Můj děda byl vždycky můj hrdina a dost dlouho mi suploval i otcovskou roli v životě. Byl mým rádcem, ochráncem a nejvyšší autoritou. Osobně si musel proklepnout každého vážného nápadníka a nakonec mě odvedl k oltáři. Byl to šok, když mu diagnostikovali rakovinu, ale i s tou bojoval mnoho let jako lev.
Pomalu se blížila devadesátka a děda začal být unavený. Nemoc vyhrávala a on začal mluvit o odchodu z tohoto světa. Říkal, že své si už odžil, děti, vnoučata a pravnoučata se mají dobře a tělo ho už neposlouchá. Nakonec se jeho stav zhoršil tak, že musel na delší dobu do nemocnice.
Celé jsem to špatně snášela a pořád doufala, že bude zase lépe. Až jednou (pár dní před odjezdem do nemocnice) se mi zdál sen:
Byla jsem v malém domě a šla ven na zahradu - pověsit mokrý ručník, který jsem měla v ruce. Na sobě jsem měla džíny a mikinu. Z nějakého záhadného důvodu jsem byla bosa, ani ponožky jsem neměla. A to byly venku závěje nádherného bílého sněhu. Sluníčko svítilo a na dvorku byl čtyřramenný sušák na prádlo. Všechny plochy byly obsazené, jen na jednom špagátu bylo místo tak akorát na ten můj ručník.
U stojanu už stál děda. Byl oblečený úplně stejně jako já - dokonce taky bosky. Usmála jsem se a káravě jsem mu vyčetla, že je bez bot. "Ale Makétko (moje přezdívka z dětství) ty jsi taky bosky!" děda se usmál, jak už dlouho ne. Naklonil hlavu: "Hele kočko, nech mě si ten ručník pověsit před tebou, jo? Ty máš ještě čas." Kývla jsem na souhlas a vrátila se do baráčku. Zavřela jsem za sebou dveře, ale nějak mi to pořád vrtalo hlavou. Rychle jsem je tedy zase otevřela.
Venku bylo najednou léto. Takový ten krásný začátek, kdy tráva je ještě zelená a sluníčko svítí tak akorát. Zmateně jsem došla k věšáku, který byl zcela prázdný. Děda i prádlo bylo pryč. Nechápavě jsem koukala na svoje ruce, ale i můj ručník zmizel. V rozpacích jsem se probudila.
Moje první myšlenka byla jasná. Nějak jsem získala neochvějnou jistotu, že tohle léto už s náma děda nebude. Trochu jsem si poplakala, ale na návštěvu do nemocnice jsem už šla klidná. Děda ještě pár dní bojoval, ale tělo to nakonec vzdalo. Usnul a už se neprobudil.
Byla jsem smutná, ale předchozí sen mě nějak zvláštně uklidnil a já dokázala jít dál. Na dědu myslím každý den, nicméně s láskou a úsměvem.
Teď to vypadá zle s babičkou. Je jí už přes 96 a život bez dědy pro ni ztrácí smysl. Dokonce mluví i tom, že děda jí volal a že jí říkal, že pro ni přijde. Přijde mi to zvláštně logické. Byli spolu 70 let, měli se moc rádi a jsem si jistá, že děda by rozhodně chtěl babičce pomoct i při té poslední cestě.
Dneska je to smutné čtení, ale já doufám, že se jejich duše zase potkají, podají si ruce a spolu odkráčí někam dál... do další etapy. A budou právem hrdí na to, co nechávají za sebou.
