Jsem sama doma...

Tak se podařila dlouho plánovaná akce a já jsem sama doma. Manžel a dcerka vyrazili na chatu do hor. Vráťa zapracuje na renovaci a babička si užije vnučku. A já si duševně odpočinu. To byl alespoň můj původní záměr. V pátek odpoledne jsem jim zamávala u vlaku a už v ten moment jsem měla slzy v očích. Návrat do prázdného bytu byl rozpačitý. Najednou jsem nemusela ztlumit televizi, postýlka v ložnici byla prázdná, v noci se nikdo nepřevaloval, nepochrupoval. Ráno jsem se vzbudila sama, žádné žvatlání a dožadování se čisté plíny a snídaně. Nejvíc mi asi chybí to "muchlování". Fanny je hodně mazlivý typ dítěte. Několikrát během dne si přiběhne pro pohlazení. Teď se naučila dávat pusinky (nejvíc jich samozřejmě dává medvědovi, ale i na mámu se dostane). A teď nic. Jdu spát a žádná ulepená pusinka nebude... chjo... Ale je to tak lepší pro nás obě. Fanynka se naučí tomu, že svět je bezpečné místo i bez mámy za zády a já si odpočinu, načerpám síly a přestanu mít pocit, že jí musím mít pořád na očích. Navíc se už v neděli večer zase vrací. A pak ji opusinkuji tak, že na to dlouho nezapomene.

Další výročí

Tak tu máme další výročí. Před třemi lety jsem se probudila v květnový pátek do mrholivého dne. Ještě rozespalá jsem nechápavě hleděla na dlouhatánské šaty v barvě champagne a přemýšlala, jak se do nich vlastně nasoukám. Po velice krátké snídani mi máma pomohla zapnout všech cca třicet knoflíčků na zádech a já začala vyhlížet svého svědka a jeho přítelkyni. Mámin přítel zatím řešil dilema, jak připevnit na svoje auto tu ohromnou kytici (celou jízdu se pak bál, že mu někde uletí). Navzdory všem zvyklostem jsem nasedla do auta a vyrazila si vyzvednout svého budoucího muže. Hlavou se mi honily krizové scénáře, např. co budu dělat, pokud se schová do skříně a odmítne z ní vylézt. Zní to zvláštně, ale až když jsem ho viděla stát na parkovišti, mé srdce se uklidnilo.Po dozdobení ostatních aut jsme se vydali směrem ke Karlovu náměstí, kde stála "naše" oddací síň.
Kdo někdy odbočoval z vedlejší ulice na hlavní třídu Horních Počernic ví, že je to úkol velice těžký. Zvláště, když jede svatební kolona a nechce se roztrhat. Naším andělem se stalo policejní auto, které si všimlo našich problémů a ochotně nám "zašpuntovalo" silnici. Řidič nás potom doprovázel až do poloviny cesty a průběžně vypomáhal. Slušní a milý lidé stále existují.
Následující obřad byl krátký, vkusný a bez zbytečných slz. Přítomné jsme vyvedli z míry už svatebním pochodem - jen málo z nich poznalo, že se jedná o melodii z jednoho anime seriálu. Srdečné díky houslistce a varhenistce, které skladbu nacvičily v šibeničním termínu dvou týdnů. Mezi hosty se sešli mí současní i bývalý kolegové a opodál nich zamačkával slzu dojetí i můj bývalý přítel. Jeho současná přítelkyně už možná v duchu brala inspiraci na jejich den D. Škoda jen, že můj vlastní brátr s rodinou nemohli přijet. V okamžicích, kdy já jsem říkala "ano" jeho žena rodila jejich druhé dítě.
Po slavnostním fotografování jsme se všichni přesunuli do restaurace. Zamluvené bylo celé patro, soukromí tedy bylo dokonalé. Dokonce jsme tam mohli nechat přes noc i svatební dary. Ruch byl čilý. Část rodiny odešla hned po obědě a byla plynule doplněna právě dorazivšími kamarády. Unést mě chtěly hned dvě skupiny. Akce se naštěstí podařila a po delším pátrání jsme byla i nalezena. Jen mi musel novomanžel dát gól (byla jsem unesena do blízkosti fotbalového hřiště, kde právě probíhal trénink). Na druhý pokus se mu to podařilo a mohli jsme jít zase slavit.
Celá oslava skončila již před půlnocí a všichni se odebrali do svých domovů. Jen já s manželem jsme se uchýlili do nedalekého hotýlku. Asi jsme během noci nebyli nejtišší... ráno se na nás povzbudivě usmívalo hned několik dalších hostů.Vyzvedli jsme dary, pozdravili rodiny a každý se odebral ke svým rodičům. Do vlastního bytu jsme se totiž měli stěhovat až za necelé tři měsíce. Jen prstýnek na ruce mi neustále připomínal, že se můj život už navždy spojil s Vráťou a už nikdy nebude jako dřív.

Malé děti a samostatné cestování

Dostala se mi do ruky velice zajímavá kniha. Americká autorka nechala svého devítiletého syna, aby jel sám domů metrem (New York). Trasu znal, vybavila ho pro jistotu i mapou a penězi. Celou dobu se o něj bála, po nějaké době ale dorazil zcela v pořádku domů - pyšný jak páv. Autorka se živí i jako novinářka - celou příhodu tedy sepsala jako krátký článek do novin. Hned ten den ji kontaktovalo několik televizí, novin a rádií. Byla pozvána do několika prestižních pořadů. Řekla si, proč ne, a šla... neměla ale ani to nejmenší tušení, co ji čeká. Vrhli se na ni jak kobylky... moderátoři, "experti", ostatní matky. Dostala titul "nejhorší americká matka". Ohromný poprask trval ještě skoro dva roky poté. Celé ji to inspirovalo k sebrání různých iracionálních obav amerických rodičů. Oslovila odborníky, prolezla archivy a sepsala knihu. Založila také blogové stránky pro podobně smýšlející rodiče.

Evropská mentalita je trošku jiná. Přesto se Česká republika začíná Americe až příliš podobat. Když jsem byla ještě dítě, bylo zcela normální, že mě moje máma nechala v kočárku před krámem a šla bez potíží nakupovat. Dneska by stihl někdo do deseti minut zavolat policii a bylo by to na popotahování. Reálná hrozba únosu kočárku je přitom minimální. Lidé jsou ale vystrašení televizí a novinami a přestávají věřit svému zdravému rozumu. Nejčastěji se brání větou, že dnes je jiná doba než tehdy... to ano, je totiž bezpečněji. Pokud vypustíme terorismus, tak největší vlna kriminality byla zhruba v devadesátých letech. Od té doby stále klesá, ač se nás novináři snaží přesvědčit o opaku, a je zhruba na úrovni sedmdesátých let (dle americké statistiky). Navíc má drtivá většina lidí (nejen dospělých) mobilní telefon a volat na nouzová čísla (policie, hasiči, sanitka) lze i při zcela vyplácaném kreditu. Únosy, vraždy a jiná kriminalita samozřejmě nezmizely z našeho života. Při dobrém proškolení dítěte jim však lze úspěšně předcházet.

Já se tu ale vrátím k onomu cestování v úvodu. Autorka píše, že svoji první zcela samostatnou jízdu si jedinec dokáže zapamatovat až do vysokého věku. Tak jsem zavzpomínala i já. A můj nejsilnější zážitek je tento: Můj otec pracuje nedaleko Kampy. Naše rodina tehdy bydlela na Praze 8 – nedaleko Ládví. Metro tehdy tak daleko ještě nejezdilo, zato vedla přímá tramvaj, která obě místa spojovala. Často jsem za tátou jezdila na návštěvy. Jednoho dne jsem se tedy rozhodla, že se domů dostanu sama. Bylo mi tak okolo devíti let. Odvážně jsem se vydala na zastávku tramvaje. Jenže tam byla cedule, že tramavaj kvůli výluce nejede. Moje dětská logika si to vyložila tak, že nejezdí tramvaje v celé Praze. Vrátit se mi nechtělo, vydala jsem se tedy směrem k domovu pěšky. Cestu jsem neznala, rozhodla jsem se tedy držet kolejí. A co je nejjednodušší? No přeci jít přímo po kolejích! Myslela jsem si tehdy, že tam auta přeci nesmějí – a to ani křížit. Můj anděl strážný se asi pořádně zapotil. Zkoušeli jste někdy projít křižovatku na nábřeží Kapitána Jaroše? A po kolejích? Měřila jsem tehdy jen o fous víc než metr a vážila sotva dvacet kilo... žádné z aut se ke mně ani neodvážilo přiblížit – asi jsem vypadala jako přízrak. Ve zdraví jsem se dostala až na Nádraží Holešovice. A tam už jsem věděla, že je zde zastávka autobusu, který jezdí až před náš dům. Moje spása, dál už jsem po svých nemusela. Domů jsem dojela bez potíží a hrdá na to, jak krásně jsem onen „dopravní kolaps“ vyřešila. Něco mi ale říkalo, že máma se to dozvědět nemusí.

Po přečtení výše zmiňované knihy jsem se své mámy zeptala, v kolika letech mě to vlastně začala pouštět do MHD samotnou. Po chvíli váhání připustila, že jsem byla krajně nespolehlivá, takže s tím počkala až do mých devíti let. Zato můj bratr byl prý vzorný, takže směl jezdit už okolo sedmého roku. Co by tomu asi řekli dnešní obyvatelé New Yorku? Stala by se moje máma „nejhorší matkou“ České republiky? A co vy? Odkdy jste jezdili Vy a odkdy necháte jezdit svoje děti?