekač trávy. Nic malého - pořádně velké monstrum.
Už od včerejšího dne byl venku pořádný hic. V našem bytě ani v noci neklesla teplota pod 24 stupňů. Není tedy divu, že všechna okna byla otevřená (samozřejmě jen na větračku). Hluku tedy nic nebránilo. Okolo stojící paneláky fungovaly navíc jako účinný zesilovač. Byla jen otázka vteřin, než se holky vzbudí s pláčem. Z oken protějšího paneláku se ozvalo jadrné nadávání nějaké paní. Ani jsem se jí nedivila. Z dětského pokojíku už se začalo ozývat nesmělé fňukání. Rezignovala jsem, zavřela okna a přinesla mladší dcerku znovu k uspání. Podařilo se mi jí aspoň trochu uklidnit a dala jsem jí zpátky do postýlky. Celý byt se mezitím ohřál o několik stupňů.
Od Fanynky se sice taky cosi ozývalo, na akutní zásah to ale nebylo. Sedla jsem si tedy zpátky k čaji a frustraci si odbyla jen letmou poznámkou na facebookovských stránkách naší městské čtvrti. Pár maminek se ke mně přidalo a asi to mělo i efekt - kombajn kamsi odjel a nastoupil maník s obyčejnou sekačkou. Pro holky už ale bylo pozdě. Ani jedné se znovu usnout nepodařilo. Vtipálek z radnice (neznámého pohlaví) se snažil nakonec argumentovat tím, že každý má děti. No, ty jeho se asi zrovna v ten moment nepokoušely dostat do dalšího kola Superstar.
Ale dosti fňukání. Holky ven s pokojů, převlíknout a půjdeme ven... a před večeří pořádně utahat.
Žádné komentáře:
Okomentovat