Sen o dědovi

 Můj děda byl vždycky můj hrdina a dost dlouho mi suploval i otcovskou roli v životě. Byl mým rádcem, ochráncem a nejvyšší autoritou. Osobně si musel proklepnout každého vážného nápadníka a nakonec mě odvedl k oltáři. Byl to šok, když mu diagnostikovali rakovinu, ale i s tou bojoval mnoho let jako lev.

Pomalu se blížila devadesátka a děda začal být unavený. Nemoc vyhrávala a on začal mluvit o odchodu z tohoto světa. Říkal, že své si už odžil, děti, vnoučata a pravnoučata se mají dobře a tělo ho už neposlouchá. Nakonec se jeho stav zhoršil tak, že musel na delší dobu do nemocnice.

Celé jsem to špatně snášela a pořád doufala, že bude zase lépe. Až jednou (pár dní před odjezdem do nemocnice) se mi zdál sen:

Byla jsem v malém domě a šla ven na zahradu - pověsit mokrý ručník, který jsem měla v ruce. Na sobě jsem měla džíny a mikinu. Z nějakého záhadného důvodu jsem byla bosa, ani ponožky jsem neměla. A to byly venku závěje nádherného bílého sněhu. Sluníčko svítilo a na dvorku byl čtyřramenný sušák na prádlo. Všechny plochy byly obsazené, jen na jednom špagátu bylo místo tak akorát na ten můj ručník.

U stojanu už stál děda. Byl oblečený úplně stejně jako já - dokonce taky bosky. Usmála jsem se a káravě jsem mu vyčetla, že je bez bot. "Ale Makétko (moje přezdívka z dětství) ty jsi taky bosky!" děda se usmál, jak už dlouho ne. Naklonil hlavu: "Hele kočko, nech mě si ten ručník pověsit před tebou, jo? Ty máš ještě čas." Kývla jsem na souhlas a vrátila se do baráčku. Zavřela jsem za sebou dveře, ale nějak mi to pořád vrtalo hlavou. Rychle jsem je tedy zase otevřela.

Venku bylo najednou léto. Takový ten krásný začátek, kdy tráva je ještě zelená a sluníčko svítí tak akorát. Zmateně jsem došla k věšáku, který byl zcela prázdný. Děda i prádlo bylo pryč. Nechápavě jsem koukala na svoje ruce, ale i můj ručník zmizel. V rozpacích jsem se probudila.

Moje první myšlenka byla jasná. Nějak jsem získala neochvějnou jistotu, že tohle léto už s náma děda nebude. Trochu jsem si poplakala, ale na návštěvu do nemocnice jsem už šla klidná. Děda ještě pár dní bojoval, ale tělo to nakonec vzdalo. Usnul a už se neprobudil. 

Byla jsem smutná, ale předchozí sen mě nějak zvláštně uklidnil a já dokázala jít dál. Na dědu myslím každý den, nicméně s láskou a úsměvem.

Teď to vypadá zle s babičkou. Je jí už přes 96 a život bez dědy pro ni ztrácí smysl. Dokonce mluví i tom, že děda jí volal a že jí říkal, že pro ni přijde. Přijde mi to zvláštně logické. Byli spolu 70 let, měli se moc rádi a jsem si jistá, že děda by rozhodně chtěl babičce pomoct i při té poslední cestě. 

Dneska je to smutné čtení, ale já doufám, že se jejich duše zase potkají, podají si ruce a spolu odkráčí někam dál... do další etapy. A budou právem hrdí na to, co nechávají za sebou.

Pomalé uzdravování

Už to budou skoro dva roky, co mě smetla ze silnice opilá řidička. Jak naivně jsem si myslela, že touhle dobou už mě nebude nic bolet a na kole budu zvesela svištět Prahou jako dřív. Na kolo se pořád bojím... je to sice lepší, ale k bývalé jistotě je to pořád daleko. Situaci mi neulehčuje ani to, že jsem se díky předchozí změně zaměstnání přesunula na provozovnu, která je pro příjemné dojíždění příliš daleko. Ani tělo s mou touhou dál jezdit moc nespolupracuje.
Na noze zůstává jak temný stín stále zbytek modřiny. Podle doktora na cévním se nemám bát - krev se prostě jen rozlila příliš hluboko do okolní tkáně a bude trvat dlouho, než se odbourá. No, takřka to nebolí a skoro to ani není vidět, tak si zas tak moc nestěžuji.
Pravá strana těla je zcela ok a nic nenasvědčuje na nějaké trable.
Co si ovšem nedá pokoj je levá strana těla. Konkrétně rameno a ruka si pořád na něco stěžují. Ze začátku to vypadalo nadějně. Bolavý krk se podařilo rozmasírovat hodným odborníkem a na neurologii doktorka tvrdila, že vše bude časem jako dřív. Jenže ouha. Najednou jsem zjistila, že v levé ruce ztrácím sílu. Vzala jsem do ruky hrnek a úchop povolil - milý hrneček se poroučel k zemi. Rameno bolelo tak, že jsem na levé straně nemohla ani ležet. I při poloze na zádech jsem cítila, jako by mi do kloubu někdo bodal jehličkou.
Jsem v medicíně lehce zběhlá (přeci jen jsem nějakou dobu testovala lékařský software a hardware), a tak jsem se to prozatím uzavřela jako "syndrom zamrzlého ramene" a obvinila Vráťu, že na mě pustil v noci průvan. Naordinovala jsem si klid a masáže prohřívající mastí. Docela to zabíralo, ale strašně pomalu. Po několika týdnech mi začalo vrtat hlavou, jestli to přeci jen nemůže být následek té nehody.
Pro vysvětlení - při nehodě jsem dopadla na loket, který byl v okamžiku pádu v pravém úhlu s vozovkou - kost tak mířila přímo na ramenní kloub. Zlehounka jsem se začala bát, jestli se tam něco neposunulo nebo neskříplo. Přes všechno promýšlení mi trvalo skoro tři měsíce, než jsem se vydala ke svému lékaři. Před jeho ordinací mě čekalo nemilé překvapení - od mé poslední návštěvy se přesunul na poměrně dalekou polikliniku... ale alespoň bude mít odborníky po ruce a já si snad ušetřím běhání.
Za zhruba další měsíc jsem se konečně ocitla v ordinaci lékaře - můj doktor je zaučující lékař - nikdy nevím, kterého mladého medika tam zrovna má. Tentokrát to byla nadšená mladá holčina. Moc se jí tedy nelíbilo, že tam jdu po tak dlouhé době a ještě si sama určuji diagnózu. Skoro natruc to celé hodila na autonehodu a poslala mě na rentgen a k ortopedovi. Rentgen byl naštěstí jen o pár pater níž a na počkání. Snímek jsem dostala v kopii na CD a mohla jsem se vydat zpět k dalšímu odborníkovi.

Tak takhle vypadá rameno, kde jsou jen malé patologie :D

V čekárně u ortopeda mě sestra nepotěšila - první volný termín měla až za čtyři měsíce. Podotkla jsem, že už mě to přesně čtyři měsíce bolí, tak to snad stejnou dobu ještě vydržím. Druhou sestřičku tato slova dohnala k slzám smíchu, sesunula se na zem a takřka hystericky se odplazila pryč na sesternu. Nechala jsem si termín potvrdit, ale bolest byla příliš silná. Za pár dní jsem našla jinou ordinaci skoro u bydliště a s neuvěřitelnou klikou jsem hned další den mohla zaskočit za odpadlého pacienta.
Doktor si přečetl zprávu, nechal mě posadit se na lůžko a postavil se mi za záda. Opatrně vzal mojí ruku a nenápadně s ní pohyboval. Najednou mi s ní prudce škubl směrem nahoru. Zavyla jsem jak šakal a doktor spokojeně zamumlal: "Rameno je plně pohyblivé." Jak by nebylo, po takovém manévru. Pak mi dal injekci do ramene a poznamenal, že mě teď bude cca 14 dní pekelně bolet. Celé je to prý opravdu od té škublé krční páteře. Dostala jsem školení o nošení helmy na kole a poučení, abych pokračovala v těch zahřívacích masážích. Nic víc se s tím prý teď dělat nedá. Na rentgenu prý nevidí žádné větší patologie... tak dík :D .
Za cca měsíc pojedeme zase na dovolenou do na "místo činu". Předem jsem ohlásila, že na kole moc výlety nebudou (víceméně teď neudržím pořádně řídítka) a že většinu doby budu poctivě rehabilitovat v bazénu. Naštěstí mě zbytek rodiny ochotně podpoří.
Co myslíte - budu příští rok konečně jezdit? Nebo se přes psychické trauma a drobné bolístky nepřenesu?

Loni jsem cyklojízdu dala, letos mi to rameno nedovolilo :/