Celý život bojuji s teploměry. Narodila jsem se s provozní teplotou cca 35,4. Při teplotě okolo 37 se mi už začíná točit hlava, 38 už způsobuje skelný pohled a při 39 mám zimnici a nejsem schopna komunikace. Problémem je, že většina mého okolí (doktory nevyjímaje) mě začíná brát vážně až při 38 stupních. Vše ostatní je přece jen lehce zvýšená teplota, nehodna zájmu. A tak jsem se již v útlém věku naučila naklepávat teplotu na požadovanou hodnotu. Díky bohu za rtuťové teploměry. Upravit je nebylo těžké, vrátit do původního stavu nemožné. Trvalé naklepávání posunulo rtuť o cca dva stupně. Vlastní matka mi uvěřila až v momentě, kdy se zamilovala do muže se stejným problémem. Až když viděla dospělého trpícího při 37,5 pochopila, proč jsem v dětství většinu příznaků nadsazovala - jedině tak jsem získala pozornost lékařky.
V porodnici jsem zvědavě čekala, co mi ukáže teploměr u Fanynky. Byla jsem skoro až hrdá, když se ukázala hodnota 35,7. Je to moje holka! Jen dětská sestřička byla vyděšená a povídala cosi o podchlazení. Uklidnila se až když jsem jí ukázala svou hodnotu. O něco míň ochotná k uvěření byla naše dětská doktorka. Jednoho dne jsem se k ní přiřítila, protože holka měla 38,5 a téměř nekomunikovala. Dostala jsem samolepku přehánějící matky a byla vykázána domů. Naštěstí to byla jen lehká viróza a Fanny byla do dvou dnů zdravá.
Dva roky po Fanynce se narodila Josífka. I u ní jsem byla zvědavá na teplotu. Na omak se mi zdála nějaká rozehřátá. Měla 36,7 a evidentně se jí to líbilo. Najednou jsem se musela ke každé holčičce chovat jinak. To, co u Fanny znamenalo těžkou horečku bylo u Josífky v normě. Ještěže si holky drží nemoce celkem od těla.
Teď ještě přesvědčit doktorku i sestřičky, aby se chovaly ke každé jinak. Je to sice běh na dlouhou trať, ale já se nevzdám! Jsou to přece moje holčičky. A co vy? Jaká je vaše normální teplota? A švindlovali jste jako děti?
Žádné komentáře:
Okomentovat